Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera magie? Ne! Já jsem jiná! - 10. kapitola

08.10.2010 (18:15) • Arvei • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1761×

10. kapitola – Láska je láska, jen si to uvědomit!

Clea se kolem mě neustále motala a byla ve střehu. Nebavilo mě to… Ano, zemřela jsem, a ano, zase jsem obživla. Ale to nebyl důvod, aby se ke mně chovali jako k naprostému idiotovi. Na jednu stranu jsem byla ráda, že jsem okusila chuť smrti. Ten muž mi dal to, po čem jsem tak dlouho toužila. Chuť se mstít. Doteď mi v uších zněl jeho smích a výhružky, které směřoval mojí rodině.

„Je ti něco?“ zeptal se mě Damien, který mi seděl u nohou, zatímco já si hovila v obrovském křesle. Stmívalo se a na jeho nádhernou tvář dopadaly poslední paprsky slunce, jakoby si užívaly to, že ho smějí líbat. Ach, jak já jim záviděla.

„Ne,“ zalhala jsem a zaklonila hlavu. Bylo toho moc. Moc na mě, na mou rodinu a dokonce i na mého osobního strážce. Cítila jsem z něj neustálé obavy o mé bezpečí a bylo mi líto, že mě bere jen jako svou malou svěřenku.

„Proč mi lžeš?“ dotíral na mě se smutným pohledem.

„Protože kdybych ti řekla pravdu, rozčílil by ses,“ odpověděla jsem mu klidně a věděla, že přesně to by se stalo. Nenáviděl rozhovory na téma my dva. Jakoby si ani nedokázal představit, že by se mě snad jen prstem dotkl. Jenom jsem nechápala, proč se mu tolik hnusím.

„Chci vědět, co trápí moji malou čarodějku,“ usmál se v náznaku žertu.

„A já bych chtěla, aby sis uvědomil, že ta čarodějka není zase tak malá a bohužel ani tvoje,“ pokrčila jsem lhostejně rameny a ani se mu nepodívala do dokonalé tváře. Už jsem toho měla plné zuby, ale zároveň mě jeho netečnost nechávala chladnou. Asi jsem si začínala zvykat.

„Vaneso,“ povzdychl si zničeně.

„Já vím… Já vím,“ zašeptala jsem a rychle zamrkala, abych se zbavila slz.

„Nevíš! Sakra, vůbec nic nevíš!“ rozkřikl se a rychle se postavil na nohy. Jeho výbuch mě překvapil, takže jsem se zmohla jen na nevěřícné zamrkání.

„Damiene?“ dotkla jsem se jeho napjaté paže a ucítila pevné svaly. Přistiženě jsem svou ruku stáhla. Nechtěla jsem ho rozzlobit a zdálo se, že moje přítomnost ho rozrušuje. Se zavrčením dopadl do křesla, zvrátil hlavu do opěrky a zavřel oči.

„Pojď ke mně,“ natáhl ruku, ale oči neotevřel. Nesměle jsem k němu vykročila a jakmile ucítil mou přítomnost, stáhl si mě na klín. Překvapením jsem úplně oněměla. Tohle si nikdy nedovolil.

„Damiene, já jsem tě nechtěla,“ začala jsem koktavě.

„Ale já tě chci,“ přerušil mě. „Chci tě tak moc, až to bolí. Já už to nevydržím… Myslel jsem, že možná… Třeba když se budu hodně snažit… Ale nejde to,“ povzdychl si a otevřel oči. Jejich modrá barva byla teď o to sytější.

„Chtěla bych tě vidět,“ zašeptala jsem.

„Vidíš mě,“ pousmál se.

„Chtěla bych tě vidět doopravdy,“ upřesnila jsem a on ztuhl. Jeho tělo se napjalo a dokonce přestal dýchat. Jeho výraz ztvrdl a jeho oči se na mě zadívaly odmítavě.

„Nechtěj… Je to tvář vraha, Vaneso. Zabíjel jsem v té podobě a udělal mnoho špatných věcí. Já sprostě využíval toho, jak jsem vypadal… Nenuť mě, abych ti ukázal, jakým netvorem jsem býval,“ vdechl mi do tváře.

„Prosím,“ špitla jsem. Jeho výraz zjihl a on se ke mně naklonil. Myslela jsem, že mě políbí, ale on to neudělal. Místo toho, a přímo před mýma očima, se začal měnit. Jeho oči změnily barvu na rudou a já vydechla úžasem. Byl nádherný… Ne, to nebylo to pravé slovo. On byl ztělesněním krásy, dokonalosti, půvabu… A přesto jsem to úplně nevystihla. Jak popsat něco tak překrásného? Žádné slovo ho nedokázalo vystihnout. Dotkla jsem se jeho tváře a překvapilo mě, že pokožka není tak tvrdá jako u mé rodiny. Věděla jsem, jak snadné pro něj muselo být zabíjení. Vždyť i já bych před ním padla na kolena a prosila, aby mě zabil.

„Jsi… nádherný,“ vydechla jsem ohromeně.

„Ne… Jsem netvor,“ ušklíbl se.

„Jak můžeš něco takového říct?“ zavrtěla jsem nad ním hlavou.

„Neznáš mě, Vaneso. Nevíš, čeho jsem schopný… Mohl bych ti ublížit… Stačilo by jenom na chvíli nedávat pozor a mohl bych tě zabít. Jsi tak křehká, tak strašně moc lidská,“ šeptal mi u ucha svým medovým hlasem.

„Ty bys mi neublížil,“ řekla jsem pevně a věřila tomu.

„Ne… Neublížil bych ti v tuhle chvíli, ale nejsem si tak docela jistý, jak bych se ovládal, kdybys mi byla ještě blíž,“ řekl chraplavě a jeho hlas zněl zastřeně.

„Jsem ti blízko a přesto jsi klidný,“ protestovala jsem. Damienovi zajiskřilo v očích a nepatrně se pousmál. Vypadal jako bůh, který sestoupil z nebe, a přesto byla jeho krása svým způsobem pekelná.

„Myslel jsem úplně blízko,“ usmál se a jedním plynulým pohybem si mě v klíně otočil, takže jsem na něm teď seděla obkročmo. Stísněný prostor křesla mi nedovoloval se ani pohnout. Sukně, která mi sahala do půlky stehen, byla teď nebezpečně vykasaná nahoru, takže odhalovala štíhlé nohy, které byly díky Španělsku bronzově hnědé. Damien si mě prohlédl a v jeho očích se zračil chtíč.

„Teď bys mi ublížil?“ zeptala jsem se s lehce vystrašeným podtónem. Damien se zlehka dotkl mého kotníku a dlaní přejel po lýtku až ke koleni. Ani tam se ale nezastavil. Pokračoval po stehně  k pasu a já ucítila, jak jeho touha roste. Slastně jsem přivřela oči, on se pousmál a nechal toho. Stáhl ze mě ruce a dal si je za hlavu.

„Jsi na řadě,“ zazubil se sebevědomě. Zřejmě si myslel, že zařadím zpátečku. Já se ale namísto toho sklonila k jeho krku a stiskla mezi zuby jemnou pokožku šíje. Viděla jsem, jak Damien stiskl pevně čelisti a celý se napjal. Než jsem se vzpamatovala, tiskl si mě na klín a svoje měkké rty přiblížil k mým. A pak mě políbil. Nenásilně, jen mě ochutnal. Zajela jsem mu rukou pod košili a on zvýšil tlak na rtech. Donutil mě otevřít ústa a vklouzl do nich jazykem. Zlehka mi jím přejel po zubech a pak mě políbil naplno. Vášnivě a zároveň něžně. S takovou intenzitou, až jsem se zajíkla. Ucítila jsem, jak mi dlaněmi drtí stehna. Pevně se jich držel a hladil je.

„Vaneso!“ ozvalo se z lesa. Sakra, naši! Vrátili se z lovu i se zbytkem rodiny. Na verandu naštěstí vidět nebylo, takže jsem se rychle vymrštila z křesla, na kterém si hověl Damien. Srovnala jsem si sukni přesně ve chvíli, kdy na verandě přistál Emmett, který seskočil ze stromu.

„Tady jsi, zlato,“ vynořila se za jeho zády máma a mile se na mě usmála. Clea byla hned v jejím závěsu a pozorně sledovala okolí. Na dnešní lov ji museli dostrkat násilím.

„Jste tu nějak brzy,“ zaskřehotala jsem chraplavým hlasem. Damien se za mnou tiše zasmál, a když jsem po něm mrskla pohledem, všimla jsem si, že si navrátil svou lidskou podobu.

„Brzy? Byli jsme pryč dvě hodiny,“ řekla máma se smíchem. Vykročila jsem k ní a ona najednou ztuhla. Zadívala se na moje nohy, které sukně odhalovala, a její výraz ztvrdl, stejně jako výraz táty, který jí za chvíli stál po boku.

„Kdo ti to udělal?“ ukázala na má stehna. Podívala jsem se dolů a zjistila, že Damienovi silné ruce mi na stehně vykouzlily modřinu. Byla malá, ale máma si jí i tak všimla.

„Mám ji už od pondělka, dostala jsem ránu míčem,“ zalhala jsem. Naštěstí mi to máma spolkla a úlevně si oddychla. Uslyšela jsem, jak Damien vstal a došel k nám. Cítila jsem, jak si stoupl za mě a moje tělo se rozvibrovalo.

„Je ti dobře?“ optal se mě starostlivě, ale jeho oči zářily smíchem.

„Dokonale,“ usmála jsem se na něj sladce a zamířila jsem do domu. Okamžitě mě následoval a sedl si vedle mě na pohovku.

„Vaneso, dneska je filmový večer, nezapomněla jsi, že ne?“ oslovila mě Alice. Pousmála jsem se nad naší tradicí. Ona a Jasper spolu s Rose a Emmettem se mnou každý pátek seděli u televize a smáli se kýčovitým filmům. Časem se přidala i Nessie s Jacobem a my z toho udělali párty s popcornem a skvělou náladou. Starouškové, jak nazývala Nessie ostatní členy rodiny, se pokaždé decentně stáhli do ústraní.

„Co to bude dneska?“ zajímala jsem se o výběr filmu.

„Něco na odlehčení… Co takhle nějaký pěkný romantický film? Hon za svobodou?“ mrkla na mě. Kývla jsem a rovnou se připravila na Emmettovy vtípky.

„Můžu se přidat?“ zeptal se Damien.

„Jasně,“ přikývla Alice nadšeně.

„Podmínkou je vzít si něco ujetého,“ zašklebila jsem se na něj zlomyslně.

„Vezmu si tebe,“ zazubil se a měl co dělat, aby utekl před mým hněvem.

Damien

Emmett si ze mě zrovna utahoval, protože ho velice pobavilo tričko s nápisem „POZOR! KOUŠU!". Měl z toho druhé Vánoce a plácal něco v tom smyslu, že se máme maskovat a ne vytrubovat do světa, kterak naše zubní výbava je poněkud jiného rázu.

„Alice! K čertu, vypadám jako idiot!“ ozvala se od schodů rozčíleně Vanesa. Otočil jsem se po tom hlase a nevěřícně zavrtěl hlavou. Ona nevypadala jako idiot, ale naprosto úžasně. I v krátkých růžových trenýrkách, které odhalovaly její dokonalé nohy, a tílku stejné barvy vypadala naprosto dokonale. A na svůdnosti jí neubíraly ani pantofle ve tvaru zajíčků… Nad tím jsem se ale pousmát musel.

„Abych ti ten úsměv z tváře nesmazala,“ prskla na mě vztekle a očima o mě zavadila jen letmo. Od toho našeho erotického okamžiku se mi vyhýbala celý den.

„Jsi k sežrání,“ zazubil jsem se. Vanesa si mě nevraživě přeměřila a svou svůdnou chůzí se dovlnila k pohovce, která byla pro dva a natáhla si nohy po celé délce. S úsměvem jsem k ní dokráčel a zvedl její nohy, abych se mohl prosmýknout k ní. Seděla sice na pohovce, ale její štíhlé nohy spočívaly v mém klíně. Než stihla zaprotestovat, vtiskl jsem jí do klína popcorn a ona začala okamžitě chroustat. Její blízkost ve mně vyvolávala touhu… Ovšem nikoli touhu po její krvi, ale touhu po jejím těle. Miloval jsem ji den ode dne víc. Ačkoli mi Averal dala jasné pokyny, ještě jsem nemusel spěchat. Ještě nepotřebovala výcvik a já jí hodlal dopřát aspoň část života, který si zasloužila.

„Bože, to je zase slaďák,“ chytil se Emm za hlavu. Vanesa se zaujetím sledovala hlavní hrdinku, která se zamilovala do svého ochránce, a v očích jí blýskalo.

„Mlč, moulo!“ hodila po něm popcorn.

„No jo, naše mrně… Tebe ta romantika bere, co?“ zeptal se jí Emmett se smíchem.

„Která holka by si nepřála, aby se do ní její vysněný princ zamiloval? Prožila dobrodružství s někým, koho začínala milovat, a potom zjistila, že je to jen její tělesná stráž… Chápu to… Myslíš, že je s tebou někdo proto, jaká jsi, a najednou je to jen někdo, kdo má chránit tvoji výjimečnost. Nenaštvalo by to? Zradil ji… Zradil její důvěru a nakonec si myslí, že to spraví jeden polibek,“ pokrčila jemně rameny.

„Ale ona se s ním po té hádce nehádala,“ namítla Rose.

„Jo… Já vím,“ pokývala hlavou a nabodla mě na svůj uhrančivý pohled.

„Třeba se do ní taky během toho zamiloval,“ namítl jsem a bylo mi jasné, že teď už není řeč o hlavních hrdinech filmu.

„Jo? Že jí to dává hodně najevo,“ odfrkla si.

„A co má asi tak dělat? Je od ní o hodně starší a nemůže si dovolit, aby kvůli jeho touhám strádala,“ rozčílil jsem se.

„Asi by se měl chovat jako chlap… Není to už malá holka!“ zvýšila taky hlas.

„Lidi, vždyť je to jen film,“ vmísil se do toho Emmett.

„Ehm… Tady už asi nejde o ten film,“ podotkla tiše Alice.

„Jsi zbabělec! Myslíš, že mě můžeš jen tak líbat a pak dělat, jakože se nic nestalo?!“ vyjela po mně a vstala na nohy. Postavil jsem se proti ní a už jsem začínal zuřit.

„A ty se mi kvůli tomu můžeš vyhýbat? Pro mě to taky není lehké, Vaneso… Nemůžu si tě jen tak přivlastnit,“ promnul jsem si oči.

„Nechci, aby sis mě přivlastnil, chci, abys mi řekl, co vlastně chceš?“

„Už jsem ti to jednou řekl a nehodlám se opakovat… Až ti to dojde, přijď,“ vzdal jsem to a otočil se na patě. Miloval jsem ji, ale ona si to musela prvně uvědomit sama a pak až to řešit se mnou. A hlavně si musela uvědomit, co ke mně cítí ona sama… A k tomu potřebovala čas, který jsem jí hodlal dát.

Autor: Arvei, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera magie? Ne! Já jsem jiná! - 10. kapitola: