Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Diamantové slzy - 12. kapitola

JB


Diamantové slzy - 12. kapitolaNakonec všechno dobře dopadlo? Vážně? Déšt? To je štěstí? Rozbitá postel? Znak sebekontroly... Výčitky? Nedílná součást vztahu.

12. Svatba

Těch několik týdnu do svatby se Selenou uteklou neuvěřitelně rychle.

Ráno před odchodem do lomu jsem jí nachystal zábal. Nevím proč, ale pokaždé zčervenala. Bylo to úsměvné, roztomilé a to jsme se měli brát. Já sám jsem to už nedokázal. Neměl jsem krev. K snídani měla nejraději chléb, vodu a lesní jahody. Díky tomu její rty chutnaly po jahodách, ale po dobu léčení jsem přidal i nějaké maso a více zeleniny, aby měla více bílkovin. Prostě více síly, pro rychlejší hojení. Poté jsem odešel do lomu.

V šatě se všichni kopáči převlékli do režných kazajek a kalhot, které byly hrubější a  tužší, chránily kůži před ostrými úlomky kamenů. Jako by to zrovna mě vadilo. Následoval odchod do kamenolomu, vyfasovali jsme krumpáče, kladiva a majzlíky. Chlapi mi zhruba ukázali jak se kámen těží, já jako velice učenlivý mladý upír prokázal iniciativu a pokračoval sám. Docela mi to šlo. Za půlku směny jsem s velkým omezením novorozenecké síly, udělal stejně více práce než tři chlapy dohromady. Hned první den jsem si za to vysloužil přezdívku Silák. Jinak mi do konce dne neřekli. Už mi to zůstalo. Při obědě jsem se omluvil a vzdálil se. Bylo to tak snadné držet svoji žízeň na uzdě. Až překvapivě snadné. Možná to bylo tím, že jsem na ni nemyslel a ráno vypil drobného vychrtlého zajíce nebo to bylo možná množstvím práce. To skutečně nevím. Po šichtě, jak tomu říkali muži z vesnice, se šlo do hostince, ale já jsem byl omluven z důvodu, který mi nedával smysl. Po cestě do srubu si mě odchytil Karel s veselým úsměvem na tváři. Přeptal se na to, jak je Seleně. Odpověděl jsem, že docela dobře. Karel mi stále nevěřil, ať mu prý Selena na zítra připraví odvar na jeho bolavá kolena. S radostí jsem souhlasil, že vzkaz vyřídím. Stále nevěřícně si mě změřil od hlavy až k patě a odešle do hostince. Já celý šťastný, neunavený spěchal za Selenou.

Selena nebyla ve srubu sama. Nějaký starý muž v černém v taláru stál u jejího dočasného lůžka u krbu. Zabouchl jsme za sebou prudce dveře. Mnohé skleněné lahvičky v policích se nebezpečně zakymáceli. Proběhl jsem místností jako vítr. Okamžitě držel Selenu za ramena. Lehce ji drtil ani nehlesla. Muž v černém taláru si mě překvapeně prohlédl. Na krku měl bílý kolárek. Uvědomil jsem si svoji chybu.

„Promiňte otče.“ Muž v černé taláru a s bílým kolárkem se nepatrně usmál.

„To nic synu. Chápu tvoji unáhlenost. Také bych měl strach o tak krásnou ženu na takovém místě, zvláště takového postavení.“ Sevřel růženec zavěšený na svém krku, kupodivu mi nevadil, další pověra byla vyvrácena. Povolil jsem stisk na ramenech.

„Ty časy už jsou dávno pryč otče. Byla bych vám velice vděčná, kdyby jste to již nezmiňoval. Moc dobře vím, že naše rodina byla velmi štědrá vůči místní farnosti, ale po zabavení majetku to není možné. Nyní jsem ráda, že se sama uživím.“ S velkou námahou zvedla ruku k té mojí. „A když teď se vdám to bude ještě těžší.“ Srdce jí začalo tlouci rychleji. Vztekem. Zřejmě neměla místní farnost příliš v oblibě.

„Právě proto jsem přišel dcero. Přišel jsem vám nabídnou, že uhradíme výlohy za obřad u nás v kostele. Samozřejmě vás tam oddám já. Datum je samozřejmě na vás dvou. Bude to pro město velká událost Seleno.“ Zrudla vzteky.

„Tak to tedy ne. Já chci jenom malý obřad.“ Zatvářila se velice překvapeně. „A jak se to dostalo k vám tak rychle? Která bába vám to vyslepičila?“ Křičela naštvaně Selena.

„Ale klid dcero. Ne tak zhurta. Cti bližního svého. Nezapomínej na to co jsi se naučila v nedělní škole.“

„Seleno, já jsem se zmínil Karlovi v hostinci.“ Zašeptal jí do ucha. Dostala z toho husí kůži, ale nijak to nekomentovala. Jenom stále zlobně hleděla na faráře.

„Tak dobře. Necháme se oddat v kostele, ale budete u toho jen vy, nikdo jiný. Ano?“ Kněz překvapeně zamrkal, ale trhaně přikývl. Pokračovala dál : „Ty výlohy si můžete nechat od cesty, protože se po obřadu budeme vracet hned sem…“ Překvapovalo mě jak měla všechno naplánované a neztratila ani na chvíli nit. „A nezmíníte se nikomu, kdy se svatba koná, je vám to jasné otče?“ Kdyby mohla vstát, vyskočila by.

„Ano dcero. Je mi to jasné.“ Odpověděl trochu bázlivě. Vstal, oba nás pokřižoval o odešel. Dveře nepatrně klaply.

„Aaa. Jak já ho nemám ráda. Vždycky se sem vetře jako by se nic nestalo. Kdybych mohla tak bych mu zakroutila krkem.“

„To snad ne Seleno! Co ti udělal?“ Vzal jsem si ji do náruče. Smutně vzdychla.

„Teď ne Carlisle.“

„To říkáš vždycky.“

„Já vím, ale nechci si tím kazit tenhle pěkný čas.“ Políbila mě na tvář.

„Asi máš pravdu. Máš na zítřek připravit Karlovi odvar na bolavá kolena. Přijde.“ Pohladila mě po vlasech a smetla neviditelné smítko z ramene.

„Hm. Doufám, že nebudeš doma.“

„Budeš se divit, ale nebudu. Musím něco vyřídit ve vedlejším městě.“ Políbil jsem její jahodové rty na dobrou noc, a pak usnula.

Odnesl jsem Selenu do ložnice, pečlivě zabalil, aby jí nebyla zima. Vrátil se dolů a začal plánovat svatbu. Přitom naslouchal tichému oddychování své nastávající. Z kapsy jsem vytáhl obě diamantové slzy. Obě se jistým způsobem vztahovaly k Seleně. Ta první pocházela z Londýna, neudělala ze mě zrůdu a dovedla mě k ní a ta druhá mě k ní vrátila, když jsem ji chtěl opustit. Byly by dokonalým dárkem. Jenže jak? Jen tak, to by vypadalo divně. Zítra ještě před šichtou zaběhnu do vedlejšího města, kde mě nikdo nezná, k nějakému zlatníkovi. Dám mu obě slzy a poprosím, aby z nich udělal krásný náhrdelník pro nádhernou ženu. Peníze ještě nějaké mám. Zůstali mi v kapsách po přeměně. Pár zlatých to bude muset stačit a zároveň mohu vybrat prstýnky. Ano. To je skvělý nápad.

Jak jsem řekl tak udělal. Ráno když Selena ještě spala, dostala nový zábal. Líbnul jsem ji na čelo, napsal vzkaz a upíří rychlostí odběhl do města. Předal slzy, vysvětlil svoji představu, zlatníka jsem vytáhl ještě z postele a  vrátil se zpět do práce. Zlatník se bohužel stačil zmínit, že to bude trvat týden a prstýnky mi při tom udělá taky i s vyrytými jmény. Na Selenin snubní prsten jsem nechal udělat lva za její odvahu a neohroženost, na ten svůj krokev s rukou. Krokev na stálou ochranu Seleny a ruku označující víru a upřímnost naší lásky.

Když jsem se večer vracel domů připojil se Karel. Předtím jsem nikdy nedostal takový strach jako teď. Když vešel a uviděl Selenu ležel u krbu s obvázaným hrudníkem a bledým obličejem, dostal málem infarkt. Selena měla co dělat, aby ho uklidnila. Naštěstí si to nechal vysvětlit. Nějak se nám podařilo zalhat jak se to stalo, že při to jsme se seznámili a tak.

Po tom to šlo vše ráz naráz. Dny míjeli jak voda vytékající otevřenými dlaněmi. Doběhl jsem do města pro prsteny a náhrdelník. Byly naprosto dokonalé. Seleně jsem vysvětlil co znamenají symboly na našich prstenech. Plakala dlouhou dobu. Šlo jí to přímo od srdce. Pak se jenom smála, krotil jsem ji, ale už ne to tolik, protože žebra byla z velké části zhojená. Zbývali už jenom tak dva tři týdny. Pak se mohla konat svatba.

Týden před svatbou jsem zašel do města oznámit faráři datum svatby. Nevím proč, ale trochu se mě bál. Měl ze mě docela respekt. Potom jsem ji ještě zašel do místí papírny pro pár archů. Toužil jsem oživit svoje malířské dovednosti z dětství. Chtěl jsem namalovat Selenu.

Do svatby už zbývaly jenom dva dny. Začínal jsem být nervóznější. Manželství bylo pro mě něco nového. Zvláště pro upíra. Na lov jsem chodil pravidelně každý týden. Pro jistotu. To víte, kdyby náhodou. A ty poslední dny raději denně, i když jenom na zajíce a sysly.

Den před svatbou přišla nějaká Selenina kamarádka, přinesla šaty. Pořád mě vyháněla. Raději jsem se sebral a šel se na pár hodin proběhnout, když jsem se vrátil Selena spokojeně seděla mezi regály s bylinkami a přebírala je. Koukla na mě a šibalsky se usmála. Jak měla teď náladu na bylinky. Zlostně jsme zavrčel. Vesele se uchytla. Na chvíli zmizela pod regálem. Šramotila ve skříňce, něco hledala. Vykoukla celá veselá. Přiběhla ke mně se zabaleným balíkem. Náhrdelním jsem měl naštěstí v kapse. Stále tam byl. Nikam jsem ho neodkládal. Sedla si mi do klína. Bez deky bez ničeho. Naskočila jí husí kůže.

„Bude ti zima.“

„Chvíli to vydržím. To je pro tebe Carlisle. Rozbal to. Koupila jsem to pro tebe ke svatbě. Jako svatební dar.“ Usmála se a vykulila ty svoje zelené oči.

„Neměla jsi si dělat škodu Seleno.“ Strčila mi balíček do ruky. „Tak dobře.“ Rozvázal jsme provázal a rozbalil plátno ze kterého se vyloupla nádherná kniha. Zbrusu nová.

„Je až z Londýna. Je to nejnovější vydání  Lidské anatomie od Leonarda da Vinci.“

„Seleno to…“

„Vím jak tě fascinuje lidské tělo, tohle mi připadalo jako… dobrý dárek.“ Cudně sklopila oči. Přitáhl jsem si ji k sobě a drtil její jahodové rty ve vášnivém polibku.

„Taky pro tebe něco mám.“ Vytáhnul jsme náhrdelník. „Postav se ke mne zády.“ Vstala, odhrnul jsem jí vlasy a zapnul náhrdelník s diamantovými slzami. Překvapeně si ho prohlížela.

„Carlisle to je, to je… nádhera.“

Usnula v mém objetí. Jak to měla nejraději, ale až k ránu. Nenaspala toho moc, protože jsem si většinu noci povídali o naši budoucnosti. Ani ne tři hodiny potom jsem ji musel budit. Museli jsem vše nachystal. Spíš se jenom obléct. Já si koupil černý frak s bílou košilí. Bez cylindru. Ten se mi nikdy nelíbil. Selena odběhla do lesa pro květiny na kytici. Vrátila se i s věnečkem malých býlích kvítků do vlasů spletených do věnečku. Jen tak tak se stihla obléct do svých nádherných svatebních šatů s vyšíváním a dlouhou vlečkou. Spěchali jsem do kostela. Celou dobu jsem ji nesl, protože bylo bláto, tak krásné šaty, by bylo škoda zašpinit. V kostele jsme byli přesně v devět. Farář na nás již čekal.

Bez meškání začal svoji řeč. Skoro jsem ji neposlouchal. Hleděli jsme stále na sebe.

„Carlisle Cullene berete si zde přítomnou Selenu Harris za svou právoplatnou manželku a budete ji ctít v nemoci i ve zdraví, v chudobě v bohatství, dokud vás smrt nerozdělí?

„Ano.“

„A táži se vás Seleno Harris berete si zde přítomného Carlisleho Cullena za svého právoplatné manžela a budete ho ctít v nemoci i ve zdraví, v chudobě v bohatství, dokud vás smrt nerozdělí?“

„Ano.“

„Vyměňte si prstýnky. Co Bůh spojil, člověk nerozpojuj. Staniž se. Polibte nevěstu.“

Políbili jsme se Selenou prvním manželským polibkem. Byl dlouhý a vášnivý, farář si odkašlal. Podepsali jsme potřebné listiny a já si konečně nesl Selenu domů jako svoji ženu. Městem jsem šel pomalu jako člověk, ale jakmile nebyl žádný člověk v dohledu rozběhl jsem se úpíří rychlostí. Naneštěstí začalo pršet. Tak rychlý, abych tomu utekl jsem zase nebyl. Domů jsem přišli promočení úplně na kost.

Selena se klepala. Okamžitě jsem zatopil v krbu a svlékl ji z mokrých šatů, pečlivě zabalil do deky, já se převlékl a vzal ji do náručí. Nazlobeně se na mě podívala.

„Co?“

„Tohle je náš den a noc.“ Začala trucovitě. „Naše svatební noc.“

„Já vím miláčku, ale pokud vím, tak je ještě den a ty jsi promrzlá na kost a nechtěl bych ti uhnat zápal plic.“ Snažila se vymotal z deky, ale nedovolil jsem jí to. Chvíli se usilovně snažila. Zanedlouho to vzdala, protože usnula. Stále v náručí jsem s ní odešel nahoru do ložnice. Ležela klidně o oddychovala. Šeptala ze spaní moje jméno. Vypadala tak sladce. Tak nevině. Tak rozkošně. Vlasy měla mokré a na řasách stála kapičky deště.

Upřeně, bez mrkání jsem na ni hleděl tak dlouho dokud jí neuschnuly vlasy a nezrůžověly tváře. Tehdy mě napadla myšlenka namalovat ji. Stále se Selenou v náručí si dolů došel pro papíry a uhel, vrátil se nahoru. Uvelebil jsem se v posteli. Pohlédl na její spící dokonalou tvář a začal malovat za půl hodiny byla kresba hotova byla od nerozeznání od originálu.

V té chvíli se originál začínal probouzet do svatební noci.

Selena pomalu otevřela oči. Odložil jsme uhel a papíry na noční stolek k petrolejce. Moje paní se chvíli překvapeně rozhlížela. Pak se zamračila.

„Proč si mě nevzbudil. Prospala jsem celý den a noc.“ Smutně se na mě podívala.

„Ale kde pak svatební noc teprve začíná.“ Políbil jsem ji na čelo. Celá se rozzářila. Povolil jsem sevření roztáhl deku. Ruce stáhla přes svoje ňadra. Stáhl jsem je zpět.

„Nechceš?“

„Chci.“ Začal jsem ji líbal na tváři. Položila se na postel. Líbal jsem její sladké rty a jazykem prozkoumával zbytek úst, oplácela mi to. Líbal ji na krk, tiše vzdychala, dalšími polibky objížděl dokonalou linku jejích prsou. Naskočila jí husí kůže. Líbal jí na břicho, zhluboka dýchala, její ruce si mě ruce mě našli a přitáhli k sobě nahoru. Stáhla mi košili. Moje ledové ruce hladili ladné křivky Selenina útlého horkého vášnivého těla.

Chtěla mě převalit na záda, ale moc jí to nešlo, ze všech sil zatlačila, povolil jsem a prudce dopadl na postel ta pode mnou hlasitě zasténala. Málem praskla. Selena se zasmála. Sundal jsem si kalhoty.

Podívala se na mě. Ještě jsem v jejích očích neviděl tolik touhy. Tolik vášně a chtíče. Zasypávala moje ledové tělo rozžhavenými polibky. Postupovala stále níž a níž. Nic takového jsem ještě necítil, vytáhl jsem ji nahoru a držel ji kus nad sebou. Překvapeně na mě hleděla.

„Dělám něco špatně? Nechceš mě?“ Ptala se vyděšeně. Kdyby jen tak věděla. Toužil jsem po ní víc než tušila. Tolik, že jsem to nedokázal ani popsat. Surově jsem ji strčil pod sebe. Ani nehlesla. Jen se podívala s jistý uspokojením. Spojili jsme se v jedno. Slastně vzdychla. Mým tělem projížděly vlny vzrušení. Selenino tělo se pode mnou napínalo jako luk, její ruce se zarývaly do mých kamenných zad. Přitahoval jsem ji k sobě v pravidelném tempu, slastně vdychla, pak najednou vykřikla, okamžitě jsme přestal, něco se stalo. Otevřela oči, usmála se, přitáhla si mě a políbila. Pokračovali jsme.

Začínal jsem se cítit na vrcholu, ale něco mi došlo, co když jako upír mohu být ještě plodný? Co by vzniklo z upíra a člověka? Podíval jsem se vyděšeně na Selenu. Takovému nebezpečí je nemohu vystavit. Pustil ji a vystřelil z ložnice a ze srubu do lesa. Během chvíle jsem byl zpět.

Moje žena seděla na posteli naprosto vyděšená, skočil jsem k ní. Postel nevydržela. To bylo v této chvíli jedno. Zabalil jsem Selenu do deky a přivinul do náručí.

„Co… co se… se stalo Ca… carlisle?“ Vykoktala.

„Teď ne. Teď ne. Nebudeme si kazit svatební noc ne?“ Políbil jsem ji na čelo. Přitáhl si ji na hruď. „Někdy ti to vysvětlím miláčku, ale dnes ne. Dnes ne. Miluju tě!“

„Miluju tě.“ Zašeptala a vysílením usnula.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Diamantové slzy - 12. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!