Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Destiny´s Child - 12. kapitola

Destiny´s Child - 12. kapitolaNávštěva z Itálie.

Lissa 

Dneska je den jako každý jiný. Teda, skoro. Dneska mají konečně přijet Volturiovi. Proto od rána panuje v domě chaos. Máma šílí, táta šílí, Alice šílí spolu s nimi, Emmett se směje, Rose ho mlátí, Nessie se směje tomu, jak Rose mlátí Emma, Bella s Edwardem jsou na lovu, protože Edward už to tu nevydržel. Já jsem klidná a Jasper se snaží uklidňovat ostatní. Vlkodlaci jsou pro jistotu v La Push. Takový normální den.

„Bože, tohle se nedá vydržet," povzdechl si Jazz.

„Tak s tím něco udělej," odpověděla jsem mu.

„O co myslíš, že se tu už čtyři hodiny, padesát tři minut a dvacet šest sekund snažím?" odpověděl nazpátky.

„Aha. No a proč to nefunguje?"

„Funguje. Jenže do pěti vteřin fungovat přestane," zamumlal.

„To je tak, brácho, když k nám domů má přijet celá upíří delegace!" zasmál se Emm.

„Jaká delegace? Co to zas plácáš?" ptala se Rose Emmetta.

„No přece Volturiovi."

„Oni nejsou žádná delegace," kroutila jsem hlavou.

„Ne? A co tedy jsou?"

„Ehm. No… řekněme…“

„Vzdálení příbuzní," dořekla Alice a zazubila se.

„Volturiovi? To sotva!" smál se dál Emmett.

„Zmlkni, Emmette!" křikla Alice.

A takhle to pokračovalo celé dopoledne. Kolem poledne se vrátili Bella s Edwardem konečně domů. Nakonec jsme všichni seděli v obývacím pokoji, povídali si a já poslouchala zvuky aut na dálnici a vyhlížela ta správná.

Konečně, ve dvě hodiny odpoledne sjelo první auto z dálnice a zamířilo na štěrkovou cestu vedoucí k domu, následovali ho dvě další. Všichni okamžitě zbystřili. Jak se pomalu auta blížila k domu, začala jsem vstávat.

„Já půjdu ven a přivítám je. Ostatní tu můžete počkat. Tati, mami, půjde se mnou?" zeptala jsem se.

„Ovšemže," odpověděla mi mamka a usmála se. Šli jsme k hlavnímu vchodu a vyšli ven. Za několik vteřin už přijíždělo první auto. Nakonec dorazila i ostatní a zastavila před domem. Z prvního auta vystoupili Felix, Aro, Sulpicie a Marcus. Z druhého Demetri, Caius a Athenodora. A z třetího Heidi a dvojčata Jane a Alec. Nevěděla jsem, kam běžet dřív, no rozhodla jsem se začít od prvního auta. Takže první ke komu jsem se rozběhla, byl Marcus.

„Ahoj, maličká." zašeptal mi do vlasů, když mě zvedl ze zemně.

„Ahoj, Marcu." Usmála jsem se na něj, on mi úsměv opětovat. Teda jen tak jak Marcus Volturi dokáže.

„A já co? Já jsem vzduch, Sof?" ozval se za mnou Aro. Zasmála jsem se. Marcus mě pustil dolů a já se otočila na Ara - čekal na mně s rozevřenou náručí. Vletěla jsem do ní jako neřízená střela. Aro mně zmáčknul ve své obětí.

„Jasně, že nejsi vzduch, ale já mám ve vítání systém. Jinak by se z nás stala obrovská upíří hromada." Usmála jsem se něj a nasadila pohled štěňátka. Vždycky to zabralo a teď tomu nebylo jinak.

„No dobrá. Ani nevíš, jak se mi teda nám po tobě stýskalo," pověděl mi.

„Asi stejně jako mně po vás?" zasmála jsem se.

„To určitě ne. Nám mnohem víc," ujistil mně a já protočila oči. Potom mně pustil, aby mně mohla kamennýma rukama sevřít i Sulpicia. Div ze mně nevymačkala duši.

„Haló, my jsme tady taky," ozval se Caius. Sulpicia mně nakonec nechala jít. 

„Já o vás vím," ujistila jsem Caia, když jsem se k němu blížila. 

„Nevypadá to tak," odpověděl lehce naštvaným tónem. Jo, člověk aby se pro ně naporcoval.

„Jak jsem řekla, mám v tom systém. Přece tu nebudu poletovat ze strany na stranu, ne?" zeptala jsem se ho.

„Fajn. Teď už pojď sem." A s tím jsem dnes znovu, ale rozhodně ne naposled skončila v kamenném, drtivém objetí mé druhé rodiny.

Přivítala jsem se i s Ath. Bylo to stejné jako u všech ostatních, nechtěla mně pustit a div mně nerozdrtila. Potom jsem stála tváří v tvář blonďatým andělským ďáblíkům Jane a Alecovi, volterskému silákovi Felixovi, Demetrimu se kterým podle dvojčat nemá cenu hrát na schovávanou a Heidi, hlavní kuchařce volterských upírů. Se všemi jsem se objala.

A zarazila mně jedna věc. Která se děje asi tak často jako vánoce. Taky jednou za rok.

„Heidi, ty jsi řídila auto?" zeptala jsem se jí s vykulenýma očima, když mi došlo, že vlastně vystupovala ze strany řidiče.

„No jistě. Lidí se sice nebojím, ale policisty nemám ráda, takže se s nimi nechci dostávat do křížku. Takže co si myslíš, že by se stalo, kdybych nechala řídit Jane nebo Aleca? Určitě by jim někdo uvěřil, že jim už dávno není patnáct ale několik století," dořekla ironicky.

„To máš pravdu," zasmála jsem se. Jane a Alec jen propalovali Heidi pohledem. Divila jsem se, že se tu ještě Heidi nesvíjí v bolestech nebo otupená a beze smyslů.

Potom jsem pohled přesměrovala nahoru na schodiště, kde stále čekali máma s tátou.

„Carlisle, příteli, jsem rád, že tě vidím," houkl na něj Aro. Taťka vypadal, jakoby se právě probudil, nahodil úsměv a sešel schody. Mamka se mu držela těsně v patách a svírala jeho levou ruku. Potom taťka natáhl pravou ruku a podal ji Arovi, ten ji samozřejmě přijmul. 

„Já tebe taky, Aro. Už je to nějaký čas, co jsme se viděli na posledy," usmál se na Ara taťka.

„Ano, to je. Velice dlouhá doba. Kolik, dvě stě let?" zamyslel se Aro.

„Nějak tak to bude," přikývnul táta a Aro se usmál. Potom pustil jeho ruku a zamračil se. Podíval se na mně a já jsem se usmála. Zablokovala jsem totiž mysl všech v domě. Aro se uchechtl. 

„A tohle je určitě tvá rozkošná manželka, že?" podíval se Aro na mamku. Táta přikývl. 

„Ano, to je moje Esmé," usmál se na ni. Máma chtě-nechtě musela pustit tátovu ruku a uchopit Arovu nabízenou.

„Aro Volturi," představil se a usmál se.

„Esmé Cullen," oplatila mu úsměv a poté pustila jeho ruku. Okamžitě se ale zase chytila táty.

„Ale když jsme se viděli naposledy, tak si ještě ženatý nebyl? Že ne?" ptal se Aro. 

„Jako bys to nevěděl," zasmál se táta. 

„No nevěděl, tenkrát ve Washingtonu jsem ti myšlenky nepřečetl a teď mně tady mladá dáma k nim nepustí," hodil významný pohled na mně. Já se dál culila. I táta s mámou se usmáli, vlastně se usmívali všichni. Divné. 

„Aha. No tak, ne. Tenkrát jsem ještě ženatý nebyl. Jsem ženatý teprve devadesát jedna let. A nelituji toho, nejlepší období celé mojí existence," nedíval se při tom na Ara, nýbrž na svou manželku.

„Ehm. Půjdeme dovnitř?" zeptala jsem se. Ostatní se zasmáli.

„Jistě, můžeme," přikývnul táta. Všichni jsme se po schodech vydali nahoru do domu a zamířili jsme rovnou do obývacího pokoje, kde čekal zbytek rodiny.

Všichni stáli na nohou, Edward s Bellou stáli nejdál ode dveří, Nessie se tiskla k Belle. Před nimi Rose, Emm, Jazz a Al. Emmettovi cukaly koutky a ruka, Rose na něj zasyčela, Emm nejspíš chtěl salutovat. Panebože, ať dnešek dopadne dobře. Pomyslela jsem si.

„Aro," promluvil po chvíli ticha táta. „Tohle je Renesmee. Biologická dcera Belly a Edwarda. Bella ji počala a porodila, když byla ještě člověk. Skoro u toho zemřela, ale Edward ji stačil proměnit," vysvětlil. Aro se chvíli mračil, ale nakonec se uvolnil.

„Vidím, slyším a chápu," usmál se Aro nejdříve na Edwarda a Bellu a potom na tátu.

„Ale jak to že…,“ začala se ptát máma.

„Mám taky jisté zkušenosti se zvláštními, malými, upířími tvory," skočil jí do řeči Aro a významně se na mě podíval. Já se zazubila.

„Ach tak," přikývla mamka. Poté se všichni uvolnili. I Edward s Bellou.

 

Zbytek odpoledne probíhal tak nějak v klidu. Máma, táta, Aro, Sulpicie, Caius, Ath, Marcus, Edward a Bella probírali "vzácné děti", tedy mě a Nessie. Kluci - Emm, Jazz, Felix, Alec a Dem - probírali sport. A já s ostatními holkami jsme si povídali tak nějak o všem možném, hlavně o módě. Na to že tu byli Volturiovi to probíhalo celkem dobře. Později k večeru se volterští rozhodli jet do toho domu, který tu máme.

„Pojedeš s námi?" zeptala se Jane.

„Ne, já zůstanu tady. Ráno jsme stejně chtěli jít na lov," odpověděla jsem jí. Smutně se usmála.

„No dobře. Uvidíme se tedy zítra," povzdechla si a objala mě.

„No jasně," mrkla jsem na ni. Rozloučila jsem se i s ostatními a oni nakonec odjeli.

 

„No, tak to nakonec dopadlo lépe než bych čekal," zasmál se později toho večera táta. Seděli jsme v obýváku na pohovce. Já, máma a táta. Edward s Bellou byli už doma a ostatní na lovu.

„To mi povídej. Měla jsem šílený strach, že se něco stane. Že Aro nepochopí jak to s Renesmee je, nebo prostě, že se něco zvrtne," zakňourala máma.

„A ono nakonec nic. Měli jsme štěstí," namítla jsem.

„Ne, měli jsme tebe," odporoval táta a pohladil mně po vlasech. Zavrtěla jsem hlavou.

„Ale jo. Má pravdu. Kdybys tu nebyla, mohlo to dopadnout úplně jinak," podporovala ho mamka.

„Ale taky nemuselo," stála jsem si za svým.

„Fajn. Dobře, taky nemuselo. Spokojená?" zeptal se táta.

„Jo. Úplně." Usmála jsem se na něj.

„Po kom ty holka jsi, to vážně nevím. Takhle tvrdohlavou bytost už jsem dlouho nepotkal," zakroutil hlavou.

„Já vedle jedné sedím," zamumlala mamka.

„Vážně?" zeptal se jí táta.

„Ano," přikývla.

„Víte, vy dva, co? Přestaneme tady řešit tvrdohlavost. Nikam bychom se totiž nedostali. Všichni tři jsme tvrdohlaví, tak to neřešte." ukončila jsem to. Radši.

„Zítra jim to řekneme," řekla jsem po chvíli ticha. Nebylo třeba říkat co nebo komu. Všichni tři jsme věděli o co jde.


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Destiny´s Child - 12. kapitola:

 1
08.08.2013 [23:13]

NeyimissAhoj, je mi líto, ale článek ti vracím, protože v něm máš příliš mnoho chyb. Při opravě se zaměř zejména na ty níže uvedené. Pokud si s tím sama nevíš rady, zamiř do sekce Pomoc autorům a najdi si tam korektora, který ti pomůže. Děkuji. =)

* Čárky;
* přímá řeč - zasílám koncept, který můžeš při opravě použít:
Pokud za přímou řečí nenásleduje věta uvozovací (řekl, vykřikl, zeptal se, odpověděl, pozdravil, vyděsil se, souhlasil…), nesmí přímá řeč končit čárkou.
1) Po přímé řeči následuje činnost, kterou udělal někdo jiný:
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Přikývl.
„Můžu tě ještě o něco poprosit?“ Otočil se a vyčkával.
„Alice, prosím, nech to tak, jak to je!“ Jen přikývla.
2) Událost se stala až poté, co osoba domluvila, popř. popisuje své pocity:
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Popadla jsem kufr a vydala se vstříc novému životu.
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Chtělo se mi plakat, ale nedala jsem na sobě nic znát.

Pokud věta uvozovací následuje, nesmí přímá řeč končit tečkou. Zde je více možností.
1) Může končit vykřičníkem nebo otazníkem:
„Můžu tě ještě o něco poprosit?“ žádala jsem, než stihnul odejít.
„Alice, prosím, nech to tak, jak to je!“ vykřikla jsem.
2) V ostatních případech musí končit čárkou:
„Alice, za pět minut nastoupím do letadla. Nezabráníš mi v tom,“ řekla jsem odhodlaně.

Pokud mezi jednu přímou řeč vložíme větu, může to být napsáno dvěma způsoby.
1) „Pojď,“ řekla, „uvařím ti kafe."
2) „Pojď,“ řekla. „Uvařím ti kafe."

* oddělování oslovení;
* střední rod;
* nedokončená slova;
* mě/mně;
* slovesné třídy;
* jinný => jiný;
* objetí/obětí;
* zemně => země.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!