Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka, která (ne)přežila 8. kapitola

12.01.2011 (20:00) • Baruu • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1125×

 EDIT: Článok neprešiel korekciou.

Dívka, která (ne)přežila

8. kapitola

Po probuzení jsem byla docela ráda, že včerejší noc proběhla v pořádku. Žádné špatné sny, žádný křik z venku a nic podpobného. Ale ani zdaleka to nebyla tak pohodová noc, jako jsem zažívala doma.

Vysprchovala jsem se a po ranní procedůře jsem pokračovala do kuchyně. Z té jsem zaslechla několik dalších hlasů, ze kterých jsem poznala Marka a Sebastiana. Jako kdyby se na něčem domlouvali.

„Ahoj,“ pozdravila jsem a chystala se k lednici.

„Ahoj, Bello. Právě podstupuješ naprosto zbytečnou cestu,“ pozdravil mě Sebastian, ale nad pokračováním jeho věty jsem se zarazila. Co tím myslel?

Otevřela jsem lednici a všimla si, že je poloprázdná. Skvělí.

„Takže dneska bez snídaně, oběda a večeře?“ zeptala jsem se kluků, kteří se na sebe nechápavě podívali a pak se rozesmáli.

„Ne, stačilo by dojet do města, ale to je, zdá se, problém,“ pokračoval Mark.

„Proč?“

„Jdi se podívat ven, ale opatrně,“ mrknul na mě. Samozřejmě, že opatrně. Jinak se venku pohybovat nemůžu.

Podívala jsem se na ně s nadzvednutým obočím, ale k ničemu to nebylo. Evidentně čekali na to, až se seberu a půjdu se přesvědčit, proč nemůžeme jet do obchodu.

Vyšla jsem na verandu a pokračovala k příjezdové cestě, která vedla k chatě. Na konci cesty byla zaparkována dvě auta.

Dobře, to bychom měli. Nevypadají, že by s nimi bylo něco v nepořádku. Ani nevypadala nepojízdně. Odhodlala jsem se a rychlým krokem došla až k nim.

A kruci. Erikovo Opel na tom byl snad ještě hůř, než Sebastianovo BMW. Obě dvě auta měla propíchnutá kola. Obešla jsem jedno a pak druhé. Naštěstí jsem nenašla nic podezřelého. Bylo mi hned jasné, že tohle kluci neudělali, takže...

Takže byl další problém na světě. Nejenom, že se musíme ukrývat v chatě, nevylézat ven, ale teď se odusud nemůžeme dostat už vůbec. Nikdo z nás neměl vrtulník na vrcholku hor, ani dálkový ovládání na další automobil. Všechno se rozsypalo, jako domeček z karet.

Vší silou jsem si bouchla do kapoty stříbrného kufru, ale moc mi to nepomohlo, bohužel.

„Bomba,“ začala jsem, jen co jsem došla zpátky ke klukům.

„Viď,“ přitakal Seb.

„Co uděláme?“

„Budeme muset vyžít s tím, co tu máme.“

„A nebo zavoláme pomoc,“ dodala jsem. Erik vešel do místnosti a odměnil nás zoufalým obličejem.

„Není tu signál,“ vydechl.

Jsme v háji, naprosto. Všechno, co jsem se dnešní ráno dozvěděla, mi bohatě stačilo.

Sebrala jsem se a zavřela se v pokoji v domění, že zkusím vymyslet nějaký plán. Jenže jaký? Charliovi zavolat nemůžu a i kdybych mohla, co bych mu tak asi řekla. Jsme tu uvěznění a venku pobíhá příšera, která si nás chce dát k obědu.

Nejspíš by si myslel, že jsem se zbláznila a výlety mi vážně nesvědčí. To by nefungovalo.

Ostatní nejspíš taky nic moc nezmůžou. Jedině, že bychom se vydali na cestu pěšky, ale došli bychom do cíle? Všichni? A co Naomi?

Sakra, sakra, sakra. Já věděla, že nemám jezdit.

Dostala jsem dobrý nápad, a to ten, že se připojím na notebooku. Jenže mě v tu chvíli nenapadlo, že nefunguje signál. Takže takhle možnost záchrany taky padla.

Co se policie týkalo, zavrhli jsme to okamžitě. Nevěřili by nám a nakonec by svedli na každého z nás, že můžeme za zmizení našich spolužáků. Vážně se mi nechtělo dívat se po zbytek života na čtyři bílé stěny.

Ani nevím, jak se mi to povedlo, ale nakonec jsem usnula u knihy. Nikým a ničím nerušená...

Jako na potvoru mě vzbudil křik, opět dívčí. Vyjekla jsem a vymrštila se do sedu. Srdce mi bilo na poplach, protože křik neutichl. Ba naopak.

Rychle jsem se hnala ke dveřím, až jsem málem zakopla o práh. Ani jsem si nenatáhla na nohy bačkory. Znělo to totiž, jako kdyby...

Schody jsem skoro přeskočila a málem se udeřila do hlavy, ale co. Něco se dole děje a já musím vědět, co.

U vchodových dveřích jsem potkala Naomi, která hystericky brečela a sesunula se k zemi. Přiběhla jsem k ní a chytila ji do náručí. Celá se klepala a vydávala zvláštní zvuky. Oči upírala na prázdné místo před sebou a nevnímala. Byla jsem přesvědčená, že nevnímá ani mě.

Snažila jsem se ji zeptat, co se stalo, ale nedokázala mi odpovědět, možná ani sama nemohla.

„Naomi, Naomi,“ uklidňovala jsem ji. „Kde jsou ostatní?“ Zvedla ruku a prstem ukázala na dveře směřující do obývací místnosti.

„Musím zjistit, co se děje. Hezky tu seď, hned se vrátím,“ ubezpečovala jsem ji.

Nechtěla jsem ji tam nechvávat, ale ona se neměla k tomu říct mi, co se stalo, co viděla a proč tak pláče. Doufala jsem, že se nesebere a neuteče do lesa. Tím by si podepsala ortel smrti. Je to hodná holka a doufám, že i poslušná.

Otevřela jsem dveře a neunikl mi pohled na kluky, kteří se tvářili, jako kdyby šli na popravu.

Sebastian seděl v křesle a hluboce dýchal, jako kdyby uklidňoval sám sebe. Jelikož obývák byl spojen s kuchyní, všimla jsem si Marka, jak na sebe lil hektolitry studené vody. Jeho ruce se klepaly a jeho dech byl nepravidelný. A Erik, ten stál u okna a dlaněmi si schovával obličej.

Nechápala jsem to. Ani jedna reakce mířící od nich mi nenapověděla, co se stalo.

Až najednou... Mé oči zabloudili ke stolu uprostřed pokoje. Něco na něm bylo, ale co, to jsem nepoznala, protože ta věc byla přikrytá hadrem. Jediné, co bylo podezřelé, byly červené fleky, které jako by prosakovaly skrz hadr.

Ukázala jsem na to a čekala, který z nich mi řekne, co to může být. Mého rozrušení si všiml Mark.

„Nedívej se tam,“ promluvil, až jsem se lekla. Jeho tvář byla bledá a přesvědčivá.

„Je to zlé,“ pokračoval.

Byla jsem rozhodnutá, že se nepodívám, ale lákala mě obálka umístěná hned vedle té věci. Přikročila jsem ke stolečku a všimla si zbystřených pohledů.

„Nepodívám se,“ ujistila jsem je a dál pokračovala v cestě.

Mezi mnou a stolkem byl asi jeden metr a já si pořád nebyla jistá tím, jestli si to chci přečíst. Nakonec jsem se odhodlala a obálku uchopila. Měla jsem ji v ruce, ale nemohla jsem si nevšimnout pramínku vlasů, které trčely z pod hadru.

Automaticky jsem si dala ruku před pusu, jelikož mě do nosu uhodil ostrý pach krve a snažila se zadržet slzy.

„Pane bože,“ vydrala jsem ze sebe a málem se sesunula podél zdi. Bylo pozdě.

Moc dobře jsem věděla, co pod tím páchnoucím hadrem je a moc dobře jsem poznala, komu to patří.

Mikovi.

„Bello,“ uslyšela jsem před sebou, ale nebyla jsem schopná rozpoznat, kdo na mě mluvil. Rozplakala jsem se. Co jiného mi zbývalo. Už mi začínalo docházet, proč se Naomi takhle zachovala. Chyběl mi sotva krůček k tomu, abych na tom byla stejně, jako ona.

„Naomi, na chodbě,“ zašeptala jsem. Musela jsem za ní někoho poslat. Byla tam sama a kdo ví, jestli tam ještě vůbec byla.

Před očima se mi mihnula postava a já věděla, že dotyčný pochopil, co má udělat.

Po pár minutách nepřetržitého stání jsem se opravdu sesunula podél zdi. Mé tělo ztěžklo, proto mu nezbývalo nic jiného, než se té tíze poddat.

Nevnímala jsem nic. Co dělali ostatní mi bylo absolutně jedno, jen jsem občas zaslechla pár hlasů, otevírání a zavírání dveří, kroky... To bylo tak vše, čeho jsem byla schopná si všimnout a zaregistrovat.

Mé tělo rezignovalo a má mysl se dokonale vyprázdnila. Kolikrát v životě bych byla za tento stav vděčná, ale při úplně jiné situaci.

Nikdy v životě by mě nenapadlo, že se na stole objeví nečí hlava. A nikdy mě nenapadlo, že by ta hlava mohla patřit mému kamarádovi.

Sakra, proč se to děje? Proč nám? Kdo mi na tuhle důležitou otázku odpoví?

Nikdo, protože ani jeden z nás neví, proč tomu tak je.

Trvalo dlouhou chvíli, než jsem zase procitla do reality a byla schopná se zorientovat. Všechno se vracelo do stejných kolejí, jako před tou nehodou. Až na to, že jsem v pokoji zůstala jen já a Sebastian. Jeho ruka objímala mé ramena. Uklidňoval mě, celou dobu tu se mnou byl a já si toho nevšimla. Nešlo to. Opřela jsem se o jeho hruď, rukou si setřela slzy a uchopila obálku, která se válela vedle mé nohy.

„Neotevírej to,“ nabádal mě hlas vedle mě, ale já nechtěla poslechnout.

„Co když tam je něco důležitého?“ promluvila jsem chraplavě, až mě píchlo v krku.

„I kdyby, počká to,“ nedal se odbýt. Na jednu stranu jsem to otevřít nechtěla, na tu druhou ano.

„Sebast-,“ zadrhl se mi hlas, ale moc dobře věděl, co jsem chtěla. Rukou mi odrhnul pár pramínků vlasů z tváře a obálku mi jemně vytrhl z ruky. Pochopila jsem.

Pokračování příště

Shrnutí

Autor: Baruu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka, která (ne)přežila 8. kapitola: