Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Doktor Cullen - 6. kapitola - Hrátky

03.03.2012 (21:30) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3044×

Ležela jsem v posteli a byla jsem začtená do knížky, když mě najednou vyrušil zvuk zvonícího telefonu. Neochotně jsem se vysoukala z přikrývek a zadívala se na displej mobilu. Byla to Jess. Přesně jsem věděla, že mě čeká výslech. Tak to mi vážně chybělo.

 „Ano?“ řekla jsem s úsměvem.

„No panečku! Tys mi to zvedla!“ zakřenila se Jess.

„Proč bych ti to neměla zvednout?“ divila jsem se a v telefonu se ozval tichý smích.

„Myslela jsem, že s Edwardem… no, že… že –“

„Musel do nemocnice,“ odpověděla jsem a tváře se mi zbarvily do odstínu čerstvých třešní. Popravdě řečeno, trochu jsem doufala, že bude moct zůstat. Ale jeho práce byla bohužel dost nevyzpytatelná. Snažila jsem se uvědomit si, že jeho nepřítomnost u mě zachraňuje lidské životy. Ta spásná myšlenka mi ale moc nepomáhala… Chyběl mi.

„No tak to je smůla,“ promluvila Jess, „ale teď, když jsi sama a kolem tebe klid, řekni mi, jak dopadl ten oběd s Edwardovou sestrou? Myslela jsem na tebe celý den a ty se ani neozveš,“ vyčetla mi s úsměvem. Přetočila jsem se na břicho a nohy překřížila ve vzduchu.

„Bylo to fajn,“ začala jsem, „ze začátku jsem myslela, že omdlím, ale tvůj telefonát mi zachránil zadek. Vážně Jess, děkuju.“

„Prosím tě, od čeho si myslíš, že kamarádky jsou?“ zašvitořila, „ale co bylo dál? Jaká je ta Alice? A jak se k tobě chovala?“

„Byla báječná. Velmi kultivovaná a vznešená. Myslím, že mě přijala líp, než jsem mohla vůbec očekávat. A navíc mě pozvala na svou výstavu, která se koná v pátek v Mont Charte,“ řekla jsem významně. Uslyšela jsem hlasitý nádech.

„Páni! Ona má výstavu v Mont Charte?“ ujišťovala se Jess.

„Jo. Je agentkou Jaspera Halea a má na starost organizaci celé výstavy jeho obrazů,“ dodala jsem.

„No teda! To je nesmírně vzrušující! Jasper Hale je nadějný a taky hodně pěkný umělec!“ zavýskala Jess. Věděla jsem, že by byla nadšená, kdyby šla na tu výstavu taky. Jenže to znamenalo požádat Alice o lístek a zavolat jí. Do čehož se mi vůbec nechtělo. Nebo tu byla varianta číslo dvě. Za příslibem odměny požádat Edwarda, aby u své sestry zařídil ještě jeden vstup navíc. Mnohem lepší nápad, pomyslela jsem si.

„Jess, nebudu ti nic slibovat, ale zkusím zařídit i vstup pro tebe. Za to, jak jsi mi posledně se vším pomohla,“ řekla jsem a vzápětí mi málem upadlo ucho. Jessičin hlasitý jekot naprosto odzbrojil moje sluchové ústrojí.

„To bys vážně mohla? No Bello!“ skoro křičela radostí.

„Pokusím se,“ zašeptala jsem a zaposlouchala se do pípajícího zvuku v mobilu.

„Jess, musím končit. Volá mi Edward. Takže zatím ahoj,“ špitla jsem a sotva postřehla Jessičino: Opovaž se zavěsit!

„Dobrý večer, pane doktore,“ vydechla jsem provokativním tónem a užívala si ten sladký vzdech jeho sametového hlasu.

„Slečno Swanová,“ začal, „máte u mě nesplněnou povinnou zdravotní prohlídku. Myslíte, že byste se mohla zítra dostavit ke mně do ordinace?“ Přímo ve mně vřelo to vzrušující napětí a jeho hlas tomu dost výrazně napomáhal. Byl sytý a podbarvený škádlivou svůdností.

„Můžete mě přijít vyšetřit ke mně domů,“ zašeptala jsem. Hořela jsem touhou tuhle myšlenku uskutečnit. Jen já a Edward… sami…

„Bohužel to dnes není možné. Ale zítra dopoledne vás očekávám, ano?“ pokračoval a já se zklamaně rozvalila na posteli.

„Jsem sama doma. Jen v tenké krajkové košilce –“

„Bello,“ zasténal, „nemuč mě.“

„Dobře, tak jo. Přijdu zítra k tobě do ordinace, ano?“ optala jsem se s úsměvem a zaslechla jeho tichý smích.

„Těším se, krásko,“ řekl a jeho hlas se vytratil v pravidelném tutání. Bylo mi smutno, že jsem sama, ale při vzpomínce na zítřejší ráno mě zaplavil příjemný pocit, se kterým jsem celkem rychle a klidně usnula.

XXX

Ráno jsem zaspala. Takže žádné velké přípravy se nekonaly. V pár minutách jsem se jemně namalovala, prsty prohrábla bohaté zvlněné prameny, vyčistila si zuby a vběhla do pokoje. Nasoukala jsem se do úzké pouzdrové sukně, oblékla si bílou košili, pas zvýraznila černým páskem s mašlí a v chodbě jsem vklouzla do černých podpatků. Do uší jsem zastrčila malé stříbrné kroužky a s rychlostí větru nacpala do velké kabelky vše potřebné i včetně nepotřebného.

Když jsem utíkala s kelímkem kafe v ruce přes silnici k nemocnici, pár aut na mě zatroubilo. Ale můj čas byl vymezený. Už tak jsem měla být za chvíli v práci a ještě jsem musela stihnout setkání s Edwardem. Čím víc ušetřím během, o to víc minut budu mít na něj. Prudce jsem vrazila do skleněných dveří nemocnice a probíhala spletitými chodbami až ke známým dveřím. Vtrhla jsem do čekárny jako uragán a prudce se zastavila.

Byla úplně plná. Ale co mě upoutalo mnohem víc – plná žen, žádní muži. Snažila jsem se přehlížet zrcátka, ve kterých si kontrolovaly svůj vzhled, těžkou směsici různých parfémů, která halila čekárnu do neviditelného dýmu. Jen jsem tam stála a civěla na ně stejně jako ony na mě.

 „Slečna Swanová,“ ozvala se sestřička ve dveřích.

„Sakra, to jméno vyvolává už popáté,“ vychrlila jedovatě prsatá blondýna, která si natřela na rty čerstvou vrstvu ovocného lesku. Vrhla jsem na ni nevraživý pohled, a když se na mě podívala, omluvně jsem se usmála.

„Ehm, tady. Omlouvám se, ve městě je strašná zácpa,“ hlesla jsem a protáhla se úzkou uličkou až ke dveřím.

„No tak počkat! Teď přišla!“ ozval se další nesouhlasný hlas. Měla jsem pocit, že jsem rudá až na zadku.

„Slečna Swanová je objednaná přednostně, takže vy musíte zatím počkat,“ řekla sestřička přísným tónem, který nedával šanci k žádným dalším projevům. Zaplula jsem do vstupní místnosti ordinace a děkovně se na ni zadívala. Už to nebyla ta mladá blondýnka jako prvně, ale postarší dáma s přívětivým úsměvem a kudrnatým černým mikádem.

„Můžete jít dál,“ řekla mile a ukázala ke dveřím do ordinace.

„Děkuju,“ odpověděla jsem a prohrábla si rozevláté vlasy. Otevřela jsem dveře a vstoupila do Edwardovy ordinace. Opět seděl za stolem a něco vepisoval do zdravotní karty. Vzpomněla jsem si na naše první setkání tady. Teď to bylo tak jiné.

„Ehm,“ odkašlala jsem si a užívala si jeho pohled, když vzhlédl. Jeho rty se semkly do svůdného úsměvu a oči mu plály neskrývaným vzrušením.

„Řekla bych, že mě tvoje pacientky nebudou mít teď moc v lásce,“ řekla jsem a on se zvedl od stolu. Bez jediného slova mě pevně sevřel v náručí a vyhledal svými rty ty moje. Ten mrazivě vzrušující dotek jeho polibku byl přímo omamný. Přistrčil mě ke zdi a zapletl mi prsty do zvlněných vlasů.

„Řekl bych, že to je to poslední, co by tě mělo trápit,“ zašeptal a jeho pronikavý pohled mi přejel po těle. Zachvěla jsem se.

„Chyběla jsem mi,“ řekl a jemně obkreslil prstem linii mých rtů. Neochotně jsem se zadívala na hodinky a zaskučela.

„Musím jít,“ zasténala jsem a jeho rty se semkly do svůdného úsměvu.

„Napíšu ti omluvenku,“ zasmál se. Pobaveně jsem vydechla a sevřela jeho dokonalou tvář v dlaních.

„To zní lákavě –“

„Ale?“ optal se s výrazem raněného štěněte. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se ten pohled ignorovat. Stálo mě to hodně sebezapření.

„Dnes máme uzávěrku a musím dodělat všechny články. Nemám času nazbyt,“ řekla jsem neochotně a byla vděčná za jeho soucitný a chápavý pohled, který se mu objevil ve tváři.

„Tak večer?“ zeptal se.

„Půjčím nějaké filmy, hm?“ usmála jsem se, „takže co třeba v osm u mě?“

„Tvé přání je mi rozkazem,“ oznámil a zadržoval smích. Pěstí jsem ho šťouchla do ramene a protáhla se kolem něj. Stáhl mě pro letmý polibek a pak už jsem jen zabouchla dveře do jeho ordinace. Vzrušená, příjemně naladěná a naprosto spokojená.

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Doktor Cullen - 6. kapitola - Hrátky: