Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 61. kapitola

21.07.2010 (09:00) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 9433×

61. kapitola

Bella:

I kdybych díky štítu neznala směr, věděla bych kudy jít. Proplétala jsem se mezi stromy a teprve kus před loukou zpomalila. Začala jsem našlapovat tišeji a neslyšně mířila dál. Teprve na okraji louky jsem zůstala stát.

Chodívala jsem sem často, ale samotné místo nikdy nebylo celé. Bylo to naše místo. Bez toho druhého nikdy nemohlo mít tu cenu a kouzlo. Nehnutě jsem nyní sledovala Edwarda ležícího uprostřed. Měl zavřené oči a ani on se nepohnul. Mohla jsem jej tak nerušeně pozorovat.

Byl stále stejný a přesto mi pohled na něho vyrazil dech. Na tváři mu pohrával nepřítomný výraz, ale ani ten nemohl setřít strhané rysy a kůži snad ještě bledší než kdy předtím. Už jsem ho takhle viděla. Tenkrát, když jsme se potkali po šedesáti letech, které jsem strávila ve Volteře.

Doufala jsem, že ho už ho tahle nikdy neuvidím. Věděla jsem, že je to moje vina, ale jinak to nešlo. Sklopila jsme hlavu. Proč jsme tím vším vlastně museli projít? Ublížilo to nám všem.

Vlasy mě zalechtaly na tváři, když se těžký vlhký vzduch trochu pohnul. Byl to jen poryv, ale zřejmě dostatečný na to, aby rozvířil moji vůni okolo. Zvedla jsem znovu tvář, když jsme zaslechla pohyb. Střetla jsem se s Edwardovým pohledem.

Zračil se v něm úžas a nevíra. Seděl ta a ani se nehnul. Jako bych mohla být jen fata morgána, která prvním hnutím vzduchu zmizí. Vlastně jsem to cítila stejně. Měla jsem strach příšerný strach. Tolik jsme si toho prožili a já se bála, že se znovu něco pokazí.

Jen jsme tam na sebe dál zírali až jsem jeho upřený pohled nevydržela a ošila se.

„Bello?” zašeptal.

Nesměle jsem se usmála.

Jako by ho teprve tohle probralo. Pomalu, jako by mě snad mohl vyděsit, se zvedl a vykročil ke mně. Nedokázala jsem se ani pohnout, ale zároveň mi jeho pohyby připadaly příšerně pomalé.

Došel až ke mně a zůstal stát. Vzhlížela jsem mu do tváře. Koutkem oka jsem postřehla pohyb a pak ucítila i dotek jeho prstů, jak mi jimi jemně přejel po tváři. Jako by si opravdu potřeboval ověřit, že jsem skutečná a hmotná, nejen živý sen.

Pak mi vzal tvář do dlaně a já se k ní ještě bezděčně přitiskla. Jeho druhá paže se mi náhle ovinula za zády okolo pasu a přitáhla. Ta prokletá mezera mezi námi zmizela a já se k němu pořádně přitiskla. Sevřela jsem víčka. Ve vlasech jsem ucítila jeho sklopenou tvář a dech.

Byli jsme k sobě tak přitisklí, že už jsem neměla potuchy, kde končí jeden a začíná ten druhý. Naše kousíčky zase zapadli do sebe a já měla pocit, jako by zase konečně bylo vše tak jak má být.

Jeho tvář z mých vlasů zmizela a já k němu okamžitě vzhlédla. Na rtech mu pohrával stále ještě trochu nevěřícný pokřivený úsměv, ale v očích a tváři mu stále zůstávaly stopy bolesti. Zvedla jsem ruku a prsty mu přejížděla po tváři, jako bych je mohla smazat.

Natočil hlavu a políbil mě do dlaně. Teprve pak se pomalu sklonil ke mně. Aniž bych si to uvědomovala natáhla jsem se na špičky ve snaze mu vyjít vstříct. Přejížděl jemně rty po těch mých a já se usmála. Vždy když jsme se znovu našli se ke mně choval, jako bych byla křehká panenka z porcelánu.

Rukou jsem mu vyjela k zátylku a přitáhla si ho blíže. Konečně mě pořádně políbil. Líbali jsme se, jako bychom chtěli dohnat vše co jsme za ten čas ztratili. Jeho paže mě k němu ještě více přitiskly a mě se ztratila zem pod špičkami nohou.

Své sevření jsme povolovali jen pokud jsme dlaněmi přejížděli těle toho druhého. Neměla jsem ani ponětí, jak jsme se dostali na zem. Uvědomila jsem si to, až když jsem ležela pod ním a na tváři mě zalechtaly stébla trávy.

Odtrhl se ode mě a pohlédl mi do tváře. Stále mě svíral pevně v pažích.

„Já nikam nejdu,” usmála jsem se na něj.

„Nikdy bych tě už nenechal odejít.” Prsty mi přejel po čele a odhrnul pramínek vlasů.

Využila jsem jeho nepozornosti a překulila ho na záda. Opřela jsem se dlaněmi o jeho hruď.

„Slibuješ?”

Konečně se usmál a přikývl. Sklonila jsem se k němu. Jeho napětí konečně začalo polevovat. Pak jsem mu však podrážděně zavrčela do úst. Okamžitě ztuhl a vyděšeně se na mě podíval. Já však už hleděla slepě kousek od jeho hlavy a po chvilce pohled přenesla k okraji louky. Edward se zahleděl stejným směrem a za chvíli se odtamtud ozval hlasitý lomoz. Z porostu vykoukl Jacob a vítězně se na mě usmál.

„Našel jsem tě!” zavýskl spokojeně.

„Jo to našel,” zamumlala jsem s o poznání menším nadšením.

Jacob to ale zřejmě ani nepostřehl, protože se pohledem zabodl do Edwarda. Ten si sedl a držíc mě v pažích jsem tak sklouzla na jeho klín. Jacob zkoumavě hleděl na něj a Edward mu pohled oplácel. Skoro jsem mohla slyšet cvakot koleček v jeho hlavě. Byl mu povědomý, ale přesto jej nikdy neviděl.

„Ahoj, já jsem Jacob.”

„Edward,” zamumlal a já viděla, jak mu došlo o koho jde.

Jacob postával a nelíbilo se mu jak mě Edward objímá. Naprosto mu nedával možnost se ke mně dostat. Docela rychle mu došlo, že já na tom momentálně nehodlám nic měnit. Brzy ho to postávání tedy přestalo bavit. S úlevou jsem sledovala jak začíná pohledem koukat zpátky.

„Až vyrostu, tak si Bellu vemu,” zahlásil Jacob a teprve pak se otočil a zase zmizel. Jako by chtěl Edwarda varovat, že mě má jen do odvolání. Musela jsem se tomu usmát. Edwardovi se také na rtech objevil shovívavý úsměv, ale pak vyděšeně zamrzl.

„Nemyslel to vážně, že ne?”

Nyní to sice vypadalo spíše zábavně, protože jsem byla o tolik větší než Jacob, ale já taková budu pořád a Jacob dospěje. Pak si budeme víceméně rovni.

„Naprosto vážně,” zasmála jsem se. „Stejně jako Ephri a Billy před ním. Ephri to tvrdil až do té doby, než potkal Katrin. Bylo s ním k nevydržení.”

„Mě to moc směsný nepřipadá,” zamumlal.

„Já mu to chudákovi ale vrátila,” bavila jsme se při těch vzpomínkách. „Když ji poprvé přivedl, tak jsem mu udělala takovou žárlivou scénu, že bych za to z fleku měla dostat Oscara!” Nyní jsem se už doslova řehtala. Ephri tenkrát nevěděl co dřív. Jestli se vrhnout ke mně, k prskající Katrin nebo se raději rovnou zahrabat dvacet stop pod zem.

Edward však mé pobavení nesdílel. Nešlo mi na rozum, jak stále může bručet kvůli komukoliv kdo se okolo mě mihne. Co se tohodle týče neviděla ani neslyšela jsem nic než Edwarda. Navíc obzvláště teď jsem se ničím jiným nechtěla zabývat. Chtěla jsem jen aby mě držel, líbal a byl se mnou.

 Položila jsem mu dlaně na hruď a zahleděla se mu do tváře, teprve pak jsem se k němu natáhla a jemně políbila. Přitiskl si mě blíže a mě dalo najednou neuvěřitelné práce se soustředit. To co mi dříve nedělalo potíže se tak blízko Edwardovi stalo téměř nemožné.

Naštěstí jen téměř. Odloupla jsem svůj štít od těla a skryla nás v něm oba. Jen co se mi to povedlo, už mi nedělalo problémy jej tak udržet. Edwardova ruka sjíždějící mi po zádech se zadrhla a zůstala na místě.

Zajela jsem mu prsty do vlasů a přitáhla si jeho rty ještě blíže. Líbala jsem ho se vší tou touhou a láskou, kterou jsem cítila a věděla, že on to ví. Mohl číst každý z těch pocitů, které mnou zmítaly v mé vlastní mysli.

Nikdy bych mu nedokázala říct co k němu cítím. Nebyla jsem žádný řečník a pochybuju, že by na to vůbec nějaká slova stačila. Tohle byl jediný způsob jak mu to sdělit. Donutit jej konečně pochopit, že je pro mě tím nejdůležitějším v mém životě. Bylo to tak od chvíle co jsme se potkali a bude to tak do konce našich dní.

Jeho dlaň se mi na zádech zachvěla. Přejel mi jimi na paže a odtáhl od sebe. Nechtěla jsem, ale podvolila jsem se. Viděl moji nevoli se od něj byť jen trochu vzdálit a to mu na rtech vykouzlilo překrásný pokřivený úsměv. Odtáhl se jen natolik, aby mi mohl vidět do tváře a já jemu.

Kdysi bych tvrdila, že štěstí je něco co nejde vidět, ale při pohledu do jeho zářícího obličeje jsem mu stanula tváří v tvář. Čišelo z každého jeho rysu a já tušila, že já na tom nejsem o mnoho lépe.

Veškerá nejistota a obavy se rozplynuly. Byli jsme dva kusy, které prostě patřily k sobě. Pokud jeden trpěl, cítil to i ten druhý, pokud jsme byli bez toho druhého, jako by chyběl přímo kus nás a pokud by jeden zemřel, ten druhý by už neměl význam.

A já už nic z toho nehodlala připustit.

Edward se usmál a znovu si mě přitáhl k sobě. I jemu se nelíbilo, že jsem tak daleko.

K O N E C

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 61. kapitola: