Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dětská láska je nejsilnější – 39. kapitola

04.01.2010 (11:00) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5590×

39.kapitola – Změna

Edward:

Nešlo na to ani pomyslet. Bál jsem se o ni a proto jsem s jejím rozhodnutím nesouhlasil. Štvalo mě to. Hlavně to, že jsem s tím nemohl nic udělat. Nechtěl jsem o ni přijít za cenu, že mi dá dítě. Nechci ji ztratit, nedokážu bez ní žít. Naše hádka mě štvala, ale i mrzela, přesto bych žádné slovo, co jsem řekl, nevzal zpátky. Jinak to nešlo. Nechci, aby se jí něco stalo a už vůbec nechci být bez ní. Ale jí je to jedno. Proto jsem se rozhodl zůstat v pokoji. Odmítám přihlížet, jak se dobrovolně zabíjí. Nedokážu tomu se jen dívat. Proto jsem zůstal tady a pokoušel se nic okolo nevnímat. Tyhle pocity křičelo moje ´já´. Tedy, to rozumné. Ale tomu druhému ´já´ se myšlenka, že budu tátou líbila, možná až moc.

Celou dobu od návratu z nemocnice jsem byl v pokoji a zíral na dveře. Jen dvakrát jsem šel na lov. Celou dobu jsem vnímal jen jedny myšlenky a to Belliny. Jako by na mě křičely. Bylo to neuvěřitelné, že jsem ji mohl slyšet.

Byly dost zajímavé a hlavně krásné. Hodně často myslela na mě a na to, že chce, abych byl s ní. Vždy to bylo, jako by mi někdo vrazil kudlu do mého netlukoucího srdce. A na druhou stranu mě i chápala.

I přesto, že jsem jí dokázal číst myšlenky, často mě překvapovala. Vždy jsem si myslel, že je špatná herečka, ale mýlil jsem se. Jednoho dne, když byla smutná, ale se na Alici usmívala tak věrohodně, že bych jí to sežral i já, kdybych neslyšel její myšlenky. Vlastně jsme vnímal jen ty.

Viděl jsem i její sny, které mě dost překvapily. Často se jí zdálo o malé holčičce, kterou jsem nosil v náručí. Byla krásná a hodně podobná Bell. Ty sny byly krásné a já si vždy přál, aby se vyplnily. Byli bychom všichni spolu.

Přál jsem si to do doby, než se jí zdál úplně jiný. Zase jsem nesl tu malou holčičku, ale byli jsme na hřbitově a stáli před jedním náhrobkem, na kterém bylo Bellino jméno a fotka. V tu chvíli se probudila a já slyšel ten strach v jejich myšlenkách a to, že nedopustí, aby to tak dopadlo. Nakonec ji Alice a Jasper uklidnili a ona usnula. Od toho dne neměla žádné sny. Místo toho trpěla. Dítě ji pořád kopalo a vyvolávalo bolesti. Před ostatníma to maskovala spánkem, ale ve skutečnosti potichu křičela bolestí do polštáře, takže ji nikdo neslyšel. Jasper necítil její bolest. Byl totiž pořád s Alice na nákupech.

Bella si přála, aby to přestalo, a nebo abych byl u ní. Po dvou hodinách jsem to nevydržel. Za tu bolest jsme mohl i já.

Upíří rychlostí jsem běžel za ní, jakmile ji dítě začalo zase kopat. Lehnul jsem si k ní do postele. Pevně a opatrně jsem ji chytil kolem pasu a přitáhl si ji blíž k sobě. Nevím, co to se mnou bylo, ale začal jsem ji hladit po bříšku. Slyšel jsem její nechápavé myšlenky. Chytla mou volnou ruku a pevně ji držela. Věděl jsem, že se od ní už nedokážu vzdálit ani na krok. Pořádně jsem si ji přitáhl na svou hruď.

„Jsem tu u tebe a už se nevzdálím,“ zašeptal jsem jí do ucha a stále jí hladil bříško. Cítil jsem jak se uvolňuje z křečovité pozice a podle jejich myšlenek a toho, že jsem nic necítil, dítě přestalo kopat. Ruku, kterou mi stále držela, zvedla a políbila mě do dlaně. A já ji zase políbil na krk.

„Spi, Bell. Potřebuješ nabrat sílu,“ zašeptal jsem jí do ucha. Propletla prsty své a mojí ruky a silně ji držela. Po chvíli se její srdce hodilo do rytmu spánku. Spala v klidu a nic se jí nezdálo, jen pevně svírala mou ruku. Byla hodně unavená na to, aby se jí něco zdálo.

Ležel jsem v klidu a v náručí měl Bell. Venku se už začalo stmívat, když do pokoje vešel Carlisle. Zasekl se ve dveřích a zmateně si mě prohlížel. Chtěl zkontrolovat Bell, ale moje přítomnost ho vyvedla z míry. Opatrně, abych ji neprobral, jsem se vymanil jejímu sevření a potichu zamířil na chodbu za Carlislem.

„Jak se cítí?“

„Po dvou dnech pořádně usnula a přestaly bolesti.“ Vykulil oči, jelikož o ničem takovém nevěděl. To byla celá ona – trpět, aby o tom nikdo nevěděl.

„Nikomu to neřekla. Bere to jako její problém a nechce s ním nikoho zatěžovat. Vím to jen díky tomu, že jí můžu stále číst myšlenky,“ povzdechl jsem si a opřel se o zeď.

„To je celá Bella. A jak jí tedy je?“

„Poté, co se dítě zklidnilo, usnula. Je hodně unavená. Vysiluje ji to normálně, natož když má ty bolesti.“ Zaklonil jsem hlavu a díval se do stropu. Za to vše jsem mohl já. Jak jsem jí to jen mohl udělat?

„Přinesl jsme jí krev a Esme jí vaří jídlo,“ podal mi pečlivě zavřený kelímek. „Díky čemu se dítě zklidnilo?“

„Ani nevím. Objal jsem ji a začal jí hladit bříško,“ pokrčil jsem rameny. Začal různě uvažovat a odešel. A já se okamžitě vrátil k Bell.

Už nespala. Seděla na posteli, dívala se na mě a křečovitě svírala prostěradlo. Podle myšlenek ji dítě zase kopalo a ne málo. Položil jsem hrnek na stolek u postele a posadil se k ní. Ruce jsem jí položil na bříško a přitáhl si ji k sobě. Hlavu jsem si opřel o její rameno. Cítil jsem, jak dítě kope, ale už mnohem slaběji. Bylo to neuvěřitelné. Její prsty začaly uvolňovat sevření prostěradla v jejich rukách, až ho nakonec pustila a položila si ruce na ty mé.

„Promiň. Musel jsme si promluvit s Carlislem. Přinesl jsme ti krev,“ zašeptal jsem. Ucítil jsem jak dítě zase koplo, ale slabě. Jen aby na sebe upozornilo. Byl to jakoby signál a já ho ihned pochopil. Vyprostil jsem jednu svou ruku a podal jí kelímek. Opatrně si ho vzala, sundala zátku a pustila se do pití. Z myšlenek jsme jí vyčetl, že jí to chutná a taky, že se za to stydí.

„Dítě to vyžaduje. Proto ti to chutná a nemáš chuť omdlít z toho pachu jako jindy,“ uklidnil jsem ji. Zapomněla na to, že jí můžu číst myšlenky a zrudla. Dal jsem jí pusu na spánek a ještě víc si ji k sobě přitiskl. Jakmile dopila, vzal jsem jí kelímek a položil ho na stůl.

„Máš hlad? Esme dělá jídlo.“ Záporně zakroutila hlavou.

„Proč jsi přišel?“ zeptala se náhle.

„Nešlo to už bez tebe vydržet. Sice s tím nesouhlasím, ale nenechám tě trpět samotnou. Na to tě až moc miluju,“ políbil jsem ji na krk.

„Miluju tě,“ špitla. Vzala moje ruce a propletla mám prsty.

„Měla by jsi něco sníst, abys měla sílu,“ připomněl jsem. Zase zakroutila hlavou. „No tak, Bell, nezlob. Potřebuješ nabrat sílu.“

„Nemůžu už sama chodit. Nejsem na to dost silná,“ špitla zahanbeně.

„Proto musíš jíst, abys byla,“ řekl jsem a než stačila cokoliv říct, měl jsme ji v náruči a nesl opatrně dolů do kuchyně. Jen co jsem sešel schody, všichni se na nás podívali a vytřeštili oči. Všechny to překvapilo, jelikož věděli, že se toho nechci účastnit. Ale jiná možnost není. Odnesl jsme ji až do kuchyně, sednul si na židli a Bell si stáhl na klín. Esme před nás postavila talíř s vajíčky. Byla ráda, že jsem se umoudřil. No, nebyla jediná a já se mezi ně taky řadím.

Začal jsem Bell krmit a nevšímal si jejich protestů. Potřebovala sílu. Nakonec už neměla ani snahy protestovat a jedla jako hodná holka.

Jakmile vše snědla, odnesl jsem ji do našeho pokoje. Opatrně jsem ji položil do postele a přikryl peřinou. Lehnul jsem si k ní, omotal jí ruce kolem pasu a začal jí broukat ukolébavku. Potřebovala se prospat. Začala klidně oddechovat na znamení, že usnula. Nevím, co to se mnou bylo, ale začal jsem jí zase hladit bříško. Bylo to tak přirozené až jsem se divil. Věděl jsem, že i když s tím v hloubi duše nesouhlasím, nemůžu s tím nic udělat. A musel jsem si přiznat, že ani nechci.

Měla zase jeden z těch svých krásných snů. Byli jsme na louce tady ve Forks. Na té, kde jsme se vlastně dali o Vánocích dohromady. Seděli jsme s Belli v objetí a okolo nás po louce běhala malá holčička s bronzovými vlásky. Krásně se usmívala, byla to celá Bella. Svítilo slunce, které nás ozářilo a my se s Bell třpytili, byla taky upír. Holčička se zastavila a s úsměvem nás pozorovala. Poté k nám běžela a skočila nám do náruče. Přál jsem si, aby se ten sen vyplnil a jednou to tak bylo.

Od toho dne jsem se od Bell nehnul, jen když jsem pro něco šel. Dítě ji už nekopalo, nebo alespoň ne tak silně. Všechno bylo celkem v pořádku, ale já měl pořád strach.

Dny plynuly, ale já si jich nevšímal. Stejně jako Bella. Ale to byla asi jedna z chyb, co jsme udělali. Byl jsem zaměřený na její myšlenky, že jsem úplně přestal vnímat okolí. 

Až do chvíle, kdy šla Bella z koupelny a najednou se zastavila. Vyjekla a poté padala k zemi. Hned jsem byl u ní a tak ji stihnul chytit. Byla mimo. Vzal jsem ji do náruče a během pár vteřin byl u Carlisleho v pracovně. Měl jsem štěstí, jelikož tu byl. Okamžitě byl u  nás a začal zkoumat, co je s Bellou, až s toho vyvodil jediné stanovisko - rodí.

Bylo jasné, že nemůže rodit normální cestou, jelikož dítě nebylo obyčejné. Vyhodil jsem všechny kromě Alice z domu a Carlisle začal s císařským řezem.

Alice měla vše ohledně dítěte přichystáno.

Carlisle rychle pracoval, jelikož nebylo jasné, co se bude dít. Stál jsem u něj a jen sledoval jeho počínání, když se dostal k placentě, kterou rozříznul a vyndal z ní malé dítě. Byla to holčička, které se ihned rozkřičela na celý dům. Alice si ji vzala a začala ji mýt. A najednou se stalo něco, co nikdo nečekal. Nikdy nemohli Bellu vyšetřit ultrazvukem, jelikož nebylo nic vidět, a proto jsme jen zírali, když se na svět rozkřičelo další dítě - kluk. Než jsem se nadál, byla vedle mě Rose a brala si ho. Carlisle chtěl začít šít, ale nemohl jelikož se rána začala uzavírat zcela sama. Oba jsme na to zmateně koukali. Bylo to něco nemožného. Když se rána zacelila, Bella vykřikla bolesti. Chytil jsem ji za ruku a podíval jsem se na Carlisleho, který se na Bellu koukal zmateně a poté se podíval na děti.

„Vypadá to jako přeměna v upíra,“ konstatoval. Ale jak? Vždyť ji nikdo nekousnul. A potom jsem se podíval na děti. Byli napůl upíři. Je možné, aby to byli oni? Aby už měli jed?

„Asi děti,“ řekl Carlisle. Najednou ke mně přiskočila Alice a Rose. Zmateně jsem se na ně díval, než jsem si všimnul těch malých uzlíčků, co měly v náruči. Vzal jsem si od Alice holčičku, kterou jsem dobře znal z Belliných snů. Byla to její kopie, až na ty oči, které byly zelené. Vlásky měla hnědé po Bell, ne jako ve snu po mě. Byla krásná a taky se tak usmívala. Myslel jsem, že moje mrtvé srdce začne zase bít.

Poté jsem si vzal od Rose chlapečka. Ten byl zase moje přesná kopie, ale měl Belliny oči. Bylo to neuvěřitelné, držet ty malé drobečky v náručí. Oba byli sice kopie jednoho z nás, ale přesto se na nich kromě očí našlo něco z toho druhého. Byl jsem skoro nejšťastnější upír na světě, až na to, že jsme nevěděl, co je z Bell. Carlisle si vzal děti, aby je vyšetřil a zjistil vše potřebné. A hlavně jestli mají jed. Chytil jsme Bellu za ruku. Stále byla v bez vědomí. Po třech hodinách se stalo něco, s čím jsem opět nepočítal.

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dětská láska je nejsilnější – 39. kapitola: