Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera Voltery 12. kapitola

27.10.2009 (15:30) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6560×

12. kapitola

Jakmile jsem dorazila do té uličky, naskytl se mi odporný pohled. Tři chlapy se pomalu blížili ke Karin a házeli po ní oplzlými pohledy a dvojsmyslnými narážkami. Ona mohla jen bezmocně ustupovat z jejich dosahu, byla strnulá děsem.

"Hej!" zařvala jsem na ně, aby si mě konečně všimli.

Všichni tři se otočili ke mě.

Jejich překvapené obličeje se ve chvíli opět změnili do toho odporného šklebu. Byla jsem vděčná, že nemůžu zvracet, protože by se mi z nich jinak určitě zvedl žaludek.

"Vypadá to, že si užijeme eště víc švandy, než jsem si myslel." prohodil radostně jeden z nich.

Karin se konečně probrala. Využila jejich nepozornosti a proběhla kolem nich. Cestou zakopla a ošklivě spadla, ale hned zas uháněla bezhlavě mým směrem. Kusek ode mě opět zakopla, znovu jsem ji však upadnout už nenechala. Chytila jsem ji a zvedla na nohy. Držela se mě jako klíště. V tu chvíli jí bylo úplně jedno kdo jsem. Momentálně jsem pro ni bylo to menší zlo.

Když jsem si byla jistá, že už ji nohy udrží, postavila jsem ji ke zdi.

"Zůstaň tady."

Jen mi přikývla.

Znovu jsem se obrátila na ty zmetky. Pomalu se ke mě blížili s natěšenými výrazy. Já jim vyšla vstříc. Na rtech mi pohrával zlověstný úsměv. Nikdy jsem neměla sklony k ubližování lidem, ale tyhle hajzly jsem k lidem nějak nepočítala.

Ten uprostřed ke mě vztáhl ruku, aby mi přejel po paži. V momentě už letěl oproti přeplněným kontejnerům. Při dopadu jsem slyšela, jak mu v těle prasklo několik kostí. Než se stihli zbylí dva vzpamatovat, leželi vedle něj.

Přemýšlela jsem co s nimi, když jsem za zády uslyšela, jak se Karin sesunula podél zdi k zemi. Nechala jsem ty zmetky na pokoji. Vzhledem k tomu jak byli dolámaní si něco takového pěkně dlouho nedovolí.

Sklonila jsem se nad Karin. Vykuleně na mě koukala a čekala co udělám. Vztek mě už dávno ale přešel. Při vzpomínce, jak se ke mě vrhla bez jediného zaváhání jsem se musela pousmát. Ani jsem to nepostřehla, ale oči mi při tom ztratily obvyklou černou barvu a teď mi zlatavě zářily.

Kolem Karin se vznášel pach krve. Utrhla jsem si tedy kus rukávu a obvázala jí ránu na koleně, jak se odřela při pádu. Náhradní oblečení jsem měla v autě, tak mi to bylo jedno.

Opatrně jsem ji pak zvedla a odnesla zpět do auta. Teprve až jsem ji usadila opět na sedadlo spolujezdce, konečně promluvila.

"Děkuju."

"Raději takové kraviny už nedělej." poradila jsem ji s úsměvem.

Do Huntly jsme dorazily za pár hodin. Sídlo - bylo docela výstižné. Byla to budova ve viktoriánském stylu. Po každé straně pompézních dveří se táhlo jedno křídlo domu s vysokými okny rozdělenými na jednotlivé okenní tabulky.

Tak takové ubytování si tedy nechám líbit. Karin vedle mě ohromeně vzdychla. Taky na ni náš nový domov zapůsobil. Vystoupila jsem z auta a pobrala všechny naše věci. Karin se pomalu vydala za mnou. Slyšela jsem zvuk její nevyrovnané chůze. Koleno ji muselo ještě bolet, když tak pajdala.

Uvnitř nás hned v hale uvítalo široké schodiště. Nechtěla jsem ji zbytečně trápit, tak jsem ji v momentě chytla a prostě vynesla do patra. Nechala jsem ji pak stát nad schodištěm v šoku, aby se probrala. Sama jsem se začala rozhlížet po pokojích. Během chvilky jsem měla ložnici vybranou. Nebyla to těžká volba. Z jedné strany k ní přiléhala pracovna a z druhé menší koupelna propojená jen s tímto pokojem.

Karin už také začala nakukovat nesměle do jednotlivých pokojů. Brzy se v jednom zastavila, měl jemné fialkové tapety. Přišla jsem do pokoje za ní.

"Hezký. Zkus se trochu zabydlet. Pak si promluvíme."

Netrvalo ani půl hodiny a nervózně přešlapovala u dveří do mé nové pracovny. Nechtěla jsem ji dlouho trápit. Kývla jsem jí k sedačce a rovnou spustila.

"Možná jsi slyšela nějaké ty báchorky o nás. Jako kůly do srdce, kříže, svěcená voda či účinky slunce. Pravdou je, že nám nic z tohodle neublíží, ale na slunci naše pokožka září. Pokud bysme chodily přímo ve slunečním světle, všichni by poznali, že nejsme tak úplně normální. Proto si vybíráme taková místa, kde bývá často pod mraky či prší. Můžeme tak alespoň částečně normálně žít."

Na chvíli jsem se odmlčela. Zatím se tvářila, že chápe.

"Takové podmínky jsou i tady, poblíž Aberdeenu. Mezi upíry je to poměrně oblíbené místo a proto jsem tady. Budu dávat pozor, aby nedocházelo ke konfliktům a bránit našemu prozrazení.

Tebe ve Volteře kousl jeden z nás ne aby tě zabil, ale aby tě proměnil. Všiml si nějakého talentu u tebe, ale ty jsi ještě příliš mladá, abys ses jako upír dokázala ovládat. Děti nikdy měnit nesmíme. Podle našich pravidel jsi tedy měla zemřít. Povolili mi tvou přeměnu zastavit, ale až budeš starší, musím z tebe udělat jednu z nás."

Byla vyděšená. Došlo jí, že tomu neunikla, že má jen odklad.

"Proč mě musíš změnit?" zavzlykala. Nechtěla se stát tou zrůdou, které viděla vraždit a sápat se po bezmocných lidech.

"Lidé o naší existenci nesmí vědět. V opačném případě je musíme zabít či je proměnit v jednoho z nás. To se však stává málokdy. Proto musíš být se mnou. Z jejich pohledu jsi teď můj majetek a já na tebe musím dávat pozor."

Seděla zhrouceně na sedačce a po tvářích jí stékali slzy. Snažila se to strávit. Opatrně, abych ji nevylekala, jsem před ní poklekla.

"Neboj, přeměním tě, až budeš sama připravená. Pojď." Pomohla jsem ji vstát a odvedla ji do pokoje.

Lehla si na postel a slzy jí stále stékaly po tvářích. Vypadala tak křehce, mohla by mít tak čtrnáct. Byla ještě dítě a přesto ji už žádný život nečekal. Měla jsem chuť plakat taky.

<< Předchozí kapitola     Další kapitola >>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera Voltery 12. kapitola: