Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 25. kapitola

cosmopolis


Dohoda 25. kapitolaJane je živel, který když se pro něco rozhodne, tak jej nezastaví už nic. A Bella jí přistála ve spárech, které už jen tak nepovolí...

 

25. kapitola

 

Bella:

Rychlým krokem jsem se hnala chodbami s cupitající Jane vedle sebe. Bylo mi, jako bych se konečně dostala z nějakého bláznivého představení. Jane na tváři pohrával pobavený úsměv, jako by tušila něco, co se teprve má stát. I když u ní už jsem si nebyla jistá ničím.

Za ruku mě dovedla až do pokojů, které měla s Alecem. Ten si klidně četl a od knihy zvedl pohled, až když za námi bouchly dveře. Nepříliš překvapeně se na mě podíval.

„Zavedla jsem ji za Fredericem,” zavýskla Jane a přeběhla k jedné ze skříní, aby si přezula okopané boty, kterými celé dvě hodiny nervozitou hloubila důlek ve Fredericově koberci. Jen při té vzpomínce jsem se ušklíbla.

„To si dokážu představit,” zamumlal pobaveně Alec, při pohledu na mě.

„Nebuď protivný!” zaprskala na něj.

„Já?” zeptal se překvapeně. „Raději bys měla jít za Caiusem, prý se po tobě sháněl.”

To na Jane zafungovalo jako ledová sprcha. Alec se začal znovu věnovat své knize.

„A nečti pořád, vrahem je stejně pokojská,” prohnala se kolem něj škodolibě a dloubla mu do desek knihy. Alec zvedl bezmocný pohled a povzdechl si. Odpovědí mu však bylo už jen bouchnutí dveří. Zůstali jsem v pokoji sami.

Přešlápla jsem z nohy na nohu.

„Co to čteš?” snažila jsem se nějak přerušit to dusivé ticho.

„Korejský slovník,” zavrtěl znovu hlavou směrem ke dveřím.

Nedokázala jsem se ubránit pobavení. Jane je opravdu číslo.

„Takhle se chová v soukromí pořád?”

„Často. Docela dlouho jí trvalo dosáhnout toho, čím teď je a tak si na ostatní dává stále pozor. Ty jsi ale zřejmě výjimkou,” pozorně se na mě zahleděl.

Hleděla jsem mu do očí a uvnitř mě se to sevřelo. Takový by svět neměl být. Jane s Alecem byli ještě tak hrozně mladí. Měli řešit vlastní problémy, jako každý dospívající puberťák. Každý byli tak jiní. Jane živá a svéhlavá, zatím co Alec spíše klidný a inteligentní. Přesto oba skončili tady.

 

 

Šaty od Frederica byly hotové hned druhý den. A nešly přehlédnout.

Vešla jsem do svého pokoje a tam už stála Jane a přešlapovala na zcela již zničeném koberci. Jen co zjistila, že už jsem konečně dorazila, začala poskakovat nedočkavostí, až jsem se začala obávat i o prkna pod kobercem.

„Konečně jsi tady,” zašvitořila a přeběhla ke mně. Popadla mě za ruku a vlekla ode dveří. Cloumala mi s paží tak prudce, až jsem sykla bolestí. Občas byla k nezastavení a slepá ke všemu ostatnímu. Bolest však byla v momentě zapomenuta.

Přes druhou půlku pokoje už jsem ji následovala poslušně jako loutka. Nebyla jsem schopna odtrhnout vyděšený pohled od hromady krabic, které pokrývaly moji postel až z ní bylo vidět pouze přední čelo.

„No tak rozbaluj,” výskla vedle mě Jane. Byla jako malé dítě před kopou dárečků, co se jen tak tak drží, aby se na ně nevrhlo a nezačalo rvát balící papír. Přesto se dokázala udržet.

Váhavě jsem vzala jednu z krabic a Jane zaúpěla nad mou pomalostí. Já si však nemohla pomoct. Bála jsem se co uvnitř najdu. Odložila jsem tedy víko a ignorujíc poskakující Jane za mými zády jsem nadzvedla hedvábný papír.

Před očima jsem měla úhledně složenou hromádku zelenkavého hedvabí. Hleděla jsem na ni, snažíc se v tom odhalit alespoň náznak něčeho, co by připomínalo oblečení. Marně. Nasucho jsem polkla.

„Bellóóó!” zakňučela už ztýraně Jane. „Když to z té krabice nevyndáš, tak si to nemůžu prohlídnout.”

Automaticky jsem tedy natáhla ruce, vzala látku opatrně mezi prsty a zvedla. Tichým pokojem se ozvalo zašustění, jak se látka svezla a já zůstala zírat na šaty před sebou.

„Proboha,” vydechla jsem.

„Páni, něco takového jsem od něj ještě neviděla,” zamumlala Jane a prosmýkla se hlavou pod mým loktem, abych jí nezavazela ve výhledu.

Jane měla ale pravdu. Něco takové jsem si nedokázala ani představit. Byly překrásné a šílené zároveň. Hedvábí bylo tenké, že jsem měla dojem, jako by bylo průhledné. Krátké spadené rukávy navazovaly na jednoduchý živůtek a od boků zase splývaly v záplavě látky, která mohla končit snad u kolen.

Celé byly tak lehké a jemné, že by se hodily spíše na vílu. I prsty se mi chvěli v obavě, že bych je mohla jediným chybným pohybem zničit.

„No tak, obleč si je.”

Aniž bych se na Jane podívala, zavrtěla jsem hlavou.

„A od čeho bys je tedy asi měla?” zakroutila nechápavě hlavou.

„Vždyť je zničím,” ohradila jsem se. „A navíc, tohle ke mně zrovna moc nepasuje.”

Byla jsem rozhodnutá to všechno někam šoupnout a už nikdy nevytáhnout. Jane se však v očích objevil krutý pohled, který nikdy nevěstil nic dobrého.

„A chceš vědět jak bys dopadla ty, kdyby se Frederico dozvěděl, že odmítáš nosit jeho šaty?”

Jane dostala vždy to co chtěla a to bez ohledu na ostatní.

Hleděla jsem jí pár vteřin do očí, než jsem to vzdala. Položila jsem šaty přes čelo postele a svlékla si své oblečení. Opatrně, jako bych na sebe oblékala pavučinu jsem si šaty spouštěla po těle. Jemně jsem po látce přejela dlaněmi, abych ji uhladila. Teprve pak jsem se odvážila podívat do zrcadla.

Ty šaty, ne že by ke mě nepasovaly, ale ony mě doslova dotvářely. Seděly mi jako druhá kůže a vypadala jsem v nich neuvěřitelně křehce. Látka bezpečně zakrývala co měla, ale přesto při sebemenším pohybu odhalovala a vířila se.

„Frederico je úžasný co?” probudila mě Jane.

„To je.”

„No a pustíš se konečně i do těch ostatních?” neodpustila si připomenutí, že mám na posteli ještě spoustu dalších krabic. Podívala jsem se na ni, jak se nedočkavě houpe ze špiček na paty.

„A nechceš mi s tím pomoct?” zeptala jsem se jí.

„Můžu?!” zavýskla, ale na odpověď už nečekala a já se o ni stejně nepokoušela. Její drobná postava totiž zmizela v záplavě balícího papíru a stuh. Pokud Jane něco bavilo více než móda, tak to bylo rozhodně rozbalování dárků.

Nevěřícně jsem sledovala vlnící se hromadu před sebou, z níž se se ozývalo nadšené výskání nad každým novým balíčkem a občas zachytila ty kousky, co vyhodila ven, že je prostě musím vidět. Netrvalo to tedy ani půl hodiny a okolo postele zbyla jen cupanina z balícího papíru, zatím co já zděšeně stála před svými skříněmi, které byly nyní nacpané nejroztodivnějšími kousky oblečení a pod nimi se nacházelo několik párů bot na vražedně tenkém podpatku.

 

>>



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 25. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!