Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dětská láska je nejsilnější – 37. kapitola

02.01.2010 (11:00) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5459×

37.kapitola – Nemocná???

Už to byl týden, co jsme zpátky ve Forks a já si užívala tu pohodovou atmosféru. První den, když jsme se vrátili, jsem myslela, že budu mít jen jednoho bratra a to Jaspera, jelikož můj manžel měl co dělat, aby Emmetta neroztrhal. No, bylo to docela zajímavé. Několikrát jsem ho musela uklidňovat, i když jsem v tu chvíli chtěla Ema roztrhat sama. Chudák Edward musel poslouchat nejen jeho blbý kecy, ale i myšlenky. Všichni se tomu smáli a občas i já, ale někdy bych mu vrazila. Radost byla vidět na všech. Jenže se už dva dny schovávali za maskou strachu. Kvůli mně. Je mi totiž špatně a pořád zvracím. Edward i Carlisle si myslí, že je to rakovinou, že postupuje. Ale já jsem proti. Krom toho zvracení se totiž cítím skvěle. A hlavně pochybuju, že by to začalo tak rychle postupovat. Vždyť polykám jako hodná holčička všechny ty prášky, pokouším se moc neunavit a jiné. Ne, nevěřím, že je to rakovinou. Na Edwardovi je vidět, že nechce ani pomyslet, co se bude dít dál – na mojí přeměnu -, ale tak jak tak ze mě jednoho dne ten upír bude, ať se mu to líbí, nebo ne. O tom se už diskutovat nebude.

Zase jsem se velmi zblízka přátelila se záchodovou mísou. Jo, teď je to moje nejlepší kamarádka. Tentokrát jsem se nezapomněla zamknout. Nechci, aby to Edward zase viděl. Stračí mi ten starostlivý pohled normálně, natož když zvracím.

V mém žaludku už nic nemohlo být a tak jsem si vyčistila zuby, opláchla si obličej a odhodlala se vyjít  ven. Jen co jsem otočila klíčem v zámku, dveře se prudce otevřely a já byla ve studeném objetí. Pevně, ale přesto opatrně, mě objímal. Slyšela jsem, jak si odechl, ale i povzdechl. Měl o mě strach a mě to docela štvalo.

„Bell, Carlisle by tě měl vyšetřit,“ řekl nekompromisně, ale mě to bylo jedno.

„Ne, rakovinou to není. Mám jen chřipku. Za pár dní mi bude dobře,“ odbyla jsme ho a odtáhla se, že si půjdu lehnout. Chtělo se mi pořád spát, to bude chřipka. Co jiného?

Zase si povzdechl.

„Proč jsi tak paličatá?“ Jen jsem se usmála.

„Za tu dobu už jste si mohl zvyknout, pane Cullene,“ odpověděla jsem a vyplázla na něj jazyk. Měla jsem dobrou náladu. Od svatby jsem nebyla naštvaná nebo smutná.

„Já pořád doufám, že se změníte, paní Cullenová,“ odpověděl. Usmála jsem se a zapadla do postele. Ihned byl u mě a balil mě do deky. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a pokoušela se usnout, což se mi po chvíli povedlo a to díky tomu, že mi broukal mou ukolébavka.

Jenže mě po nějaké době opět probudil můj žaludek a jeho obsah chtěl ven. Jak můžu pořád zvracet, když jsem nic nejedla? Rychle jsem vyskočila z postele a pospíchala do koupelny. I když jsem měla co dělat, abych to stihla, nezapomněla jsem za sebou zamknout a teprve poté jsem se mohla přátelit se záchodovou mísou. Když už bylo všechno v pořádku, lehla jsem si na studenou dlažbu a chvíli odpočívala. Pak jsem si opět opláchla obličej a vyčistila zuby. Zhluboka jsem se nadechla a odemkla, ale nic se nestalo. Zmateně jsem zamrkala, ale pořád nic. Opatrně jsem otevřela dveře, ale nestál tam, což bylo divné. Vešla jsem do pokoje. Stál u postele a pokládal na ni hromádku oblečení. Zvedla jsem nechápavě obočí a dívala se, co bude dál. Věděl, že jsem tu.

„Jede se za Carlislem a bez řečí. O tomhle diskutovat nebudu.“ Tentokrát vážně nepřipadaly v úvahu námitky. Povzdechla jsem si a začala si oblékat to, co mi připravil. Normální džíny, triko s dlouhým rukávem a mikina v modré barvě. Podívala jsem se na něj a pozvedla obočí, vždyť je léto.

Stál napjatě a ruce měl v pěst, jeho oči byly černé a díval se na mě. Věděla jsme, co to znamená. Měla jsem na sobě jen kalhoty a podprsenku.

„Je léto,“ objasnila jsme mu, jestli si náhodou nevšiml.

„Jsi nemocná, musíš být v teple.“ Odfrkla jsem si a odhodila triko.

„Je mi teplo i tak,“ dělala jsem naschvály. Věděla jsem, že má problém, aby se na mě nevrhnul. Jsem potvora, ale je mi to jedno. 

Došla jsem k němu a chytla jeho ruku, kterou jsem si přiložila na tvář.

„Je mi dost teplo,“ zašeptala jsem toužebně.

To už nevydýchal a během několika setin vteřiny jsem ležela na posteli a jeho rty dorážely na ty mé. Usmála jsem se a začala mu polibky oplácet. Když se po chvíli odtáhl, zmateně jsme se na něj podívala. Usmíval se.

„Tak snadno mě nevyprovokuješ,“ zašeptal sebejistě. Podal mi triko a stoupnul si ke dveřím.

Hodila jsem ho rychle na sebe a s nasupeným výrazem jsem šla k Edwardovi a poté ho následovala do garáže. Byla jsem na něj vážně naštvané. Beze slova jsem se posadila na místo spolujezdce. Dívala jsem se ven a odmítala s ním ještě někdy promluvit.

„Nebuď na mě naštvaná. Dělám to pro tvoje dobro,“ řekl, když jsme vyjížděli z garáže.

Pořád jsem mlčela a neotáčela se na něj. Šlo mi to bez problémů. Klidně bych tak pokračovala dál, kdyby se ihned poté, co zaparkoval před nemocnicí, nevrhl na mé rty. Proti tomu prostě nešlo bojovat.

„Nezlob se, lásko. Prosím“ zašeptal, když se ode mně odtáhl. Povzdechla jsem si .

„Víš, miláčku, ono to ani nejde.“ Krásně se usmál a ještě jednou mě zlehka políbil. Potom jsme se vydali ruku v ruce do nemocnice.

Všechny sestřičky na něj zíraly, div neslintaly a to se mi vůbec nelíbilo. Byl můj a jenom můj. Přitiskla jsem se k němu blíž. Usmál se, dal mi pusu do vlasů a poté mě pevně objal kolem pasu a přitáhl si mě blíž. Svou levou ruku jsem dala tak, aby byl vidět prsten. Nevěřícně se na mě dívaly a Edward tiše vrčel. Šli jsme rovnou za Carlislem do pracovny, ale nebyl tam. Edward se posadil do jednoho z křesel před stolem a mě si stáhnul na klín. V tichosti jsem si prohlížela kancelář.

Už jsme tu byla hodněkrát, ale nikdy jsem si ji pořádně neprohlídla.

Zaujala mě fotka nad stolem. Byla jsem na ní já, Carlisle a Esme. Mohly mi tam být nějaké čtyři roky. Pořádně jsem si fotku prohlížela a zahlédla na kraji tři postavy v pozadí. Vstala jsem a šla se podívat z blízka. Na fotce byla Alice, Emmett a Edward. Alice se s Emmettem asi hádala, podle její bojovné pozice. Edward stál v klidu nejblíže k nám a díval se na mě. Byla to fotka ještě z Denali, jelikož byl všude sníh. Na úplném kraji byly ještě blond vlasy, podle všeho Rose, a Jasper fotil. Okolo mého pasu se obtočily silné paže.

„Vždy jsem ti byl na blízku,“ zašeptal mi do ucha a já se musela pousmát.

Když se otevřeli dveře, oba jsme se otočili tím směrem, ale stále mě držel kolem pasu. Ve dveřích stála sestřička a měla o tři knoflíky víc rozepnutou blůzku. Pochybuju, že je to podle předpisu. Zarazila se a chvíli na nás koukala.

„Pardon, hledala jsem doktora Cullena,“ vykoktala ze sebe najednou, ale pořád tam stála. ´To jí tak budu věřit, že hledala Carlisleho. Spíš hledala mého manžela a já jí ho vážně nepůjčím,´ řekla jsem si v duchu nabručeně, když se vedle mě Edward začal smát. Zmateně jsem se na něj podívala. Trochu se uklidnil a dal mi pusu do vlasů.

„Uhodla jsi zlato,“ pošeptal mi. Vykulila jsem oči a podívala se na něj. Sestřička už raději vypadla.

„Co… jak?“ vykoktala jsem překvapeně. To není možný, že ne? Nemůže mi přece číst  myšlenky. Zvláštně se na mě podíval.

 „Jak jsi na tom se srdcem?“ Vykulila jsem opět oči. Co to má co dělat s mýma myšlenkama?

„Nic, jen se ptám,“

„A já se ptám jak?“ skoro jsem vrčela.

Pokrčil rameny.

„Nevím, najednou tě slyším.“ To je odpověď století. Jen se usmál.

„Lepší nemám.“ To je divný, já myslela, že ví všechno. Začal se smát.

„Sbohem, svobodo, měla jsem tě ráda. Vrať se někdy,“ pomyslela jsem si smutně.

„Konečně budu vědět, co si myslíš,“ řekl radostně. Konečně vešel Carlisle.

Edward mu vše řekl a tak mě začal vyšetřovat. Vzal mi krev a poslal ji do laborky. Potom mi udělal obyčejnou prohlídku. Když mi vyšetřoval břicho, všiml si mých modřin na bocích, které jsme měla stále a vždy po krásné noci. Zrudla jsem. Tázavě zvedl obočí a já pokrčila rameny. Co mu mám tak říct? Edward mě musí držet silně, jinak to není dokonalý? Edward se začal usmívat jako sluníčko a já ještě víc zrudla. Musím si začít dávat pozor. Jestli to potrvá dlouho, tak se zblázním.

Carlisle prohlásil, že mi nic není, ale že máme počkat na výsledky. Zvláštní bylo, že jsem už nechtěla ani jednou za poslední hodinu zvracet. Asi už nemám co, nebo je to z toho, že jsme v nemocnici. 

„Tati, jak je možné, že mi Edward dokáže číst myšlenky?“ zeptala jsem se. Dost mě to zajímalo. Jestli to tak bude napořád, tak s ním asi povedu manželství po telefonu na velkou vzdálenost. Tomu se ušklíbl. Carlisle se na mě zameteně díval.

„To je zajímavé. Ještě tohle,“ řekl si. Asi jsem to neměla slyšet, ale po letech žití u upíru se váš sluch zlepší. A jak myslel to ´ještě´? Zmateně jsem se na něj a na Edwarda dívala. Po chvíli přišla sestřička, zkoumavě se na mě podívala a poté podala Carlislemu nějaké papíry a zmizela. Začala jsem mít najednou strach.

Carlisel v nich začal studovat, když vytřeštil oči a podíval se na mě. Edward vedle mě ztuhnul. Bude to zlý.

„Mám tu výsledky na více testů,“ začal opatrně.

„Tak co mám ze nemoc?“ ptala jsem se se strachem.

„No, nevím jestli je těhotenství nemoc,“ řekl v klidu a já ztuhla.

 SHRNUTÍ

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dětská láska je nejsilnější – 37. kapitola: