Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Díky za každý den - 6. kapitola


Díky za každý den - 6. kapitolaŠestá kapitola a noví upíři. Dneska se seznámíme s dvojicí upírů, které vyslali Stefan s Vladimirem. Vyjednávání podmínek míru začíná! Jak se bude Belle a Damonovi dařit, si budete moct sami v kapitole přečíst.

Lilly se trápí kvůli zapeklitému případu a Elinor zase kvůli tomu, že se jí Bella dlouho neozvala. Nakonec to však vyřeší po svém. Jak? Opět si to budete moct přečíst. Tak hurá do toho!

Mirror (feat. Bruno Mars) by Lil Wayne on Grooveshark','hspace':null,'vspace':null,'align':null,'bgcolor':null}">

 

6. kapitola

Pohled Lilly:

Elinor byla tajemná jako hrad v Karpatech. Její chování se mi nelíbilo, ale kromě ní jsem měla na starosti spoustu dalších věcí a nemohla jsem se tím tedy zabývat. Další den po tom zvláštním telefonátu jsem se totiž musela opět dostavit na policii, kde byl opět předvolán pan Martin.

Ještě než pan Martin dorazil, měla jsem se podívat na fotografie mrtvého, pořízené na místě činu a rozhodně to nebyla příjemná podívaná. Tomu muži šel někdo přímo po krku. Bylo to hrozné, jako by ho snad rozsápalo divoké zvíře – které však v centru Paříže nemělo co dělat. Možná tedy na oběť šli s nožem a on se jenom bránil. Záhadou by však zůstávalo, pokud by se jednalo o nějakého náhodného zlodějíčka, proč oběti nechal peněženku, ve které se nacházela asi stovka eur.

„Madam Ewing, je mi jasné, že jste placena za to vysekat vašeho klienta z tohoto obvinění, ale myslím si, že daleko jednodušší by bylo, kdybyste ho přiměla o tom říct pravdu. Všechno ukazuje na něj,“ kladla mi na srdce komisařka.

„Je sice pravda, že jsem za to placena, ale já jednoduše nevěřím, že to pan Martin udělal,“ namítla jsem a bojovně vystrčila hlavu. Komisařka se mnou jednala narovinu. Vysvětlila mi, co všechno mého klienta bude čekat, protože se o případ téhle brutální vraždy začala zajímat i média. Sice jenom nějaké menší a nezávislé tiskoviny, ale pokud se to proflákne, jistě nebudu mít klid ani já, natož pak pan Martin.

„Je to jenom pro vaše dobro,“ trvala si na svém.

„Vím, co tím chcete říct. Ale tohle je moje práce, a tak vás prosím, abyste mě ji nechala dělat, jak nejlépe umím. Já vám také nemluvím do toho, jak máte vyšetřovat.“ Pokud se mě snažila zastrašit, měla smůlu. Nepatřila jsem mezi ty žraloky z naší branže, kteří musejí neustále kousat kolem sebe, ale rozhodně jsem nebyla taková, která by sebou nechala jenom tak jednoduše zametat.

„Jak myslíte,“ skončila naši rozmluvu zrovna ve chvíli, kdy vešel do místnosti i pan Martin a nesměle se na mě usmál. Zdálo se, že ho má přítomnost přece jenom do jisté míry uklidnila.


 

Pohled Belly:

Do hotelu jsme se vrátili až hodně pozdě, což nám sice zkrátilo možnost připravit si nějakou strategii, se kterou vyrukujeme na ty dva vyslance Rumunů, ale zato jsme byli oba při síle, čehož Damon samozřejmě okamžitě využil a náš čas na přípravu ještě o několik hodin zkrátil.

Ležela jsem v jeho náručí, zabalená do deky a těšila se z toho pocitu, který vyvolával perfektní sex. Na tváři mi vždy vyloudil úsměv a minimálně jeden celý den potom jsem se cítila skvěle.

„Nad čím přemýšlíš?“ zamumlal mi Damon do vlasů a vtiskl mi tam i polibek.

„Uvažuju nad strategií a taky nad tím, co bych si dneska měla na tu první schůzku obléct,“ odpověděla jsem mu popravdě a zvažovala, jestli bude příhodnější přijít oblečená neformálně v riflích nebo zvolit něco okázalejšího a vzít si třeba šaty.

„Strategii? Tu přece máme, můžeme jim povolit všechno, co zrovna nebude hatit Arova přání,“ odpověděl prostě a já s tou odpovědí musela v rámci možností souhlasit. Ano, mohli jsme jim toho povolit hodně, ale většinou by se mohlo jednat jen o takové malichernosti, že by to nestálo ani za řeč. Aro měl s Rumuny daleko větší plány.

„Hmm… A co to oblečení?“ vyzvídala jsem. „V čem mám udělat dojem?“

„Ty nepotřebuješ žádné oblečení, abys udělala dojem,“ odvětil a jeho zkoumavá ruka mi přejela po odhalených zádech až k zadečku, který jsem měla schovaný pod přikrývkou.

„Mám tedy jít takhle?“ zeptala jsem se nevinně a čekala na jeho reakci.

„To ať tě ani nenapadne!“ rozohnil se okamžitě. „Takhle tě můžu vidět jenom já, protože jsi moje. Žádný jiný chlap na tebe nebude koukat jako na kus masa.“ Zněl nebezpečně a to se mi líbilo. Jak jsem na začátku našeho vztahu nesnášela to, že jsem jeho – tehdy mi to znělo, jako by mě považoval za nějakou obyčejnou věc –, teď jsem to zbožňovala.

„A co bys takovým chlapům udělal, kdyby se na mě dívali jako na kus masa?“ provokovala jsem ho dál a náramně jsem si to užívala. Z hrudi se mu ozývalo temné vrčení jenom při mé otázce.

„Roztrhal bych je na malé kousky,“ zavrčel.

„Dobrá tedy, budu to vaše mužské plemeno trochu šetřit a na tu schůzku si něco obleču,“ slíbila jsem, ale potutelně jsem se umívala nad tím, že je nebudu šetřit moc. Na mysl mi totiž přišly jedny pouzdrové šaty, které mi kopírovaly každou křivku těla, jako by byly mou druhou kůží.

„To budeš laskavá,“ souhlasil. „A jelikož ještě máme chvilku času, než se budeme muset nachystat, co kdybychom ji strávili nějak užitečně?“ zajímal se.

„Hmm?“ Nevěděla jsem, co tím myslí. Ale pochopila jsem to ve chvíli, kdy jsem ležela v polštářích a Damon se nade mnou skláněl se šibalským úsměvem na tváři. „Mohlo mě to napadnout,“ zamumlala jsem těsně před tím, než mě políbil.

 

 

O hodinu později jsem se už musela Damonovi vyvléknout z náručí a jít se připravit. Chtěla jsem zapůsobit, ale neodpustila jsem si Damona trochu provokovat. Přešla jsem přes celý pokoj jenom tak, jak jsem byla, a v zádech cítila Damonův pohled. Potom už jsem se jenom zavřela v koupelně.

Rozčesala jsem si vlasy, které prostě neměly šanci vydržet lov a to, co se dělo po něm, a oblékla si černé prádlo. Bohužel jsem si však sebou do koupelny nevzala šaty, takže jsem se pro ně musela vrátit do pokoje. Damon byl stále v posteli a sledoval každý můj krok s velkou dychtivostí.

„Měl by ses také obléknout,“ připomněla jsem mu, když jsem se vracela do koupelny.

„Já mám času dost,“ namítl. „Přece bych se nepřipravil o takovou podívanou, když mi ji nabízíš,“ dodal naprosto samozřejmě a já se před ním ještě otočila jako modelka na přehlídce. Pak už jsem měla co dělat, abych se stihla připravit.

Koupelna byla plně vybavena, i fénem a ostatními potřebnými věcmi, takže jsem si vlasy upravila trochu kulmou, oblékla jsem si šaty, zvýraznila oči a konečně spokojená se svým vzhledem jsem vyšla ven. „Tak, co na to říkáš?“ optala jsem se Damona, který si zrovna oblékal kalhoty.

Všimla jsem si pohledu jeho očí a neušel mi ten plamínek vášně. „V tomhle jít nemůžeš,“ řekl po chvíli.

„Jak nemůžu?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Prostě nemůžeš. Je to moc vyzývavé,“ dodal a já hned věděla, co mu na tom vadí. Šaty mi sahaly stěží do půli stehen a ještě jsem na sobě neměla tu bundičku, která k nim patří, takže jsem odhalovala ramena. No, a výstřih, co si budeme povídat, taky nebyl nejmenší, ale zase nepatřil k největším, který by odhaloval mé poprsí.

„A to jsem chtěla jenom udělat dojem,“ prohodila jsem smutně a přešla po pokoji až k němu a objala ho kolem pasu. „Copak se ti ty šaty vůbec nelíbí?“

„Líbí… až moc, ale dojem můžeš dělat i v riflích,“ zamumlal, stále odhodlaně tvrdící, že v šatech prostě jít nemůžu. Ach, ti chlapi.

„Pokud v nich nemůžu jít, budeš mi je muset pomoct vysvléknout,“ namítla jsem a jasně cítila, jak se jeho sevření, ve kterém mě držel, ještě zesílilo. Tohle byla jasná výzva a my neměli moc času.

„Dobrá, můžeš v nich jít, ale stáhni si je trochu níž a přes ty ramena si taky něco obleč,“ zabručel a odtáhl se ode mě, aby se také mohl doobléknout. Super, opět jsem vyhrála! Byl to povznášející pocit, stejně jako po sexu s ním.

Nesměla jsem však před ním dát najevo, jak moc velkou radost mi udělal, a tak jsem se tvářila trochu zklamaně, když jsem si přes sebe oblékala tu mini bundičku. „Je to lepší?“ zeptala jsem se, když jsem si obula i boty a byla připravená vyrazit.

Damon přejel po mém těle pohledem, který nebyl zrovna moc spokojený.

„Stále tvrdím, že riskuješ životy mnohých mužů,“ zamumlal, ale už nic nenamítal. Společně jsme tedy vyšli z pokoje a vydali se k výtahu. S našimi oponenty ve vyjednávání jsme se měli sejít v hale za necelých pět minut a já si už nepřipadala tak jistá jako ve chvíli, kdy jsem se Damonovi předváděla v kraťoučkých šatech. Jednoduše jsem měla trochu strach, možná neopodstatněný, ale přesto strach.

Snažila jsem se trochu uklidnit a na tváři nasadit úsměv à la Miss Amerika, ale moc mi to nešlo. Damonova ruka omotaná kolem mého pasu byla sice příjemná a do jisté míry mi pomáhala, ale stále bych raději zůstala v pokoji. Nechápala jsem ten strach. Nikdy jsem podobný nepocítila, ani ve chvíli, kdy jsme měli zničit haldu novorozených a riziko smrti tam bylo mnohem větší než při tomhle vyjednávání smlouvy. Důvodem toho strachu možná bylo to, že jsem nevěděla, co očekávat. U novorozených to bylo jasné, ti byli předvídatelní, šlo jim pouze o krev a boj. Jejich zničení bylo každodenní rutinou, ale vyjednávání smluv s našimi staletými nepřáteli? Tak to bylo něco jiného.

„Mám dobře nasazené ty čočky?“ zajímala jsem se, když byl výtah skoro v přízemí. Posledních deset let jsem si musela stále dokola dávat pozor na to, aby mi je jed v očích nerozpustil a já neměla náhradní. Nikdo kromě Damona a Nikoly o tom nevěděl a já chtěla, aby to tak zůstalo i nadále. Hlavně tedy před těmi cizinci.

„Jsou v pořádku. Máš i náhradní, kdyby se to protáhlo?“ optal se ještě Damon ve chvíli, kdy se dveře s cinknutím otevřely. Já jenom přikývla a pak už jsme vyšli do haly, kde jsem ve vzdálené části spatřila muže a ženu a s jistotou jsem mohla říct, že jsou to upíři.

 

 

„Zdravím vás. Já jsem Thomas a tohle je Valerie,“ představil je ten upír hned, jakmile jsme k nim došli. Takže Thomas a Valerie, jo? Thomas vypadal tak na čtyřicátníka, možná i trochu víc. Měl světle hnědé a lehce rozcuchané vlasy, čímž mi připomněl Edwarda, rysy neměl tak přísné a celkově se zdál, že to bude z dvojice před námi on, kdo se nám bude snažit vyhovět, Valerie se totiž od chvíle, kdy jsme se objevili v hale, netvářila moc nadšeně. Byla oblečena velmi elegantně, ale na rozdíl ode mě zvolila kalhoty a sako. Byla taky o něco vyšší než já, ale její společník ji ještě o kousek převyšoval.

„Těší nás, že vás můžeme poznat. Já jsem Damon a tohle je Isabella,“ ujal se své role Damon a navzájem jsme si potřásli rukama.

„Slyšel jsem o vás a vlastně nás mohlo napadnout, že Aro pošle zrovna vás dva,“ usmál se potěšeně Thomas a Damon mu jeho usměv oplatil. Nemusel to ani říkat nahlas, ale bylo mi jasné, že se uvnitř přímo tetelí blahem, že je známý i u Rumunů.

Já však na rozdíl od nich o žádné Valerii a Thomasovi nic neslyšela. Což byla chyba. Velká chyba. Oni o nás teď věděli všechno, znali naše dary a naše slabiny. My o nich nevěděli nic. Proč musejí být bratři tak zahledění do sebe a nezajímají se o okolí své říše?

„Vy jste nebyli na tom plese, který se před deseti lety konal ve Volteře, že?“ začal s nimi konverzovat mile Damon a já jenom postávala po jeho boku. „Tak pěknou upírku bych si jistě pamatoval,“ obrátil se k Valerii, která mu však věnovala jenom kyselý úšklebek, jako by žvýkala citrón.

„Máte skvělou paměť, Damone. Skutečně jsme tam nebyli,“ odpověděla mu ironicky. S touhle nebude lehké jednání. Doufala jsem, že nám Thomas nějak pomůže.

„Jaká škoda. Ples se náramně vydařil,“ podpořila jsem Damona, přestože jsem tam tehdy nevydržela ani do poloviny toho divadla.

„Jistě budeme mít hodně jiných příležitostí na uspořádání plesu. Budeme rádi, když se jich poté zúčastníte,“ odpověděla Valerie a cítila jsem to jenom já nebo si toho všiml i Damon, že jenom tou jednou větou naznačila, o co jim v tomhle jednání půjde?

„Možná bychom se mohli přemístit. Dovolili jsme si zde rezervovat salónek, ať máme na jednání dostatečný klid,“ pobídl nás Thomas, který si té napjaté atmosféry mezi mnou a Valerií musel všimnout. I když, nevšiml by si toho jenom slepý.

„To je výborný nápad,“ souhlasil s ním Damon, který si toho zřejmě taky všimnul.

 

 

Následně jsme vešli do prostorné místnosti vybavené stejně luxusně jako celý hotel. Stěna, kde byl umístěný bar, byla obložená přírodním kamenem, na podlaze byly perské koberce s hustým chlupem a celkově byla místnost zařízena spíš jako obývací pokoj nějaké rezidence.

Thomas na dveře zavěsil lístek, že si nepřejeme být rušeni, a potom jsem se už šla posadit do pohodlného bílého koženého křesla. Damon si sedl do druhého a Thomas se posadil na střed pohovky. Valerie se k nám nepřidala. Zůstala stát a raději se procházela kolem oken, která byla z části stíněna závěsy v barvě burgundského vína.

„Tak, nebudeme chodit kolem horké kaše dlouho. Všichni víme, proč tu jsme, takže začněte s tím, co Volturiovi požadují za to, že se smíří se Stefanem a Vladimirem?“ zeptala se trochu nevrle Valerie. Než jsem odpověděla, zadívala jsem se na ni a potom i na Thomase, který jenom zavrtěl hlavou.

„Proč nezačnete vy? Jistě toho máte na srdci víc,“ vybídl ji Damon a Valerie si ho změřila nenávistným pohledem, který by jistě dokázal zabíjet. Kdo ví, jestli to skutečně nesvede? Hned bych se cítila jistěji, kdybych věděla, co má za dar a co od ní můžu očekávat. Stejně tak i u Thomase.

„Fajn. Stefan s Vladimirem chtějí zpátky svou dřívější moc. Potom jsou ochotni nechat Itálii na pokoji,“ odpověděla Valerie okamžitě a já se trochu zamračila.

„Snad si nemyslíte, že Aro s bratry je ochoten tohle přijmout?“ zeptal se nevěřícně Damon.

 

 

Pohled Elinor:

Ráno Peter odešel do práce a já dovezla kluky do školky. Pak už nezbývalo nic jiného než zajet nakoupit nějaké jídlo a potom se vrátit domů. Od Vánoc jsem se nesetkala s žádnou kamarádkou, a tak jsem se rozhodla to trochu změnit.

V obýváku jsem se usadila na pohovku a vytočila číslo Lee a doufala, že je už doma. Mohly bychom se sejít a zajít třeba na pivo jako za mlada anebo ještě před půl rokem. „Zdravím, Lee,“ pozdravila jsem ji, jen co zvedla telefon.

„Elinor, jsi to ty?“ vykřikla nadšeně. „Ráda tě slyším, děvče.“

„To já tebe přece taky. Víš, tak mě napadlo, jestli jsi v Dublinu, mohly bychom si zajít někam sednout třeba na pivo a jenom si tak popovídat?“ Věděla jsem, že bych měla tajemství i před ní, ale potřebovala jsem obnovit styky s mými přáteli a vrátit se k mému normálnímu životu, aby Peter nepojal podezření, že se se mnou něco děje.

„To by bylo fajn, ale budeme to muset odložit. Zrovna jsem pracovně v New Yorku. Jakmile se vrátím, tak se ti ozvu a můžeme něco podniknout,“ nabízela a já hned měla po náladě. Nevěděla jsem totiž, komu bych ještě mohla zavolat, pokud jsem věděla, všichni ostatní změnili své působiště a odešli mimo Dublin.

„Samozřejmě, to bude fajn,“ souhlasila jsem a potom jsme se už musely rozloučit.

Zůstala jsem sedět na sedačce a zkoušela se zabavit přepínáním různých televizních kanálů. Pořádně jsem je ale nevnímala, stále jsem myslela jenom na Bellu a její slova. Stále mi nešlo z hlavy anebo do ní, jak je možné, že se Bella od té doby, kdy zmizela, vůbec nezměnila. Vlastně – změnila. Byla nádherná, její hnědé – vlastně ne, ony byly zlaté? – oči vynikaly z její až skoro nezdravě bledé pokožky. Na první pohled vypadala hrozně křehce, ale když mě objala, cítila jsem tu sílu.

„Já jsem tak blbá!“ bouchla jsem se rukou do čela a rozeběhla jsem se do pokoje. Poslední dobou jsem nad tím přemýšlela tak moc, že jsem málem zapomněla na ten lísteček, který mi tu noc, kdy se u nás objevila, nechala v kapse. Byl to přece její telefon, takže bych jí mohla zavolat! Začala jsem se tedy ve skříni okamžitě přehrabovat bundami, kabáty a saky, dokud jsem nenašla tu správnou. V rychlosti jsem ji vydala a začala prohledávat kapsy… Až v té poslední jsem našla malý zmuchlaný lístek, na kterém bylo úhledným písmem napsáno devět číslic.

Šťastná, že mám na Bellu aspoň nějaký kontakt, jsem se vrátila do obýváku, skočila na sedačku a sáhla po telefonu. Nedočkavě jsem vyťukala těch devět číslic a čekala, dokud nebude hovor přepojen.

 

 

Pohled Lilly:

Hlavou mi stále procházela všechna fakta, která policie nashromáždila ohledně pana Martina. Naneštěstí to však nebyl můj jediný klient, o kterého jsem se musela v tuhle chvíli postarat. S novým rokem jako by se zločinci rozhodli otestovat ostražitost policie. Ani loňský leden nebyl natolik hektický jako letos – a to jsem si ještě mohla poděkovat, že mám soukromou praxi a nejsem veřejný obhájce, v tom případě bych v práci snad i nocovala a s Victorem bych se neviděla skoro vůbec.

Měla jsem kvůli němu lehké výčitky svědomí. Každý den jsem se až do večera zdržovala v práci a s ním jsem už netrávila společně ani minutu volného času. Obvykle jsem z práce přišla tak unavená, že jsem rovnou zapadla do postele a nedokázala jsem docenit ani Victorovo kulinářské umění, když mi každý večer připravoval večeři.

A jak jsem nad tím přemýšlela, dostala jsem nápad, jak své výčitky aspoň částečně odčinit. Victor sice věděl, že je pro mě kariéra důležitá, ale musela jsem mu připomenout, že i on je pro mě velmi důležitý, a tak jsem vytáhla z kabelky telefon a hned mu také zavolala, abych ho dneska pozvala na oběd. Měla jsem nějakou tu hodinku a půl čas, než jsem se měla sejít s dalším klientem, a tohle se zdálo jako báječné řešení.

„Lilly, stalo se něco?“ zajímal se okamžitě, jak hovor přijal.

„Ale kdepak, jenom jsem si říkala, že bychom společně mohli zajít na oběd. Mám teď čas a nevím, v kolik se večer dostanu domů… Tak co na to říkáš?“

„Promiň, lásko, ale teď zrovna nemůžu. Zapomněla jsi, že jsem ti včera říkal, že jdu na schůzku ohledně té nové práce?“ podotkl a já si zamyslela. Včera snad něco takového skutečně říkal, ale… já ho neposlouchala.

„Já – úplně jsem na to zapomněla. Omlouvám se. Budu ti držet pěsti, aby ti to dobře dopadlo. O co se to vlastně jednalo?“ Vím, že jsem tou poslední otázkou jasně vyzradila to, že jsem ho včera moc neposlouchala, ale Victorovi to muselo být jasné – a o to víc jsem se styděla.

„Je to ohledně spoluvlastnictví restaurace. Šéf oceňuje můj postoj k restauraci, a jelikož by ji nakonec neměl komu předat, rozhodl se, že bych se měl stát spolumajitelem,“ vysvětlil mi to rychle a já nechápala, jak jsem na to mohla včera zapomenout.

„Myslím, že jsem ti včera nepogratulovala, takže dodatečně – gratuluju a hodně štěstí. Doma to oslavíme,“ přislíbila jsem a přidala do kroku, abych byla v kanceláři co nejdříve a mohla také dříve skončit a splnit, co jsem Victorovi slíbila.

„Dobře, uvidíme se večer. Měj se pěkně, miluju tě.“

„Já tebe víc,“ odvětila jsem a ukončila hovor. Po cestě do kanceláře, jsem se ještě stavila v malé restauraci, která byla jenom dvě ulice od práce, a nechala jsem si sebou zabalit oběd. Byl to jenom lehký těstovinový salát, ale to mi naprosto vyhovovalo, předpokládala jsem, že teplé jídlo by mi dřív vychladlo, než bych se k němu vůbec dostala.

A měla jsem pravdu. Přes papíry opět nebyl stůl skoro ani vidět, a tak jsem se musela dát do papírování. Tohle byla jedna z nevýhod mého povolání. I kvůli maličkostem jsme museli popsat stohy a stohy papírů, jenom aby to bylo přesně podle znění zákona.

S povzdechem jsem se tedy pustila do toho stohu a na jídlo, jak jsem předpokládala, jsem úplně zapomněla.

 


Zastavila jsem se až kolem páté, kdy byl stůl aspoň z poloviny prázdný. Misku se salátem jsem schovala do tašky, vyhrabala z kabelky klíče, abych mohla zamknout kancelář, a vydala jsem se domů. Doufala jsem, že Victorovi udělám radost, když budu doma takhle brzy.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Díky za každý den - 6. kapitola:

 1
3. monika
25.05.2013 [17:42]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Jana
25.05.2013 [13:20]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. myska98
24.05.2013 [23:14]

Super Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!