Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Diamantové slzy - 1. kapitola


Diamantové slzy - 1. kapitolaPovídka na motivy života Carlisleho Cullena s pár obměnami.
Úprava: 29.12.2010

1. kapitola - Zrada

Vběhl jsem mezi nedávno vyhořelé domy, abych se ukryl před sprškou smradlavého bahna, odstřikujícího od projíždějícího panského kočáru. Skryl jsem tvář do stínu, v této části Londýna mě nikdo nesměl poznat.

Počkal jsem až kočár přejede. Stačil jediný pohled a hned mi na mysl vyplula vzpomínka na dětství, kdy jsme sestra a já jezdívali s otcem na jeho mše do kostela. Tuto část dětství jsem neměl rád a jen málokdy, jsem na ni vzpomínal a když už ano, tak s velkým odporem.

Kočár zahnul na ztemnělé nábřeží, líně se valících vod řeky Temže. Pozdvihnul jsem tvář k jediné hořící lampě v uličce. Létaly okolo ní můry, naprosto přitahované tou linoucí se září.

Z druhého konce ulice se řítil nový kočár, ale ne tak rychle jako ten první. Čím blíže byl ke mně, tím zpomaloval až zastavil úplně.

Unavení koně odfrkávali, podkovami klepali o dláždění, jako by na něco čekali. Tak jako já. Ohmatá dvířka se nepatrně otevřely. Z nich vykoukl drobný oválný obličej orámovaný světle hnědými vlasy. Pro mě tak známými. Vítr odvál jeden pramen z ustarané tváře, ale na té mé vykouzlil úsměv. Vysoukal jsem se z příšeří výklenku, kde jsem se skryl. Dlouhými kroky jsem došel ke kočáru a k oválnému obličeji natáhl ruku.

Pevně jsem stiskl její drobnou ručku a pomohl jí z kočáru ven. Káravě na mě pohlédla, ale nic neřekla. Upravila si černou sukni od záhybů vzniklých ze sezení.

„Říkal jsem ti, abys sem nejezdila. Kdyby se to dozvěděl otec, tak by zešílel. A mě by přitom zabil.“ Navztekaně se mi vytrhla. Pokrčila malý nosíky a obočí se stáhlo do zlověstného V.

„Už – nejsem – malá – holka - Carlisle!“ Kladla důraz na každé slovo. Zvláště na moje jméno. Nepatrně jsem se usmál, ale bohužel si toho všimla.

„Jsem ti snad k smíchu. Myslíš, že když jsem holka, že nezvládnu lovit tak jako ty?!“ Úsměv mi okamžitě odumřel.

„Nebudeš lovit!“ zahřměl jsem navztekaně. „O tohle tématu se už nehodlám bavit, Elle. Na to jsi zaprvé, moc mladá a zadruhé, jsi holka, to nemůžu popřít. A holky, promiň, dívky tohle opravdu nedělají. A zvláště ty, ve svém postavení. Jako pastorova dcera ho musíš reprezentovat a ne se honit za přízraky jako já.“ Než jsem stačil postřehnul její pohyb, podkopla mi nohy a já se nezadržitelně řítil do bláta na ulici. Dopadl jsem takovou silou až bláto šplíchlo kolem.

Vyrazil jsem si dech a ošklivě narazil záda. Elle mi pomohla na nohy a pěstí mě uhodila do zad a já se radostně nadechl zatuchlého londýnského vzduchu.

„Tohle už prosím tě nikdy nedělej,“ zasípal jsem. Elle si jen odfrkla a přešla k zadní straně kočáru. Oběma rukama otevřela kufr, který spočíval na zadní stěně. Začala se v něm hrabat, něco usilovně hledala.

„Zůstaň stát na místě, Carlisle,“ řekla šeptem a ostražitě se rozhlédla po uličce. Z kufru vytáhla drobnou věc, kterou schovala do pytlíčku, který měla uvázaný u pasu, dřív než jsem zjistil, co to je. Tiše zaklapla kufr. Naříkání navlhlého dřeva se nebezpečně rozlehlo celou ulicí. Kdesi v dáli se ozvaly šouravé kroky. Okamžitě jsem byl v pohotovosti, z koženého pouzdra, uvázaného na stehně, jsem vytáhl obřadní nůž z čistého stříbra.

„Schovej to, Carlisle, nebo se tím ještě zraníš,“ okřikla mě sestra. Zlobně jsem po ní sykl, když jsem dlaní sevřel rukojeť nože a palcem jsem přejel po ostří. Na dláždění ukáply tři kapky krve.

„Raději nastup do kočáru, řeknu kočímu, ať tě doveze domů. Bude už jedna hodina. Nemůžeš se takhle sama potulovat po ulicích. Co by na to řekli lidi, kdyby viděli pastorovu dceru, potloukat se po nocích po Londýně, hlavně když všude okolo řádí mor.“ Přestal jsem se ovládat, popadl jsem Elle za paži. Ona bolestivě vypískla, snažila se mi vykroutit, ale byl jsem neúprosný. Skoro až surově jsem ji nacpal do kočáru. Když se vzpírala, zmáčkl jsem ji víc. Přestala. Zůstala sedět naprosto tiše. To mi vyrazilo dech. Překvapeně jsem na ni hleděl.

Elle však nezůstala v klidu kvůli mně, ale kvůli třem vysokým chlapům, kteří se z ničeho nic objevili u kočáru. Zaklapl jsem za sebou dvířka a pohlédl nově příchozím do tváří.

Muži byli zarostlí, nemytí a příšerně zapáchající. Smrděli hůře než odpadní stoka. Ten nejmenší z nich s černými mastnými vlasy se na mě usmál bezzubým úsměvem. Posunkem ukázal na nůž, co jsem stále držel v ruce. Něco prohodil k prostřednímu smraďochovi, ten se zamračil. Ukázal na nůž a drobných posunkem mi naznačil, že mu ho mám dát. Zavrtěl jsem hlavou. Ten největší z nich se zašklebil, z úst se mu vyvalil odporný puch ze zčernaných zubů.

„Naval tu kudličku, chlapečku, nebo ti ji vrazím do břicha než si ju převedu do svýho vlastnictví.“ Vykročil těžkým krokem ke mně. Jeho společníci byli jen nepatrný kousek za ním. Připraveni se na mě vrhnout, jakmile ten největší dá povel. Vypadalo to, jakoby všichni tři tancovali dupáka.

Něco mě popadlo za límec a odtáhlo dál ode dveří kočáru. Elle vyskočila bojovně z kočáru. Něco jsem na ni zakřičel, zřejmě, aby utekla nebo něco v tom smyslu. Ona však zůstala stát na místě. Z očí jí šlehaly blesky. Hleděla před sebe na ty chlapy. Rychle hmátla pro váček na pasu, strčila do něj ruku a začala ji pomalu vytahovat. Ten největší pobuda zaskřehotal.

„Ale, děvenko, moje, copak sama takhle pozdě? Neříkej mi, že tě má hlídat ten skrček.“ Pravou rukou ukázal na mě.

„Vrať se okamžitě do kočáru!“ řval jsem na Elle. Ta ale jako by neslyšela. Vytáhla ruku zaťatou v pěst z váčku. Na zem se sypaly drobné krystalky jakési látky. Sklonila hlavu a hlasitě se zasmála. Obr se tvářil nechápavě. „Je tu snad něco k smíchu, děvenko?“ vyštěkl.

„To si piš, že je, obludo!“ Pozdvihla ke trojici tvář. Obr vztekle řval a hnal se k ní. Zůstal jsem stát na místě jak přikovaný, nemožný jakéhokoliv pohybu. Chtěl jsem jí pomoci, ale nešlo to.

Elle proti němu švihla dlaní a vsypala mu podivný prášek do tváře. Obr bolestně zařval. Chytil si rukama tvář. Zakopl a svalil se Elle k nohám. Válel se tam jako malé řvoucí dítě, které si opařilo tvář od horké páry, když lezlo do hrnce. Překvapeně jsem hleděl na něj, a pak na svoji sestru. Zůstala v pohotovosti. Naštěstí. Nejmenšího z trojice silně popudil její výpad proti obrovi. Rozběhl se, ale nestačil udělat ani pět kroků. Prášek mu přistál v očích. Zavřeštěl a stejně jako obr se svalil na dláždění. Elle překročila oba muže a ladnými kroky se blížila k prostřednímu muže. Ten na ni vyjeveně koukal. S rukama nad hlavou a stále tváří k Elle, pozpátku utekl do temnoty ulice.

Zpomaleně jsem se začal pohybovat. Stále ohromený výkonem své malé sestřičky.

„Nastup do kočáru, Carlisle. Raději pojedeme domů.“ Natáhl jsem k ní ruku. Překročila křičící muže. Pomohl jsem jí do kočáru. Ruku od prášku si otřela do černé sukně. Vlezl jsem za ní a křikl na kočího ať nás odveze domů.

Elle zavřela oči a zhluboka dýchala. Normální dívka by na jejím místě křičela, plakala, byla vyděšená, ale ona nic. Postavila se těm chlapům bez mrknutí oka. Beze strachu, že se jí něco stane. Prostě jen tak.

„Elle…“ začal jsem pomalu. Zadržela dech. Počítal jsem s tím, že začne plakat. Začala pomalu dýchat.

„Neříkej to, prosím, otci, co se tam stalo…“ odmlčela se. Vteřiny se mi zdály tak dlouhé. „Kdyby to zjistil, Carlisle, neušla bych trestu.“

„Ale co jsi to po nich házela?“ Pohlédla mi zpříma do očí. V těch jejích jsem najednou spatřil strach, odhodlání a vzpouru.

„To byl…“

„Co to bylo?“

„To je jedno co to bylo, Carlisle. Hlavně to neříkej otci.“

„Pořád chceš lovit ty ďábly, sestřičko? To bys chtěla tyto okamžiky hrůzy, co jsi zažila před chvílí, zažívat každý den? Co? To není pro tebe. Ty bys měla zůstat doma.“ V její tváři se zrcadlila zloba, ale nic neřekla. Jen se uraženě začala dívat z okýnka. „Pochopíš, proč to dělám, Carlisle, až TO uvidíš.“

Když jsme projížděli temnými ulicemi starého Londýna, musel jsem vzpomínat na naše dětství. Elle byla od malinka hodná, bezproblémová a hlavně poslušná. Nikdy se nehádala, neodmlouvala a udělala všechno, co se jí řeklo. Už jako miminko vůbec neplakala. Což nebylo obvyklé. Otec po smrti matky k sestře velice přilnul. Vždy když se vracel ze svých pronásledování, vzal si ji do náručí a všechno jí barvitě vyprávěl do nejmenších detailů. Pamatuji si dodnes ty oči. Pomněnkově modré, jak vykuleně hledí na našeho otce a naslouchá.

Časem když dospívala, stávala se z ní nádherná dívka což věštilo, že bude nádherná žena, o kterou se budou ucházet muži z vyšší společnosti. Otec přestal Elle vyprávět o svých honech a  vesměs o všech věcech, co se týkaly „zla světa“, jak tomu říkal. Moje sestřička začala docházet do rodiny soudce, kde se, společně s jejich dcerou, učila slušnému vychování, vyšívání a spoustě těch věcí, kterým nerozumím.

Já jsem musel po otci převzít to odporné pronásledování. Naprosto se mi hnusilo, když ty nevinné ženy podrobovali třem zkouškám, zda-li nejsou služebnice ďábla. Pokaždé samotné zkoušce předcházely hodiny mučení a výslechů vedených mým otce. Já všemu musel být přítomen. Dalo mi hodně práce, abych uprostřed výslechu nezačal zvracet. Už se mi na to nechce vzpomínat.

Přicházel jsem domů naprosto unavený a měl sem pocit, že mi srdce pukne žalem nad osudy těch nevinných žen. A nemohl jsem s tím nic dělat, protože jsem nechtěl nechat moji malou sestřičku v otcových spárech.

Zahleděl jsem se přes okýnko do ulice, vůbec jsem nejeli domů. Vůbec jsem netušil kam.

„Elle, kam to jedeme?“

„Za malinkou chvilinku uvidíš, bratříčku.“

„Co když otec zjistí, že jsi pryč? Bude se velice zlobit.“ Začínal jsem mít o ni veliký strach, protože není radno otce pokoušet.

„Otec si myslí, že noc trávím u paní Sandersové z Chipeside. Je nemocná a nemůže chodit na otcovi mše. Nosím jí je tam psané otcovou rukou. Nemůže mě podezřívat.“ Vítězně se zasmála.

„Ale..

„Žádné ale, Carlisle, nenechám se od otce pořád omezovat. Už nechci trpět to jeho odporné pronásledování, i když se ho nemůže kvůli nemoci účastnit, je stále u těch výslechů,“ křičela. Kočí prudce zastavil. Elle to čekala, pevně se držela sedačky, ale já v obranném reflexu vystrčil ruce před sebe a naletěl na zadní stěnu kočáru.

„Pozor, zastavujeme.“

„Dík za upozornění, sestřičko,“ hekl jsem a třel si odřené dlaně.

Vystoupili jsme před starým domem, už značně chátrajícím jako ostatně většině domů v Londýně. Tenhle se od většiny z nich lišil. Byl jako jeden z mála postavený z pálených cihel. V několika vytlučených oknech se mihotalo pár plamínků lojových svíček. Nechápal jsem, proč jsem zastavili právě tady.

Kočí seskočil z kozlíku. Byl to takový starší muž v hnědém kabátě a třírohém klobouku. Šouravými kroky došel až k Elle, která stála u zadního kufru, který otevřela. Kočí se nahnul dovnitř a vtáhl z kufru o něco menší skříňku zdobně vyřezávanou s pevnými tepanými panty a obrovským zámkem s malinkou klíčovou dírkou.

Kočí se šoural k bočnímu vchodu do budovy. Moje sestřička vykročila za ním a já se přidal.

Stanuli jsme v chodbě s oprýskanými stěnami, které plesnivěly. Došli jsem až k bytelným dveřím, které sem byly určitě namontovány teprve nedávno. Elle obešla kočího a z výstřihu vytáhnula svazek klíčů. Ten největší opatrně strčila do zámku a otočila. Zámek neslyšně cvakl a dveře se otevřely dokořán.

Stáli jsme na prahu alchymistické laboratoře, která trochu připomínala apatiku se všemi druhy koření a léčivých bylin.

„Elle, co to…“ v úžasu jsme nemohl pokračovat.

„To není ještě všechno, Carlisle, pojď prosím se mnou dál. Kočí, nechte tu truhlici na stole a pro dnešek už jděte spát.“ Kočí přikývl.

Šel jsem stále omámen za svou malou sestřičkou, dál. Ve svazku našla o něco menší klíč a odemčela další dveře, na konci laboratoře a otevřela je.

„Tímhle otce zrazuji, bratře.“ Překvapeně jsem hleděl otevřenými dveřmi.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Diamantové slzy - 1. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!