Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Diamantové slzy - 13. kapitola

26.06.2009 (23:10) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1194×

13. První okamžiky

Selena :

Ráno jsme se probudila naprosto rozlámaná, ale naprosto šťastná, možná proto, že mě po dlouhé době hřály na kůži sluneční paprsky. Podívala jsem se na Carlislea. Ve slunečních paprscích se leskl jako diamant. Ležela jsem v náručí dokonalé sochy. Sochy boha. Podíval se na mě a  ústa roztáhnul do naprosto úžasného úsměvu. Líbnul mě na čelo. Nemohla jsem tomu uvěřit, že zrovinka já mám tolik štěstí. A ta noc. Co vám budu povídat, byla prostě nádherná. Jen mi nebylo jasné proč se před tím nejlepším vzdálil, proč utekl pryč? Co se stalo? Na co myslel. Muselo to být něco moc vážného, aby takto odešel. Řekne mi to. Počkat, jenže to bude chtít, abych mu řekla všechno zase já. Stejně dříve nebo později to budu muset udělat, ale dnes ne. Dnes ne, ale ani zítra ne.

Můžu mít také štěstí? A to jsem tomu vůbec nevěřila, když mi to řekli. Vůbec. Prý na první pohled. Já že bych se mohla zamilovat na první pohled do upíra. Tohle by mě v životě opravdu nenapadlo a podívejte. Je to pravda. Dokonce jsem se stala jeho ženou, máme za sebou svatební noc. Naprosto dokonalou. Postel vydržela jen tak tak.

Když ale o tom teď přemýšlím, umírám už teď. Ne proto, že bych byla nemocná, ale stářím. Postupně stárnu. Stárnu normálním způsobem. Nezastavím to a Carlislea nepřemluvím, aby mne přeměnil. Neudělal by to, ani to vlastně nechci, když vím co přijde. Vlastně moje budoucnost byla nalinkovaná už v době, kdy jsem Carlislea ani neznala. Jestli toho lituji? Litovat toho, že znám svoji budoucnost? Kdepak. Za žádnou cenu, protože vím, že až umřu, bude sice truchlit, ale život jde dál a jeho půjde dál. Bude to trvat dlouho než rána v jeho mrtvém srdce se trochu zacelí, ale já nejsem jeho spřízněná duše. Neptejte se mě jak to vím, prostě to vím. Ta čeká někde jinde. Ještě se nenarodila. Potom bude Carlisle úplný, teď to necítí, ale až umřu pocítí, že nebyl celý a bude hledat, ale to se ještě nestalo na to máme ještě čas. Pokusím se mu ten čas se mnou nějak zpříjemnit.

Začala jsem se vymotávat z deky. Začala mi šíleně vadit. Chtěla jsem Carlislea obejmout bez ní. Pokaždé mě zavinul do ní když přišel. Teď pryč s ní. Jsem přeci manželé. Překvapeně na mě koukal. Pevně držel deku přivinutou k mému nahému tělu. Zápasila jsem s ním dobrou čtvrt hodinu, pak povolil. Deka sklouzla a já se položila na jeho ledový hrudník. Okamžitě mi naskočila husí kůže, ale přeci to chvíli vydržím ne? Vesele se usmála a pevně kolem mě ovinul ledové paže, ale to neměl paže, oživil tím moji vzpomínku z dětství.

Mohlo mi být tak pět nebo šest let. Maminka mě poprvé vzala do lesa na byliny. Zasvěcení do tajů přírody. Tak tomu říkala, trvalo dvě hodiny, než jsme došli dostatečně daleko. Bylo to v hlubokém lese, na míle vzdálené od našeho studeného kamenného rodinného sídla. Nejlepší léčivé byliny rostli u lesního jezera. Na přelomu zimy a jara. Leda byla v té době ještě ledová a já malá neposlušná holka. Kousek do břehu se pohupovala na malých vlnkách nádherná květina, dodnes nevím co byla zač, ze všech sil jsem pro ni natahovala ruce, ale byly příliš krátké, poslední natáhnutí bylo osudné. Přepadla jsem do vody. Překvapeně jsme vykřikla a hned se začala potápět. Neuměla jsem plavat. Voda byla tak ledová. Masy se začaly nade mnou zavírat. Dodnes si pamatuji ten pocit, že již nespatřím slunce, matku, trávu, stromy, už se prostě nikdy nenadechnu. Tehdy mě popadly silné ruce a vytáhly ven. Byl to Karel. Od té doby je to můj lidský anděl.

V Carlisleova náručí se probudil dávný strach, začala jsem s ním bojovat, zmítat se v jeho sevření. Nechápal co se děje. Okamžitě povolil svoje sevření. Vystřelil jsem jako šíp do rohu pokoje. Začala jsem vzlykat jako dítě. Cítila jsem v ústech pachuť té vody ještě teď. Carlisle se posadil na postel. Vyjeveně na mě koukal. Nevěděl co má říct. Rychlostí blesku na sebe hodil oblečení. Popadl tu odpornou deku a mířil ke mně. zavzlykala jsem hlasitěji. Zůstal nehnutě stát. přitáhla jsem si kolena k bradě a dál vzlykala. Snažila se tu odpornou vzpomínku vytlačit z hlavy pryč. Pomalu se zase přibližoval. Lehce na mě položil deku.

„Jdi..“ Zlostně zavrčel, ale nic neřekl. „Oči.“ Překvapeně polkl. Podívala se z okna. Kývla jsem hlavou. Vyběhl z domu jako vítr. Slyšela jsme za ním zaklapli vchodové dveře. Začala jsem vzteky brečet. Omotala si deku okolo těla. Unaveně vstala a došla k posteli, posadila se na ni a stále hlasitě vzlykla. Tak krásné okamžiky a já je zase zničila. Zničila jsem je svoji vzpomínkou. Tak dávnou. Tak zapomenutou. Smutně jsem svěsila hlavu. Oči mi zavadili o něco na podlaze pod nočním stolkem. Nějaký papír. Natáhla jsem se pro něj a z pod deky mi vykoukl náhrdelník se slzami. Na papíru byl namalovaný portrét mě. To byl můj portrét. Carlisle ho musel na malovat, když jsme ještě spala. Byl tak krásný. Snad krásnější než já. Maloval tak krásně. Jinak to říci nešlo. Jenže bude mě mít ještě po tomto výstupu ještě rád? Předvedla jsem se jako ta nejhorší hysterka na světe. Obě slzy mi vklouzly do dlaně skoro sami.

,Miluje tě.´Překvapeně jsem zvedla hlavu, ale v ložnici nikdo nebylo, že by mi ten hlas zněl pouze jen v hlavě?

,Miluje tě.´No ano. podívala jsem se na slzy. Carlisle mi říkal, že ty slzy ho ke mně vážou docela hodně. Říkají to snad ony? Náhle ze slz do mých rukou valila podivná vlna. Příjemně teplá, začali mi očišťovat mysl, vlastně ji uklidňovala. Zmírňovala hrůzostrašnou vzpomínku. Už mi nepřipadala tak strašná, vlastně byla obyčejná jako kterákoli jiná z té doby. Jen další zkušenost, že nemám dělat.

Otevřeli se dveře. Přiřítil se Carlisle. Vlasy měl rozcuchané. Košili roztrhanou a zacákanou od krve. Jedním pohybem ji ze sebe strhnul. Usmála jsem se na něj a vztáhla k němu ruce. Tvář se mu rozzářila a to doslovně. Slunce stále prozařovalo okno. Skočil ode dveří na postel, která zasténala a definitivně praskla. Blaženě jsem se zasmála. Stáhl si mě pod sebe. Setřela jsem mu kapičku krve z koutku úst. Vášnivě mě políbil.

Zeptala jsem se ho proč v noci odešel. Smutně se na mě podíval. Chvíli se zdráhal, ale pak mi to vysvětlil. Neví jestli je jako upír ještě plodný, že netuší co vznikne ze spojení upíra a člověka. Miluje mě příliš moc na to, aby to zkoušel.

Kdyby jen tak věděl.

Opět jsem mu sundala kalhoty a položila na záda. Překvapeně ležel. Objala jsem ho. Oplatil mi to. Strach byl pryč. Prostě nádhera. Začali jsme se líbat. Rozbitá postel pod jakýmkoliv pohybem skřípala, ale já ji přehlušila svým slastným sténáním. Carlisle s jistotou věděl co si může dovolit a také co chci. Naše druhé milování bylo daleko lepší než to první, ale opět přestal v tom nejlepším. Jenže jednou najdu způsob jak ho donutit, aby nepřestal. To bude moje jízdenka do pekla.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Diamantové slzy - 13. kapitola: