Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Diamantové slzy - 16. kapitola

29.06.2009 (23:38) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1173×

16. Cesta do Volterry

Zůstal jsem v Snowdonu ještě několik dní. Odejít bylo tak těžké. Stále jsem všude cítil Seleninu vůni. Slyšel tlukot její srdce a srdce našeho dítěte. Kdybych jenom mohl tak plakat. Plakal bych dnem i nocí několik dní, ne-li týdnů, ale jako upírovi mi to prostě nešlo.

Jedno mi však zůstalo, to co upír má naprosto dokonalé.

Vzpomínky.

Za ty roky po přeměně mi pomalu došlo, že jako upír si pamatuji daleko víc než člověk. Tak může Selena žít v mých vzpomínkách stále.

To co se stalo v našem srubu samozřejmě přitáhlo pohledy zvědavých lidí, proto jsem se rozhodl, že raději odejdu. Opustím město, Wales, Anglie.

Běžel jsem několik dní bez únavy, bez myšlenek, bez vzpomínek, bez žízně. Byl jsem těch několik málo dní prostě prázdný.

Za několik dní jsem konečně dosáhl pobřeží průlivu La Manch. Jenže kam teď? Do Francie? Do Španělka? Možná Dánsko to království, stejně jako Anglie.

Ne nejlepší bude Francie. Jak se tam, ale dostat? Najmout si nějakou loďku? V tohle stavu. Na sobě jsem nic neměl, skoro. Jenom ohořelé plátěné kalhoty. Celý jsem byl od popela, který trochu zastřel moji bělost. Trochu jsem začínal mít žízeň. Kousek od pobřeží byl les, třeba tam bude nějaký dobrý srnec nebo puma. Uvidíme.

Chytil jsem mladou laň. Vystačí dokud se nedostanu do Francie. Dokud tam nedoplavu. Plavat umím a dýchat nepotřebuji. S únavou počítat nemusím, takže žádný problém ne?

Vstoupil jsem do moře. Chvíli tam stála a pozoroval mořské vlny narážející vlny narážející do mého kamenného těla. Rozbíjeli se o mě jako o skálu, bylo to zvláštní, ale úsměvné. Kdyby to viděla Selena. Vždyť ona to vidí, ze svrchu.

Skočil jsem do vody po hlavě, bylo to příjemné. Plavání nebylo nikdy tak lehké. Jedno tempo, druhé tempo a pořád dokola. Prvně mě napadlo, že mě tělo bude stahovat ke dnu, ale vůbec ne.

Asi po dvou hodinách mě to pomalu přestávalo bavit. Nechal jsem se nechávat unášet vlnami. Hleděl ke hvězdám. Bylo to příjemné uklidňující dokud jsme hlavou do něčeho prudce nenarazil.

„Oho.“ Překvapeně jsem otevřel oči. Prohlížel si mě nějaký mladík. Mohlo mu být tak patnáct. Ne víc.

„Hele Henry [Ánri]. Tady je ve vodě nějakej chlap.“ Mladík do mě šťouchnul pádlem. Hned mě napadlo, že by mě mohli vzít třeba na břeh. Když tu jsou na takové kocábce, tak to nemůže být tak daleko. Děkoval jsem otci, že mě nechal naučit se francouzsky. Zkusím zahrát nějak raněného nebo hodně unaveného třeba po nějakém potopení lodi. Nechal jsem svoje tělo pod náporem jeho pádla klesnou trochu níž, ale cukl jsem s sebou, aby to vypadalo, že žiju.

„Henry on žije.“ Vyjekl vyděšeně. „Pomoz mi s ním do loďky.“

„Jasně Lothare,“ začali mě tahat do loďky.

„Ty jo Henry, je děsně studenej, žije vůbec?“ Schválně jsem začal kašlat vodu.

„Žije Lothare, hni s sebou ať je v loďce. Jen mě zajímá co tady dělá?“ Oběma chlapcům tloukla srdce rychle. Námahou. Táhli moje kamenné tělo. Konečně jsme byl v loďce. Obezřetně jsem začal otevírat oči.

„Koukej začíná se probouzet. Čuč na ty kalhoty takový vohořelý, možná ztroskotal a zachránil si holej život. Jak je bílel a vobalenej v soli. Ten tu musí být několik dní. Určitě má hlad. Halo pane. Rozumíte mi?“ Položil mi ruku na rameno, ale hned ji stáhl pryč.

„Jste strašně ledovej. Něco vám dám na sebe jo? Mátě hlad.“ Sundal si kabátec a lehce mě jím přikryl. „Co se vám stalo?“

Vymyslel jsem si něco o rybařený, prudký bouřce, blesku a potopení loďky. Dopluli jsme ke břehu. Dlouho mi trvalo než jsem těm dvěma vysvětlil, že to zvládnu sám, že nepotřebuji pomoc. Koukali na mě trochu vyjeveně, ale nakonec to vzdali. Uctivě se rozloučili a odešli domů. Já se nadechl přímořského vzduchu plného soli. Nastal čas najít si nějakou práci, vydělat nějaké peníze na studie a uskutečnit můj a Selenin sen.

Z francouzského městečka Cherbourg jsem zamířil na východ, běžel jsem pouze v noci, protože přes den kupodivu ve Francii svítilo slunce. Probíhal jsem menší města Carentan, Bayeux. Městu Caen jsem se pro větší množství pověrčivých lidí raději vyhnul a na den se skryl v malé jeskyni nedaleko města Lisieux.

V noci jsem se opět vydal na cestu, ve velkém okruhu jsem minul Paříž a před ránem se zastavil na chvíli ve městě Chauny, kde jsem zkusil se poptat po nějaké práci, ale hned jak mě uviděli hnali mě pryč vidlemi.

Francouzi se mi začali jevit jako docela milí lidí a jistých ohledech. V noci jsem zase běžel. Běh začal být věc naprosto příjemná. Vítr se opíral do mého ledového těla. Urazil jsem neuvěřitelný kus. Z Chauny do města Gray. I tam jsem zkusil svoje štěstí. Zase nic. Další noc na nohou. Další proběhnuté kilometry za prací. Města se mi míhaly před očima neuvěřitelnou rychlostí.

Koncem čtvrté noci jsem skončil na Francouzských hranicích s Itálií. Ve městečku Monviso. Byl neuvěřitelně deštivé ráno. Zaklepal jsem hned u prvních dveří, které se mi namanuly. Ze dveří vykoukla stařenka s veselou tváří. Začala mluvit italsky, ale nerozuměl jsem jí.

„Nemluvím italsky, jenom francouzsky a anglicky.“ Ještě něco zašvitořila v italštině a zmizela v domě. Za malou chvíli se vrátila s mladíkem, zřejmě synem. Šťouchala do něj svojí hůlkou a asi mu při tom nadávala.

„Vy mi rozumíte.“ Ukázal jsem prvně na mladíka a pak na sebe.

„Jo? Co potřebujete?“

„Hledám práci.“ Vše přeložil matce. Ta mu něco začala vykládat. Mladík přikývl.

„Tady toho moc nejni. Možná taky kousek v Mondově.“

„Můžu mít ještě jednu otázku?“

„Jasně.“

„Nevíte o nějaké lékařské fakultě tady někde v okolí?“ Jako správný člověk jsem si nahou hruď obtočil rukama o lehce otřásl jakoby zimou. Mladíkova matka chtěla vědět co jsem říkal. Chvíli spolu mluvili. Docela nahlas asi se hádali.

„Nejbližší taková a taky nejlepší je ve Volteře. Jo a máte jít dovnitř. Matka vám chce dát něco na sebe, prý takhle nemůžete chodit musíte zmrzat.“

Dostal jsem nové oblečení. Nabízeli mi jídlo, ale zdvořile jsem odmítnul. Poptal se jak se dostanu do Volterry. Vysvětlili mi, že nejrychlejší cesta bude přes Mondovu, Janov, Carraru a Luccu. Tam se prý dostanu do Toskánska odkud je to do Volterry jenom kousek. Opět jsem zdvořile poděkoval o odešel.

Musel jsem se před během do Volterry trochu nasytit. Nepil jsem již několik dní. V horách v okolí Monvisa jsem ulovil pár kamzíků, byla to zajímavá změna  jídelníčku. Pak jsem se konečně vydal na cestu, naštěstí byl celý den deštivý, takže cesta nebyl problém. K ránu dalšího dne jsem konečně dorazil do Volterry.

Pohled co se mi naskytl byl naprosto dokonalý. Zrovna vycházelo slunce. To město bylo tak dokonalé, naprosto krásné, kdyby to viděla Selena.

Seběhl jsem a skryl se do stínu. Počkám do večera dokud nezajde slunce. To bude nejlepší. Takhle bych budil moc pozornosti. Lesknu se jak diamant.

Jakmile slunce zašlo a já byl suchý vešel jsem do ulic tohoto dokonalého starobylého města. Bylo dokonalé. Jenže první co mě uhodilo do nosu byl nepříjemný pach, ale ne ze splašků nebo vůně lidské krve, připadalo mi to jako pach možná jiného upíra.

Běžel jsem po stopě toho pachu, byla stále silnější a silnější. Zahnul jsme za roh jedné z mnoha uliček. A tam stála. Živoucí nemrtvá. Držela mladého muže v pase a přisávala se mu ke krku, krev byla cítit až ke mně. bolestivě jsem polknul.

„Hej pusť ho.“ Upírka překvapeně zvedla hlavu. Měřila se mě pohledem. Mladíkovi tlouklo srdce velmi pomalu. Znovu se mu přisála ke krku.

„Dost.“ Přihnal jsem se k ní jako vítr a odtrhnul chlapce z pod těch krvelačných zubů.

„Co to…“ vykřikla. Upřela na mě fialové oči. Mahagonové vlasy jí vlály kolem pohledné bledé tváře.

„Nech ho být!“

„Ten už je stejně mrtvý. Nedáš si semnou?“ Kouzelně se usmála. „Tebe ještě neznám. Jsi tu nový? Smít ti nabídnou jako na přivítanou zbytek.“ Pohodila hlavou k mladíkovi.

„Ne díky. Já lidi nezabíjím.“ Strnula. Ladným pohybem přiskočila blíž.

„Ty nevysáváš lidi?"

„Ne!“

„Tak co? To bych chtěla vědět.“ V jejím hlase se ozýval panovačný tón.

„Žiju z krve zvířat.“ Odpověděl jsem jí prostě.

„Fuj. To ani nemáš chuť?“ Otřela si kapku z koutku úst.

„Ne.“

„Ty po ní netoužíš?“ Olízla jinou, která spočívala na jejím prstě.

„Ne.“

„Tak to by s tebou asi rád mluvil Aro. Pojď.“

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Diamantové slzy - 16. kapitola: