Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dead Mind 6.

29.09.2009 (08:30) • Marketik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1757×

Netušila jsem, co Celine myslela tím, že mé schopnosti trochu pošťouchne, ale bylo mi naprosto jasné, že tu nejsem vítaná. Ani Laurent, jak mi sama řekla, ale ten jí zas až tak nevadil. Nesnesla pomyšlení na to, že Michaela zajímám, i když šlo především o mou vnitřní sílu než o cokoliv jiného. Sesterská žárlivost mi nebyla cizí, Rosalie taky nebyla zrovna příjemná, ale tohle bylo dost i na mě. Nu což, aspoň byla upřímná.

Měla jsem chuť od ní poodstoupit, ta naprostá blízkost mi nebyla zrovna příjemná, ale nehodlala jsem jí v ničem ustupovat, a to ani fyzicky. Michael nás sem pozval a tak neměla právo mě vyhazovat, což moc dobře věděla. Protože i když to byl její bratr, byl především vůdce. I pro ni.

„A co máš v úmyslu udělat?“ Naklonila hlavu ke straně, aniž by z její krásné tváře zmizel ten vypočítavý, chladný úsměv. „Víš ty vůbec, co já dokážu?“ „Nevím, to se ke mně ještě nedoneslo.“

Můj poněkud sarkastický tón jí trochu vyvedl z konceptu a úsměv jí opadl. „Dokážu v tobě vyvolat tvůj největší strach a úzkost a ještě je několikrát znásobit.“ Znělo to dost tajemně, nevěděla jsem, co si pod tím představit.

Poodešla o několik kroků ode mě. „Chceš to vidět? Alespoň zjistíme, jestli tvůj štít funguje nebo ho tak třeba aspoň aktivujeme.“ Tušila jsem, že za tím je něco víc, ale potřebovala jsem nějak zjistit, jak na tom jsem.

„Fajn. Jen do mě.“ I na dálku asi čtyř metrů se mi stále upřeně dívala do očí. Několik vteřin se nic nedělo a já už se chtěla zeptat, jestli už začala. To by pak totiž znamenalo, že můj štít už funguje bez vnějšího přičinění.

Pak však nastalo něco, na co bych se nemohla předem připravit ani ve svých nejhorších nočních můrách. Puklo mi srdce. I teď, kdy bylo tvrdé a chladné zkrátka puklo obrovskou bolestí a žalem. Byla to bolest ze ztráty Edwarda, když mě onehdy opustil v lese krátce po mých narozeninách. Ale ještě několikanásobně větší. Horší. Nesnesitelná.

Zprvu jsem si ani neuvědomila, že jsem se zhroutila na zem. Ta psychická bolest se stávala i fyzickou, trhala mi nitro na kusy a nutila mě bezhlesně křičet s široce otevřenými ústy. Objímala jsem si tělo pažemi, schoulená do klubíčka ve vysoké trávě a snažila se udržet pohromadě. Stejně jako tehdy. Stejně jako když jsem ještě byla člověk. Jenže tentokrát už se to nedařilo.

Jako z dálky, z vnitřku hluboké, temné mlhy jsem zaslechla hlasy, které cosi křičely. Nerozuměla jsem jim, nevěděla jsem, co říkají ani kdo je jejich původcem. Jediné, co jsem vnímala, byla neuvěřitelná bolest a bezedný žal a zoufalství v mém nitru, v mé duši, v mém srdci. Měla jsem pocit, že umírám a vůbec mi nedošlo, že to technicky vlastně ani možné.

A pak to náhle přestalo. V jedné jediné chvíli ze mě všechno opadlo jako by se přese mě přehnala vlna, která všechnu tu bolest vzala s sebou. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem nedýchala, i když to vlastně bylo jedno.

Teď jsem se však z plna hrdla nadechla. Nasála jsem do sebe vzduch i se všemi jeho vůněmi a pachy a to mě konečně probralo. Prudce jsem rozevřela oči. Skrz vysoká stébla trávy jsem viděla Celine, jak se hádá s Michaelem, ale neslyšela jsem je. V uších mi stále hučelo.

Kdosi se mnou zatřepal a blok ve mně se tak úplně rozplynul. Jejich hádka byla najednou tak ohlušující, až jsem si musela zacpat uši a oči zase zavřít. Kdosi mě pevně držel v náručí a kolébal mě. Laurent. Kdo jiný. Můj ochránce za každé situace.

„Už je to dobré, Bello, hlavně klid. Už je to pryč. Všechno je v pořádku. Ššš.“ Podívala jsem se na něj a v jeho očích spatřila strach. Strach o mě. Sundala jsem si ruce z uší, zvuky se ustálily.

„Už jsem v pořádku, Laurente.“ „Opravdu?“ „Opravdu. Věř mi.“ Povolil tedy své sevření a pomohl mi vstát. Poprvé jsem coby upír byla fyzicky naprosto vyřízená. Celé tělo jsem měla jako z olova, těžké a špatně se pohybující. Laurent mě přidržoval s rukou kolem mého pasu, ale já si ho v tu chvíli příliš nevšímala.

Došla jsem až k Michaelovi, který opravdu nehezky nadával své sestře a vypadalo to, že jí udeří. Pevně jsem mu položila ruku na rameno a otočila ho k sobě. „Michaele, přestaň, prosím.“ Zuřivost zračící se v jeho tváři mě vyděsila, ale nedala jsem to na sobě znát. „Prosím,“ zopakovala jsem šeptem.

Vzal náhle mou tvář do dlaní. „Jsi v pořádku? Už je to dobré?“ Naléhavost a strach čišící z jeho hlasu mě donutily pevně mu sevřít dlaně, které mi držel na tvářích. „Ano, Michaele, jsem v pořádku. Všechno už je v pořádku.“

Ještě několik vteřin se mi za naprostého ticha díval do očí, asi aby se ujistil, že mluvím pravdu. Pak se zase prudce otočil k sestře. Já ho však trhnutím za ruku donutila spolknout slova, která měl na jazyku, a podívat se zpátky na mě.

„Nekřič na ní, prosím. Neudělala to schválně. Souhlasila jsem s tím. Byl to jen pokus o můj štít. Chtěla jsem to.“ Díval se na mě, oči rozšířené vztekem a strachem zároveň. Pak se zase podíval na Celine a nakonec na Laurenta. „Bože, holky, copak jste se úplně zbláznily?“ Pak se vzteklým zavrčením zmizel zpátky do domu.

Bylo mi jasné, že byla Celine ráda, že jí její pokus nevyšel. Způsobila mi bolest a navíc dokázala, co umí. Jakou má nade mnou moc. Nad každým z nás.

Aniž bych od ní odtrhla pohled, sundala jsem ze svého pasu Laurentovu ruku. Už jsem jí nepotřebovala. „Děkuju, Laurente. Můžeš jít prosím dovnitř?“ Vycítila jsem jeho rozpaky. „Opravdu?“ „Opravdu. Za chvíli jsem tam taky.“ „Dobře.“

Váhavě, lidským krokem odešel. Počkala jsem, až uslyším klapnutí dveří a až pak jsem povolila své ztuhlé tělo. Celine se neusmívala, z Michaelova výlevu byla asi ještě dostatečně uzemněná. Nevěděla jsem sice, co přesně jí řekl, ale uměla jsem si to představit v živých barvách.

„Celine, děkuju.“ Vytřeštila na mě oči, tohle asi byla rána pro její ego, když čekala, že jí budu spíš nadávat. „Za co? Za bolest?“ „Ano, protože teď už vím, jaké to je, když tě někdo ovládne. A o to víc se chci naučit se tomu ubránit.“

Dívala se na mě, oči doširoka rozevřené, ústa pootevřená, neschopná slova. „Celine, pomůžeš mi?“ „A…a jak?“ „Chci, abychom v tomhle pokračovaly.“ „To myslíš vážně?“ „Naprosto.“

Odhodlání v mém hlase jí zřejmě konečně přesvědčilo. Už jsme se od sebe tolik nevzdalovaly, seděly jsme naproti sobě v trávě a Celine na mě zase uplatňovala svůj dar. Už ale nebyla tak tvrdá, tak zarytě toužící po mé bolesti. Pochopila, že jsem schopná čelit čemukoliv, abych se zdokonalila.

Další tři neúspěšné pokusy mě naprosto vyčerpaly. Ležela jsem na zádech, v uších mi hučelo a hlavu jsem měla jako by oddělenou od těla. Překvapilo mě, že mi položila ruku na rameno.

„Bello, už bychom toho měly nechat. Ničí tě to. Asi to chce ještě čas.“ S neústupným výrazem jsem se zase posadila. „Ne. Prosím, budeme pokračovat.“ „Nemyslím, že je to ten nejlepší nápad.“ Michaelův hlas za mnou mě vyděsil, kvůli svému momentálnímu stavu jsem ani nezaregistrovala, že přišel za námi.

Palouk už zalévalo měsíční světlo a barvilo vše do stříbrna. Michael stál za mnou, ruce v kapsách, ve tváři ustaraný výraz. Za jeho zády jsem spatřila ostatní včetně Laurenta, jak sedí na verandě a sledují nás. Super, publikum. To mi ještě scházelo.

„Michaele, musím se sebou něco dělat.“ „Ale ne takhle. Vyčerpáváš se.“ „Sakra, jsem v pořádku!“ Prudce jsem vstala, i když mé tělo zaprotestovalo, ale nedala jsem to na sobě znát. Nejsem žádná chudinka. Už ne.

„Bello, nerozčiluj se. Nejde všechno hned.“ „To asi ne, ale můžu se o to alespoň pokusit.“ Položil mi ruku na záda. „Nech toho. Nemá to cenu.“ Vztekle jsem mu ruku odsunula. „Má! Musí mít!“

V tu chvíli jsem ucítila něco nečekaného. Mé tělo, vyčerpané předešlými pokusy, náhle jako by zase ožilo. Víc než ožilo. Během několika vteřin jsem se cítila tak silná jako ještě nikdy. Nevnímala jsem Michaela ani Celine, kteří mě nechápavě pozorovali, a snažila jsem se ten tok síly, kterou jsem cítila uvnitř sebe, nějak identifikovat.

Cítila jsem neuvěřitelnou sílu proudící skrz celé mé tělo. Od nohou se rozlévala výš, až dosáhla k hlavě. V tu chvíli jsem instinktivně vycítila, co musím udělat. Prudce jsem rozpažila obě ruce dlaněmi vzhůru, v nichž se začalo cosi světle modře lesknout. Modré stužky zhmotněné síly z mého těla zde vytvářely obrazce připomínající klubka hadů svíjejícího se nad kořistí.

Ruce jsem nad hlavou spojila. Vycítila jsem tu neskutečnou energii pulsující mi v tu chvíli v uzavřených dlaních a věděla jsem, že chce ven. Že musí ven. Jinak mě zničí.

„Bello, co to…“ Michaelův hlas vyzněl do ztracena. Nevnímala jsem ho. Pomalu jsem se rozhlédla po okolí, po ostatních sedících před srubem, po vrcholcích stromů, temně se rýsujících proti nebi. To je ono. Věděla jsem to. A ve tváři se mi v tu chvíli objevil široký, vítězný úsměv.

Ruce jsem od sebe oddělila a nechala modré klubko jen v jedné. Pak jsem se rozmáchla a vší silou ho hodila co nejdál od sebe i od ostatních. Ten malý, nevinně vyhlížející květ síly rozmetal stromy v místě, kam dopadl. Neshořely, nevybuchly, nic tak dramatického. Prostě se vypařily a nezbylo z nich víc než holý kruh země se spálenou trávou a několika ulomenými větvičkami.

Spustila jsem ruce zpět podél těla a s neutuchajícím úsměvem se otočila k ostatním. Ti němě zírali, neschopni slova. Nikdy neviděli to, co se stalo. Ale já ostatně také ne, tak co. „Michaele, pořád si myslíš, že to nemá cenu?“

Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dead Mind 6.: