Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka, která (ne)přežila 7. kapitola

Alice Cullen - deers.blog.cz


Dívka, která (ne)přežila 7. kapitolaPanika Naomi, strach ostatních a rozhovor s Markem...

Dnešní kapitola je o něco kratší, tak snad Vás to neodradí. :)

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Dívka, která (ne)přežila

7. kapitola

 

 

„Slyšelas, tak běž!“

S hrůzou v očích jsem se rozběhla k chatě. Měla jsem strach a ani jediné slovo, co vydrala z těch ohavně rudých rtů, jsem nechápala.

Mike za mnou křičel, ale já dělala, že neslyším. Jak jsem jen mohla? Jenže i kdybych tam s ním zůstala, i kdybych se jí postavila, nebylo by to k ničemu.

Dnes už to vím.

Celá udýchaná jsem doběhla na terasu a rozhodla se otevřít dveře a vejít. A mimo jiné, všechny informovat o dalším zmizení.


 

 

Jak to asi mohlo probíhat? Řeknu to asi takhle...

Erik se málem zhroutil, Sebastian nemohl uvěřit svým očím a Mark bezúspěšně uklidňoval hysterickou a psychicky labilní Naomi. Bylo to děsné. Horší chvíle jsem zatím nikdy nezažila. Mike byl dlouholetý kamarád Erika, vlastně skoro nás všech. Jass, Angela a teď Mike, kdo bude další?!

Nikdy jsem nezávidšla lidem, kteří měli tu čest říct svým blízkým špatnou novinu a najednou... najednou jsem tím člověkem byla já.

Ani jeden pohled se nedal snést. Bylo to těžké, ale byl to teprve začátek.

Do večera nikdo s nikým nepromluvil, až na Marka a Naomi. Z jednoho dne se z něho stal ochranitelský a obranářský štít malé sesty Sebastiana. Byla jsem mu tak trochu vděčná. Nebyla jsem propalovaná jeho pohledem a na můj účet nepřibývaly žádné trapné hlášky. Bylo to osvobuzující. Jenže funkce, které se ujal, nebyla vůbec lehká. Naomi překvapovala sebe samotnou. Byla to křehká, jemná a celkem usměvavá dívka, alespoň tak jsem ji dosud znala. Teď je z ní šílenec. Abych pravdu řekla, nemáme se čemu divit. Venku běhá cosi nebezpečného a my jsme odsouzeni čekat. Čekat na zázrak, na svobodu, nebo na zkázu.

Kolem sedmé večer jsem se procházela po chatě. Erik se Sebem mezitím zoorganizovali bezpečnostní opatření. Jako zabedněné okna, dveře, okno na půdě... Vypadalo to skoro jako ve vězení. Jejich snaha byla obdivuhodná a bylo mi vcelku jasné, že se chtějí bránit, že se chtějí schovat. Ale něco hluboko ve mně mi říkalo, že tohle nestačí. Jenže jak se obrnit proti monstrům zvenčí? Zvlášť, když ani nevíme, co přesně tam běhá?

O někom bych přece jenom věděla, ale to nesmím vynést na povrch. Nesměla jsem mluvit o Jassice a o tom, jak se zmocnila chudáka Mika. O její nesmírné kráse a podezřeně krvavých očí. Nesměla jsem mluvit o tom, že nás opravdu chce někdo zabít a že ten dotyčný se chystá i na mě. Ale tajit takové tajemství nebylo vůbec lehké. Zvlášť, když jsem tušila, jaký osud naší pětici čeká.

Zrovna jsem procházela kolem krbu a všimla si schoulené Naomi v křesle. Tvář měla ubrečnou a její make-up byl rozmazaný skoro všude. Černé stíny od líčení se jí táhly po celé tváři. Měla za sebou opravdu těžký den. Nevím proč, ale donutilo mě to se od srdce usmát. Snad proto, že Naomi klidně spí a určitě se právě teď nachází v úplně jiném světě. Tam, kde neexistují příšery. Tam, kde je to naprosto normální. Pootočila jsem hlavou a všimla si válejícího se Marka na kožešině. Díval se do plamenů a nejspíš nevnímal okolí.

Povzdechla jsem si. Atmosféra byla stále hustší a hustší a to mému organismu nesvědčilo.


„Chceš se ohřát?“ ozvalo se od krbu. Mark uplnul své oči na mou postavu. Neměla jsem chuť pouštět se do rozhovoru, proto jsem jen kývla na souhlas. Sehla jsem se a posadila se vedle něho. Cítila jsem, jak si teplo hledá skulinky, aby se mi mohlo dostat pod kůži. Druhá věc, která donutila mou tvář k úsměvu.

„Nevím, jak dluho to ještě vydržím,“ prolomil ticho mezi námi. Otočila jsem se k němu a všimla si, jak pozoruje spící Naomi.

„Naomi?“ zeptala jsem se. Kývnul a mě bylo jasné, jak moc to má složité. Když jsem ji odpoledne poslouchala, myslela jsem, že po chatě chodí příšera a jednoho po druhém zabíjí. Nebo ducha, který se s námi nehodlá mazlit. A nebo, jako kdyby měla příliš zkreslené představy a viděla to, co my ne. Nedalo se to vydržet.

„Bude to v pořádku,“ zašeptala jsem, ale spíše jsem si to řekla sama pro sebe. Jako kdybych se ubezpečovala, nebo přesvědčovala, že všechno se srovná. Že příjde záchrana, že monstra venku někdo zničí...

„Sama víš, že tohle není normální. To, co tam je, se s námi nehodlá kamarádit.“ Na to jsem neodpověděla. Měl pravdu. Polovina mého já si to myslela, ta druhá doufala v opak.

„Co se včera přesně stalo? Nebyl jsem u toho, když jsi to líčila klukům,“ protáhl obličej a zadíval se zpátky do ohně. Snažila jsem se skrýt, že se mi o tom absolutně nechce mluvit, ale stejně... Bylo by dobré, kdyby věděl alespoň něco. I když to nemusí být tak úplně pravda.

„Bylo to... bylo to rychlé,“ vysoukala jsem ze sebe, ale jeho pohled mi napověděl, že tohle mu evidentně stačit nebude.

„Procházeli jsme se a v tom se Mike smekl. Myslela jsem si, že upadl, ale když jsem se otočila, byl pryč. Neváhala jsem a utíkala k chatě.“ Za to lhaní bych se měla propadnout někam hluboko do země. Sakra, Bello. Co když ti jenom pohrozila a ve skutečnosti ti nic neudělá?

„Miloval jsem podobné filmy. Partička kamarádů si vyjede do lesa, najednou se z ničeho nic u nich objeví psychopat s motorovkou a nakonec jednoho po druhém hezky a elegantně zabije,“ zasmál se. „Kdo by to byl řekl, že se ocitnu skoro v té samé situaci?“ Pokojem se rozezněl opět jeho chraplavý smích. Ano, koho by to napadlo.

„Policie? Útěk? Horská služba?“ Zakroutila jsem hlavou. Erik tohle nedoporučoval, i když kdyby tu byl sám, neváhal by ani minutu.

„Zázrak?“ ušklíbla jsem se. Vypadalo to, že jako odpověď mu to vyhovuje.

„Možná se stane zázrak a někdo to přežije. Zajímalo by mě, kdo z nás to odnese,“ podíval se mi hluboko do očí, až jsem si myslela, že ve mně vidí úplně všechno. Bylo to zvláštní, ale na druhou stranu, bylo to příjemné.

„Třeba ty,“ odpověděla jsem se, až se málem zakuckal smíchem. Nechápavě jsem se na něho podívala s otázkou v očích.

„Jsem ten poslední, Bello, kdo by to měl býta kdo by si to zasloužil. Co sis myslela, když jsi mě poprvé uviděla?“

„Že jsi fracek a děvkař, kterou má každou, na kterou si ukáže,“ zasmála jsem se. I přesto jsem to myslela vážně a upřímně.

„Vidíš, trefila ses. Ale každou nemám, nejsem přece Casanova.“ Věnovala jsem mu úsměv, rozloučila se a odplula do svého pokoje s nadějí, že zítra bude všechno zase, jako dřív.


Pokračování příště

Shrnutí

 


 

Snad Vás to ještě trochu baví, mě docela jo :D. Chci poděkovat všem příznivcům, kteří pod kapitolu vloží nějaký komentář, nebo smajlíka.

Ono to prostě potěší :)

Vaše Baruu



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dívka, která (ne)přežila 7. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!