Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu aneb historie se opakuje - 10. kapitola

15.11.2021 (09:00) • Jessica • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 818×

Vběhl jsem do domu jak splašené stádo. Carlisle byl ve své pracovně a Esmé si četla v obývacím pokoji knížku. Alice zrovna scházela schody z patra. Kluci a Rosalie byli asi někde venku na lovu. Stál jsem v hale a díval se na Alice. Ta si mě přeměřila pohledem a zavrtěla hlavou.

„Ede? Co se děje?“ zeptala se opatrně. Bylo zřejmé, že neměla nejmenší tušení o tom, co se stalo. To už se na schodišti za ní objevil i Carlisle a z obývacího pokoje přišla Esmé.

„Broučku, vypadáš, že jsi viděl ducha,“ řekla Esmé a přešla blíž ke mně, aby mě mohla pohladit po zádech.

„Je tu,“ vypadlo ze mě a zhroutil jsem se na lavici v hale. Všichni tři se na sebe nechápavě podívali a pohledy směřovaly na Alice. Ta ale nic neviděla. Jak by taky mohla. Věděl jsem, že je musím obeznámit s faktem já. Že musím vyslovit jeho jméno.

„Jacob Black se vrátil,“ vydechl jsem. Myšlenky těch tří se splašily, že jsem je musel utišit ostrým pohledem.

„Dělá nějaké problémy? Myslím tím, jestli je…“ začal se ptát Carlisle, ale v půlce věty jsem ho zarazil.

„Díky tomu, že jsme tenkrát včas odešli z Forks, se u něj přeměna nikdy neaktivovala. Údajně je to starý pán,“ vysvětlil jsem.

„Údajně?“ zeptala se Alice.

„Byl u Dwyerových,“ dodal jsem. „Viděl Kate.“ Pohledy nás všech se potkaly.

„No, páni,“ užasla Alice. „I když se nikdy neaktivovala jeho schopnost vlka, má ji v sobě. Proto jsem ho neviděla ve vizi,“ ujasnila si. Přikývl jsem.

„Nejspíš ano. Ale když ty nemůžeš vidět jeho kroky, musím Kate chránit víc než předtím. Co když se jeho schopnost aktivuje teď, když tu jsme?“ vykulil jsem vyděšeně oči. Vlkodlaky jsme tu teď moc nepotřebovali. A kdoví, kolik se jich tu ještě potulovalo.

„Dokážeš si představit, jak tu běhá starý šedesátiletý vlkodlak?“ uchechtla se Alice. Musel jsem se zasmát. Představa byla opravdu vtipná. Vzpomněl jsem si na Billyho Blacka. Ten byl starý a nikdy se nepřeměnil. Třeba to u starších lidí nebude tak jednoduché. Ale nechtěl jsem nic riskovat.

„Nesmí o nás říct Kate. Ona…“ odmlčel jsem se a srovnal si myšlenky. „Kate něco tuší. Ví, že jsem jiný, ale ještě neodhalila, že jsem upír. Pokud se to dozví, tak nebude daleko od pravdy se mnou a Bellou.“ Chytl jsem se za kořen nosu a snažil se nemyslet na to, co by všechno následovalo.

„Edwarde, viděla jsem vás na té louce. Tam už to o tobě věděla a nevadilo jí to,“ usmála se Alice.

„Jistě, ale opravdu na té louce věděla to, co měla? Co když si myslela, že jsem nějaká super světluška?“ Plácl jsem se do čela a zvedl se. „U jejích konspiračních teorií bych se nedivil,“ uchechtl jsem se a přešel ke schodišti.

„Musíme Jacoba hlídat. Pokusím se zjistit, zda tu nejsou další,“ promluvil jsem ke své rodině a pohledem se setkal s Carlislem. Přikývl.

„Jistě, synu. Řeknu Emmettovi a Jasperovi, ať se rozhlédnou po okolí a zjistí, zda se do města nevrátil celý vlčí klan. Ty máš na starosti Kate. S ničím jiným si nedělej starosti,“ uklidnil mě Carlisle. Pousmál jsem se na něj a odešel do svého pokoje. A to už jsem si myslel, že je vše zalité sluncem.

*** 

Musel jsem vidět Kate. Bylo asi deset hodin večer, když jsem přiběhl k domu Dwyerových. V obývacím pokoji se ještě svítilo. Paní Dwyerová seděla na pohovce, popíjela sklenku červeného a sledovala nějakou reality show. V ložnici Kate byla tma. Vyskočil jsem do pootevřeného okna, které jsem mírně povytáhl, abych se protáhl dovnitř. Kate ležela zachumlaná do peřin a spala. Byla tak krásná. Pomalu jsem přešel ke stolku, kde měla otevřený komiks. Vzal jsem ho do ruky a začal s ním listovat.

Není divu, že si o mně myslíš, že jsem superhrdina. Vždyť ty si do nich úplný blázen. Uchechtl jsem se svojí myšlence a komiks položil zpátky na své místo, když z něj vypadl papírek. Zvedl jsem ho a trochu znejistěl. Na papírku stálo:

CHLADNÝ JAKO LED

TĚLESNÁ TEPLOTA NA NULE (Je snad mrtvý?)

ZOMBIE POHYBUJE SE PŘÍLIŠ RYCHLE

ANDĚL A ĎÁBEL

FLASH A JINÝ SUPERHRDINA

DUCH MŮŽU SE HO DOTKNOUT

JE HODNĚ SILNÝ

MĚNÍ SE MU BARVA OČÍ

STAROMÓDNÍ CHOVÁNÍ

MOŽNOSTI:
MIMOZEMŠŤAN (Jak to prokázat?)

VĚDECKÝ EXPERIMENT, KTERÝ UTEKL Z LABOLATOŘE (pravděpodobné)

Vložil jsem papír zpátky do komiksu právě ve chvíli, kdy se Kate převalila na druhý bok a její velké hnědé oči se dívaly přímo na mě. Napadla mě jediná věc. Rychle zmizet. Bude si myslet, že to byl sen nebo halucinace. Ale moc dlouho jsem se rozmýšlel.

„Edwarde? Co tu…?“ Kate se posadila na svém místě a rozhlédla se po pokoji. Pak pohledem přešla k otevřenému oknu a tázavě se na mě zamračila.

„Promiň, nevěděl jsem, že spíš. Nevloupal jsem se sem. Chtěl jsem tě vidět,“ nervózně jsem couvnul zpátky k oknu.

„Jak ses sem dostal?“ zeptala se Kate, a pak se znovu podívala na otevřené okno. Bylo mi jasné, že moc dobře věděla, že bylo jen mírně pootevřené.

„Oknem,“ odpověděl jsem jednoduše. Přeci jí nebudu lhát. Ona je až moc chytrá.

„Oknem, hm?“ Vstala z postele a přešla k oknu, aby se z něj vyklonila. Rozhlédla se kolem, a pak zas zalezla. „To jsi jako vyšplhal po stěně?“ rozhodila rukama. „Ale že se ptám,“ mávla rukou a přešla zpět k posteli, na kterou dosedla. Nic jsem neřekl a posadil se vedle ní.

„Nové teorie?“ zakřenil jsem se. Dloubla do mě loktem.

„Asi jsem na to přišla.“ Podívala se na mě upřeným pohledem. Kdyby to bylo jen trochu možné, srdce by se mi v tuto chvíli asi zastavilo.

„Myslela jsem, že jsi mimozemšťan. Ale myslím, že jsi nějaký vědecký experiment. Nevím,“ pokrčila rameny a podívala se na mě. Trochu se mi ulevilo a musel jsem se pousmát.

„Pěkné. No, můžu tě ujistit, že mimozemšťan vážně nejsem a o vědeckém experimentu taky silně pochybuji. Ale zas, pokud bych byl vědecký experiment, tak o tom nevím, že?“ V duchu jsem se náramně bavil. Ačkoliv jsem si byl vědom toho, že když jí její teorie budu dál vyvracet, jednou přijde na tu správnou možnost. Kate si povzdechla.

„Sakra. Na ten vědecký experiment jsem vážně vsázela,“ na oko posmutněla, a pak si prohrábla vlasy a posadila se do tureckého sedu. „Budu to muset celé znovu přehodnotit.“

„A co kdybys to nechala plavat?“ podíval jsem se na ni.

„A proč ty mi to prostě nemůžeš říct? Nikomu bych to neřekla,“ povzdechla si s pohledem upřeným do mých očí.

„Kdybych ti to řekl, musel bych tě zabít,“ zakřenil jsem se. Kate chňapla po polštáři a praštila mě s ním po hlavě. Polštář jsem jí bleskově vytrhnul z ruky a zahodil do kouta pokoje. Po cestě rozvířil pár peříček po pokoji. Kate na mě vyplázla jazyk a položila se na postel. Zadívala se do stropu.

„Proč je to tak tajné?“ povzdechla si. Položil jsem se vedle ní a podepřel si hlavu, abych na ni viděl.

„Věř mi, že to nepotřebuješ vědět. Ne hned. Třeba časem. Nebo na to jednou přijdeš sama. Ale dokud to nevíš, jsi relativně v bezpečí,“ vysvětlil jsem jí.

„Jsi nějaký tajný agent? Nechápu, proč to nemůžu vědět,“ odfrkla si.

„Tajný agent nejsem. Ale jsou věci, které jsou kolem tebe a není bezpečné je vědět. Alespoň tohle mi věř,“ poprosil jsem ji. Kate se na mě podívala.

„Takže i pan Black je nebezpečný? Říkal si, že se mám od něj držet dál. Ty ho snad znáš?“ Přeměřila si mě svým detektivním pohledem.

„Není nebezpečný, ale je lepší se od něj držet dál,“ řekl jsem.

„Odkud ho znáš?“ vyzvídala dál Kate. Promnul jsem si kořen nosu.

„Jen z vyprávění,“ vysvětlil jsem. Kate nejspíš byla s odpovědí spokojena, protože se dál nevyptávala.

„Zůstaneš tu?“ překulila se na mě a položila mi hlavu na hruď. Cítil jsem, jak se mračí. Nejspíš ji znejistilo, že v mé hrudi neslyší nic bít, ale na nic už se neptala.

„Rád,“ pousmál jsem se.

Autor: Jessica (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu aneb historie se opakuje - 10. kapitola: