Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 30. kapitola

20.05.2010 (08:15) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6370×

30. kapitola

 Bella:

Proplétala jsem se mezi stromy a s neochvějnou jistotou mířila přímo za Jacobovým pachem. Byl doma a tak jsem se vyhoupla oknem do obýváku a strčila hlavu do dveří kuchyně. Můj úsměv mi však v jediném okamžiku zamrzl na rtech.

V kuchyni stál Jacob zády ke mě, ale nebyl sám. Objímal a líbal nějakou holku z níž jsem viděla jen záplavu medových vlasů. Teprve až ho do nosu uhodila moje vůně, která stihla už naplnit celou kuchyň, odtrhl se od ní a překvapeně na mě zamžoural.

Připadala jsem si jako šmírák. Hlavu jsem měla stále mezi dveřmi a nebyla schopna se v první moment hnout. Jen jim oběma oplácet vytřeštěný pohled. Probralo mě teprve až když se začínala tvářit naštvaně.

Vystřelila jsem zpátky do obýváku a bezradně zůstala stát uprostřed místnosti. Pohledem jsem těkala okolo a nevěděla, zda mám zůstat či odejít.

„Bello?”

Podívala jsem se za zvukem na Jacoba, který vyšel z kuchyně a raději za sebou zavřel dveře. Aby nemohla sem, nebo já dovnitř?

„Ahoj Jacobe,” vyhrkla jsem hlasem o oktávu výš.

„Netušil jsem, že se tu objevíš tak brzo, jinak bych ti o Melindě řekl.”

Mluvil na mě opatrně a až jsem se začala bát, jak se asi musím tvářit. Asi jako imbecil. V příštím okamžiku jsme oba ale nabrali spíše vyděšený výraz, protože z kuchyně se ozvalo prásknutí zadních dveří.

„Do háje,” zaklel Jacob a v okamžiku prolétl dveřmi zpátky.

Běžel za ní a já se tak mohla v klidu zhroutit na sedačku. Ne že bych si s Jacobem představovala nějakou budoucnost a nebo ho brala něco jako víc než nejlepšího přítele, bratra, jedinou rodinu... Nikdy jsem ho ale s žádnou holkou neviděla a tak nějak už mi ani nedošlo, že se něco takového může stát.

Byla jsem prostě jen překvapená. A vyděšená. Už tu nebyl jenom pro mě.

Mírný vánek ke mně zavál dvě známé vůně. Jared a Embry. Netrvalo dlouho a zaslechla jsem i jejich pošťuchování. To však utlo, jen co pod nimi zavrzaly prkna na schodech.

„Sakra,” zaslechla jsem ještě Jareda, než oba vrazili dovnitř.

Zůstali stát hned za dveřmi a pohledem přejeli nejprve mě, jak tam stále ještě vyjeveně sedím a pak i zbytek domu. Tušila jsem po kom pátrají.

„Pozdě,” hýkla jsem. „Už jsme měly obě tu překvapivou čest.”

„Jak moc je to zlý?” zeptal se Jared, který měl s holkama přece jen nejvíc zkušeností.

„Noooo,” nadechla jsem se a začala se smiřovat s nastalou situací. „Řekla bych to takhle. Jacob má štěstí, že Melinda není měnič, jinak by ji už naháněl přes půl Kanady.”

„Do háje,” zamumlal Jared a podrbal se za uchem.

„No nevím jak vy, ale já bych se odtud raději vypařila.”

„Jo, to zní jako dobrej nápad,” přikývla mi Jared a všichni tři jsme vyrazili o překot ven.

Zastavili jsme se až pěkný kus od domu.

„Podle mě to není zas tak horký. Melinda je docela fajn a i to se smečkou vzala docela dobře,” ozval se s nadějí Embry.

„No, je trochu něco jiných kmenový úchylky a cizí holka co se ti pořád motá kolem frajera,” odpověděl mu Jared.

„Hmm.”

Mezi námi zavládlo ticho. Nikdo neměl náladu se o něčem bavit. Našeho bobříka mlčení tak přerušil až Jacob.

„Tak co?” zeptal se ho Embry jen ho zahlédl.

„Ještě je naštvaná,” zamumlal a po očku se na mě díval, jak se tvářím já. „Můžeme si promluvit?”

Přikývla jsem a vykročila k němu.

Chvíli jsme šli tiše, ale tak nějak jsem měla tušení, že to není kvůli tomu, aby nás kluci neslyšeli, ale proto, že nevěděl jak začít.

„Jacobe...” chtěla jsem mu to nějak usnadnit, ale on zavrtěl hlavou.

„Bello, ty víš jak to je, u nás v kmeni... s otiskem.”

„Vím. Promiň za tu reakci. Jen jsem to prostě nečekala. Netušila jsem, že si tak brzo někoho najdeš...”

„Brzo?” zafuněl a obrátil mě k sobě. „Bello, je mi třicet šest!”

Zkoprněla jsem. Zírala jsem do jeho tváře, která vypadala stěží na pětadvacet. Otevřela jsem pusu, jak se mi to všechno převracelo v hlavě. Jacob a kluci ze smečky přece nebudou stárnout, dokud se budou přeměňovat ve vlky. A oni se přeměňovali pořád. Bylo to už hodně zpátky, co Billy umřel a s jinými lidmi z okolí jsem se nestýkala...

„Bello, ty žiješ ve svým světě, kde se nic nemění, ale já ne.”

„Páne jo,” dosedla jsem tvrdě na zem až si ke mně polekaně dřepl. „Ty jsi vážně tak starej?”

„Jo,” zahučel a kecl si vedle mě.

Chvíli jsme vedle sebe jen seděli a já nad tím uvažovala.

„Je docela hezká.”

„Joo, to je,” uculil se jak měsíček na hnoji.

„Tsss, jsi zaujatej, od tebe se to nebere,” dloubla jsem do něj loktem.

„Tsssss,” vrátil mi to. „Podle mě je ten můj názor právě ten nejdůležitější. Jen škoda že má za tátu takovýho idiota.”

„Znám ho?”

„Pamatuješ na toho frajírka Newtona?”

Vytřeštila jsem na něj oči. „To nemyslíš vážně. Ona je...”

„Jo, asi geny z matčiny strany, nebo soused, ale ona je skvělá.”

„Jsi zaujatej.”

„Jo to jsem,” zamumlal s připitomělým úsměvem a já raději nechtěla vědět kam se zrovna jeho mysl zatoulala.

V nastalé situaci jsme se shodli, že bude asi lepší, abych se momentálně vypařila a on si to s Melindou mohl v klidu vyříkat. Další den jsem tedy vyrazila na zpáteční cestu, ačkoliv místo ujasnění zmatených myšlenek mi tam teď toho vířilo mnohem víc.

Byla jsem už za hranicemi rezervace, několik kilometrů za Forks, když jsem zaznamenala, že nedaleko stojí někdo, s kým jsem už měla tu čest. Možná dívčí intuice nebo prostě jen tušení mě dovedlo přímo na jednu z odboček hlavní silnice.

Zpomalila jsem na lidskou chůzi, ačkoliv jsem věděla, že o naší existenci už ví. Melinda stála opřená o kapotu bledě modrého teréňáku a já měla stále neodbytnější pocit, že tu čeká na mě. Ten se ještě prohloubil, když mě zahlédla a vykročila přímo ke mně.

„Ahoj Bello, doufala jsem, že se ještě uvidíme.”

„Ahoj,” odpověděla jsem jí na pozdrav zaraženě.

„Včera to naše setkání neproběhlo zrovna nejlíp.”

„To ne,” pousmála jsem se jen při té vzpomínce.

„Tak bych to chtěla nějak vyřešit, aby se nám už takový trapasy příště nestaly.”

„To bych byla docela ráda,” pousmála jsme se na ni vděčně.

„Nejlepším řešením by třeba bylo, aby ses prostě už nevracela.”

Má hra na člověka okamžitě vzala za své, protože jsem ztuhla uprostřed pohybu. Jen jsem vyděšeně zírala do jejích modrých očí a sladké tvářičky.

„Nemáš už žádný důvod se sem vracet. Nemáš tu žádnou rodinu, tvý přátelé tě považují za mrtvou a sama moc dobře víš, komu dá Jacob přednost.”

„Ale s Jacobem jsme jen přátelé,” vzmohla jsme se na jedinou chabou obhajobu.

Melinda přistoupila až ke mně až mi její dech zavál do tváře. Nebála se, nebo možná chtěla využít toho, že bych po ní vystartovala. Přejela mě odhodlaně pohledem.

„Podívej se na sebe Bello, která by tě riskovala mít poblíž?” S tím se otočila, až za ní zavlála medová záplava vlasů a rozvířila všude okolo její vůni.

Měla pravdu. Věděla jsem koho by si Jacob zvolil a také jsem věděla, že by byla schopná ho k tomu donutit.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 30. kapitola: