Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Diamantové slzy - 6. kapitola

19.06.2009 (22:52) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1279×

6. Hladovění

Ta touha byla tak neskrotná. Hleděl jsem na svůj odraz. Na ty odporné červené oči, které mi tak připomínaly krev.

„Aaaarrrgghh.“ Vztekle jsem si rval vlasy. Ale ani jeden mi v rukou nezůstal. Další překvapení pro zrůdu jako já.

Nohou jsem kopl do vody a rozčeřil ji. Teď byl můj obraz tak zvláštní. Tak pokroucený, že to vypadolo, že jsem vypadal jako člověk. Pche. Už člověk nejsem. Hledím na zrůdu. Hnusnou zrůdu z pekla. Ale peklo mě nikdy nedostane, protože nemůžu umřít. Ani zabít se nedokážu. Jsem k ničemu.

Vztekle jsem vstal a vyšel na pláž. Začalo zase pršet, ale to bylo jedno. Déšť nestudil jenom po mě stékal jako po skále. Vlhký písek se pode mnou ani nebořil. Připadal jsem si jako bych létal. Ani se nedotýkal země. V písku zůstávaly sotva znatelné stopy. Tak jako vzpomínky na mne v dalekém Londýně.

Jenže moje vzpomínky od doby přeměny se trochu rozostřili. Dostával jsem strach, že o ně přijdu. Nechtěl jsem o ně přijít. I když o některé klidně. Jenže mezi těmi špatnými, stále zůstávaly i ty dobré.

Jako tenkrát v létě přede dvěma lety. Elle mě vzala do parku, že si potřebuji odpočinout od práce. To jsem však netušil, co tam pro mě nachystala. Na jedné lavičce seděla taková přehlédnutelná dívka. Tichá, taková ušlápnutá. Jen málo kdo by si ji všimnuv. Právě k ní mě sestřička vedla. Představila nás. Ta dívenka byla Sophie. Dcera soudního úředníka, který byl podřízení soudci u něhož v rodině se Elle učila, slušným mravům.

Sophie byla moc hodná a dokázala naslouchat. Jenže v tom to bylo. Vůbec se neprojevovala. Jen se podřizovala. Nedala o sobě nijak vědět. Doufal jsem, že si moje odmítnutí nebrala moc osobně, ale s tím co jsem dělal, ona se prostě ke mně nehodila. Nechtěl jsem ji zatahovat do mých věcí. Když jsem se Elle ptal, zda-li Sophie ví co dělám, odpověděla, že prý ano. Víc jsme se k tomu nevraceli. Elle se už nesnažila mi někoho najít. Myslím si, že tehdy se upnula k tomu zachraňování.

Šel jsem po pláži lidskou rychlostí. Ach. Jak jsem jen pošetilý. Nikdy už nebudu jako člověk. Příliv se sunul až k mým nohám. Narážel do nich jako do skály. Se svěšenou hlavou jsem vylezl na pevninu.

Širé pláně se rozkládali kam jen moje upírské oko dohlédlo. Nikde žádní lidé. Díky bohu. Alespoň jsem nemohl nikomu ublížit. Jenže vracení se do minulosti moje neúprosnou žízeň neuhasilo.

No jasně, že mě to nenapadlo dřív. Když se nemůžu zabít skokem z výšky, tak by to mohlo jít třeba…třeba vyhladověním. Ano.

Nepociťoval jsem sice žádnou únavu, ale bez jídla. Bez krve jsem se vlekl, pomaleji než obyčejný člověk. Šel jsem velice, velice dlouho. Den střídala noc a tak pořád dokola. Ani jsem se nesnažil polykat, protože pálení v krku bylo čím dál horší. Začala se mi tím zatemňovat mysl.

Lidé stály v kruhu kolem mne a vysmívali se mi. Toužil jsem si jednoho přitáhnou k sobě a vysát jej do poslední kapky, ale při tom pomyšlení se mi pomyslně obrátil žaludek. V kapse jsem nahmatal slzu, ze zoufalství ji stiskl. Teplo mi proudilo do mrtvých končetin a osvětlilo potemnělou mysl. Lidé zmizeli. Byl jsem sám. Sám se svou neskrotnou žízní. Musel jsem s tím bojovat. Připomínal jsem si, že ti lidé ze kterých bych pil mají svoje životy. Ženy mají své děti, které milují nadevšecko na světě. Muži zase milují své ženy a děti. A děti, děti…

Padl jsem na kolena a nelidských křikem křičel, řval jsem, ale nikdo nepřicházel. Elle nepřicházela. Moje spása, moje světlo na konci tunelu tu nebylo. A proč tu nebylo? Protože jsem ji zabil. Zabil. Nedokázal jsem ji ochránit. Neuměl jsem se vzepřít otci a odvést ji pryč od toho. O té hrůzy. Té odporné věci co jsem dělal. Nejsem k ničemu.

Žízeň mě srazila na kolena hůře než to kdy dokázal otec.

Otec ta hnusná zrůda. Byl celou dobu nejhorší zrůda co chodila po světě. Dokonce horší než jsem teď já.

Bušil jsem do země. Žízeň mě pomalu stravovala zevnitř už několik dní nebo týdnů? To nevím, ale smrt stále nepřicházela.

Nedalo se to vydržet. Viděl jsem už červeně, ale né díky svým očím, ale díky tomu hnusnému pocitu, který jsem už nechtěl nazývat pravým jménem.

Náhle mi docházely síly. Zůstal jsem ležet na zemi pod zamračeným nebem, které hrozilo, že začne každou chvíli ronit svoje nekonečné slzy. Slzy nad mým prokletím. Slzy, které nemohly nahradit tu odpornou červenou tekutinu, bez níž jsem nemohl žít, ale také možná nemohl umřít.

Z posledních sil jsem se doplazil k lesíku co jsem zahlédl. První stromy se přibližovaly šíleně pomalu. Naprosto jasně můj skvělý čich rozeznal nádhernou vůni lesa. Tak nádhernou. Na takovém místě bych chtěl umřít. Položit se tady mezi ty stromy a umřít pokojnou smrtí. Jenže mi nebylo přáno, protože co jsem ucítil později mi dodalo sílu do nemohoucích a hladem ochromených, mrtvých končetin.

Ta vůně byla tak opojná, tak sladká, tak omamná, tak dokonalá i když ne tak úžasná jako lidská, ale lepší něco než nic.

Plazil jsem se houštím, abych svoji kořist nevyplašil. Stébla trávy se pod mým tělem jen ohnula, když jsem se dostal dál, vrátila se do původní podoby.

Přede mnou se rozprostíral palouk, malá loučka na které se páslo stádo jelenů. Úžasný pohled na zasycení, alespoň jsem v to doufal.

Vyčkal jsem příhodné chvíle kdy se jeden možná samec vzdálil od stáda, aby okusil šťavnatější trávu mezi stromy. Jenž to neměl dělat. Podepsal si ortel.

Neslyšně jsem se na něj vrhnul. Nestačil zareagovat a už jsem je držel v kamenném sevření. Naštěstí zbytek stáda ten útok nezaznamenalo. Odtáhl jsem zvíře mezi stromy. Lehce se k němu sklonil. Naslouchal vyplašenému tlukotu jeho srdce. Vypátral jsem žílů.

Blaženě jsem se usmál a přisál se k ní.

Nic takového jsem v životě ještě nezažil. Krev mi tekla naprosto vyprahlým krkem, oživovala všechno čeho se jen dotkla. Tohle jsem nezažil ani, když jsem zůstal uvězněný v jedné díře, kam jsem nešťastnou náhodou spadnul. Nepil jsem a nejedl tehdy plných pět dní. Ani tohle se k tomu nedalo přirovnat. Prostě nic na světe, nemohl vyvážit tento prožitek.

Když jsem jelena vysál do poslední kapky, toužil jsem po dalším. Opakoval jsem to ještě čtyřikrát než jsem si byl jistý, že do sebe víc té dokonalé tekutiny nedostanu.

Blaženě jsem se položil do trávy na místo kde mezi stromy bylo vidět blankytně modré nebe. Takže nebylo divu, že se objevilo i slunce. Jeho paprsky dopadaly na moje tělo podobně dokonalé soše. Překvapilo mě, že jsem se začal třpytit jako tak diamantová slza co jsem našel v Londýně.

Došlo mi proč si ti hnusní upíři vybrali ke svému přebývání kanál. Takhle by každý poznal, že jsou jiní. Vlastně stačila i ta bledá kůže, ale v zemi ve které svítí slunce jen párkrát do roka by to nebylo nic tak zvláštního.

V klidu jsem rozjímal. A zabýval se tím co budu dělat dál. Už jsem si byl naprosto jistý, že pro svoje přežití nemusím zabíjet lidi. Stačí zvířecí krev.

Vegetarián?

Dá se tohle říct i o upírovi? Jestli takový upír ještě nikdy nebyl, tak se mohu prohlásit za prvního. Jenže to je chvástání. Jak si mohu být jistý, že když někde potkám člověka, že mě žízeň nesvede? Tím jsem si nebyl jistý, ale co můžu je to, že s tím mohu bojovat. To je jasné.

Budoucnost je teď v nedohlednu tak se jí nebudu zabývat, ale netrvalo to dlouho a musel jsem se jí zabývat.

Něco se mihlo mezi stromy. Můj citlivý sluch nemohl přeslechnout jak se někdo plíží k mýtině, ale měl jsem dojem, že tam spíš stojí.

Zvednul jsem se a sluneční paprsky se mi planou vahou opřeli do tváře. Zářil jsem jako vyleštěná koruna naší královny Viktorie.

Pak jsem ji zahlédl mezi stromy. Stála tam s němým úžasem ve tváři. Tlukot jejího srdce nebyl vůbec vyděšený. Bušilo velmi pomalu, klidně a vyrovnaně.

První krok v té chvíli však nebyl můj, ale její…

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Diamantové slzy - 6. kapitola: