Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 8. kapitola

29.03.2010 (21:45) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6591×

8. kapitola

Kráčela jsem vedle Tesira do Arovi pracovny. Tiše zaklepal a nechal mě vstoupit. Za zády jsem zaslechla bouchnutí dveří. Zůstala jsem tedy sama stát a sledovala váhavě Ara sedícího v křesle u zdi nepřítomně pozorujícího koberec před sebou.

Byli tu také Felix s Demetrim. Ani jeden se na mě nepodívali, přesto jsem měla nepříjemný pocit, že se tu právě jedná o mě. Hledala jsem v paměti, zda jsem mohla něco provést, tedy mimo toho incidentu, kdy jsme likvidovali nejen mučírnu, ale také chodby Volterry.

Aro konečně zvedl pohled a zadíval se na mě. Jeho pohled byl zadumaný, ale na rtech mu hrál mírný úsměv. Téměř jsem si nahlas oddechla úlevou. Aro rukou naznačil Demetrimu a Felixovi aby odešli. Zahleděla jsem se na ně. Felix měl na tváři svou všudypřítomnou ledovou masku. Demetri měl také svůj obvyklý výraz. Nenávistně na mě pohlížel přimhouřenýma očima. Bezděky jsem před ním couvla.

Netušila jsem, proč mě tak nesnáší. Nečekala jsem, že by mě tu přivítali s otevřenou náručí, ale tohle přece jen bylo až moc. Nyní jsem to musela odsunout do pozadí. Mou pozornost poutal Arův upřený pohled.

„Stále se ti daří mě fascinovat a to je vzhledem k tomu, s čím jsem se za dobu svého života již setkal, velmi neobvyklé.“ Vstal a začal přecházet po pracovně.

„Možnosti tvého daru jsou mnohem větší, než jsem vůbec kdy doufal. Takový potenciál co se v tobě skrývá...“ Přistoupil ke mně.

„Smím?“

Bez zaváhání jsem přikývla. Necítila jsem z něj už žádný strach. Dříve jsem z nich měla hrůzu, čím déle jsem však v jejich společnosti trávila, tím více mi připadali jako „lidé“. Měli svou vlastní tvář, své pocity a své libůstky. Ta Arova byla opravdu silná. Fascinovalo jej vše jiné a odlišné. Momentálně jsme to byla já a dokud to tak bude, nemusím se ničeho obávat. Nedovolí, aby se mi cokoliv stalo.

Zvedla jsem dlaň a vytvořila hned nad jejím povrchem hradbu své energie. Prsty po ní přejížděl, jako by zkoumal její pevnost, povrch, sílu i teplotu.

„Již jsem o tomto daru četl, ale má představa naprosto neodpovídá skutečnosti,“ zamumlal.

Jeho slova mě zarazila.

„Jaký mám tedy přesně dar?“

Vyvedlo mě to z míry tak, až jsem nebyla schopná soustředit se na energii kolem svého těla. Arova ruka se dotkla té mé.

„Hmm, škoda, že v tomto žádné změny nedošlo. Doufal jsem, že se mi třeba podaří konečně nahlédnout i do tvé mysli. Jak to tak ale vypadá, ta mi zůstane navždy uzavřená.“

Spustil svou ruku a vrátil se ke svému křeslu. Myslela jsem, že už na mou otázku zapomněl, když se místností opět rozlehl jeho hlas.

„Jedná se o štít. Již dříve jsi dokázala sama sebe ochránit před našimi psychickými dary. Při přeměně však byla tato tvá schopnost posilněna a nyní dokážeš štítem ochránit i jiné. Navíc se u tebe projevil i fyzický štít, který tě činí nedotknutelnou našim darům působícím na tvé tělo i samotnému kontaktu.“ Usmál se mému naprosto nevěřícnému výrazu.

„Něco podobného už bylo kdysi zaznamenáno, nikdy však ne v takové síle a oba druhy štítu u té samé osoby.“

„Co to tedy pro mě znamená?“

„Že jsi opravdu výjimečná Bello. Velmi rád bych zkoumal vše co dokážeš, žel Bohu nejlepší na to je Eleazar a toho musíme z toho to vynechat. Jeho blízký vztah s Carlislem by nás mohl uvést do nepříjemné situace. Zatím se však tvé schopnosti velmi dobře vyvíjely samy bez cizí pomoci. Možná právě tato nenásilná forma bude tou nejvhodnější.“

„Takže vše zůstane tak jak nyní?“

„Popravdě,“ zahleděl se mi do očí, „jsem uvažoval nad omezením tvého dozoru. Zatím jsi se dokázala perfektně ovládat, tak zřejmě nebude nutné, aby tě někdo neustále doprovázel. Vztahuje se to však pouze na Volterru, pokud bys měla někdy opustit tyto zdi, nemůžeme tě nechat bez dozoru. Jistě sama musíš uznat, že by to bylo velmi riskantní.“

Okamžitě jsem nadšeně přikývla. Nemohla jsem téměř uvěřit svým vlastním uším. Kdybych jeho hlas neslyšela tak jasně a nahlas, tak bych jej obvinila, že mě šálí. Můj sluch však byl dokonalý a já jsem měla téměř chuť Ara políbit. Nesnášela jsem ten pocit, kdy mi stále někdo chodil v patách či mě vláčel za sebou. Cítila jsem se bezpečněji, jelikož jsem byla pod něčí ochranou a zároveň by mi nedovolili udělat nic ostatním, kdybych se neudržela. Já jsem si však byla stále jistější, že to dokážu i sama. Měla jsem se pod kontrolou a Aro si to myslel také. To mě v tom udržovalo nejvíce. On by to přece měl vědět. Viděl už stovky, možná tisíce novorozených.

V této náladě jsme opouštěla i jeho pracovnu. Naprosto sama bez jakéhokoliv přívěsku v patách jsem vyběhla do knihovny. Můj denní program se skládal jen ze tří činností, tréninků s Demetrim, studováním těch zaprášených bychlí a zahánění žízně. Nyní tedy byl čas na další listování s mým milovaným slovníkem. Byla jsem však v takové náladě, že jsem nad dějinami nestrávila ani dvě hodiny a už jsem přecházela sem a tam uličkou mezi policemi.

Stejně, když se to tak vezme, tak se omílalo stále to samé. Moc a utajení naší existence. To bylo snad jediné o co kdy v minulosti šlo. Neustále mezi sebou bojovali až dokud se vlády neujmuli Volturiovi. Teprve ti nastolili určitý pořádek a také klidnější časy. Dějiny jsem tedy zavrhla a zákony? Těch měly spoustu, využívali je a obcházeli dle své libosti. Jak se jim to právě hodilo. Byly to spíše jakési směrnice. Pouze jediný tvrdě prosazovali a jeho porušení trestali bez smilování. Vyzrazení našeho druhu. A ten jsem znala až příliš dobře.

Začala jsem tedy přecházet kolem knih až jsme to nakonec nevydržela a vyběhla ven z knihovny. Nechtěla jsem bezcílně bloumat chodbami a riskovat, že se ztratím. Vydala jsem se tedy cestou, kterou jsem velmi dobře znala. Už když jsem zabočila na chodbu, kde se nacházela mučírna, uslyšela jsem výkřiky a nárazy. Rychle jsem si sundala boty a bosky jako myška jsem proklouzla až k menším dveřím za těmi hlavními.

Za nimi se skrývaly, jak jsem také doufala, točité schody vzhůru. Proplížila jsem se po nich až na galerii táhnoucí se kolem mučírny. Pomalu jsem nakoukla dolů. Otevřel se mi téměř neuvěřitelný výhled na trénink ne jednoho, ale dvaceti upírů. Demetri zde nebyl, ale za to Felix se pořádně činil. Nikdy jsem jej bojovat neviděla a nyní jsem toho zalitovala. Neměl tu eleganci a zručnost Demetriho, ale to vše mu nahrazovala jeho síla. Tam kde by se Demetri vyhýbal, tam Felix úder prostě zachytil či odrazil.

Sledovala jsem ohromeně, jak se bleskově brání útokům pěti upírů a ještě jim zasazuje drtivé rány. Bylo tu ještě dalších pět upírů, kteří po skupinkách trénovali. Žádný z nich se mu však nemohl rovnat. Bylo to tak jiné, než když jsem bojovala já. Nyní jsem mohla na vlastní oči sledovat jednotlivé pohyby.

Mezi trénujícími upíry jsem zahlédla i takové, z nichž jsem cítila jejich silnější vnitřní energii. Po chvíli sledování jsem si povšimla, že tito měli nějaký dar. Jeden z nich dokonce při doteku dokázal protivníka zpomalit. Náhle jsem si musela přitisknout ruku na ústa, abych nevykřikla. Právě tento se oddělil od své skupinky a aniž by si toho někdo všiml, ocitl se Felixovi v zádech. Možná to byla věc hrdosti, možná jen pomsta za minulý trénink, ale rozhodně se mi to nelíbilo. Chtěl jej zpomalit a vydat tak na pospas útokům pěti dalších soukmenovců.

Felix patřil k těm, kteří se tu ke mně chovali nejlépe. Sice to nebylo právě přátelské chování, ale spíše ignorace, ale přesto jsem nechtěla, aby se mu cokoliv stalo. Okamžitě jsem jej obalila tenkou vrstvou svého štítu. Bylo to právě včas a já jen ucítila jemné dloubnutí jeho daru. Nebylo silné, přesto jsem jej cítila tak jasně, že bych jej už poznala mezi tisíci.

Upír narazil rukou do štítu a překvapeně hekl. Teprve tento zvuk přinutil se Felixe obrátit. Měl již zvedlou paži k úderu, když si povšiml jeho překvapeného výrazu. Mladý upír se ani nebránil, tak nechal paži opět klesnout. Felixova zaujetí chtěli využít i ostatní, ale ozvalo se jen žuchnutí, jak narazili do štítu klem něj.

Ledový výraz se zachmuřil a pár rudých očí se rozhlédl po sálu, až nakonec utkvěl na mě. Stále jsem se ještě krčila za zábradlím na galerii, ale jeho výraz mě donutil se postavit. V jeho ledové tváři se zračilo snad pobavení? Vytvářelo to zvláštní kontrast.

Chvíli mě pozoroval, než se opět obrátil k ostatním a vyzval je k pokračování k boji. Bylo již zbytečné se schovávat, tak jsem se posadila na kamenné zábradlí a pohlížela na ně dolů. Párkrát jsem ještě štítu použila. Spíše to však bylo jen testování schopností mě samotné. Většinou to ani nepostřehli. Pokoušela jsem se vytvářet kolem nich štít co nejrychleji to šlo a kolem několika osob naráz.

Ani nevím jak dlouho trénink ještě pokračoval, ale když ukončili, bylo mi to i líto. Pozorovat ty dokonalé a přesné pohyby - stále mě ještě tato naše schopnost ohromovala.

„Hej, co takhle si to taky zkusit?“

Zamrkala jsem překvapeně do Felixova obličeje. Zůstal dole už jen on sám a čekal, zda se odvážím dolů. Pod vlivem emocí, které mě při pohledu na jejich souboje ovládl, jsem bez přemýšlení přehodila nohy a doskočila kousek od něj. Spokojeně se na mě zašklebil.

Než bych stačila jen mrknout, vyrazila přímo proti mně jeho pěst. Hbitě jsem uskočila stranou a přikrčila se v očekávání dalšího útoku.

„No tak mrně, vždyť se umíš bránit ne?“

On na rozdíl od Demetriho mě doslova vybízel k používání mého štítu. Při další jeho ráně jsem tedy zůstala stát a vytvořila kolem sebe štít. Přesto, jak jsem svým schopnostem věřila, jsem nedokázala nechat oči otevřené. Felixova síla se nedala s ničím měřit. Netušila jsem, zda přece jen nedokáže prorazit tu tenkou blanku, kterou tvořila jen energie.

Místností se ozvala hlasitá rána, ale mně se ani nedotkla. Otevřela jsem oči a pohlédla přímo do jeho vyčkávavého pohledu. Nebýt to takový suchar a ledový čumák, tak snad nade mnou protočí i panenky. Počkal, až jsem mu kývla a začal s dalšími a dalšími útoky. Jeden následoval druhý, ale přitom to bylo naprosto jiné, než s Demetrim. Felix úmyslně zpomaloval své pohyby a já tak měla dostatek času si všimnout, co má v plánu a podle toho uhnout či se krýt štítem.

Svůj štít jsem dokázala vytvořit kolem celého svého těla, avšak pokud jsem to doplnila pohybem ruky, například při vykrytí některé rány, tak mi to šlo mnohem lépe a rychleji. Tohle se opravdu začínalo podobat tréninku. Felix jen sem tam pronesl nějakou poznámku, ale při jeho způsobu učení to ani nebylo potřeba. Bavilo mě to s ním. Měla jsem radost z pohybu.

Náš trénink utnul až příchod Demetriho. Ucítila jsem jeho přítomnost a zahleděla se ke dveřím. Jen tam tak stál a sledoval nás pohledem. Ale ani ten jeho věčně nabručený výraz mi nemohl zkazit radost. Bleskově jsem se kolem něj prosmýkla ze sálu a teprve až na chodbě se obrátila na Felixe.

„Takže zítra!“

Jen kývl. Nedala jsem Demetrimu ani šanci zaprotestovat. Nehodlala jsem už ze sebe nechat dělat boxovací pytel jeho blbých nálad.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 8. kapitola: