Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Deník upíra - 7.část

11.06.2009 (16:30) • Last • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 676×

28.dubna

V noci jsem se pořádně připravil na to, abych další den vydržel co nejdýl ve škole. Už jsem nechtěl stále utíkat z nějakých přednášek jenom proto, že se bojím, jestli po někom každou chvíli neskočím. Pomalu jsem si už zvykl i na to nelítostné zabíjení zvířat, jen proto, abych já byl najezený. Ale na druhou stranu to tak vždycky fungovalo, příroda se nedá změnit. Nejsilnější přežijí a každý jí něco jiného. Nemůžu za to, jaký jsem, nevybral jsem si to dobrovolně. Vlastně pořád nevím, jak se to všechno seběhlo, ale to vyřeším později, až potom, jak to dám dohromady sám se sebou. Ovšem jedna věc mi dělala mnohem větší starost, a to, ne jak dlouho dokážu vůbec vydržet ve třídě plné lidí, ale ve třídě s ní. Dlouho jsem nad tím přemýšlel, a možná je to přesně tak, jak jsem říkal. Když budu vedle ní trávit víc času, zvyknu si na tu těžko odolatelnou vůni, která se vždycky tak honosně rozplývá vzduchem kolem mě, a pak... když si zvyknu na to nejhorší, co pro mě může v tuhle chvíli být, budu za vodou a budu zase o krok napřed.

S vervou jsem seběhl schody ze své ložnice a vyšel jsem ven. Dnes bylo poněkud zatažené počasí, což jsem doufal, že mi usnadní celý den, protože nebudu muset stále chodit nenápadně pod stíny stromů, které tvořili aleje mou cestou do školy.

Šel jsem jako obvykle pěšky, chvíli jsem dokonce zase běžel, ale pak jsem se rozhodl, že něco zkusím. Zastavil jsem se na poslední zastávce, která zbývala k moji škole a usoudil jsem, že bude dobré, když svůj plán trochu vylepším. Jasně, svezu se jednu zastávku autobusem, a to už bude první důležitá zkouška, jak jsem na tom.

Autobus přijel a já jsem se skoro až doslova modlil, aby mi to nedělalo větší potíže než bych čekal. Nebál jsem se jen o sebe, ale taky o ostatní, kteří jsou v moji přítomnosti vždycky ohroženi. Všiml jsem si, že je autobus poměrně plný lidí, což mě vyděsilo, ale přesto jsem se nevzdal. Zatajil jsem dech a v klidu jsem nastoupil. Je to jenom jedna zastávka, to vydržím.

Bylo tu ale docela dost lidí, a lhal bych, kdybych nepřiznal, že jsem se cítil skvěle. Díval jsem se do stropu autobusu a otáčel hlavou pokaždé jinam, tam, kde bylo o malinko víc čistčího vzduchu, jenže nebyl v podstatě kam uhnout.

,,Gabrieli? Čau kámo, jezdíš tímhle autobusem? Ještě jsem tě tu neviděl takhle. Jak se vede?" zeptala se mě už konečně pro mě ta známější tvář Patricka.

,,No, jde to, ale víš jak, žádná sláva." Řekl jsem stěží.

,,Vypadáš poněkud bledě, není ti špatně?" měl jsem pocit, že od něj neslyším nikdy nic jiného, než jen jeho poznámky na to, jak vypadám.

,,Máš pravdu, není mi zrovna nejlíp." Přiznal jsem, aniž bych něco zastíral.

Hned, jak zastavil autobus na další zastávce a otevřel dveře, jsem vyletěl rychle ven a neohlížel se ani na volání Patricka, kam prý tak spěchám. Pospíchal jsem do školy, abych se uklidnil a připravil se na to, že hodlám strávit celý den na všech plánovaných přednáškám v mém rozvrhu. Pořádně jsem dýchal, abych vyhnal ten škodolibý pach ze svých nozder. Po chvíli se mi ulevilo, což mi o něco málo zvedlo náladu a hned jsem viděl naději, která mě utěšovala.

Vešel jsem do učebny, kde bylo pouze pár jedinců, kteří se bavili mezi sebou a čekali na začátek dvouhodinovky španělštiny. Vybral jsem si jedno volné místo na boku u oken, kde jsem si sedl a díval se z okna.

Učebna byla během deseti minut plná studentů, kromě ještě pár volných míst, přičemž to jedno bylo přede mnou.

Viděl jsem ji. Stála na prahu a rozhlížela se po volném místě. Zadržel jsem dech a díval jsem se na ni. Měla na sobě bílé tričko s krátkým rukávem a límečkem, hnědou, skládanou sukni a na levém rameni si držela tašku s učebnicemi. Když se tak rozhlížela, podívala se na mě, jak ji pozoruji. Sklopila zrak k zemi a kráčela směrem ke mně. Naštěstí zabočila o něco dřív, ale bohužel si sedla přímo přede mě. No, tak to je opravdu velká zkouška toho, zda jsem schopný se ovládnout.

Seděla přede mnou a vykládala si z tašky prupisku, poznámkový blok a známou učebnici španělské konverzace. I poslepu bych uhádl, že je blízko mě. Bylo to pro mě velmi obtížné, zvláště pak, když se otočila za sebe na mě a promluvila.

,,Ahoj!"  Díval jsem se jinam, ale když jsem zjistil, že mluvila na mě, hluboce jsem se jí podíval do očí. ,,Ahoj!"

,,Doufám, že ti nevadí, že sedím před tebou." Znělo to sarkasticky, ale chápal jsem to.

,,Ne, nevadí, není proč." Na jednu stranu mi to vadilo, ale na tu druhou...zajímala mě, byl jsem zvědavý, chtěl jsem vědět, kdo to je, že se se mnou dokáže tolik bavit. Bavit víc, než kdokoliv jiný tady. Některé věci se mi vybavili po pár dnech, co jsem strávil ve škole po tak dlouhé době, a zjistil jsem, že ti, co se se mnou kdysi bavili, už tak přátelští nejsou. Ale je to vlastně v pořádku.

Zpátky se otočila dopředu a já jsem se díval na ty její vlnité vlasy, které si rukou prohrábla. Dal jsem si ruku před pusu a doufal jsem, že se znova neotočí, aby to nevypadalo blbě. Jenže se jako naschvál otočila.

,,Co děláš? Co máš pořád za problém?" řekla naštvaně, v rychlosti posbírala svoje věci z lavice a vyletěla ze židle a mířila ke dveřím. Takhle jsem to nemohl nechat, a ikdyž mi bylo hrozně, popadl jsem svůj batoh a běžel za ní.

,,Hej, počkej... tak jsem to nemyslel" neposlouchala mě a běžela dál. ,,No tak, slyšíš, počkej na mě!" halekal jsem za ní. Za chvíli jsem ji dohnal a popadl ji jemně za rameno, aby se na mě otočila. Prudce se otočila a zrychleně dýchala.

,,Co je? Však takhle už ti to bude vyhovovat, ne? Už nemusíš být se mnou v jedné místnosti a já taky zrovna neprahnu po té tvé." Byla naštvaná, to bylo poznat, až jsem se skoro vyděsil, jak na mě vyjela.

,,Hele, vážně jsem to tak nemyslel...  nemáš vůbec tušení o co jde."

,,Že nemám? No tak mě pouč co se to s tebou vlastně stalo! Dřív si takový nebýval, ikdyž vím, že jsme se spolu nebavili, bavil ses s jinými, kteří se teď už s tebou taky moc nechtějí bavit, a proč ale?" podívala se na svou paži, kterou jsem ji pustil. Přejížděla si to místo druhou rukou a pak se znova na mě podívala a dřív než jsem stačil něco říct, znova promluvila.

,,Jsi studený..." podívala se na mě tázavě.

,,Víš co? Omlouvám se ti, ano? Upřímně mě to mrzí." Řekl jsem rychle, abych zamluvil její postřeh. Vlastně jsem ani tolik neprožíval, zda mě má nebo nemá ráda, byla to oklepaná fráze, jenže nemohl jsem se tu s ní vybavovat celou věčnost, to teď zrovna nepotřebuji, ikdyž pravda byla, že jsem ani nechtěl, aby byla naštvaná, nebo aby kvůli mně nechodila na přednášky. Je to čistě můj problém a nikoho do toho zatahovat nebudu.

,,Dobře. Věřím ti." Řekla přesvědčena o mé omluvě se založenýma rukama.

,,Tak bychom se měli vrátit, pokud nechceme přijít o všechno." Navrhnul jsem.

,,Fajn." Souhlasila a kráčeli jsme oba vedle sebe -ač jsem se snažil být co nejdál od ní- do třídy.

Podíval jsem se na ni, když jsem ucítil její pohled. ,,Jakže se vlastně jmenuješ?" zeptala se mě. ,,Gabriel... Gabriel Deyn." Odpověděl jsem a opět se od ní odvrátil. Jenom pokynula a pokračovali jsme dál.

Ještě než jsem vešli do učebny mě něco napadlo. ,,Počkej..." ,,Co je?" zeptala se mě vyděšeně. ,,A smím znát tvé jméno?" vždyť jsem sám neznal její jméno a už dříve mě zajímalo.

,,Smíš. Jsem Lauren... Davisová." Natáhla ruku na znamení, abychom si potřásli na tykání, ale já jsem jí ruku nepodal. Jen jsem řekl: ,,Těší mě." Díval jsem se jí do očí, jako bych si nevšimnul jejího gesta. Stáhla zpátky ruku a vešli jsme do učebny, kde už profesor vysvětloval  nejpoužívanější fráze ve španělštině. Omluvili jsme se za zpoždění a sedli si na svá místa.

Už jsem začínal cítit, jak jsem tam seděl už hodinu, jak mi začíná být poněkud hrozně, jak čím dál víc začínám vnímat tu vůni všech těch studentů kolem, a zvláště tu její - Laureninou. Ačkoliv jsem si dal předsevzetí, že to dneska už zvládnu celý den ve škole, jakmile skončila přednáška, vyběhl jsem ven a utíkal domů.

Autor: Last, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Deník upíra - 7.část: