Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Doktor Cullen - 5. kapitola - Vnitřní nerovnováha

30.01.2012 (11:45) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2686×

Z minulého dílu:

Stěží jsem se odhodlala k dalšímu kroku, když mě Edward zahlédl a Alice na mě s úsměvem zamávala. Nezbývalo mi, než vyrazit směrem k nim, už nebyla šance na únik. Edward se zvedl od stolu a jemně mě políbil na rty.

„Sluší ti to, miláčku,“ zašeptal mi do tváře a vykouzlil jeden ze svých neodolatelných úsměvů. Pak mě chytil za ruku a Alice se postavila.

„Alice, rád bych ti představil Bellu,“ řekl sebejistě a mně tím dodal malou dávku adrenalinu do žil.

„Ráda tě poznávám, Bello,“ odpověděla sladce Alice a podala mi svou ruku.

„Potěšení na mé straně,“ vysoukala jsem ze sebe.

Seděla jsem u stolu z ebenového dřeva a obdivovala každý kout toho nádherného prostoru restaurace. Všechno bylo domyšlené do posledního detailu a dokonale spolu ladilo. Nervózně jsem si pod stolem žmoulala ruce a snažila se udržovat klidný výraz ve tváři.

„Tak, Bello. Edward mi o tobě hodně vyprávěl, ale zapomněl se zmínit, co vlastně děláš,“ zazněl zvonivý hlas Alice.

„Jsem redaktorka Seattle Times,“ řekla jsem poměrně vyrovnaným hlasem, což udivilo i mě samotnou. Pokud jsem uvnitř sebe cítila stále se stupňující nervozitu, můj hlas zněl sebejistě. Za což jsem byla nesmírně vděčná.

„To musí být vzrušující práce,“ odvětila nadšeně a sladce se usmála. Podívala jsem se na Edwarda, který zřejmě vycítil můj neklid, a zlehka mi přejel prsty po dlani. Uklidňující gesto zabralo.

„Ani ne. Spíš je to hodně práce, než aby byla nějak dobrodružná,“ odpověděla jsem upřímně. Na práci v redakci jsem neviděla nic vzrušujícího. Tuna práce, tuna papírů a dokumentů ke zpracování a naprosté minimum času…

„Co kdyby sis objednala jídlo, Bello?“ přerušil mé rozjímání Edward a přistrčil ke mně jídelní lístek. Rozrušeně jsem se zahleděla do desek, které mi podával.

„Vy nebudete jíst?“ zarazila jsem se, udiveně se podívala na Alice a vzápětí na Edwarda. Oba se tvářili naprosto normálně. Jako by se nic nedělo.

„Já ani Alice nemáme hlad, ale ty bys měla jíst, miláčku,“ řekl a jemně mě políbil na tvář. Pravdou je, že přesně věděl, jak na mě. Naprosto omámená jsem se vzápětí zakoukala do přeplněného lístku a snažila se ignorovat šílené ceny a názvy, které jsem v životě neslyšela. Nechtěla jsem vypadat jako hlupák, a tak jsem prostě něco náhodně vybrala. Edward pokynul směrem k číšníkovi a ten byl v momentě u našeho stolu.

„Máte vybráno, slečno?“ zeptal se a v ruce svíral bílý bloček s tužkou.

„Dám si Les Moules, prosím,“ sotva jsem vydrmolila název, který jsem nikdy neslyšela. Ale co. Je to luxusní restaurace, tak to musí být něco dobrého.

„Jistě, slečno. A pro Vás?“ optal se číšník a pohledem zamířil k Alice.

„Jídlo jen pro slečnu, děkuji,“ promluvila mile a číšník se vydal ladným krokem k baru. Cítila jsem se jako ryba mrskající se na souši. Srdce mi divoce bubnovalo do hrudi a tep se mi každou minutou zvyšoval. Návaly horka mě donutily okamžitě jednat.

„Omluvíte mě na okamžik?“ zeptala jsem zdvořilým tónem a snažila se nemyslet na tu kapičku potu, která se mi objevila na čele. Edward se v mžiku zvedl od stolu.

„Jistě,“ odpověděla Alice s milým úsměvem a Edward mě opatrně chytil za paži.

„Všechno v pořádku?“ zašeptal mi do tváře téměř neslyšitelně starostlivým hlasem a já, s nuceným úsměvem, přikývla. Jeho tvář se uvolnila a pustil mě.

Pomalým krokem jsem se rozešla směrem k toaletám. Jakmile jsem zamířila za roh, zabouchla jsem za sebou dveře a s úlevou se opřela o stěnu. Srdce mi šíleným tempem tlouklo do prsou a ruce jsem měla jako z ledu. Zadívala jsem se na sebe do zrcadla a zhluboka se nadechla. Vypadala jsem skvěle, jedinou vadou na kráse byl můj vyděšený výraz v očích, který jsem se snažila marně skrýt. Neměla jsem ponětí, že mě tak rozhodí setkání s Edwardovou sestrou! Vždyť o nic nešlo! Je to pořád jenom člověk, jako každý jiný…

Rozhodla jsem se zavolat Jessice. Potřebovala jsem někoho, kdo by mě uklidnil. Rychle! Ve vteřině jsem vytáhla mobil a vytočila číslo z oblíbených.

„Bello?“ zazněl z telefonu Jessičin hlas.

„Ehm, Jess. Já, potřebuju tvoji pomoc!“ hlesla jsem naléhavě a zaslechla její vystrašený vzdech.

„Co se děje?“ vyhrkla nervózně.

„Já… jsem úplně mimo, Jess. Musela jsem odběhnout na toalety, abych se srovnala, ale moc mi to nejde!“

„Ale, Bello,“ vydechla s úlevou, „vždyť o nic nejde! Vzpamatuj se! Jsi krásná mladá žena, které se podařilo ukořistit pana Dokonalého, tak o co jde? Je to jen jeho sestra, Bells! Taky je určitě nervózní a zvědavá a dělá takové scény? Ne! Takže se koukej upravit, zhluboka se nadechni a ukaž jí, jakou úžasnou partnerku si její bratr vybral, rozumíš?!“

„Máš pravdu, Jess,“ přiznala jsem, když mi došlo, že má naprostou pravdu.

„To mi neříkáš nic nového pod sluncem,“ pobaveně se usmála, „tak mazej zpátky a ukaž jim to, kočko!“ rozkázala mi mile a než jsem stačila říct díky, zavěsila.

Podívala jsem se znovu do zrcadla a pocítila příval energie, která mi vykreslila úsměv na tváři. Najednou jsem nebyla ta roztřesená a křehká Bella. Probudila se ve mně silná žena, vlastně Jess ji ve mně probudila! Prohrábla jsem si vlasy, rty si přejela leskem, mrkla na sebe a s úsměvem vyšla ze dveří zpátky do reality.

Když jsem přicházela ke stolu, Edward se prudce zvedl a zvědavě mě zkoumal pohledem. Svůdně jsem se na něj usmála. Nenápadně na mě mrkl a jemně našpulil rty. Odsunul mi židli a oba jsme se posadili.

„Bello, zrovna jsem říkala Edwardovi, že by bylo báječné, kdyby tě přivedl na mou výstavu, která se koná příští pátek,“ promluvila Alice a Edward se na mě nervózně zadíval. Bylo více než jasné, že se snaží z mého výrazu vyčíst, co mi probíhá v hlavě.

„Vlastně bych přišla velmi ráda,“ odpověděla jsem a vysloužila si jeho nechápavý pohled. Na tváři se mu ale vzápětí vykreslil ten dokonale pokřivený úsměv. Alice radostně vískla.

„Vidíš to, Edwarde? Říkala jsem ti, že přijde ráda!“ řekla důležitě a spiklenecky na mě mrkla. Musela jsem se pousmát. Edward mě evidentně bránil, za což si u mě vysloužil jedno velké významné plus. Ale odměnu dostane, až budeme o samotě…

„Promiňte,“ vyrušil nás číšník a předložil přede mě na stůl talíř plný mušlí. S přáním dobrého chutnání se vytratil a já zůstala zírat na talíř jako „péro z gauče“. No, fajn, tak tohle zvládneš, Bells!

XXX

Přicházeli jsme ke dveřím mého bytu a Edward se zastavil. Propletl svou dlaň s mou a v jeho očích jiskřily malé plamínky vzrušení.

„Dneska jsi byla úžasná, Bello,“ promluvil významným tónem a přitáhl si mě blíž k sobě. Jeho chladná náruč mi přinášela přímo slastné uspokojení.

„Vážně?“ ptala jsem se provokativně a cítila to hmatatelné napětí, které mezi námi panovalo. Jemně našpulil rty a prsty mi zapletl do vlasů. Jeho omamná vůně mě okouzlovala a já se cítila jako hadrová panenka, kterou má v naprosté moci…

„Alice z tebe byla nadšená,“ oznámil mi pyšně a nepřestával si pohrávat s pramínky mých kaštanových vlasů.

„To mě těší,“ špitla jsem a snažila se mírnit to vnitřní nadšení, které ve mně přímo vybuchovalo.  Vzpomněla jsem si na to významné plus, které si u mě Edward musel vyzvednout.

„Něco ti dlužím,“ zašeptala jsem mu do tváře a nevnímala jeho nechápavý pohled. Bez dalších slov jsem své rty přitiskla k jeho a nechala se unášet tou sladkou příchutí jeho polibku. Jemnost a něha se rychle proměnila ve vášeň a Edward náš polibek naléhavě prohloubil. Prsty mi sjížděl po zádech a vzrušeně mě opřel o dveře mého bytu. Začala jsem vnímat nedostatek kyslíku, ale bylo mi to v té chvíli jedno. Nechtěla jsem přerušit to sexuální jiskření, ale pak jsem ucítila na svém stehně drobnou vibraci a Edward se vzápětí odtáhl.

„Omlouvám se,“ promluvil chraplavě a opřel své čelo o mé. Z kapsy v kalhotách vytáhl pager a zadíval se na displej. Mrzelo mě, že ten dokonalý okamžik přerušil. Chtěla jsem, aby šel dál a chtěla jsem jeho. Teď hned!

„Lásko, musím jít. V nemocnici mě potřebují,“ oznámil mi nevrle, ale pak se usmál.

„Vážně musíš jít?“ ptala jsem se zklamaně, přesto, že jsem odpověď předem znala. Edward si mě přitáhl do náruče a políbil mě do vlasů. Tohle gesto to jen potvrdilo. Musí vážně odejít. Byla jsem zklamaná.

„Vynahradím ti to,“ zašeptal mi do ucha a jemně se svými rty otřel o můj lalůček. Rezignovaně jsem vydechla. Když jsem otevřela oči, na chodbě už jsem stála sama.

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Doktor Cullen - 5. kapitola - Vnitřní nerovnováha: