Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu aneb historie se opakuje - 19. kapitola

29.12.2021 (09:00) • Jessica • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1889×

(z pohledu Edwarda)

„Kate! Vydrž Kate! Buď se mnou!“ křičel jsem, jako bych neslyšel vlastní slova. Doběhl jsem do domu ve stejnou chvíli, kdy dorazil Carlisle.

„Edwarde! Ke mně do pracovny!“ křikl, když vyběhl z auta a společně jsme se i s Jasperem a Jacobem přesunuli do pracovny. Jacob se mezitím přeměnil zpátky v člověka a Jasper mu půjčil nějaké oblečení, aby nám tam neběhal, jak ho Bůh stvořil.

„Carlisle, má v sobě jed. Já nechci, aby se přeměnila,“ zaúpěl jsem a položil Kate na lehátko. Zmítala se v bolestech. Musel jsem ji držet, aby si neublížila. „Carlisle! Co mám dělat?!“ ztrácel jsem nad sebou kontrolu.

„Nesmí se přeměnit. To nedovolím!“ zavrčel Jacob.

„Klid!“ zakřičel Carlisle. „Vy dva ven!“ ukázal na Jacoba a Jaspera a než stihli zaprotestovat, vyprovodil je a zavřel za nimi dveře.

„Carlisle, musím to z ní dostat, než začne přeměna,“ držel jsem zmítající se Kate a díval se na její krvácející ránu na krku.

„Edwarde, musíš tu ránu vysát. Jiná možnou není. Jed se pomalu dostává do oběhu. Není čas,“ vysvětloval mi klidně Carlisle.

„Já to nezvládnu, Carlisle,“ zasténal jsem a díval se na tu krev všude.

„Zvládneš to, Edwarde. Věřím ti,“ ujistil mě Carlisle. Zavřel jsem oči a snažil jsem se nemyslet na to, co zrovna dělám. A pak jsem se zakousl do rány na krku a začal jsem sát. Cítil jsem nejen ten jed, ale i železitou chuť krve. Byla tak sladká a příjemná. Dodávala mi jinou sílu než zvířecí krev. Měl jsem pocit, že nepřestanu, že mě to ovládne. Ale pak jsem ucítil ruku na svém rameni.

„Stačí, Edwarde. Krev je vyčištěná. Už ji zabíjíš,“ upozorňoval mě Carlisle. A já jsem své rty odtáhl od rány a setřel si krev ze rtů. Carlisle mě poodstrčil a začal Kate ránu ošetřovat, aby dál nekrvácela. Bylo mi zvláštně. Zapotácel jsem se a opřel se o křeslo.

„Ááá!“ zakřičel jsem. Tělem mi projela ostrá pálivá bolest.

„Edwarde, co se děje?“ otočil se na mě Carlisle a držel Kate na krku gázu.

„Já nevím, je mi… ááá!“ skácel jsem se k zemi. Ta bolest byla neskutečná. Měl jsem pocit, že prožívám znovu přeměnu v upíra.

„Jaspere! Jacobe!“ zakřičel Carlisle. Netrvalo to ani vteřinu a oba byli uvnitř. „Musím to Kate zašít, aby nevykrvácela! Něco se děje s Edwardem!“ řekl Carlisle. Snažil se nepanikařit, ale v hlavě měl chaos.

„Edwarde! Co ti je?“ Jasper si ke mně klekl a snažil se mě uklidňovat. Ale ta bolest byla neskutečná. Carlisle mezitím hbitě doošetřil Kate.

„Hořím! Bože, ááá! Bolí to!“ křičel jsem. Chtěl jsem umřít. Nedokázal jsem myslet. Cítil jsem jen, jak celé moje tělo hořelo a já s tím nemohl nic dělat. Byla to strašná muka. Chtěl jsem, aby to už skončilo. Nikdy jsem si nepředstavovat, že tohle budu muset znovu prožívat. Nechápal jsem, co se se mnou děje. Věděl jsem jen, že mě s největší pravděpodobností čeká smrt.

„Sakra, co se to děje?“ zaklel Jacob a přešel po místnosti. „Co udělal?“ rozhodil rukama. Carlisle ovázal Kate krk obvazem a do žíly jí přivedl doplňující krev. Pak přeběhl k Edwardovi.

„Vysál jed z těla. Ale nám upírům jed neublíží. Nemá na nás vliv. My se znovu v upíra už nepřeměníme,“ zmateně mě Carlisle sledoval.

„Tak jak to, že zažívá to, co člověk při přeměně?“ podíval se na Carlislea zmateně Jasper.

„To nevím, Jaspere. To fakt nevím,“ řekl jen a zoufale se s ostatníma díval, jak trpím. Trpěl jsem, zažíval jsem přeměnu a nikdo nevěděl, jak mi pomoct.

***

(z pohledu Kate)

„Pomstila jsem se, Kate. Díky tobě. Postarej se mi dobře o Edwarda. Bude tě teď potřebovat víc, než si dokážeš představit. Dala jsem vám něco, co si oba zasloužíte.“

Otevřela jsem oči a vyděšeně se posadila na lehátku uprostřed místnosti, kterou jsem nepoznávala. Zamrkala jsem a přemýšlela, co se mi to zdálo. Viděla jsem sama sebe nebo Bellu? Promnula jsem si oči a rozhlédla se. Z ruky mi trčela hadička, která vedla až do malého pytlíku, ve kterém byla nějaká průhledná tekutina. Nejspíš léky. Byla jsem v pracovně Carlislea. Všude byly nějaké lékařské obrazy. Pomalu jsem se sesunula na nohy, které se mi trochu podlomily. Vzala jsem si stojan s kapačkou, abych ho použila jako takovou berličku a pomalu jsem přešla ke dveřím.

„Ááá!“ Slyšela jsem někoho křičet.

„Edwarde, vydrž. Sakra, vždyť už to jsou dva dny. Jak dlouho to ještě může trvat?“

„Nevím, Rosalie. Alice, vidíš něco?“ Rozpoznala jsem rozhovor Rosalie a Emmetta.

„Změnilo se to. Vidím Edwarda s Kate na louce, ale něco je jinak. Neumím to popsat.“

„Ááá!“ Další křik.

„Ššš, to bude dobrý, zlatíčko. Jsem tu u tebe.“ Poznala jsem hlas Esmé. Vzala jsem za kliku a pootevřela dveře ven z pracovny.

„Je to divné. U přeměny v upíra dochází k určitým změnám z lidského těla na upírské, ale v případě Edwarda … nedokážu to vysvětlit,“ začal Carlisle.

V tu chvíli se v místnosti objevil Jacob. „Kristine si myslí, že je Kate na zbytek léta u vás na návštěvě. Vysvětlil jsem jí, že to pro ni teď bude jednodušší,“ odmlčel se. „Jak mu je?“

„Nemá to konce,“ povzdechla si Esmé a zadívala se na Carlislea. „Tak co mu je?“ podívala se na svého muže. Carlisle se zadíval na Jacoba a pak znovu do papírů, které měl v ruce.

„Nedává to smysl, ale podle všeho se Edward mění pozpátku.“

„To nechápu,“ zabručel Emmett.

„Já asi ano,“ objevila jsem se ve dveřích Edwardova pokoje. Všichni se na mě podívali. Vypadala jsem asi jako zombík, co zrovna vylezl ze své krypty. Na sobě jsem měla stále šaty od krve, krk ovázaný obvazem, v ruce tyč s kapačkou. „Edward se mění na člověka,“ dokončila jsem myšlenku.

„To není možný. Nic takového prostě není možný,“ rozhodila rukama Rosalie.

„Bude to znít asi bláznivě, ale je to dar od Belly. Zdálo se mi o ní. Říkala, že se pomstila a že nám dává dar. A že mě bude Edward potřebovat víc, než si dokážu představit. Edward bude člověk,“ vydechla jsem ve chvíli, kdy Edward naposledy zakřičel, a pak upadl do mdlob.

Autor: Jessica (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu aneb historie se opakuje - 19. kapitola: