Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 60. kapitola

19.07.2010 (21:30) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7298×

60. kapitola

 Bella:

Když mi Billy volal, nečekala jsem ani chvilku a vydala se domů. Nejrychlejší to bylo přímo přes moře. Cestou jsem měla pak dost času k přemýšlení. Vrátili se! Netušila jsem proč, ale v hloubi jsem doufala, že by to možná mohlo být kvůli mě.

Věděla jsem, jak moc jsem jim předtím ublížila, když jsem je od sebe odehnala i to, že uběhlo moc času a mnoho věcí se mohlo změnit... Přesto malá jiskřička naděje stále doutnala.

To vlastně nebyl ale důvod proč mi Billy volal. Příjezd Cullenů způsobil přeměnu hned pěti členů kmene a věděla jsem, jak je to s nimi zpočátku těžké.

Žila jsem v La Push a díky tomu se většina jejích obyvatel postupně přeměnila a přidávala do smečky. Celá rezervace byla soukromým pozemkem a tak se nemuseli bát, že je někdo uvidí. Tedy kromě jejich vlastních lidí. Před těmi již dávno přestali tajit pravdu. Děti odmala věděli, že se mohou změnit a snášeli pak proměnu lépe.

Malého Jacoba jsem cítila už zdálky a on mě také. Vytvořila jsem nad vodou pevný štít, aby se nevyráchal ve vodě, jako už několikrát předtím. Jen co ke mně přiběhl vrhl se mi radostně okolo krku. Sotva jsme se dostali ke břehu následovaly ho i ostatní děti. Vrhly se na mě, že jsem byla jak přeplácaný vánoční stromeček.

Jeden přes druhého na mě brebentili, já však stále intenzivněji vnímala přítomnost čtyř dalších osob, které sem nepatřily. Byla jsem napnutá jako struna a odkládala pohled na ně co nejdéle to šlo. Teprve až Alicin hlas mě donutil vzhlédnout.

Pohlédla jsem přímo jejím směrem. Byla to stále ta kouzelná drobná Alice a na tváři se jí zračil naprosto nevěřícný úžas. Vypadala docela legračně. Ostatní na tom ale nebyli o moc lépe. Sledovala jsem nevíru a blaženě také radost v jejich tvářích. Esme dokonce vypadala, jako by měla každou chvíli začít ronit slzy.

„Ahoj, teto Bells,” ozval se vedle mě Billy a v příští chvíli jsem se ztratila v jeho objetí.

„Tak starej a pořád tak vysokej,” zasmála se mu na oplátku. „Jak ty to děláš?”

„Možná se ty prostě už zmenšuješ. Máš už pěkných pár křížků.”

Vysvobodil mě ze svých paží a já se na něj pobaveně podívala. Pak jsem však vyděšeně obrátila hlavu jiným směrem. Poryv větru ke mně zavál pach, při němž ve mě zatrnulo. Okamžitě jsem poznala Ephriho krev.

Podívala jsem se na něj a trochu se mi ulevilo. Snad to nebylo nic vážného. Při nejmenším se tak alespoň snažil tvářit. No jo. Tvrdohlavost byla u nich v rodině dědičná stejně jako vlčí geny.

„Nechce se nechat ošetřit,” práskl na svého syna hnedka Billy. Koutkem oka jsem zahlédla na jeho tváři potutelný škodolibý úsměv.

Ephriho radostný výraz se okamžitě začal vytrácet. Vykročila jsem k němu a on se mírně přikrčil.

Alice:

Stále jsem se snažila nějak překonat ten šok. Nitro rezervace LaPush rozhodně bylo to poslední místo, kdy bych Bellu čekala. Všichni se tady však chovali, jako by byla přinejmenším jedna z nich. Chtěla jsem se k ní vrhnout a obejmout ji, dotknout, ujistit se, že je vážně tady. Nedokázala jsem se ale ani pohnout. Jen ji sledovat.

Její radostný a možná i trochu dojatý výraz po přivítání se velmi rychle změnil ve vyděšený a pak v podmračený. To vše k vůli tomu zraněnému psisku. Nás pro tuhle chvíli úplně přehlédla. Sledovala jsem ji, jak se rozhodně vydala k němu.

Vlk se nakrčil a nenápadně rozhlédl okolo, jako by zvažoval šance zmizet. Bella se zamračila ještě víc a to ho donutilo k činu. Vyrazil pryč.

Bella:

Varovně jsem se na Ephriho zamračila, když jsem si všimla jeho prchavých spádů.

„Ephraime Blacku!” zavrčela jsem varovně.

Nic platné to však nebylo. V příští chvíli vyrazil pryč. Nedala jsem mu možnost se ztratit. Byl pomalejší a tak mi nedělalo žádný problém ho prostě chytit za ocas a zastavit. Jeho zakňučení přerušilo až když si to čumákem zabořil přímo do hlíny. Natáhl se v celé své délce na zemi. Za zády jsem uslyšela pár tichých uchechtnutí. Obzvláště členi smečky se snažili se krotit, protože by si to pak od něj mohli dodatečně slíznout.

Sklonila jsem se nad něj. Bok měl ošklivě pochroumaný a určitě i něco zlomeného. Po chvilce se mi ho tedy podařilo přesvědčit, aby se přeměnil a oblékl se. Okamžitě se vedle mě objevil Carlisle a dal se ho spravování kostí. Začínaly se už hojit a zacelovat, tak mu musel dvě špatně srůstající žebra znovu zlomit. Cítila jsem na sobě občasný Carlislův pohled, já však jen útrpně hleděla na Ephriho a hryzala si spodní ret.

Vždy jsem špatně snášela, když někdo z mé rodiny v La Push trpěl. Díky Carlislovi to však měl rychle za sebou. Určitě ho to příšerně bolelo, ale celou dobu se snažil tvářit jako chlap a to zabralo jeho soustředění natolik, že trošku na bolest zapomínal. No jo chlapy. Jenže já v nich pořád viděla ty malý klučiny, které jak koupala a zjihle sledovala jejich dětské dovádění.

Ephri se se zaskuhráním zvedl. Celý hrudník měl obvázaný a ruku zavěšenou a znehybněnou. To mu však nebránilo aby mě konečně neobjal.

„Vítej zase doma,” zamumlal mi do vlasů.

„Díky, taky jsem přijela hlavně kvůli tobě. Billy mi volal.”

Hned se na svého otce podíval a naznačil co si o jeho bonzování myslí. Ten se jen zachechtal. Plácla jsem opatrně Ephriho po břiše.

„Někdo tu přece musí mít rozum, když ho nemáš ty!” Jen protočil oči a konečně mě pustil. Sledovala jsem jak odchází. Zbožňovala jsem tohle rodinné pošťuchování. Zůstala jsem tam stát s Carlislem sama. Hrdinně jsem se k němu otočila a čekala. Bylo vidět jak se mu hlavou honí stovky otázek.

„Co tu děláš?” vyhrkl nakonec.

„Jsem tu doma,” usmála jsem se prostě.

Nevěřícně se na mě podíval.

„To díky tobě nás berou tak klidně,” řekl po chvíli užasle. Začínalo mu docházet jejich podivné chování.

„Jsou na upíry zvyklí, tedy na ty, které už trochu znají. Se zničením ostatních však rozhodně problém nemají.”

Přikývl.

„Teto Bells!” ozval se za mnou Jacob. Než se mě Carlisle mohl zeptat na cokoliv dalšího, táhl mě už za ruku k vesnici. Minuli jsme Alici s Jasperem, která ke mně právě mířila. Omluvně jsme se na ni usmála a jí tedy nezbylo než nás následovat. Stejně jako ostatní.

Za domem Blacků právě Ephriho žena Katrin nosila večeři na stůl. Všichni si posedali a já si sedla vedle Jacoba, který mě stále odmítal pustit. Po chvíli se přihnal i Levi, jeho kamarád, který tu byl jako doma.

Alice stála kousek ode mě a tvářila se, jako by se mnou potřebovala mluvit, ale rozhodně bez tak početného obecenstva. Byla skoro jako časovaná bomba.

„Proč s námi teta Bells nemůže taky jíst?” vyzvídal Levi s plnou pusou. Byla jsem jediná kdo u stolu nejedl.

„Protože by to můj žaludek taky nemusel zvládnout,” utnula ho Katrin.

„Ale určitě by to nějak šlo,” trval si na svém.

„Prdlajs,” ozval se pro změnu Jacob. „Vždyť by jí jídlo zdrhlo přímo ze stolu, ty idiote!”

„Neříkej mi idiote!”

Na to se do sebe ti dva zase pustili. Katrin se nadechla, že na ně zařve, ale pak zase vydechla a mávla rukou.

„Naprosto zbytečný,” zamumlala a raději se dala znovu do jídla.

Jo jo, život v La Push jsem prostě zbožňovala.

Podívala jsem se na Alici a zvedla se. Došla jsem s Culleny jen kousek za vesnici, než to Alice nevydržela. Vrhla se mi okolo krku a drtila v sevření. Já jí ho dojatě oplácela. Najednou se ode mě odtrhla a praštila mě pěstí do ramene až jsem hekla.

„Jak jsi mohla prostě jen tak zmizet, víš jak dlouho jsme se tě snažili najít?!”

Pak vzlykla a znovu se ke mně přitiskla. Sevřela jsem pevně víčka. Netušila jsem, že mě hledali a ani to, jak moc to Alici zasáhlo. Stály jsme tam a prostě si užívaly, že jsme zase spolu.

Ostatním brzy došlo, že mě Alice jen tak nepustí a vrhli se tedy k nám oběma. Ocitla jsem se tak v čtyřnásobném objetí a nebýt tvrdá jako kámen, tak bych určitě skončila jak citron pod Shrekovou matrací.

„Víme co jsi udělala,” zašeptal po chvíli Jasper. Nemusel ani dodávat co má přesně na mysli. Skrytá jejich pohledům uprostřed našeho chumlu, jsem si neslyšně povzdechla. Doufala jsem, že to nezjistí.

„Proč?” zvedl Alice hlavu.

Ostatní spustili ruce a tázavě se na mě podívali.

„Proč,” zopakovala jsem zamyšleně. Netušila jsem jak to vysvětlit. Ten děs, zoufalství a bolest, co jsem si tenkrát prožila cestou do Volterry nešel nijak popsat.

„Protože svět bez... vás byl pro mě prostě neměl smysl.” Zadrhla jsem se uprostřed věty a oni věděli proč.

„Edward málem zešílel,” zamumlala Alice.

A nebyl sám.

„Pořád doufal, že tě nakonec najdeme,” přikývl Jasper.

Ten malinký plamínek naděje, že o mě i po tak dlouhé době pořád stojí, se rozhořel náhle v silný plamen. Rozhlédla jsem se po ostatních. Strašně se mi po nich celou tu dobu stýskalo, ale nyní jsem celou svou duší toužila být úplně jinde.

Alice s Esme na mě jen vědoucně pohlédly a Jasper se doslova křenil. Otočila jsme se a vyrazila pryč.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 60. kapitola: