Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohodnutá svatba... to ani náhodou!!! - 17 – Co je s Arem?

09.09.2012 (17:00) • Chobotnicka • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2814×

„Bello, tady jsem.“ Byla tam, kde mi slíbila, že bude.

„Ahoj, mami,“ řekla jsem smutně.

„Zlato, ten dům mě mrzí, ale kvůli tomu nemusíš být smutná,“ řekla mamka a objala mě.

„To není kvůli tomu. Mami, můžeš mi půjčit telefon?“

„Na co potřebuješ můj telefon?“ ptala se udiveně máma.

„Odešla jsem až moc ve spěchu a nenechala zprávu, nikdo neví, že jsem pryč,“ řekla jsem a provinile se na mamku podívala.

„Má cenu se tě ptát proč?“ zeptala se s pozvednutým obočím.

„Až doma, mami, cestou vyřídím ten telefon.“

„Dobře, zlato, tak pojď, venku na nás čeká auto.“

Odešly jsme z letištní haly, ruce mamky jsem měla položené kolem ramen a směrovala mě k autu.

V autě jsem zavolala Carlisleovi, omluvila se za rychlé odjetí, rozloučila jsem se s ním a nechala všechny pozdravovat. Nezlobil se na mě, chápal, proč se vracím, a řekl, ať někdy přijedu na návštěvu.

Zbytek cesty jsem se jenom dívala z okna a pozorovala okolní krajinu.

„Madam, hledá vás pan Aro,“ řekla nová recepční mamce, když ji zahlédla.

„Děkuji za vzkaz, Gabriele, hned se za ním vydáme. Gabriele, tohle je Marie, jinak taky Isabella, patří k mé rodině,“ představila mě mamka nové recepční.

„Hezký den, slečno,“ řekla mile. Jenom jsem jí na pozdrav kývla.

„Tak pojď, jdeme za tím bručounem,“ zašeptala mi do ucha a já se pousmála. Vydaly jsme se spletitými chodbami do přijímací místnosti s trůny.

Přede dveřmi jako obvykle stáli na stráži dva upíři, když nás spatřili, automaticky nám otevřeli dveře. Mamka vešla jako první a já ihned za ní. Zpříma jsem se dívala na všechny v sále, nakonec můj pohled spočinul na trůnech.

Nikdo z nich nehnul ani brvou, protože měli před sebou klečícího upíra. Máma se schovala za trůn do stínu a já si to zamířila k Arovi. Cestu k trůnu jsem vzala kolem Heidy, která držela složený černý plášť. Než jsem došla k trůnu, už byl připnutý na mně. Postavila jsem se Arovi po pravé ruce, přetáhla si kapuci na plášti přes hlavu a svůj pohled upřela na klečícího upíra před sebou.

Novorozený byl celkem typický, z očí mu sálala žíznivost, nenasytnost a zmítal se v sevření třech velikých upírů. Aro zvedl svůj ctěný zadek z trůnu a přešel k novorozenému. Položil svou ruku na jeho rameno a četl.

„Neví, co je zač. Byl stvořen nedopatřením. Bratři,“ pronesl Aro a rozešel se zpět k trůnům, vzal to od Marcuse, pak Caius a nakonec podal ruku i mně, přijala jsem.

,Vítej doma, Marie.‘

,Ahoj, Aro,‘ odpověděla jsem mu v myšlenkách klidně.

,Co mi o něm řekneš?‘

,Stopař, našel nás díky svému daru, byl nejspíš tak zoufalý, že poslechl instinkty. Bude z něj dobrý gardista, když projde Demetriho výcvikem, ale rozhodnutí je na vás,‘ řekla jsem svůj názor.

„Předejte ho Demetrimu, Alecu, běž s nimi, víš, co máš dělat,“ vydal Aro rozkaz a všichni vyklidili velký sál.

„Ahoj, Marie, slyšel jsem, co se stalo, a můžu ti říct, že jsem Jane i Aleca potrestal,“ řekl Caius a objal mě na uvítanou.

„Ráda tě vidím, strýčku,“ řekla jsem mile.

„Bells, ahoj, holčičko,“ přivítal mě Marcus, můj nejmilejší strýček.

„Marcu, slyšela jsem, že jsi měl návštěvu,“ řekla jsem mu při uvítacím objetí.

„Běž se ubytovat, Marie, pak přijď ke mně do pracovny, musíme si promluvit,“ řekl naléhavě Aro, vzal moji matku za ruku a spolu odcházeli ze sálu.

„Nechala jsem na letišti svého Austina,“ řekla jsem jejich vzdalujícím se zádům.

„Někoho pro něj pošleme,“ řekl Marcus, Aro se totiž ani nenamáhal mi věnovat pozornost, ta byla plně věnována mamce.

„Děkuji, Marcu. Co je s Arem?“

„Však on ti to brzy řekne sám,“ řekl Caius.

„Tak já si jdu dát sprchu, vybalovat nemám co. O všechno jsem přišla.“

„Budeš chtít jít na nákupy?“ zeptal se Marcus.

„Až zítra, dneska toho mám dost a ještě musím za Arem,“ řekla jsem unaveně.

„Běž do té sprchy,“ vyháněl mě Caius.

Už jsem neváhala ani minutu a rozběhla se mojí přirozenou rychlostí do svých pokojů. Zapadla jsem do sprchy a všechno nechala odplout s vodou.

Naštěstí jsem nechala ve Volteře pár svého starého oblečení, vytáhla jsem tričko, džíny a spodní prádlo. Navlékla jsem to na sebe, vyfénovala a upravila vlasy. Vrátila jsem se zpět do pokoje, na posteli zvedla černý královský plášť a hodila si ho přes ramena, nakonec jsem zapnula zlatou sponu vpředu.

Umytá a převlečená jsem vyšla z pokoje a zamířila k otcově pracovně. Ve Volteře jsem se chovala přirozeně, tady nikdo neskrýval, kým je. Během pár vteřin jsem stála přede dveřmi a klepala na ně, upíři po stranách dveří ani nehnuli brvou.

„Pojď dovnitř, už na tebe čekáme,“ ozval se Aro zevnitř. Otevřela jsem tedy dveře a vešla.

V pracovně nebyl jenom otec, ale i mamka, která seděla na židli naproti otci a s úsměvem se na mě otočila.

„Zlato, pojď si sednout,“ řekla láskyplně a ukázala na židli vedle sebe.

„Co se tady děje?“ zeptala jsem se vyděšeně a těkala pohledem z jednoho na druhého.

„Marie, neděs se, není to nic závažného,“ řekl Aro.

„Zlato… budeš mít sourozence,“ řekla pomalu mamka.

„Cože?“ vyjeveně jsem na ni zírala.

„Už nebudeš jedináček, Marie, ale pořád budeš právoplatný nástupce, jsi prvorozená,“ snažil se mi vysvětlit Aro.

„Jak dlouho to víte?“

„Zjistila jsem to chvíli po tvém odjezdu,“ řekla mamka.

„Proč mi to říkáte až teď? Já budu mít sourozence!“ Nějak jsem tuhle novou informaci nedokázala zpracovat, ale přitom jsem měla neuvěřitelnou radost, že budu něčí sestra, a to pokrevní.

„Zlato, my jsme si chtěli být jistí, víš dobře, že u nás poloupírů je těhotenství risk, druhé obzvláště, každé další upíří těhotenství je složitější,“ vysvětlovala mi mamka.

„Víte, co to bude?“ podívala jsem se z mamky na otce.

„Kluk, bude to kluk,“ řekl pyšně Aro.

„Takže jsi konečně dostal dědice, kterého jsi chtěl,“ řekla jsem naštvaně.

„Trůn, Isabello, patří tobě! To, že jsi žena, na tom nic nemění! Miluju tě, jsi moje dítě, má krev, žádné ze svých dětí nikdy, opakuji, nikdy nezavrhnu. Vím, že ti to nedávám dostatečně najevo, ale miluju tě. My dva se nesneseme, jsi až moc po mně, jsem na to hrdý, ale zároveň je to pro mě prokletí, protože mě nesneseš,“ ukončil svůj dlouhý proslov a sklíčeně si sedl zpět do své židle, z které se jaksi v polovině zvedl a hlavu si vložil do dlaní.

„Dáváš zvláštním způsobem najevo svou lásku,“ řekla jsem bez emocí.

„Víš, jak by mě potěšilo, kdybys mi říkala otče nebo tati?“

„Na to si budeš muset hodně dlouho počkat. Projev o mě nějaký otcovský zájem a ono to možná jednou půjde.“

„Pokusím se to napravit a být tobě i tomu malému dobrým otcem. Uvědomuji si chyby, co jsem udělal u tebe, a nehodlám je opakovat, ani jeden si to nezasloužíte.“

„U mě to můžeš zkusit napravit, ale u mého brášky si dej hodně velký pozor, kluci odpouštějí mnohem hůř,“ informovala jsem ho.

„Miláčku, jaké jméno by se ti líbilo?“ zeptala se mě mamka.

„Co? Já můžu vybrat jméno?“ řekla jsem udiveně.

„Máš naše plné svolení,“ potvrdil to Aro. Udiveně jsem na ně koukala a pak nechala můj mozek šrotovat. Trvalo mi dost dlouho, než jsem v tom šíleném zmatku mých myšlenek našla jméno, které by se hodilo.

„Samuel,“ řekla jsem rozhodně. Rodiče se po sobě podívali. Mamka se usmívala, otec zvedl koutek v náznaku úsměvu a kývl hlavou.

„Nádherné jméno, Bello,“ řekl Aro.

„Bello? Ty jsi mi řekl Bello?“ Vyjeveně jsem na něj zírala.

„Mám za to, že ti tak říkají všichni, tak začnu i já. Popravdě... Je to tvé hezčí jméno a víc se k tobě hodí,“ řekl Aro s úsměvem.

Tohle je jiná Volterra, než kterou jsem znala, je to, jako kdybych přistála na měsíci.

Že by můj otec dostal rozum nebo dost velkou ránu po hlavě? Nebo že by mu někdo promluvil do duše, či mu snad přeskočilo z mámina těhotenství?

Autor: Chobotnicka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohodnutá svatba... to ani náhodou!!! - 17 – Co je s Arem?: