Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 9. kapitola

08.04.2010 (10:00) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6240×

9. kapitola

 Bella:

Dny se mi začaly měnit v týdny. Díky soubojům s Felixem už byly mnohem snesitelnější a občas jsem se i dobře bavila, ale i Aro na mě poznal, že se se mnou začíná něco dít. Studium a boj byli příliš jednotvárné, aby mě to dokázali uspokojit. Jako už tolikrát jsem byla u Ara v pracovně a neklidně bloumala kolem regálů s knihami a spisy. Prstem jsem přejížděla po vazbách a poslušně odpovídala na jeho otázky. Stále se intenzivně zajímal o vše, čeho jsem dosáhla, co jsem cítila... Náhle však jeho hlas utichl. Překvapeně jsem se otočila k němu.

Pozoroval mě pátravým pohledem. Téměř jsem mohla tvrdit, že je tento výraz věnován pouze mě, protože pouze u mě si nemohl přečíst to co chtěl v mé mysli. Byl odkázán jen na má slova a pocity, jež se mi odrážely v tváři.

„Co se děje?“

V prvním okamžiku jsem chtěla vše popřít, že se neděje nic, ale proč vlastně?

„Nudím se.“

Nebála jsem se jeho reakce, ale zvědavě jsem na ni čekala. Evidentně čekal nějaký obrovský problém, ale jen si chápavě povzdechl.

„A co by jsi chtěla dělat?“ pozvedl tázavě obočí. „Většina žen zde ve Volteře se zajímá o šaty...“

Okamžitě jsme zavrtěla hlavou.

„Také o některá výtvarná umění.“

„To mi nikdy nešlo.“ No jo, byla jsem beznadějný případ. Se svým talentem jsem dokázala zkazit i obrázek vodovkami.

„Také občas pořádáme plesy.“

„Neumím tančit.“ Jsem hodně beznadějný případ. Zahleděla jsem se raději do země.

„Neumíš tančit? Tak v tom případě máme co napravovat.“

„Mě tyhle věci nikdy moc nešly,“ přiznala jsem se.

„A to kdy?“

„No, předtím.“ Přivřela jsem oči, když mi začalo docházet pár nových faktů.

„Ale od té doby se toho hodně změnilo, má milá.“

Také už mi došlo, že má nešikovnost byla vlastně pryč. Vždycky jsou toužila umět tančit, ale dříve by to skončilo minimálně modřinami a ztrátou sebevědomí, v horším případě zmrzačením mého okolí. Tohle bylo ale minulostí. Někdy jsme měla pocit, jako by to byl minulý život.

Netrvalo to ani pět minut a z Arovi pracovny jsem následovala Doriana. Byl vysoký pod upnutým tričkem se mu rýsovaly svaly a i pod bledostí se mírně zračila jeho kdysi opálená pleť. Dovedl mě až do sálu, který se tvarem velmi podobal mučírně. Tady však naprosto chyběly poničené zdi a podlaha. Na zdech se dokonce zachovaly renesanční malby. Můj pohled však stále přitahoval Dorian. Byl úplně jiný než ostatní. Pohyboval se ladněji a na tváři měl stále příjemný úsměv. Při pohledu na něj se mi vybavovaly postavy mýtických hrdinů z řeckých maleb.

„Tak Bello, co by ses ráda naučila?“

„No, u mě asi budete muset začít úplně od začátku, na tanec jsem nikdy neměla talent.“ Ošívala jsem se při svých slovech.

„Tomu lze věřit jen ztěží. Pohybuješ se velmi lehce. Ale rozhodně ti tvou volbu nebudu vymlouvat.“

Sledoval mě zvláštním pohledem. Po chvilce konečně přešel do rohu místnosti a otevřel skříň, která svou barvou téměř splývala se samotnou místností, jako by neměla rušit ten prostor. Přes jeho rameno jsem sledovala gramofon a několik polic desek. Jednu z nich vybral a spustil. Ohromeně jsem chvíli poslouchala ten zvuk. Naprosto se lišil od běžných přehrávačů. Zazníval v něm jemný šum, ale jinak byl zvuk naprosto čistý a rozléhal se celým sálem.

Tak jsem se zabrala do poslouchání, že jsem si nevšimla Doriana přímo u sebe.

„Smím prosit?“

Škubla jsem sebou. Nejprve jsem se mu podívala do jeho pobavené tváře a pak na ruku, jež ke mně natahoval. S mírným zaváháním jsem mu podala tu svou. Naprosto beze spěchu mě přitáhl až k sobě a položil mi druhou ruku na jeho rameno. Chvíli mi ještě spravoval pozici, než začal šeptat pokyny kam s kterou nohou. Naučit se těch pár kroků nebylo těžké. Vedl mě s takovou lehkostí a přesností, že ani nešlo udělat chybu. Každý pohyb jsem z něj vycítila dřív než jej udělal, podle jeho natočení těla pohybu svalů pod mýma rukama. To upnuté tričko mělo asi co do sebe.

Stále jsme jen tančili, nepustil mě, dokud jsem jednotlivé pohyby nedělala naprosto automaticky. Postupně přidával další a další prvky. Sem tam mě protočil či zaklonil.

Ze sálu jsem odcházela v euforii svých pocitů. Ani jsem pořádně nesledovala kudy jdu, až bylo pozdě. Najednou jsem zachytila naprosto jiný druh energie, než na který jsem zde byla zvyklá. Byla jako by teplejší a stále se proměňovala. Než mi to stačilo dojít, vešla jsem do místnosti, kde jsem již jednou byla. Zděšeně jsem zajíkla a přikryla si ústa dlaní. Ta mi však vzápětí sklouzla k mému hrdlu, kde se rozžehl spalující plamen žízně.

Přede mnou na podlaze ležela nehybná lidská těla. Život z nich již vyprchal, ale ve vzduchu se stále ještě vznášela lahodná vůně jejich krve. Nebyla jsem schopná se pohnout. Bála jsem se, že můj pohyb by nebyl vzad, pryč z této místnosti, ale spíše naopak. Ta vůně mě naprosto ochromovala. Koutkem mysli jsem si uvědomovala, že musím pryč, ale tělo omámené smysly mě odmítalo poslechnout.

Nemohla jsem se odtud dostat, dokud ta vůně nepoleví a ta nepoleví, dokud se odtud nedostanu. Pokusila jsme se kolem sebe vytvořit štít, přes nějž bych se tam nemohla dostat. Dala jsem do něj všechnu svou energii. Náhle byla ta vůně pryč. Zmateně jsem se rozhlížela po těch tělech, než mi došlo, že jsem dokázala zaštítit pach krve vznášející se okolo. Nyní již naprosto opět při smyslech na mě dopadla ta šílená scéna okolo mě. Pozorovala jsem tu příšernou spoušť. Děs v jejích tvářích a hrdla rozdrcená pod tlakem zubů. Jen pár z nich si ani nestačilo uvědomit co se děje a zemřeli klidní. Zbytek však přihlížel jejich osudu než na ně přišla řada.

Zděšeně jsem vzlykla.

Do dveří za mnou náhle někdo vrazil. Neměla jsem sílu se ani podívat kdo to byl. Za nedlouho se okolo mě ovinuly paže a vlekly mě ven. Opřela jsem se o zeď na chodbě a konečně se podívala do jeho tváře, byl to Marcus. Sjela jsem k zemi. Ještě chvíli jsem tiše vzlykala, než se mi podařilo se opět sebrat.

„Proč, proč to tak musí být?“ zašeptala jsem zničeně.

„To netuším, ale tak to je. Jsme tím čím jsme se vším co k tomu patří. Za dary, které nám byly dány byla stanovena taková to daň.“

„Ale měli bychom za to platit my a ne oni, svými životy.“

Zvláštně se na mě zadíval.

„Jsi opravdu zvláštní, Bello. Dokážeš se krmit jen zvířecí krví, ale přesto se sama řadíš k nám ostatním, kteří zabíjíme lidi.“

Ani jsem si neuvědomovala, že jsem to tak opravdu řekla.

„Když jsem tam tak stála,“ zamumlala jsem s pohledem upřeným do prázdna, zdrcená ještě tou představou, „cítila jsem, jak vůně krve ovládá každý můj smysl a kousek těla. Jsem stejná jako vy, ať se živým jakkoliv, stále mne ovládají stejné pudy.“

Byla to šílená představa, že ačkoliv můžu dělat cokoliv, stále si nebudu moc být jistá, zda se ovládnu.

„Když opominu tvou hrůzu z toho pohledu, chovala jsi se obdivuhodně klidně.“

„Nic tak obdivuhodného na tom nebylo, dokázala jsem ten pach zaštítit. Téměř jsem ho už pak ani necítila.“

Raději jsem si ani nechtěla domýšlet, jak by to dopadlo bez mého štítu. Vrhla bych se na jejich těla a snažila z nich odsát ještě poslední zbytky jejich sladce vonící krve? Jako pouhopouhá hyena.

Znechuceně jsem se zvedla. Tohle nesmím nikdy dopustit, ať mě to bude stát sebevíc sil, musím se naučit svou žízeň ovládat. Carlisle to také časem zvládl. Mám tedy alespoň šanci.

Sklopila jsem hlavu v uctivém gestu před Marcusem a vykročila pryč chodbou.

„Kam jdeš?” zastavil mě jeho hlas.

Ohlédla jsem se na něj.

„Najít Felixe, potřebuji uhasit žízeň.” Pak jsem se znovu vydala chodbou. Pálení v krku sice již polevilo, ale jestli nechci aby se dnešek ještě opakoval, musím se vyhýbat i sebemenší žízni. Alespoň do doby, než se naučím ovládat.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 9. kapitola: