Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu - 21. kapitola

4.Lareth-SKnihou


Déjà vu - 21. kapitolaDočkali jste se závěrečného dílku, až mě překvapuje, že jsme se spolu dostali až sem.
Ze začátku jste si stěžovaly na krátké kapitoly, a tak jsem je pomalu dělala delší a delší. :D Na dnešní čtení si nechejte dvakrát víc času než obvykle a omlouvám se tomu, kdo to bude opravovat. ;)
Krásný počtení, vaše elis. <3

Kdysi jsem žila jen racionálním světem, nevěřila jsem na mýty a báchorky. Pak přišel někdo a konečně mi otevřel oči a já myslela, že jsem prozřela. Ale život a smrt šly dál a já pochopila, že pořád nevím skoro nic. A když se mé rty střetly s Edwardovými, došlo mi, že nepotřebuji víc vědět, jen chci navždy zůstat s ním.

Natáhla jsem se na špičky a dožadovala se polibku. Edwardovy rty se přiblížily k mým, nechal mezi námi milimetrovou mezírku.

„Miluji tě,“ zašeptal a spojil naše rty v polibku. Byl letmý, avšak prosycený láskou.

„Já tebe taky.“

Setmělo se, obloha nabírala inkoustově modrou barvu. Měsíc házel stříbrné odlesky a na naší kůži kouzlil stříbrné jiskřičky. Alice šla napřed ke svému autíčku a my se jí drželi v patách. Hrad jsme opustili, jakmile poslední sluneční paprsek zašel za obzor.

Před odchodem jsme se ještě jednou zastavili za Arem, všichni tři. Edward i Alice mluvili o slušnosti a dobrých vztazích, prostě že by nebylo zdvořilé jen tak vypadnout a že, co se týče Volturiových, není nikdy nazbyt obezřetnosti. Prý kdyby náhodou. A já se radši neptala, co to náhodou znamená.

Měli jsme ještě jeden důvod jít za Arem, nechali jsem u něj dopis pro Jane. Edward mě ujišťoval, že jí ho předá a mně nezbývalo, než se mu snažit věřit. Mým, co možná nejúhlednějším písmem, na tlustém ručním papíru stálo:

Drahá sestřičko.

Ani nevíš, jak mě mrzí, že mě nechceš vidět a jít s námi. Ale chápu Tě. Jen doufám, že mi jednou odpustíš. Ráda bych Ti všechno vysvětlila osobně, ale k tomu asi nebudu mít v blízké době příležitost.

Myslím, že sis toho dost poskládala z toho, co jsem ti řekla. A ačkoliv je toho hodně, pokusím se Ti vysvětlit alespoň to nejpodstatnější.

Moje původní jméno je Isabella Swan. Měla jsi pravdu, jsem někdo jiný, než za koho mě svět považoval. Můj táta je Charlie a máma Renée. Máma odešla od táty, když jsem byla malá. K Charliemu jsem se přestěhovala, jelikož se máma znovu vdala. A tak jsem se dostala na Olympijský poloostrov, kde jsem potkala Edwarda. Zamilovala jsem se do něj a pak zjistila, že je upír. Ale tehdy, kdy jsem si to dala dohromady, tak už jsem si život bez něj nedokázala představit. Jediné, co mu dovolilo být v mé blízkosti, bylo, že abstinoval od lidské krve stejně jako celá jeho rodina. Ti upíři z letiště, pamatuješ? To je část Edwardovi rodiny. Následovalo pár událostí a skončilo to mou smrtí. Pak jsem bloudila po světě jako duch. Taky Ti to zní až směšně jako mně? Ale čemu se divit, vždyť jsme upírky! Nakonec jsem se dostala do tohodle těla, těla tvé sestry. Dál ten příběh znáš.

Přesto vše Tě považuju za sestru a doufám, že Ti to nevadí. Snad se brzy shledáme, u Edwardovy, u naší rodiny budeš vždycky vítaná. Doufám, že se k nám brzy přidáš.

Číslo, kdy bys nás hledala, je 602 864 733. Patří Edwardovi.

Dávej na sebe pozor.

Bella, Tvoje sestra.

Rozklepanými prsty jsem dopis strčila do obálky a zalepila ji. Ještěže jsem nemohla brečet…

Zatřepala jsem hlavou a vrátila se do přítomnosti. Právě jsme dohnali Alici, abychom mohli pozorovat, jak se láskyplně hrne ke svému autíčku.

„Alice?“

„Nelíbí, Edwarde?“ Tvářila se, jako by to bylo nemožné.

„Moc pěkný, ale…“ Před námi stálo kanárkově žluté porsche.

„Ale co?“odsekla Alice.

„Asi nic… moc hezké.“

„Půjčené?“ zeptala jsem se. Edward se při tom slově ušklíbl.

„Ne, výjimečně jsem si ho koupila.“ Ta slova říkala téměř hrdě.

Zdálo se mi, že chtěl Edward něco říct, ale nakonec si to nechal pro sebe.

„Nasedat a řídím já!“ Přitom se přísně podívala na Edwarda, ale ten jen protočil oči a pousmál se.

Cesta k letišti porschátkem, jak ho Alice láskyplně přezdívala, mi přišla téměř třetinová oproti autobusem. Na tachometr jsem si dovolila podívat jen jednou a znovu to radši nedělala.

„Neboj, já umím řídit.“ Alicin hlas zněl téměř bezstarostně. „A tomuhle autíčku bych neublížila.“

„No hlavně že máš starost o auto,“ odvětila jsem jí naoko naštvaně.

„Ono je křehčí než mi,“ řekla téměř až zkroušeně. A mně došlo, že by mi nehoda neublížila, nikomu z nás… Věděla jsem to, ale až teď mi docházel význam těch slov.

Alice se nadechla, bylo chvilku ticho. Měla jsem dojem, že se s někým radí nebo dohaduje. Její oči se zdály být nepřítomné. Trochu déle mi trvalo, než mi to docvaklo.

„Co přede mnou skrýváte vy dva?“ Hlas mi k mému překvapení poskočil o oktávu výš. Nastala chvilka ticha.

„Můžeme to vzít přes Floridu, pohřeb už nestihneme, ale…“ Její hlas byl opatrný.

„Děkuju.“ Hlas se mi zachvěl. Chtěla jsem se s mámou rozloučit.

„Nemáš zač, opravdu.“

„Ale mám a ty to víš. Vám oběma, vám všem…“

Vůbec mi nevadilo trávit nechutně moc času v letadle, ne teď, když jsem vedle sebe měla Edwarda. Nebylo kam spěchat. Alice vůbec nechtěla opustit svoje milované autíčko, málem s námi nenastoupila do letadla. Kdyby se dalo po pevnině dojet až na Aljašku, určitě by neváhala. Zajistila mu expresní přepravu a pár minut obezřetně kontrovala jeho cestu. Teprve až usoudila, že mu nehrozí ani škrábnutí, se spokojeně posadila na své sedadlo. Neletěli jsme běžným linkovým letem, ale soukromým letadlem. Přeci jen jsem byla novorozená a nemělo význam riskovat. Viděla jsem, že má Edward stejně nějaké obavy, asi o pilota, ale Alice mu ukázala jednu ze svých vizí a potom už byl klidný. S překvapením jsem zjistila, že jsem neměla chuť zabít žádného člověka, kterého jsme potkali. Teda až na jednoho. Byl to nějaký otravný úředníček z letecké společnosti. Za ty jeho dotazy, bych mu nejradši zakroutila krkem, opravdu.

Moc jsme toho při letu nenamluvili. Všichni jsme měli o čem přemýšlet. Můj anděl mě držel za ruku a to mi úplně stačilo. Sem tam jsem si od něj vyžádala polibek.

Nad ránem jsme přistáli v Dublinu. Neměla jsem z toho místa dobrý pocit, a proto jsem si zhluboka oddechla, když se s námi letadlo vzneslo do vzduchu.

„Všiml jsem si, že máš k Jane hodně blízký vztah… Můžu se zeptat, co pro tebe jej… vaše máma znamenala, vždyť…“  snažil se Edward opatrně volit slova.

„Já vím, vždyť jsem ji znala jen tak krátkou chvíli. Ale jí vděčím za život, svým způsobem a kus mě ji zná odjakživa. Je… byla pro mě mámou téměř stejně jako Renée.“ Stále mi myšlenky tímto směrem přišly bolestné.

 

Samozřejmě jsme měli pár mezipřistání, ale já ani nevěděla kde.

Ráno, když letadlo dosedlo na půdu Floridy, bylo zataženo. Dobrá zpráva. Alice byla přesvědčená, že to tak zůstane celý den.

„Jak dlouho tu chceš zůstat?“ zeptal se mě Edward, když jsme vystupovali z letadla.

„Jen pár hodin na hřbitov a pryč. Nechci se tu zdržovat.“ Připadla jsem si tu podivně nesvá.

Podíval se na Alici a ta jen přikývla a zmizela.

„Kam šla?“

„Zařídit nám let na Aljašku.“

„Aha,“ hlesla jsem.

­­¤ ¤¤ ¤¤¤ ¤¤ ¤

Už značnou chvíli jsme stáli před hřbitovní bránou z tepaného kovu. Pokaždé, když jsem natáhla ruku, že ji otevřu, jsem zaváhala a spustila ji zpět podél těla.

„Nemusíme tam chodit, jestli nechceš.“

„Já chci, Edwarde…“ Jeho slova mě postrčila a já až moc rychle na člověka vklouzla na hřbitovní pozemek.

Byl to docela malý hřbitov. Kromě mramorových desek a květin, se zde tyčilo pár stromů a k odpočinku lákaly dřevěné lavičky. Najít ten správný hrob nebyl problém. Vůně čerstvě kopané hlíny se vznášela ve vzduchu.

Když jsem stála před jejím hrobem, nebylo to jen jako se rmoutit nad ztrátou milované osoby, ale taky se tam mísilo něco jiného. Loučila jsem se s jedním ze svých dvou lidských životů.

Na mramorové desce zlatým písmem stálo její jméno a dvě data.

Susan A-veque *1971 - †2010

Po pravém boku mi stál Edward a po druhém Alice. Upřeně jsem hleděla na ta písmena a snažila se z hlavy vydolovat, co mi chtějí říct. Snažila jsem si vybavit všechny vzpomínky na ni a jednu po druhé jsem pocházela. Nechtěla jsme být smutná, to by si nepřála. Chtěla by, abych při vzpomínkách na ni měla úsměv na rtech. A já se toho snažila držet. Přesto jsem si byla jistá, že kdyby mi mohly téct slzy, tak by mi tekly proudem.

Ucítila jsem pohlazení po ruce a poté v ní nahmatala kytici. Kytice bílých růží, ty máma zbožňovala. Lehký větřík si hrál s okvětními plátky. Zlehka jsem ji stiskla oběma rukama a přitáhla si ji k obličeji. Nasála jsem tu sladkou vůni a téměř hmatatelně jsem si dokázala vybavit, kolik lásky z mámy sálalo. Díky těm pár chvil, co jsem s ní zažila, mi připadalo, že ji znám celý život. Milovala jsem ji a miluji ji jako matku.

Zas mě začal přepadat smutek. Ne! Ona by to tak nechtěla. Jenže já tomu musela dát průchod, třeba jen na chvíli.

Zbourala jsem zábrany, které jsem si v mysli postavila. Zaplavil mě smutek a stesk. Bodlo mě to silně u srdce. Přitiskla jsem si tam ruce i s kyticí a párkrát přidušeně zalapala po vzduchu. V duchu jsem křičela a nadávala.

Zaplavil mě vztek na svět, ale záhy začal opadávat. A jakmile odešel úplně, tak jsem si najednou připadala se vším smířená. Bolest ani smutek neodešly, ale já je přijala. Navěky s nimi smířená žít.

Zhluboka jsem se nadechla, ještě jednou nasála sladkou vůni růži a položila je na čerstvě navršenou hlínu.

Vryla jsem si tento okamžik hluboko do paměti.

„Mám tě ráda a za všechno ti děkuju, mami,“ zašeptala jsem do větru a sklopila zrak. Usmála jsem se.

Beze slova jsem se otočila a zamířila k bráně. Připadala jsem si volnější…

¤ ¤¤ ¤¤¤ ¤¤ ¤

Na půdu Aljašky jsme dosedli k večeru. A jak Alice předvídala, tak ani jediný paprsek se nedotýkal země.

Alice málem skákala tři metry vysoko, když se na půdě letiště objevilo i její autíčko. Nevědomky jsem při pohledu na ni protočila očima a Edward se hodně držel, aby se nesmál. Kromě dobré Aliciny nálady mělo její auto ještě jedno pozitivum, měli jsme odvoz.

Asi po hodinové cestě auto začalo brzdit. Poslední metr a stáli jsme na místě, v ulici se dvěma domy.

Přepadla mě nervozita nejen ze setkání Tanyinou rodinou, kterou jsem vůbec neznala, ale i ze shledání s ostatními Cullenovými.

Natáhla jsem ruku, že si otevřu dveře a zjistila, že už jsou. Vzhlédla jsem a našla Edwarda, jak se na mě usmívá. Natáhl ke mně ruku a pomohl mi z auta. Ne, že bych to potřebovala, ale to gesto mi lichotilo. Vykročili jsme k tomu světlejšímu domu.

„Alice!“ Slyšela jsem Edwardův hlas a všimla si, jak Alice na okamžik ztuhla.

„Přeci je nepřipravím o překvapení,“ snažila se ohájit.

„O co tu jde?“ Už mě jejich způsob konverzace začínal vytáčet, jakoby nemohli všechno říct nahlas.

„Ona jim nic neřekla, chce z nás udělat mega překvapení.“

„Alice.“ To byl můj hlas, který ji chtěl napomínat. Ta nervozita předtím byl jen lehký odvar toho, co jsem zažívala teď. Přitiskla jsem se těsněji k Edwardovi, jeho ruka mi přejela po páteři.

„Všechno bude v pohodě, uvidíš.“ Šibalsky se u toho usmála, což mi moc klidu nepřidalo.

„Fajn,“ odsekla. „Budu vysvětlovat já, spokojený, Edwarde?“

„Teď už docela jo, co sis nadrobila…“

„… to si sním, je mi to jasný.“ Usměv na rtech ji neopouštěl.

Znovu jsme se dali do kroku, zastavili jsme až před dřevěnými dveřmi. Alice bez mrknutí oka proklouzla dovnitř a nechala nás stát na místě. Slyšela jsem, jak se s ní uvnitř vítají, pak jak kroky míří ke dveřím a její hlásek. „Mám pro vás překvapení, to nevíte, koho jsem vám přivezla.“

Dveře se otevřely a já málem poskočila. Upřeně na nás hledělo šest upírů z toho pět hodně zaraženým výrazem.

První se vzpamatoval Emmett. „Brácho, nějak ses nám spustil. Století nic a teď už druhá baba…“ Potutelně na mě mrkl, což si vysloužilo pohlavek od Rose. „No tak, lásko.“ Držel se za hlavu.

Kdyby mi právě nedošlo, že mě nepoznávají, asi bych se už smála na celé kolo. Teda Carlisle mě znal, ale jako A-veque a ne Swan. Rosalie, Jasper, Esme i Carlisle, ten o trošku víc, se na nás stále dívali stejně zaraženě.

„Alice, vysvětluj,“ pobídl ji Edward.

„To abychom se přesunuli dovnitř.“

„Edwarde?“ ozval se Carlisle.

„Jsem to já, tati, nech Alici, ať to vysvětlí. Myslím, že si to zaslouží.“ Alice se ušklíbla, ale radši nic neříkala.

Stáli jsme v obýváku a Alice vehementně vysvětlovala. Bylo až komické pozorovat, jak se pohled všech na mě začal měnit. Postupně ze všech tváří zmizela nedůvěřivost a nahradilo ji nadšení. Dokonce i Rose se na mě usmívala. Esme mě chtěla obejmout už na začátku, ale Alice ji napomenula, že ona to první všechno vysvětlí a až pak je dovoleno objímání. Mám dojem, že ji unikla jedna moje schopnost, ale nechala jsem to být. Když Alice dořekla poslední větu, tak zavládlo ticho.

„Páni,“ vydechl Emmett.

„Tím se hodně vysvětluje.“  Díval se na mě lehce nevěřícně Carlisle.

„Opravdu?“ Slyšela jsem Jaspera.

„Jsem ráda, že jsi zpět, sestro,“ řekla Rose a úplně mě dojala. To ona byla první, kdo mě objal. Nejsem si jistá, co přesně změnilo její pohled na mě, ale měla jsem dojem, že mě opravdu ráda vidí.

Esme byla další, kdo mě tiskl v náručí. „Bello, je ti jasné, že už nás nikdy neopustíš, viď?“ Kdyby mohly, tekly by jí slzy a mně taky. Myslím, že radostí.

„Už nikdy,“ přitakala jsem.

Ten, kdo se zrovna nevítal se mnou, tak byl u Edwarda. „Pučte mi ji taky.“ Zaslechla jsem Emmetta. Za pár vteřin mě držel ve svém ocelovém sevření.

Obětí od Carlislea mi skutečně přišlo otcovské. „Vítám tě doma.“

„Děkuju.“

Poslední byl Jasper, stál asi metr ode mě a tázavě se na mě díval. „Můžu?“

„Jistě.“ Zlehka mě stiskl v náručí, jako by nevěděl, jestli smí.

„Mrzí mě to. Můžeš mi odpustit, že jsem tě chtěl zabít?“

„Chápu to a nemám ti to za zlé.“

„Je fajn, že jsi upír.“

 

Druhý dům patřil Tanye a spol. Po umačkávání u Cullenů jsme se tam přesunuli na druhé vysvětlovací kolečko. Nakonec se mi zdálo, že mě všichni rádi poznali. Se všemi jsem si rozuměla. Tanye nejspíš už dávno překousla, že Edwarda nedostane.

 

říjen 2010 – čtyři měsíce od přeměny

Nikdo se ani slůvkem nezmínil o naší barvě očí. A to na to měli čtyři měsíce. Přesto jsem s úlevou sledovala, jak Edwardovy oči lov od lovu ztrácí krvavě rudý nádech. Mé byly pořád o pár stupňů červenější než jeho, nelíbilo se mi to. Vysvětloval to tím, že mám stále v oběhu hodně krve ze svého těla.

Já je pořád měla červenohnědé, avšak Edward už jen čistě hnědé. Tuhle jeho barvu očí jsem měla daleko raději. Konečně to byl zase on.

únor 2011 – osm měsíců od přeměny

Konečně nepotřebuji čočky, je to povznášející. Myslím, že stále nikdo kromě Edwarda netuší o mé schopnosti. Já ji už nikdy nechtěla použít, mít důvod ji použít. Jestli nebude potřeba, nemusí existovat.

Emmett si chce stále dokazovat, že je silnější. Nedaří se mu to. Když jsme zlikvidovali okno, podlahu a stěnu v kuchyni při přetahování, byli jsme Esme na další pokusy vyhoštěni ven. Nedivím se jí, nakonec by to mohl odnést celý dům.

červenec 2011 – něco přes rok od přeměny

„Mrzí mě to, Bello, ale nemůžu ti víc říct. Já nevím. Jane nevidí, ale Volturiovi jo a nás taky. Nevím, kde je…“ Alicin hlas byl nešťastný. Nejenže mi nedokázala říct, po čem jsem tolik toužila, ale taky ji neopustila mrzutost z toho, že nevidí něčí budoucnost.

„Stejně děkuju, Alice.“

¤ ¤¤ ¤¤¤ ¤¤ ¤

Přestěhovali jsme se na sever Kanady. Sice se nám z Aljašky nechtělo, ale uskupení třinácti upíru mohlo zbudit podezření. Dům byl celý z tmavého dřeva, které kontrastovalo se světlým vybavením.

„Já jsem silnější, já to říkal.“ Radoval se na celé kolo Emmett, když mě poprvé porazil v páce. Chvíli nadšeně poskakoval kolem mě, než si všiml mého výrazu.

„Bello, co tu nehraje? Já vyhrál, jsem silnější! Tak proč jsi nadšená?“ Pohled na jeho nechápavý obličej mě rozesmál.

„Ale nic, vyhrál jsi. Běž to říct ostatním a hlavně Rose, bude mít radost.“ Usmála jsem se na něj.

„Nešiješ na mě nic, že ne?“

„Buď v klidu.“ Ještě jednou na mě hodil nevěřícný obličej, ale pak to nechal být a utíkal rozhlásit svoje vítězství.

S úsměvem na rtech jsem se rozeběhla k lesu, Edward se měl právě vracet z odpolední svačinky. Ještěže jsme se nacházeli daleko od civilizace, protože se právě protrhali mraky a já si připadala jako svítící vánoční stromeček.

Na boso jsem běžela po čerstvě napadaném sněhu, ani jsem neměla čas se bořit. Sluneční paprsky se vehementně odrážely od mé kůže a poté o vločky sněhu. Měla jsem kolem sebe zářící auru. Téměř jsem byla u lesa. Něco mě ze zadu popadlo za pas. Málem jsem zaútočila, ale vzduch v plicích mi prozradil, kdo to je.

„Mám tě.“

„To už mi nedělej, Edwarde Cullene!“ řekla jsem se smíchem v hlase.

Otočila jsem se k němu. Opět jsem se topila v jeho, konečně už, jantarových očích. Tomu tekutému zlatu jsem nemohla odolat.

Přitáhl si mě ještě blíž k tělu. Tam, kde se naše pokožka setkala, jsem hmatatelně cítila napětí. Jeho oči mě připoutávaly na místo. Sklonil se ke mně a vzal si mé rty. Vyměňovali jsme si jeden vášnivý polibek za druhým. Jeho ruka mi vjela pod tričko a přejela po páteři. Z úst se mi ozval přidušený sten. Ale já mu přeci chtěla něco říct…

„Edwarde?“

„Ano, lásko?“

„Musím ti něco říct.“

„A copak máš na srdci?“ Rty bloudil po mé klíční kosti.

„Myslím, že jsem připravená. Chci vidět Charlieho a Renée.“

„Jsi si jistá?“ Dlouze mi pohlédl do očí.

„Jsem.“

„Dobře, zařídím to.“

„Víš, že tě miluju?“

„No, to chce důkaz.“ Lačně jsem přitiskla své rty na jeho.

¤ ¤¤ ¤¤¤ ¤¤ ¤

Nechtěla jsem sebou brát nikoho jiného než Edwarda. Měl to být výlet jen na pár dní. Potřebovala jsem pouze vidět, že jsou v pořádku, nic víc. Možná jedno dvě slova, ale neprozradit se. Teprve, když Edward slíbil, že mě pohlídá, dostali jsme dovoleno odcestovat.

Jako první zastávku jsme si vybrali Forks, páč v Madridu až moc svítilo sluníčko. Ke konci týdne mělo být pár hodin pod mrakem a ty jsme chtěli využít.

Už v Port Angeles se dostavila patřičná dávka nostalgie, která se ve Forks několika násobně zvýšila. Do města jsme dorazili velmi brzo ráno, nejspíš i táta ještě spal. Nebrali jsme si ani auto, nechtěli jsme, aby nás někdo zpozoroval. K domu jsme běželi lesem. Dychtivě jsme se rozeběhla, když jsem se mezi stromy začal rýsovat jeho obrys.

Stále stál na své místě. Dokonce i náhradní klíč, byl tam, jak býval. Opatrně jsem klíčkem otočila v zámku a dveře se s lehkým skřípotem otevřely. Kuchyň, obývák, křeslo, televize i solnička na stole byly v poloze, jak jsem si pamatovala. Jakoby se nic nezměnilo. Jen záclony se zdály být zažloutější. Pomalu jsem se procházela domem a vrývala si do paměti všechny ty věci, které jsem měla spatřit naposled. Edward mě držel za ruku a nic neříkal.

Našpicovala jsem uši, což jsem ani nemusela dělat, páč domem zatřáslo, ne doslova, jak táta zachrápal. Neubránila jsem se úsměvu. Charlie je pořád stejný, tedy snad.

Našlapovala jsem ještě jemněji než obvykle. Prohlížela jsem si každý šroubek, chtěla jsem si to navěky pamatovat.

Jakmile jsem zhodnotila, že jsem si přízemí dostatečně vryla do paměti, tak jsem zamířila ke schodišti.

Stáli jsme před dveřmi mého pokoje a já se bála, co tam najdu. Lehoučce jsem je otevřela a obavy se potvrdily. Ani zrnko prachu nebylo jinak. Věci rozházené na stole měli stále stejnou formaci, jako když jsem tento pokoj naposled opustila.

„On sem ani nevešel,“ zašeptala jsem zoufale.

„Brání se, možná potřebuje čas.“

„To čas nezhojí, tolik jsem všem ublížila…“ Bylo mi zle, jak ta slova byla pravdivá. Edward už nic neřekl. Nemohl říct nic, co by to vyvrátilo.

Oči mi bloudily po pokoji. Přeci jen to byly jen věci, ale ve mně zbuzovaly silné pocity. Nemohla jsem se hroutit nad každou tužkou na stole, ale ani odejít bez rozloučení.

„Sbohem, Bello Swan,“ špitla jsem do pokoje. „Pojďme, Edwarde.“

„Nechceš si nic vzít?“

„Vzpomínky stačí.“

 

Seděla jsem na barové stoličce v bistru, do kterého podle všeho táta začal chodit na snídani. Vždycky byl samotář, a tak mě to docela překvapilo. Edward na mě čekal v lese.

Otevřely se dveře a já ucítila stejnou vůni krve jako v domě, Charlie. Ne, neměla jsem chuť ho zabít, vlastně nikoho tady.

Posadil se ke stolu v rohu a objednal si palačinky a kafe. Dovolila jsem si jeden letmý pohled přes rameno, když jsem si myslela, že se pustil do novin. Okamžitě jsem sklopila zrak a lapala po vzduchu.

„Slečno, nechcete vodu?“ zeptala se mě starostlivě servírka. Bello, kroť se! Opanovala jsem se.

„Ano.“ Hra na lidi, jsem v bistru, nemůžu nejíst a nepít.

Minuty ubíhaly a táta se už zvedal k odchodu. Chtěla jsem s ním alespoň na vteřinu mluvit. Zaplatila jsem.

Procházela jsem kolem jeho stolu a nenápadně upustila peněženku.

„Slečno, není to vaše?“ Dohnal mě u dveří. Dovolila jsem si mu pohlednout do očí.

„Děkuju…“ vysoukala jsem ze sebe. Na tváři se mu objevovaly vrásky a ve vlasech šedivý pruh. Nemohla jsem se hnout, pohled na něj mě přikoval na místě.

„Neznáme se odněkud?“ To mě vytrhlo z transu. A sakr… Nemohl mě poznat, to ne.

„Myslím, že ne. Jsem zde poprvé, jen projíždím…“ Snažila jsem se o přesvědčivý tón. „Už musím, ráda jsem vás poznala Ch…“ Už je toho moc, s takovou se prořeknu. Usmála jsme se a co nejrychleji zmizela.

„Mám tě ráda,“ zašeptala jsem za sebou. Doufám, že to neslyšel. Nechápal by to…

¤ ¤¤ ¤¤¤ ¤¤ ¤

Velké mraky zakrývaly madridské slunce. Opět jsem byla na chvíli sama, Edwarda by máma poznala. Po zkušenosti s tátou jsem se přímému kontaktu rozhodla vyhnout.

Sledovala jsem malé děti pobíhat po hřišti. Už jsem plně chápala Rose. Ne, že bych teď toužila po dítěti, ale dokázala jsem si to představit.

Dětský smích naplňoval vzduch, maminky seděly na lavečkách kolem hřiště a láskyplně je pozorovaly.

Asi jsem byla myšlenkami hodně mimo, protože jsem si nevšimla, kde se vzal míč u mé nohy. Typický evropský fotbalový míč. Vzhlédla jsem a spozoravala malého kluka, jak ke mně běží. Nejspíš pro míč.

„Ahoj, je to tvůj míč?“ řekla jsem možná až moc sladce. Usmál se na mě. Mohly mu být maximálně čtyři. Přikývl. Podala jsem mu ho.

„Děkuju.“

„Chceš být fotbalistou?“ Nevím, kde se to ve mně bralo.

„Až vyrostu, budu nejlepší na světě.“ Dětské očička mu jiskřily.

„Já jsem Bella a jak se jmenuješ ty?“ Co jsem si od toho slibovala?

„Jsem Patrick,“ řekl hrdě.

„Patriku!“ Ozval se starostlivý mateřský hlas a mně došlo s kým jsem mluvila. Se synem Renée, s bráchou.

květen 2014 – severní Evropa

Našli jsme si hezké místo ve Švédsku. Ne moc lidí, malé městečko. Ve vedlejším městě byla nemocnice a škola. Amerika je domov, ale Evropa se mi zamlouvala. Já měla skutečný domov tam, kde byl Edward.

V šuplíčku v ložnici jsem měla šitý blok, kde jsem schovávala výstřižky z novin ohledně Patricka. Zdál se být hodně šikovný, možná si dokáže splnit svůj sen. Docela dlouho jsem byla jedináček a teď měla dva sourozence, se kterými nemohla být a čtyři, kteří tu byli pro mě pořád.

Ach Jane… Povzdechla jsem si. Ozvalo se zaťukání na dveře.

„Šla bys prosím, Bello, otevřít?“ ozvala se Esme z kuchyně. Položila jsem knížku na stůl a zamířila ke dveřím, za sebou jsem slyšela kroky a za dveřmi nebyl člověk, žádné bijící srdce. Co se tu děje?

Lidským tempem jsem otevřela dveře. Šok.

„Ahoj… Jane, Alvine?“ Nevěřícně jsem hleděla před sebe. Moje sestra a upír, který mi chtěl zachránit život, stáli přede mnou a drželi se za ruce.

Stála jsem jako opařená.

„Ahoj, Bello. Nepozveš nás dovnitř?“ zeptala se uličnicky Jane.

„No, pojďte…“ Dostala jsem ze sebe. Na tváři se mi objevil úsměv. Dveře se zabouchly.

Oba si vevnitř sundali sluneční brýle. Myslela jsem, že je mají, aby jejich červené oči nebyly nápadné, ale oni je měli jantarové jako my.

„Sestřičko.“ Vrhla jsem se jí kolek krku. Měla jsem ji zpátky. Vzpomněla jsem si na naše první setkání v nemocnici, od té doby se stalo tolik věcí…

„Já chci odvetu!“ ozval se Emmett.

Téměř všichni jsme na něj nechápavě hleděli, tedy až na Edwarda, Jane a Jaspera, ti se lehce pochechtávali.

„Emmette, tebe jsem v kuličkách porazila už jako člověk, opravdu to chceš zkoušet?“ smála se Jane.

„Já trénoval,“ bránil se Emmett.

¤ ¤¤ ¤¤¤ ¤¤ ¤

Ležela jsem na čerstvě napadaném sněhu přitisknutá k Edwardovi. Život byl dokonalý, měla jsem toho víc, než jsem si zasloužila. Jane a Alvin do naší rodiny zapadli téměř okamžitě. Spolu byli k nezadržení, do všeho nadšení. Emmett si konečně měl s kým pořádně sázet a Alice měla další panáky na oblíkání. Alvin si hodně rozuměl s Jasperem, nejspíš kvůli minulosti, a Jane s Rose. Dokonalá šílená rodinka…

Z nebe se začaly snášet vločky sněhu. Ta chvíle mi přišla téměř magická. Edward si mě přitáhl do náruče a políbil mě. Polibky od něj mě nemohly nikdy omrzet.

„Jsi to nejkrásnější na světě. Kdybych tě už nemohl vidět, slyšet, cítit nebo se tě dotýkat, neměl bych důvod žít. Jsi celý můj svět, moje srdce i duše. Chceš se mnou být navěky? Vezmeš si mě?“ Neskutečně mě zaskočil. Najednou měl v ruce krabičku a vytahal z ní prstýnek z bílého zlata se smaragdem.

„Ano,“ vydechla jsem odevzdaně. Navlíknul mi prstýnek. V očích mu nadšeně jiskřilo.

Na zpečetění příslibu jsem se natáhla pro jeho rty.

Už navěky. Spolu.

 

¤ ¤¤ ¤¤¤ ¤¤ ¤

 

Epilog:

Měla jsem život,
lásku jsem poznala.

Měla jsem život,
tělo jsem hledala.

Měla jsem život,
lásku jsem našla.

Měla jsem život,
věčnost jsem s ní žila.



Milé čtenářky.

Závěrem bych chtěla poděkovat Ash, tvoje komentáře mě vždycky povzbudily, dále Lettynka platí téměř totéž a vlastně všem, kdo mi kdy nechal nějaký komentář, vážím si jich.

Dále bych chtěla na rozloučenou s Deva ju odepsat na každý komentář, tak se klidně ptejte na cokoliv. Na smajlíka odpovím smajlíkem.;):D

A jestli se najde někdo, kdo se po Deja vu nechce rozloučit i se mnou, tak NEJSPÍŠ plánuji další kapitolovku. Popis je ve shrnutí, byla bych ráda, kdyby jste se k němu vyjádřily.;)

Jsem ráda, že jsme se společně dostaly až sem, elis.

shrnutí



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu - 21. kapitola:

 1
1. Nika Love Vampire
13.07.2011 [3:21]

Pekna poviedka naozaj... Emoticon Dobry napad to s tym druhym telom... fakt super Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!