Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dokonalé nebezpečí - 10. kapitola

Dokonalé nebezpečí - 10. kapitolaPravda nebo lež...

10. kapitola

Jeli jsme mlčky. Spokojena s tím, že je odhodlaný říct mi, co se tady děje, jsem držela pusu zavřenou a jen se dívala z okýnka. Tedy alespoň jsem to předstírala a potajmu sledovala Edwardův soustředěný nepřístupný výraz. Poznala jsem, že jedeme někam k místu, kde mi tenkrát zkolabovalo auto. Všimla jsem si, jak se Edward každou chvíli znepokojeně dívá do zpětného zrcátka. Nejspíš se obával, aby nás někdo nesledoval. Přišlo mi to zvláštní. Nedokázala jsem si představit žádného z místních obyvatel, jak nás tajně pronásleduje v autě. Případně se nás snaží nějakým způsobem zneškodnit, abychom si nemohli promluvit. Musela jsem zatnout zuby, abych zadržela smích, který se mi dral z hrudi. Byla to směsná představa hodící se spíš do nějakého akčního filmu a ne do tohoto malého přítulného městečka.

Zastavil u krajnice na samém konci silnice. Dál byly zelené prostory a malé lesíky. Obezřetně se rozhlédl, něco si pro sebe zamručel a vystoupil. Následovala jsem jeho příkladu a vylezla z auta.

„Půjdeme kousek pěšky,“ řekl a tázavě se na mě zadíval, jako by se ptal, jestli s tím mám nějaký problém.
„Dobře,“ přikývla jsem a zařadila se mu po boku.

Opět bylo ticho. Edward vypadal jako by nad něčím usilovně přemýšlel a já jsem ho nechtěla rušit. Sama jsem uvažovala nad tím, co to všechno znamená, co se to tu děje a proč se chová, jako bychom něco provedli.

Přešli jsme louku a Edward zamířil do lesíka. Za jiných okolností by to byla příjemná procházka. Bylo teplo, ptáci zpívali v korunách stromů, kolem se proháněl s tišším či hlasitějším bzučením hmyz a na vykvetlých květech na louce posedávali barevní motýli. Přímo idylka, řekla bych.

Zastavil tak prudce, že jsem do něj téměř narazila. Šli jsme za sebou, protože lesní pěšinka byla velmi úzká. Vinula se mezi stromy a místy nebyla skoro vidět. Zdálo se, že poslouchá, co se děje okolo. Pohledem pročesával les kolem nás. Ticho, které nastalo, bylo ohlušující. Přeběhl mi mráz po zádech. Bezděčně jsem se zachvěla. Všiml si toho. Zatvářil se omluvně a pak to vzal rovnou mezi stromy. Uhýbal mi nízké větve nebo ostnaté šlahouny divokých malin, aby se mi šlo pohodlněji. Začala jsem být z jeho opatrného chování tak vycukaná, že jsem se začala co deset kroků ohlížet, zda nás někdo nenásleduje. Zavrtěla jsem nad svým chováním hlavou. Blázním.

Došli jsme na mýtinu velkou asi jako dlaň. Kolem dokola byla obklopená hustými keři. Budila dojem bezpečí a útulnosti. Byla jsem ráda, když Edward zastavil a ukázal mi na pařez uprostřed, znamenalo to, že jsme u cíle.

Nejdřív jsem si pařez pořádně prohlédla. Nevím, jak bych Ryanovi vysvětlovala smůlu na šatech. Když jsem svoji dočasnou židli shledala nezávadnou, usadila jsem se, nohy natáhla před sebe a zkřížila je v kotnících.

Edward se sesunul přímo na spadané jehličí, pohodlně se usadil a díval se na ruce, které spojil v klíně. Čekala jsem, že začne mluvit, ale nic se nedělo. Už jsem to nemohla vydržet. Bez přemýšlení jsem vyhrkla: „Tak co bude?“
„Je to blbost. Stejně to nic nezmění,“ zahučel. Musela jsem napínat uši, abych ho slyšela.
„Cože? Táhneš mě až sem, abys řekl, že je to blbost?“
„Fakt tím ničemu nepomůžu.“ V jeho hlase jsem však neslyšela náležité přesvědčení. Spíš se zdálo, že ta slova říká, aby přesvědčil sám sebe.
„Tak mi to řekni a uvidíme, co se stane,“ vybídla jsem ho. Upřeně jsem na něj zírala, jako bych ho tím mohla donutit začít mluvit. Zvedl hlavu a střetl se s mým pohledem. Jeho zelené oči mě propalovaly, dívaly se mi až do hloubi duše. Neucukla jsem, i přestože mě stálo velké úsilí vydržet intenzitu jeho pohledu, ale chtěla jsem, aby vidět, jak moc si stojím za tím, že chci vědět to, co by mi říkat neměl.

Najednou uhnul. Nevím proč, možná v mých očích viděl něco, co se mu nelíbilo. Prsty se nerozhodně podrbal ve vlasech a odkašlal si. Snad si tím dodával odvahu.

„Nebudeš mi věřit,“ začal najednou. „Ať ti tu řeknu cokoliv, neuvěříš mi. Možná mě budeš nesnášet, za to, že to říkám, ale pamatuj, že jsi to sama chtěla. Nikdo se o tomhle rozhovoru nesmí dozvědět, rozumíš? Musíš mi tu slíbit, že ať se bude dít cokoliv, neřekneš o tom ani Ryanovi, ani Diane, prostě nikomu!“

Naléhavost jeho hlasu mě překvapila a upřímně mě jeho slova docela vyděsila, ale už nebylo cesty zpět. Nešla jsem až sem jen proto, abych pak zbaběle utekla.

„Slibuju. Nikomu o tom neřeknu.“ Přikývl a povzdechl si.
„Nikdo to nesmí vědět, byl by to konec pro nás oba,“ zopakoval s ještě větším důrazem a přidal hrozbu, kterou jsem nechápala.
„Slibuju,“ zašeptala jsem, protože se mi najednou bůhví proč stáhlo hrdlo.

Dlaní si ometl z kalhot neviditelnou špínu a znovu se na mě zadíval.

„Každý rok se naše úžasné městečko rozrůstá,“ řekl se zvláštní důrazem na slovo úžasné, už jsem se chtěla zeptat proč, ale usoudila jsem, že ho nejdřív nechám mluvit a pak se teprve budu vyptávat. „Jistí muži z města se rozjedou do světa, kde okouzlí a poblouzní nějakou naivní holku, kterou pak odvedou od rodiny a všeho co dosud znala, aby si ji přivedli sem. Ty holky jsou vždycky tak poblázněné, že za nimi jdou jako ovce. Očekávají život jako v pohádce, lásku jako trám a prince na bílém koni. Místo toho je čeká peklo. Ovšem žádná o tom neví. Procházejí jím bez vlastního vědomí.“

Dívala jsem se na něj rozšířenýma očima. V hlavě mi to šrotovalo. Nechápala jsem, kam tím míří, co to znamená, že je odvedou od rodiny, že se ty holky nechají a co znamená to peklo? Držela jsem však jazyk za zuby a poslouchala dál.

„Vymyjou těm holkám mozky, aby je mohli využít pro své plány. Přestanou být sami sebou, stávají se loutkami v jejich rukách. Žádná se odsud nevrátila. Nikdy nikdo neopustil zdi Vamhillu,“ odmlčel se. Čekala jsem na pokračování, vysvětlení, ale nepřišlo ani jedno.

„Co to znamená, Edwarde?“ ptala jsem se naléhavě. „Kde jsou ty dívky? Kdo je to?“

Zaťal čelist a zamračil se. Ruce v klíně sevřel v pěst.

„Jsou všude kolem, Bello.“ Opět na mě upřel spalující pohled. Tentokrát jsem jeho sílu nevydržela.
„Já to nechápu,“ přiznala jsem. Nedávalo mi smysl nic z toho, co říkal.
„Samozřejmě, že ne,“ pronesl hořce. Zvedl obličej k nebi a díval se nahoru, jako by tam snad mohl něco vyčíst. Nedalo mi to a taky jsem se podívala. Nebe bylo světle šedé, ale žádné odpovědi na něm napsané nebyly.
„Vysvětlíš mi to?“ Trhl sebou, jakoby se bál, že se přesně na tohle zeptám.

Sama jsem se pokoušela najít nějaké vodítko, které by mě dovedlo k řešení, ale bez úspěchu.

„Jsi to ty, Bello!“ vykřikl najednou. Jeho hlas se rozléhal všude kolem. „Nechápeš to a ani nemůžeš, ale je to tak.“ Zavrtěla jsem hlavou. Nevěděl, co říká. Já přece neměla rodinu. Do Ryana jsem se prostě zamilovala. Byla jsem úplně jiný případ než ty dívky, o kterých mluvil. „Je to tak. Ryan tě oblbnul, prakticky tě unesl, oblbnul tě, donutil tě zapomenout,“ zdůrazňoval každé slovo. „On tě jen využívá. Nemiluje tě. Jsi jen jedna z dalších, které sem přivedli!“

To co říkal, mě zraňovalo. Naše láska s Ryanem byla vzájemná, byla jsem si tím jistá. Prsten na mé levé ruce toho byl důkazem. Budeme se brát. Spojí nás to navždy.

„To není pravda!“
„Věděl jsem to,“ zamumlal. „Říkal jsem ti, že se ti to nebude líbit.“
„Lžeš. Nevím, proč to děláš, ale já vím, že mě Ryan miluje a nebyl by schopen mi ublížit,“ hájila jsem svého snoubence.
„Copak nechápeš, že ti ubližuje denně?! A není v tom sám. Všichni v tom jednou. Celé město! Není ti divné, že je ti pořád tak zle?“ metal po mě otázky jednu za druhou. Nedokázala jsem na ně odpovědět. Hlava je nebrala. Byla si jistá svou pravdou a nic jiného nepřipouštěla. Prostě jsem věděla, že Edward lže a hotovo!

Když viděl, že se reakce z mé strany nedočká, řekl: „Sundej si prsten.“ Zamračila jsem se. Proč bych to dělala? „Sundáš si ho?“ zeptal se mírnějším tónem. „Jen tak,“ dodal, když viděl mé váhání.

Chytila jsem prsten do prstů pravé ruky a ztuhla. Slib mi, že si ho nikdy nesundáš, slib mi to… Slibuju…

Svěsila jsem ruku podél boku.

„Nesundám si ho,“ řekla jsem podivně dutým hlasem, jakoby ani nebyl můj.
„Můžu já?“ Zamítavě jsem otočila hlavu ze strany na stranu a chovala ruku za záda. „Vidíš?“ Nechápala jsem, co mám vidět a bylo mi to fuk. „To on ti to dělá, proto ti ho dal.“
„To jsou všechno kecy!“ vyjela jsem na něj. „Nevím, jestli to děláš proto, že jsem ti dala najevo, že mezi námi nikdy nic nebude nebo proto, že žárlíš na Ryanův úspěch, ale nepovede se ti to. Moji loajalitu a důvěru k němu nezničíš.“ Postavila jsem se a namířila na něj ukazovákem. „Já dokážu bojovat o to, co je moje a budu to taky bránit, rozumíš?“ V očích se mi sbíraly slzy. Nechtěla jsem před ním brečet a ukázat tak svou slabost.

Nic neříkal, jen mě sledoval. V jeho očích bylo vidět zklamání, ale taky odhodlanost a rozhodnost.

„Chci jet domů,“ procedila jsem skrz zaťaté zuby a bojovala se slzami. Stoupl si, oprášil si zadek a rozešel se. Polykala jsem slzy, zlostně mrkala, abych viděla na cestu a doufala, že to zvládnu vydržet až domů.

Cesta k autu se mi zdálo dlouhá. Tíživé ticho kolem nás s každým krokem, kterým jsme byli blíž vozu, houstlo a já měla pocit, že se udusím. Pokoušela jsem se dívat všude možně jen ne na Edwarda. Byla jsem na něj tak naštvaná. Tohle definitivně zničilo naše rozvíjející se přátelství. Něco takového jako pomlouvání Ryana a ostatních přátel jsem prostě nemohla dopustit. Napadlo mě, jestli mezi ty ostatní, o kterých mluvit zahrnoval i Sybil. Byli přece přátelé a spolubydlící.

Ne! Stop! Konec! Jsou to jen lži, přece nebudu trávit čas tím, že budu přemýšlet a uvažovat nad tím. Zbytečná námaha. Rozhodla jsem se to ignorovat, zapomenout na to.

Když jsem spatřila Edwardovo auto, vydechla jsem úlevou. Nutně jsem potřebovala být pryč od něj. Ovšem byla jsem si vědoma toho, že když mě odveze, budu doma rychleji. Proto jsem nasedla do jeho auta a v pokračujícím mlčení se nechala odvézt před dům.

Otevřela jsem dveře a chystala se vystoupit, když promluvil. „Je mi to líto, ale je to tak.“ Zafuněla jsem, vystoupila a práskla za sebou dveřmi s takovou razancí, až mě bolely uši. Bez ohlédnutí jsem vešla do domu a tam se konečně poddala svým emocím. Schoulila jsem se na gauč a rozplakala se.

I přes mé rozhodnutí, nezabývat se dál tím, co mi Edward napovídal, jsem se neubránila vzpomínání. Ryan mi vyznává lásku, žádá mě o ruku na pláži při západu slunce, Ryan se se mnou miluje, něžně, dlouze, krásně, Ryan má o mě starost, když je mi špatně, bere mě k doktorovi, Ryan mě představuje svým přátelům, Ryan má starost, aby mi někdo neublížil. Ryan se ke mně sklání a líbá mě. Všechny mé vzpomínky na Ryana byly čisté a průzračné jak sklo. Nebyla na nich ani malinkatá šmouha. Dal mi domov, který jsem po smrti rodičů ztratila, dal mi rodinu, která mi tolik chyběla. Všechno, co dělal, dělal jen pro mě, byla jsem u něj vždycky na prvním místě. Choval se nesobecky… Byl to prostě muž, kterého jsem milovala a on mě. Nic víc ani nic míň.

Maličko jsem se uklidnila. Slzy mi došly a tak jsem se jen dívala před sebe do pokoje, v němž se s postupujícími hodinami pomalu stmívalo. Nakonec jsem tam zůstala sedět v úplné tmě. Nevadilo mi to. V našem domě jsem si připadala v bezpečí.

Slyšela jsem přijíždět auto. Bouchnutí dveří. Čekala jsem, až přijde. Dveře se otevřely. Nerozsvítil, jak jsem očekávala. Postavil kufřík s tlumeným cvaknutím na zem a pak šel přímo ke mně. Natáhl se přese mě a rozsvítil lampičku u pohovky.

„Co tady děláš tak po tmě?“ zeptal se. Dívala jsem se na jeho obličej, tělo v padnoucím značkovém obleku. Byl to ten Ryan, kterého jsem potkala a znala, ne ten, kterého mi vykreslil Edward. Do háje s ním! Znovu jsem se rozbrečela. Slzy mi tiše tekly po tvářích.

„Ryane,“ vzlykla jsem, chytila ho za klopy saka a přitiskla se k němu. Objala jsem ho okolo krku a držela ho tak pevně, aby mě nemohl opustit, nikdy. Nikdy nenechám nikoho, aby nás rozdělil!


Takže je to venku... i když jen hodně obecně a jen z části. To, co řekl Edward může být dosti zavádějící, takže ho nechytejte za slovo. 

Abych nezapomněla. Máme tu kulatiny! Neuvěřitelný, jak to letí, mně teda hrozně. Moc Vám děkuju za komentáře, za podporu a za to, že se Vám tahle povídka líbí. ;-) 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dokonalé nebezpečí - 10. kapitola:

 1 2 3   Další »
01.03.2013 [19:35]

mima19974Tá Bella je hrozne naivná Emoticon Ách...zišlo by sa jej otvoriť niečím oči... Emoticon Kráásna kapitola! Emoticon Emoticon Som zvedavá na pokračovanie Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21. Rowana
28.02.2013 [20:18]

RowanaTak jsem zvědavá, jestli to Bella Ryanovi vykecá - slib, neslib. Emoticon Už se těším na pokračování. Emoticon

27.02.2013 [15:17]

Annabell Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19. Seb
27.02.2013 [13:21]

Doufám, že v ní začne hlodat červík a někdy se ten prsten sundá. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

27.02.2013 [9:59]

Annabell Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17. Evík
27.02.2013 [8:33]

Jsem strašně nedočkavá, jak to bude dál Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16. mmonik
27.02.2013 [7:48]

mmonik Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15. pajusha
27.02.2013 [7:37]

Že by se nám tu začalo něco odhalovat? ;) Super :)

14. Lareth
26.02.2013 [22:35]

LarethUž nějakou chvíli jsem přemýšlela, že mi něco nehraje s tím, jak je Bella smutná, že nemá rodinu... Tak jsem se vrátila k prologu. Emoticon Asi bych měla číst pozorněji.
„Máma se divila, co se to se mnou děje, prý jí připadám omámená, ale já pouze odvětila, že jsem zamilovaná."
Teď mi ta omámenost a okouzlenost dává smysl. Milý Ryan jí opravdu vymyl mozek, takže doufám, že Bella najde odvahu a ten prsten sundá. I když ono to možná bude potřebovat víc, než jen sundat prstýnek...
Moc se mi tahle povídka líbí a jsem velice zvědavá, jak se bude děj vyvíjet dál. Emoticon

13. BellaEdward
26.02.2013 [22:25]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!