Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Diamantové slzy - 5. kapitola

stmivanibylujgi


Diamantové slzy - 5. kapitolaPokusy? Pokusy o co? To se dozvíte v článku.
Oprava: 30.12.2010

5. kapitola - Pokusy

Sledoval jsem jak krev pulzuje v žíle, byl to tak úžasný pohled. Moje žízeň byla čím dál šílenější. Ústa jsem položil na její žhavý krk. Vdechoval jsem její vůni, její strach. Neměla sílu ani křičet. Jen tam tak chabě visela v mém sevření.

Nedělej to. Zůstal jsem jen kousíček od její tepny. Ani jsem se nepohnul.

Nedělej to. Nevěděl jsem, jestli to zní v mé hlavě nebo jestli to říká někdo třetí, ale jestli jo tak ho najdu a zabiju.

„Udělám to,“ zašeptal jsem do dívčina žhavého krku.

Neuděláš… Kde je tvůj soucit? Kde je tvoje sebeovládání? Zabil by jsi snad nevinnou dívku?

„Zabil. Ta žízeň je neskutečná.“

Ty to dokážeš.

Dívka se začala zmítat. Vycenil jsem zuby a zavrčel. Já opravdu zavrčel? Pustil jsem ji. Ohlédla se po mně. Zamračil jsem se na ni.

Šíleně zapištěla. „Upír!“

„Ne počkej…“ marně jsem k ní vztáhnul ruku. Ona na nic nečekala a raději utíkala pryč. Se šíleným křikem, co mi trhal uši. Jenže o ty se mi otřel jiný zvuk. Tak tichý, že jsem musel špiclovat uši, jestli to bylo skutečné.

Nadpozemskou rychlostí jsem došel k místu, kde se ten zvuk ozval. Na zemi v blátě ležel jakýsi blyštivý kamínek. Ohnul jsem se pro něj a očistil ho od bahna.

Byl to diamant. A ne jen tak obyčejný. Byl to diamant ve tvaru slzy. Diamantová slza. Bleskurychle jsem se otáčel a hledal dotyčného, kdo ji tu mohl zanechat.

Najdi sílu. Hlas nesl vítr z temných uliček, ale původce jsem neviděl, ani necítil. Stiskl jsem diamantovou slzu v ruce. Cítil jsem jako by mi přes ni do těla proudilo teplo. Teplo, co mi vyčistilo mysl.

Bolestivě jsem vykřikl a skácel se na kolena do bahna.

Málem jsem tu nevinnou dívku zabil. Málem jsem ji zabil. Ta odporná slova se mi táhla myslí jako slizký had. Stejný had, co donutil Evu okusit ze stromu poznání.

Vzedmul se ve mně takový odpor, že kdybych mohl zvracet, tak bych zvracel.

„Jsem zrůda!“ řval jsem bolestně. Drásal jsem si rukama obličej, ale bylo to k ničemu. Ruce byly tvrdé jako kámen a tvář ještě tvrdší.

Běžel jsem ulicemi a křičel na celé kolo. Pochyboval jsem, že mě někdo viděl. Tak rychle snad neběžel nikdo. Zastavit jsem nedokázal. Jedna noha střídala druhou a pořád dokola. Kolem už nebyly ulice sevřené v těsném objetí, ale otevřené domky se zahrádkami, které za vteřinu vystřídaly louky a pole, rozkládající se na okraji Londýna.

Neměl jsem tušení, jak dlouho jsem běžel. Bylo mi to naprosto jedno, hlavně, když jsem zmizel.

Zůstal jsem stát až na nějakém útesu. Křičel jsem do světa svoji bolest. Stiskl jsem opět slzu. Došlo mi, že nemohu žít jako zrůda. Ne. Nechtěl jsem být zplozenec z pekla.

Útes podemnou byl hluboký a na dně byla ostrá skaliska. Nikdo okolo nebyl. Byla stejně hluboká noc. Většina lidí stejně spala.

Udělal jsem krok zpátky, rozběhl se a… skočil.

Vítr se mi opíral do kamenné tváře. Letěl jsem krátce. Skalisko se setkalo s mým tělem z kamene. Nepocítil jsem žádnou bolest… nic. Jen jsem slyšel jak skalisko puklo. Puklo pod mým drtivým pádem.

Zuřivě jsem zařval a odrazil se od roztříštěné skály a vyskočil na útes. Rukama se zachytil ostrých kamenů na skále. Moje kůže byla tak pevná, že to bylo, jako bych se dotkl kašmíru. Hnusilo se mi to. Dotýkal jsem se jen těch nejostřejších výčnělků a nic.

Normální člověk by měl prsty rozřezané až ke kosti. Jenže já nic. Prostě nic. Vrčel jsem jak běsnící vlk.

Největší silou jsem uhodil do skály, ze které se odlomily velké balvany. Zasypaly mě a nehnuly se mnou. Zůstal jsem viset na skále jako opice, kterou jsem jen letmo zahlédl u jednoho slepého hráče na housle. Dodnes pochybuji, že byl slepý.

Ručkoval jsem až nahoru a stanul na stejném místě jako předtím. Bez jakékoli přítomnosti lidí. Alespoň to.

Silný noční vítr jenž vál od moře, se mne snažil zatlačit dál od skaliska, ale nedařilo se mu to. Stál jsem jako socha. Vítr narážel se stále větší razancí. Nepomohlo mu to. Nehnul jsem se ani o píď.

Jak odporné.

Udělal jsem dva kroky zpátky a skočil. Tentokrát po hlavě. Let byl rychlý. Prudce jsem narazil na kámen vyčnívající nad hladinu moře. Uslyšel jsem prudké křupnutí. Z hloubi duše jsem se radoval, že to byl můj vaz. Jenže za chvíli mi došlo, že to nebyl vaz, nýbrž opět kámen.

Zuřivě jsem se vrhnul do vln moře. Plavat jsem díky bohu neuměl. Pud sebezáchovy byl stále živý, ale i tak jsem se začal potápět pod hladinu. Bezmocně jsem mával rukama kolem sebe. Okolo nebylo nic, co by jen vzdáleně připomínalo oporu. Silný mořský proud mě unášel dál a dál od pevniny.

Slaná mořská voda se mi pomalu dostávala do plic. Prskal jsem ji kolem sebe, ale tíha mého dokonalého těla mě táhla pod vodu. Radost z toho zjištění přehlušila i pud sebezáchovy. Přestal jsem kolem sebe bezmocně mávat a nechal se stahovat hlouběji a hlouběji.

Jenže pocit radosti byl předčasný. Klesnul jsem až na dno. Díky mým upířím očím jsem viděl naprosto jasně mořské dno do každičkého detailu. Každou rybu a vodní rostlinu. Nepotřeboval jsem dýchat.

Ksakru. Klel jsem. V ruce mě hřála diamantová slza. Pomalým krokem jsem se vydal po dně směrem k pevnině. Bylo to zvláštní. Takové podivné, ale stále jsem nebyl mrtvý. Stále jsem byl živoucí, chodící pod vodou, mrtvola. Jak já se nenáviděl. Ani nevíte jak moc, jsem toužil umřít. Umřít a možná se dostat do nebe, tam kde je teď moje malá sestřička Elle. Jenže zrůdy se do nebe nedostanou.

Moje slunce, moje kouzelná víla, ta která mě dokázala ovanout dechem života. Dechem jež nikdy neucítím. Dechem propojený s jejími utěšujícími slovy.

Stanul jsem na písečné pláži nedaleko vysoké skály, která byal vlivem působení mořské vody, vykotlaná. Vklouzl jsem dovnitř. Pár kroků od vstupu se nacházelo malé jezírko. Pohlédl jsem do něj. Pohled na sebe byl odporný.

Šaty potrhané na cáry. Pečlivě jsem zkoumal svoji tvář. Měla zvláštní tvrdé řezané rysy. A ty oči. Byly temné rudé. Planoucí.

Planoucí jako žízeň, stále spalující moje hrdlo.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Diamantové slzy - 5. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!