Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Diamantové slzy - 14. kapitola

27.06.2009 (23:15) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1468×

14. Hastings, Bath, Snowdon a co dál?

Musel jsem pořídit novou postel, protože ta stará prostě svatební noc nevydržela. Docela se divím, že se Seleně nic nestalo. Až teprve týden po svatbě mi řekla co ji tak strašně vyděsilo. Jedna stará vzpomínka, ale slza ji dokázala očistit, zklidnit. Tak to říkala. Stále je záhadou, kdo nebo co mi ty slzy nechává. Jsou sice jenom dvě, ale něco mi říká, že jich bude víc. Pochybuji, že upír má strážného anděla.

Po svatbě čas začal utíkat jako voda. Každé ráno jsem odcházel do kamenolomu a večer se vracel domů za ženou, která celý den buď prodávala bylinky na neduhy nebo chodila do města za staršími občany, kteří už za ní nebyli schopní dojít. V noci Selena spala v mojí náruči. Jen málokdy sama v posteli, ale každou noc jsem ji maloval. Tolik obrázků jsem v životě ještě opravdu ještě nenamaloval. Seleně se velice líbili. Po probuzení je chtěla vidět, pokud se probudila po mém odchodu ležel vedle ní na posteli. Měla pro ně vyhrazené čestné místo v polici vedle bylinek, aby prý voněli. Papír sám o sobě smrdí.

Po nocích jsem začal studovat svatební dar. Lidskou anatomii podle Da Vincio. Bylo to naprosto dokonalé. Stačilo mi pár týdnů a knihu jsem uměl nazpaměť a za dlouhých zimních večerů jsem Seleně názorně ukazoval kde co je. Trochu jí to pomohlo při léčení.

Bylo to zvláštní, ale sedm let uteklo jako voda a nastal čas odejít, jak řekla Selena. Měla daleko víc rozumu než já. Vypozorovala přesně čas, kdy lidem začalo být divné, že nestárnu. Na její tváři v den stěhování se zrcadlil smutek, ale také úleva a uspokojení.

Vzali jsme s sebou jenom nejnutnější věci. Selena nechtěla brát mnoho věcí. Velice jí připomínali bolestivé dětství. Dětství o kterém mi nic neřekla, stále mlčela.

Urputně jsem protestoval, když si  chtěla vzít všechny moje obrázky. Se smíchem mi vysvětlovala, že za ně za několik desítek let dostanu hodně peněz. Bude se mi to hodit. Sdělil jsem jí jasně, že na její kráse nechci bohatnout. Jen se usmála.

„Budeš muset přeci nějak zaopatřit svoji rodinu.“ Šibalsky po mě mrkla a zmizela do ložnice pro zbytek věcí. Vysvětlení po ní nedostanu. Jako vždy.

Cesta byla strašně zdlouhavá a pomalá. Jeli jsme posazení na kozlíku a ohlíželi se po Selenině rodném Hastingsu, který se nacházel v lokalitě Východního Sussexu. Mířili jsme na západ do Winchesteru a dál možná do Bristolu nebo Newportu, podle toho kde se nám bude líbit. Vůz jsem nechal zastřešit, kdyby náhodou vysvitlo slunce, abych mohl tam mohl ukrýt svoji pravou podstatu.

Nakonec jsme zatavili v menším městě obklopeném lesy. Krajina Somersetu svírala starodávné město Bath založené Římany. Památky po Římanech byly neuvěřitelně zachovalé. Městské lázně s teplými prameny skýtali neuvěřitelné možnosti. Toto město bylo vcelku podmračené a slunce vysvitlo jen třicetkrát do roka, to se dalo snést, vesměs to byly soboty a neděle, kdy jsem chodil do práce na noční. Takže žádný problém. Ve městě si Selena otevřela krámek, kde prodávala bylinky a vývary a různé léčivé nápoje, měla úspěch. Lokalita byla skvěle vybraná, protože do města chodili jenom mrzáci a nemocní, kteří si zde chtěli nechat léčit v pramenech svoje neduhy. A bylinkářky byli pro ně jako další cesta ke zdraví.

Měli jsme malý,útulný domek na předměstí, kde moc babek kořenářek nebylo, ty se spíše stahovaly do středu města. Selena byla šťastná a já sní. V domě to vonělo jako ve srubu v Hastingsu.

Připadalo mi to někdy až moc dokonalé, ale Selena to tak neviděla. Vlastně všechno viděla až moc růžově. Nic jiného si nepřipouštěla. Usínala mi v náručí, ze spaní šeptala moje jméno a věci, kterým jsem nerozuměl. Ráno se budila, když byl čas jít do práce. Pracoval jsem na pile. Byla to dobrá práce. Obstojně placená. Jelikož jsem nejedl a Selena jídlu taky moc nedala, hodně jsme ušetřili, pořád dokola tvrdila, že to budu v budoucnu potřebovat, až nebudu naživu.

Zlobila mě těmi řečmi, ale nedal se odbít, tvrdila, že až odejde musím prý nastoupit na lékařskou fakultu. Budu skvělý doktor, ale jak může být upír doktor? To nechápu.

Jednoho deštivého večera jsme seděli před krbem a povídali si co bylo přes den. Děláme to takto již patnáct let. Já stále vypadám na třiadvacet a Seleně bylo už třicet pět. Dalo by se říct, že také vypadá stejně. Jenom jí přibylo pár vrásek kolem očí a úst, když se usměje, tak jí náhodou moc sluší, za nic bych je nevyměnil. Jak ten čas rychle letí.

Přetáhli jsme svoji určenou dobu. Budeme se muset zase stěhovat. Jenže kam, už několik dní jsem o tom přemýšlel nebyl by špatný třeba Wales, ale všechno v té chvíli zmařila Selena. Podívala se na mě, tak zvláštně jako nikdy. V ruce držela nůž. Zalapal jsem po dechu, spíše ze zvyku.

„Seleno co to…“ Víc jsem neřekl, ani moje upíří reakce nebyla dost rychlá, aby předešla tomu co se stalo. Ani nehlesla. Bolestí jí cukaly koutky. Nůž hladce sklouzl po jejím předloktí. Krev se z rány začala řinout neuvěřitelnou rychlostí. Z košile jsme si odtrhnul kus látky a jedním skokem skočil k Seleně. Vytrhl jí nůž z ruky a odhodil ho do rohu pokoje. Přitáhl si krvácející ruku k sobě blíž, rukávem setřel co nejvíce krve z rány a pak ji pečlivě zavázal a utáhl. Zmáčkl tlakový bod na vnitřní straně paže.

Selena se začala smát jako blázen.

„Carlisle… Carlisle… já… já… já… to… to… věděla… věděla jsme to. Vidíš to, dokázal jsi to.“ Nechápavě jsem kroutil hlavou. Pak mi to došlo.

„To jsi udělala schválně?“

„Jo.“ Vyrazila ze sebe nadšeně. Byla jak malá holka. Horší než když jsme se poznali.

„Ty jsi se snad úplně pomátla.“ Teď jsem byl opravdu naštvaný. Tolik hazardovala. Smála se tomu, jako by to nic nebylo.

„Ale miláčku… !“ Vrásky kolem úst jí vytvořili krásnou linii.

„Co kdybych ti ublížil… Pomyslela jsi vůbec na to?“ Můj hlas hřměl místností. Selena se překvapením zachvěla. Srdce jí začalo tlouct, krev jí začala kolovat v těle rychleji. Provizorní obvaz prosákl krví.

„Dýchej klidně. Promiň rozzlobilo mě to, ale hlavně klid. Krev ti koluje moc rychle. Rána se bude tím hojit pomaleji. Tak se uklidni.“ Začala pomaleji dýchat, ale já věděl, že to není ze strachu. Vášnivě na mě pohlédla a já na ni.

Raději jsem odběhl do krámku pro nějaké bylinky a obvazy na tu ránu, po návratu byla stále na místě zamotaná v dece, přichystaná na to, abych ji vzal do náručí. Před tím jsem jí pečlivě ošetřil ránu a obvázal čistým obvazem. Když jsem vdechoval vůni její krve pálení v krku bylo naprosto zanedbatelné, ale bylo tam.

Konečně byla v mém náručí. Láskyplně jsem ji políbil na čelo.

„Tohle už nikdy nedělej.“ Káravě jsem se na ni podíval.

„Slibuju.“ Její tělo se zachvělo. Přivinul jsem si ji blíž k ledovému tělu. Dýchala stále rychleji, srdce tlouklo, tváře červenaly, oči jiskřily. I já jsem pocítil touhu bez jediného slova jsem ji odnesl do ložnice a položil pomalu na postel. Rozvinul deku.

Jedním pohybem mě zarazila.

„Ne.“

„Ne?“ Stalo se snad něco?

„Ta ruka Carlisle.“ Přikývl jsem. Opět ji zabalil.

Na druhý den začalo balení. Opět jenom pár věcí a jeli jsme zase o dům dál. Za několik dní cesty byla Selena tolik unavená, že jsem město vybral sám. Menší městečko jménem Snowdon.

Vjel jsem do města a okamžitě upoutal pozornost. Prvního člověka se poptal zda-li tu není někde volný dům k pronajmutí nebo alespoň byt. Muž asi tak padesátiletý se zamračil, přemýšlel.

„Myslím, že u lesa je starej srub, nikdo ho už nepoužívá, byla by škoda, kdyby schátral.“

„Koho se mám zeptat jestli tam můžeme se ženou bydlet?“

„Mladej pán je ženatej?“ Přikývl jsem.

„Nikoho. Nikoho ten srub nejni. Tak to je jedno. A nesháníš práci, chlapče? Hodil by se mi schopnej mladík do lomu.“

„Děkuju, to bych rád. Koho mám hledat, pane?“

„Starouše Hanse, Hanse Stevense. Oni ti lidi řeknou. Tak nazdar zejtra.“

„Nashledanou.“ Poptal jsem se ještě pár lidí, kteří mě nasměrovali ke srubu, hodně se podobal tomu v Hastingsu. Lehce jsem Selenu probudil.

Do večera jsme uklízeli a upravovali srub k obrazu našemu. Seleně to šlo od ruku, ale já to měl jako vždy rychleji než ona. Večer jsem si ji zase vzal do náruče, ale tentokrát jsem to byl já kdo pocítil touhu jako první. Nebránila se, nic neříkala. Když se blížil okamžik vrcholu, Selena se ke mně přitiskla vší silou. Musel jsem ji pustit a odejít, ale nešlo to, aniž bych jí neublížil. Držela se pevně. Překvapeně jsem se na ni díval. Prostě mi zabránila odejít.

Ve tváři měla takové uspokojení a vítězný pohled. Jen doufám, že jako upír už nejsem plodný. Nechci domyslet, co by se mohlo stát nebo co by mohlo vzniknout z našeho spojení.

Přeci to nemusí hned na poprvé vyjít, ne? Celých patnáct let si dávám pozor. Snad teď z toho nic nebude. Alespoň v to doufám. Ale…

http://www.anglie-info.estranky.cz/stranka/hastings

http://www.anglie-info.estranky.cz/stranka/bath

http://cs.wikipedia.org/wiki/Bath

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Diamantové slzy - 14. kapitola: