Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 33. kapitola

26.05.2010 (12:30) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6797×

33. kapitola

 Bella:

Slyšela jsem okolo sebe hlasy, ale odmítal asi je pustit do svého koutečku mysli, kam jsem se před vším schovala. Stále tu však byly. Jako neodbytné jezinky škrábaly na hradbu, kterou jsem si okolo sebe vystavěla. Podvědomě jsem tušila, že mi od nich nic nehrozí, ale nebyla jsem ještě připravená.

Opět jsem ztratila pojem o čase. Nevím jak dlouho jsem se schovávala, než jsem se odvážila prolomit opevnění své mysli. Nejprve jsem u sebe ucítila dvě energie a pak jsem uslyšela i hlasy. Jane byla ode mě kousíček, že by stačilo natáhnout paži abych se jí mohla dotknout a Alec přecházel pravidelně tam a zpátky po pokoji.

„No tak Alecu, přece se musí dát něco dělat ne? Já už nevydržím jen sedět na zadku a čekat!”

„Kdyby byla nějaká možnost, tak by o ní Aro přece už dávno věděl ne?”

Musela jsem se pousmát. Ti dva se prostě věčně museli handrkovat. Natočila jsem hlavu a otevřela oči směrem, kde na posteli seděla Jane. Neunikl jí ani můj pohyb a ani to, že jsem vzhůru. V momentě jsem ji měla kolem krku.

„Bello!” zavýskla. „Tys nám dala!”

V mžiku byla zase pryč a klečela na posteli kousek ode mě.

„A všem ostatním taky,” doplnil ji Alec a zaklapl knihu, kterou právě četl. „Když mají Volturiovi špatnou náladu, tak to neznamená nic dobrého pro nikoho.”

„To mě mrzí,” zamumlala jsem.

„Neboj, díky vřeštění mé sestry už o tvém probuzení ví už nejméně polovina Volterry.”

„Jak jsi na tom?” zeptala se mě Jane.

„Nijak zvlášť,” zavrtěla jsem hlavou. „Tys věděla, proč tu byl,” zkonstatovala jsem.

„Jo,” zamračila se Jane.

„Proč?” zeptala jsem se jí plačtivě. Jane uhnula pohledem. Upřeně jsem ji sledovala, ale ona raději seskočila z postele a přeběhla k oknu. Nechápavě jsem sledovala, jak tam stojí jako umanuté dítě a devastuje další boty při okopávání zdi pod oknem.

„Aro tě tu chce nějak udržet,” začal Alec, když viděl, že Jane se do toho nemá a já se odpovědi jen tak nevzdám. „Doufal, že kdyby sis tu někoho našla, tak by jsi pak neodešla. David ale evidentně na takovou práci neměl dostatek trpělivosti.”

Chvíli jsem se na něj jen němě hleděla.

„Tohle... tohle nemá s trpělivostí co dělat,” vyhrkla jsem. „Jak ho to proboha mohlo napadnout?” Rozhazovala jsem rukama v bezmocném gestu, ale ani to mi nepomáhalo.

„Snažil se ti tu vytvořit důvod proč s námi zůstat, když jsi tu nic takového nenašla sama,” odpověděl pomalu Alec a následně se ozvala od okna větší rána, jak Jane kopla do zdi až se odloupl kus omítky a odhalil cihly. Sledovala jsem, jak spustila nohu dolů a s pohledem ukřivděného dítěte sleduje tu spoušť před sebou.

„Jane.”

Jen našpulila rty a zůstala ke mně stát bokem.

„Není to tak, že bych tě neměla ráda.”

„Ale přesto pořád utíkáš za těma čoklama!” osopila mě.

„Už se tam nevrátím,” zamumlala jsem a podívala se na své ruce, které se mi křečovitě sevřely v klíně. „Nechtějí mě tam.”

„Takže už napořád zůstaneš s náma?” přiběhla okamžitě ke mně. Opřela se dlaněmi o pelest, aby se mohla naklonit ještě víc ke mně. Musela jsem tak čelit její rozzářené dětské tváři.

„To ti nemůžu slíbit. Necítím se tu jako doma a pochybuju, že se to změní.”

„Hmm, uvidíme. Teď ale nemáš kam jinam jít a to je dobrý začátek ne?” zašvitořila s neutuchajícím nadšením.

Jane to neměla v hlavě v pořádku, ale přesto jsem ji prostě musela mít ráda.

„Jo to je,” přikývla jsem jí.

Vrátila jsem se zpátky ke svému běžnému životu ve Volteře, ale stále jsem nemohla vymazat z hlavy to co se stalo. Snažila jsem se na to nemyslet, ale stále se mi to vracelo. A do toho pokoje už jsem znovu nevstoupila.

„Jak je?” zeptal se mě Santiago, když jsem během přihlížení tréninku nováčků zase zůstala duchem nepřítomná.

„Dob...” stačil mi ale jediný pohled do jeho přátelské tváře, abych se zarazila a povzdechla. „Nic moc.” Santiago byl jeden z mála, co jsem si tady pouštěla víc k tělu. On a zbytek gardy. S nimi to ani jinak nešlo, když jsme se museli jeden na druhého spoléhat a věřit si.

„Pořád ze sebe nemůžu setřást ten pocit bezmoci, kdy jsem nemohla udělat vůbec nic.”

„No, možná by ti pomohlo to ze sebe dostat. Pořádná bitka, nebo pocit, že můžeš i ty ovládat někoho jiných. Ve sklepeních by se našlo pár...”

„Ne díky, na to já moc nejsem,” zastavila jsem ho raději včas, než bych se dozvěděla víc, než by mi bylo příjemné.

„Jsi hrozná citlivka Bello,” zabručel, ale byl to spíše už jen dávno zjištěný fakt, než výčitka. „Tak co takhle auta. To klidně můžeš zdemolovat a žádný křik, škemrání...”

„To bych mohla zkusit,” přikývla jsem. Řídila jsem ráda a taky jsem se bála s jakými dalšími nápady by Santiago mohl přijít.

Auta měla na starosti především Natálie. Byla to doslova její posedlost. Kdykoliv neměla povinnosti v gardě, tak byla zašitá někde tady dole v garážích, nebo se Santiagem ve skladu. Šla jsem za ní tedy na jisto.

„Ahoj,” houkla jsem k jejímu pozadí, které trčelo z jednoho z motorů. Jen zvedla ruku a mávla mi, že o mě ví. Chvilku se ozývalo jen cvakání nástrčkového klíče, než se konečně vynořila celá a otočila ke mně.

„Nazdárek,” zazubila se na mě. „Santi už se zmínil, že se stavíš.”

Oprášila si trochu špinavé kalhoty a hned přešla k věci.

„Takže jaký chceš?”

„To nevím, většinou jsem řídila dodávku, Chevy.”

To poslední slovo raději přešla bez povšimnutí.

„Takže něco většího,” zamumlala si a vyrazila hlouběji do garáže. Následovala jsem ji až k černé Toyotě.

„Můžeš si vzít tohle. Má toho už hodně za sebou, tak nebude taková škoda ho zlikvidovat.”

Než jsem se tedy nadála, držela jsem klíče v ruce a Natálie mi vysvětlovala, kam jet, abych neměla žádný svědky.

Můj náklaďáček s tímhle rozhodně neměl nic společného. Bylo to velký auto, že jsem musela mít sedačku úplně dole, abych pohodlně dosáhla na pedály. Jela jsem po rozpálené silnici a motor spokojeně předl pod kapotou, takže jsem si nejprve ani nevšimla, jak rychle jedu.

Tachoměr ukazoval něco okolo dvě stě deseti, ale já měla pocit, jako bych jela pomaloučku. Santiago měl pravdu. Byl to úžasný pocit mít takovou železnou obludu pod kontrolou. Bez jakéhokoliv zaváhání jsem přišlápla pedál plynu ještě víc a zkoušela, jak moc si s motorem Natálie pohrála.

Prach se v zatáčkách za mnou vířil, ale já měla pohled upřený jen přímo před sebe, na pár stovek vzdálenou odbočku do opuštěného lomu. Možná to bylo tím, že jsem posledních pár desetiletí žila mezi samými šílenci, nebo prostě jen mou momentální náladou, ale ani jsem nepřibrzdila. Smykem jsem to stočila přímo na příkrou cestu svažující se do lomu a bylo mi jedno, jestli to několikrát obrátím přes střechu.

Tady jsem to měla v rukou jen já sama. Žádný David, žádná Melinda, jen já a tohle autíčko...

Do garáže jsem se vrátila až když se začala ručička nádrže nebezpečně blížit nule. Vjela jsem dovnitř a zahlídla, jak už ke mně míří Natálie.

„Skvělý, dovezlas ho v celku,” přejela spokojeně pohledem po autě a já se zarazila.

„Vždyť jsi říkala, že ho můžu zničit.”

„Jo, jinak bys totiž spíš jela na nedělní výlet než se vyřádit.”

„To asi jo,” přiznala jsem jí po chvíli. Přesto mi to nedokázalo setřít úsměv z tváře. Cítila jsem se dobře jako už pár týdnů ne.

>> 

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 33. kapitola: