Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Diamantové slzy - 17. kapitola

Stephenie Meyer apple


Diamantové slzy - 17. kapitolaJak dopadne Carlisleho setkání s Arem a co z toho vzejde? To se dočtete v článku.

17. Setkání s Arem

Šli jsme dlouhou dobu temnými ulička. Chvíli doprava, chvíli doleva a potom zase jenom rovně. Snažil jsem si zapamatovat si každičkou uličku, dařilo se mi to docela dobře dokud upírka nezastavila.

„Tady ti musím nasadit šátek. Promiň je to jistota. Aro ti to vysvětlí sám, proč to tak je.“

„Tak fajn, ale mohla by jsi mi, alespoň říct svoje jméno. Vyznělo by to hrozně, kdybych na tebe pokřikoval „hej ty tam“ nebo „slečno upírko“, nemyslíš?“ Upírka se na mě zadívala svýma fialovýma očima.

„Tak dobře. Jmenuji se Heidi.“ Natáhla ke mně svou křídově bílou ruku. Stiskl jsem ji. Bylo to zvláštní. Nezdála se mi horká, tak jako u lidí. Tak nějak stejně teplá. Ani úchop nebyl měkký, ale pořádně pevný.

„Jej,“ ujelo mi překvapením.

„Děje se něco?“ Zdvihla pravé obočí v nechápavém gestu.

„To nic, jen. Ještě jsem neměl tu čest s jiným upírem. Jen s tím co mě přeměnil.“ Tahle vzpomínka byla docela živá. Ten jed jak koloval v žilách, jak se srdce z poledních sil snažilo vzdorovat.

„Tak to budeš mít dneska posvícení, uvidíš jich víc pohromadě než za celý upíří život, to ti slibuju… A tvé jméno.“

„Carlisle. Carlisle Cullen.“ Lehce jsem se dotkl snubního prstenu na kamenné ruce. Všimla si mého pohybu, ale na nic se nevyptávala.

„Dobře Carlisle, dám ti tu pásku. Bude to chvíli trvat, než se dostaneme do sídla. Snad nejsi netrpělivý.“ Usmála se jako anděl, ale ne jako Selena.

„Trpělivost přináší růže.“ Otočil jsem se k ní zády. Zavázala mi pásku.

„Dobře jdeme. Jen se neboj Carlisle. Povedu tě dobře.“

„V pořádku Heidi.“

Tak jsme se vydali na cestu do sídla upírů žijících ve městě Volteře.

Ještě chvíli jsme se motali v městských uličkách, ale pak mě Heidi kupodivu zatáhla do kanálu. Jak klišé. Ne? Od tud jsem vylezl a tady také skončím.

Cesta kanálem byla opravdu dlouhá, ale cesta mi nevadila a zápach mi po půl hodině natolik otupěl smysly, že to horší už být nemohlo.

Heidi šla normální lidskou rychlostí možná mě chtěla kanálem schválně protáhnout, abych nenašel cestu ani po čichu. Stejně bych se tu nedocházel orientovat. Připadalo mi, že chodíme stále v kruzích. Po dvou hodinách mě to vážně unavovalo.

„Můžeme přestat chodit v kruzích?“ Heidi nic neřekla, odbočila doleva. Zřejmě na konci této chodby konečně začínali schody. To už mě za sebou táhla upíří rychlostí, zřejmě jí pach stoky vadil. Komu ne skoro po třech hodinách. Konečně mi sundala pásku z očí.

Stáli jsme v obrovské místnosti obložené kamenem. Po stěnách byly v držácích zavěšené hořící louče.

„Neznáte petrolejky.“ Ujelo mi nemístně. Heidi se zašklebila.

„To tomuto místu dodává punc minulosti Carlisle. Někteří upíři co zde žijí, jsou velice, velice, ale opravdu velice staří.“ Povýšeně na mě pohlédla. Raději jsem už zůstal zticha.

Procházeli jsme opět nespočet chodeb osvětlené loučemi s ještě více dveřmi. Začínalo se mi toto místo líbit.

Překonali jsme ještě několikatery schody než Heidi zastavila.

„Carlisle, dám ti několik rad, Aro má kolem sebe osobní stráž, takže se k němu nepřibližuj. Ano?“ Přikývl jsem. „Oslovuj Ara teprve až budeš tázán. Ano?“ Opět souhlas. „Pokud po tobě něco bude Aro chtít udělej to a neodporuj mu. Ano?“

„Ano.“

„Tak dobře. Jdeme.“ Otevřela dvoukřídlé dveře do obrovského sálu se třemi trůny v jeho čele.

Na trůnech seděli tři muži. Upíři. Dva měli dlouhé uhlově černé vlasy a ten třetí, bylo to zvláštní vypadal docela mladě, měl vlasy bílé. Všichni tři měli bílou průsvitnou pokožku. Ucítil jsem k nim hluboký respekt a to jsem je jen zahlédl. Dokonce mě napadlo, že kdybych se jich dotknul mohli by se mi rozsypat pod rukama.

„Heidi, má drahá, co tě přivádí v tak pozdní hodinu.“ Upírův hlas byl tak jasný jiskřivý, že ten můj mi připadal hrubý a ošklivý. Seděl uprostřed. Měl na sobě černý dlouhý plášť. Pokynul Heidi. Ta poslušně, přitančila k němu. Opravdu, přitančila. Tak ladně chodila.

„Přivádím ti návštěvu Aro. Možného nového bratra, pane.“ Střelila po mě pohledem. Aro vstal ze svého trůnu. Připadlo mi to jakoby se ani nedotknul země. Skoro se vznášel. Hned za ním stálo několik dalších upírů v kouřově šedých pláštích. Zřejmě osobní stráž.

„Opravdu? Kdepak jsi na něj narazila má drahá?“ Naznačil, aby šla s ním směrem ke mně. Zůstal jsem stát na místě jako socha.

„On narazil na mě. A to doslova. Vyrušil mě při večeři.“

„Ne!“ Zvolal vesele.

„Ano. Dokonce mi večeři vytrhnul z rukou.“ Smutně sklopila řasy.

„To snad měl takový hlad, že ti ho vzal přímo z úst, má drahá?“ Byly už jenom na dvacet kroků ode mne. Kráčeli pomaleji než člověk.

„Ne Aro. Bránil ho.“ Zřejmě ze strachu, udělala krok zpět.

„Cože?“ Zeptal se Aro pobaveně, ale v jeho karmínově červených očích tak zvláštně mléčně zamlžených se mihnula pochybnost.

„Je to pravda? Chlapče?“ Otázal se mě a pár ladnými kroky byl přede mnou i s osobní stráží v patách.

„Ano.“ Cítil jsem jeho teplý dech na tváři. Teplý? Prohlížel si moji tvář, oči, vlasy, čelo, tváře, ústa, bradu prostě všechno. Otočila se na zbylé dva upíry. Zpoza Arova trůnu vyšla pohledná upírka. Potě ještě jedna tam kde seděl ten bělovlasý upír.

„Máš zvláštní barvu očí. Jak se jmenuješ chlapče?“ Chtěl jsem uhnout před jeho pohledem, ale z respektu k němu jsem to neudělal.

„Carlisle, Carlisle Cullen, pane.“ Aro nahnul hlavu na stranu.

„Tak Carlisle a odkud pocházíš?“ Až teprve teď mi došlo, že celou domu mluvíme anglicky.

„Z Anglie. Pane.“

„Neříkej mi pane. Jmenuji se Aro.“ Natáhl ruku na pozdrav. Měl jsem divné tušení a zároveň strach, že se při mém dotyku rozpadne. Nakonec jsme si přátelsky potřásli.

Co se dělo potom, bylo divné. Aro zavřel oči a na naše ruce položil ještě tu druhou. Chvíli jsme tam tak ještě stáli, dokud Aro neotevřel oči a nepustil mě. Odstoupil dál.

„Tys nikdy neokusil lidskou krev, Carlisle? Byl jsi ženatý s člověkem, který čekal tvoje dítě? A teď chceš studovat medicínu? Ale, ale. Co to tu máme za zvláštního upíra?“ Nechápavě jsem se na Ara díval. Jak to mohl všechno vědět? O Seleně? O našem nenarozeném dítěti? O  studiu?

„Selena byla opravdu krásná. Z tvým vzpomínek cítím její vůni ještě teď. Tak sladká. Ta by byla vynikající jako zákusek.“ Nepatrně zdvihnul pravý koutek. Zlostně jsem po něm skočil. Jak se opovažuje zneuctít její památku, ale to už mě cosi poutalo k podlaze. Takovou bolest jsme v životě nepocítil. Jako by mě to spalovalo zevnitř. Daleko horší než jed při přeměně. Bolestně jsem vykřikl. Škubal s sebou na podlaze jako umírající ryba na souši.

„Jane to stačí. Carlisle, je moc háklivý na toto téma. Odneste ho na pokoj až se dá dohromady, chci s ním dokončit tento rozhovor. Jeho vzpomínky jsou tak zajímavé. A Jane, dones mu tam malý zákusek, ano?“



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Diamantové slzy - 17. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!