Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Devil in Heaven - The first chapter

29.05.2010 (14:00) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1966×

The first chapter - Kdo si hraje, nezlobí

Jeden významný člověk tehdy řekl, že smrt je velká vykupitelka. Lidé věřili v posmrtný život, který měl být údajně lepší než ten pozemský. Ve starověkém Egyptě své mrtvé mumifikovali a vnitřnosti včetně mozku, jenž protáhl nosem, uschovali pro duše svých nebožtíků, neboť věřili, že je budou potřebovat stejně jako obrovské bohatství, které svým slavným faraónům ukrývali do hrobky v podobě pyramidy. V dlouhé historii lidstva je zaznamenána velká spousta teorií ohledně posmrtného žití, jenomže ani jednomu já nevěřím. Pro zrůdy existuje jedině dlouhé umírání a ještě delší utrpení. To já jsem to nejhorší stvoření, jež se vůbec v celé obsáhlé linii lidstva objevilo.

Mé krásné bledé tělo se napjalo v houstnoucí atmosféře. Kolem mě se nacházelo několik postav zahalených v černém rouše, které je dělalo ještě temnější, než ve skutečnosti byli. Jeden z nich zdvihl hlavu, tvář měl zjizvenou a o něco bledší, ale rty rudější. Kdybych nevěděla, že se i pro tentokrát vyvléknu těm mrtvolám, okamžitě bych si vzala lžičku a pomalu bych si s ní vydloubala svůj mozek z tvrdohlavé hlavy.

„Isabello, ty víš, že nám neunikneš. Máš možná noblesní dar, avšak my jsme silnější než cokoliv, co si vůbec dovedeš představit. Kdybychom chtěli, můžeme jedním lusknutím povraždit celé davy lidí. Jedním krokem můžeme rozhýbat zemi, aby vše pohltila nicota. Máme trpělivost a dostaneme tě tam, kam patříš.“

Raději bych stokrát zemřela a trpěla, než bych vyrazila ruku v ruce s těmi bláznivými šašky. Z představy, jak mě za ruku vede parta klaunů, mi bylo na zvracení. Šílenost mé fantazie nezná mezí.

„Jasně. Vy mi pohrozíte, já vám zase jako vždy uteču zadním vchodem a vy jako hodný duše mě budete pronásledovat, protože a to cituji: ‚Tohle je jen a jen pro tvé dobro, Isabello. Stále tě sledujeme.‘“ Věrně jsem napodobila burácivý hlas pana strašidelného. „Pořád slibujete a já se začínám nudit,“ zívla jsem. „Nombre de dios! Mám lepší věci na práci. Říkejte si, co chcete, ale stejně vám zase zdrhnu a vy ostrouháte. Opět poběžíte za maminkou, abyste se jí vybrečeli na šaty, jak je ta holka hrozně zlá.“ Znuděně jsem se opřela o zeď a prohlížela si úžasné pěstěné nehty. Když jsem znovu zvedla hlavu, co řeknou drazí ztrouchnivělí, byla jsem v temné chodbě sama. Naštvaně jsem si odfrkla. Zase falešný řeči. Kam se jen poděla všechna zábava?

Popadla jsem malý batoh, který jsem si odložila na ledovou zem. Na bílé kabele od Prady byl hnědý flek. Super. Nejenom že mám za zadkem partu vydepresovaných maníků, ale ještě mám další kabelku na odpis. Se zavrčením jsem ji přehodila přes rameno, abych konečně mohla vypadnout z toho domu hrůzy. Venku nebylo o moc větší světlo než v těch katakombách. Noční ulice Seattlu byly celkem tiché. Občas se ozval motor auta, které patřilo nějakému namachrovanému blbečkovi nebo dávivé zvuky, jak opilci zvraceli na chodníky. Prošla jsem okolo party nalitých chlapů středního věku a vysloužila jsem si několik obdivných zapískání nebo oplzlých řečí.

„Krasotinko, nechceš si trochu užít?“ zavolal jeden z hloučku.

„Pojď k nám, pusinko,“ zašvitořil další.

O pár kroků za nimi jsem se zastavila a na podpatku se otočila čelem k nim. Otočku zhodnotili potleskem. Vyrazila jsem zpátky. Netrpělivě vyčkávali, co udělám. Potutelně jsem se usmála.

„Vy nechcete, abych si s vámi užila. Protože kdybych si s vámi trošku pohrála, nedopadlo by to dobře. Jsem kočka, která škrábe,“ řekla jsem svůdným hlasem. Jeden z nich hlasitě polknul, když uslyšel můj melodický hlas.

„Jen pojď, divoženko.“

„Tak když chcete, ale potom tomu dole neříkejte, že jsem vás nevarovala. Další opletačky s pekelným padrem se mi moc nehodí.“ Pohodila jsem vlasy. „Následujte mě, pánové. Najdeme si nějaké soukromé místo.“ Řekla jsem si, že větší zrůda už být nemůžu, tak proč se trochu nepobavit.

Musela jsem se smát, jak za mnou poslušně klopýtali, aniž by jen cekli. Zašla jsem do uličky, v níž nás tma dokonale obepínala. Moji hoši zastavili, jakmile do mě narazili.

„Tak jsme tu, mis amigos dulce,“ zašveholila jsem. „Už si budeme hrát?“ Vidět ve tmě mi nedělalo žádné potíže, také jak by mohlo, když o nás mýtické dějiny hovoří jako o nočních lovcích. Přistoupila jsem k muži, který byl přibližně o půl hlavy vyšší než já, svaly se mu rýsovaly pod úzkým trikem. Na nějakých třicet pět let nevypadal vůbec špatně. Spíše hodně dobře. Ale něco ve mně hraje proti němu. Mezi mé vlastnosti nepatří lítostivost. Škoda takovýho kořena, jenomže jak se říká, kdo si hraje, nezlobí. Chytla jsem ho za vypracovaná ramena a přimáčkla ho ke studené zdi, jejíž nízká teplota se jen stěží mohla přiblížit mé. Můj čin odměnil přerývaným dýcháním a rychlým tlukotem srdce, což mě dostávalo ještě do větší euforie. Nemůžu se nabažit toho, jak se moje oběti chovají těsně před smrtí. Pod mým označením „hra“, si představují absolutně něco jiného. Je zvláštní držet něčí život v holých rukou a rozhodnout o něm jen jediným pohybem.

„Jak se jmenuješ?“ šeptla jsem.

„J-já jsem Andrew, krásko,“ špitl zpět vzrušeným hlasem.

„Sbohem, Andy. Nezlob se, ale já tě varovala,“ zašeptala jsem mu přímo do ucha, aby mě jeho dva kamarádi neslyšeli. Jeho dech se najednou zadrhnul, ale to už jsem mu pusu zakryla dlaní a nechala jsem své zuby proniknout jeho sametovou kůží na krku. Do žaludku mi vtékala horká tekutina. Snažil se bránit, avšak já ho držela v železném sevření, Ještě chvíli sebou mlel, ale po chvíli jeho tělo ochablo a já z něj vysála poslední kapky lahodné krve. Tiše jsem odložila jeho tělo na zem a slastně jsem si olízla rty.

„Kdo je na řadě, queridos?“ otočila jsem se zpět. Oba muži začali couvat. „Ale, ale. Vy už si nechcete hrát? No, no, no. To se nedělá. Už jste si svůj osud zvolili. Já vás varovala, chicos. Půjdete dobrovolně nebo to máte radši drsně?“

Jako na povel se otočili a dali se na útěk. Zplna hrdla jsem se zasmála, což znělo jako cinkání malých zvonečků. Jejich srdce bilo jako splašené, dech se jim s každým metrem změlčoval. Stačil mi jediný skok a během dvaceti sedmi vteřin byli oba mrtví. Ladně jsem vyskočila na nohy a podívala jsem se na pány nebožtíky.

„Ups.“ Vykročila jsem směrem k městečku Port Angeles. Prostě si ráda hraju.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Devil in Heaven - The first chapter: