Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera magie! 6.kapitola

07.06.2010 (10:15) • Arvei • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2158×

Mám předurčeno, vybojovat svůj boj sama!

Ples skončil. A s jeho koncem přišla realita. Už jsem nebyla ta princezna, co měla všechno, na co si vzpomněla. Prince, pohádkové šaty a kouzelný večer. Teď jsem byla vhozena zpátky do reality a ta představovala vyhýbání se Nahuelovi i Embrymu, cvičení schopností a plánování návratu do minulosti. Protože to, co jsem Alici slíbila, jsem hodlala taky splnit. Viděla jsem v jejích očích nedočkavost a jiskru strachu. A doufala, že jí moje pomoc přinese jen to nejlepší.

Zrovna jsem se snažila udržet vodu ze sklenice v určitém tvaru, když do kuchyně vkročil Nahuel a já se ho tolik lekla, že voda se rozlila po desce stolu.

„Sakra,“ sykla jsem a rychle tu spoušť začala uklízet. Z obývacího pokoje mě pobaveně sledoval Emmett s Jesperem. Nahuel se ještě snažil být nápomocný a tak mě chytil za ruku, aby mi vyškubl hadr. Jakmile se mě dotkl, projela mnou jiskra vzrušení a já mu pohlédla do očí. Bylo to poprvé od toho večera, kdy jsem k němu byla tak blízko. Většinou jsem brala nohy na ramena, jen co se objevil ve dveřích. Teď jsem se ale přímému kontaktu neubránila. Jeho oči jiskřily a já musela zalapat po dechu, jak moc mě dostával na kolena. Stačil jediný jeho pohled a já bych zaprodala duši ďáblu. Jenže tu byl taky Embry. Ať už jsem si to přiznávala nebo ne, něco jsem k tomu velkému vlkovi cítila. Jen jsem nedokázala popsat, co to bylo. A nejdůležitější věc… Připadala jsem si, jako bych seděla na dvou židlích zároveň. A to ode mě nebylo fér.

„Vyhýbáš se mi,“ řekl tiše, čímž mě vyrušil z mých úvah. Nemělo cenu zapírat. Statečně jsem tedy čelila jeho pohledu a musela jsem si naplnit plíce vzduchem, abych dokázala odpovědět.

„Je to tak lepší pro oba,“ odpověděla jsem rádoby bez zájmu.

„Je to tak lepší pro tebe… Protože já vím, co chci a půjdu si za tím. Ode mě nemůžeš čekat, že tě nechám tomu čoklovi. Nejsem Edward,“ ušklíbl se lehce a tím rozesmál Emmetta, který podotkl směrem k Jesperovi, že kdyby ho bráška slyšel, tak ho roztrhá na kousky.

„Nahueli, prosím. Já tě žádám, nech mě. Nosím jenom neštěstí, jsem magnet na problémy. Tak… Prosím, nech mě být. Vždyť… To, co se stalo na plese…“ Najednou jsem nevěděla jak dál. Co jsem mu měla říct? Že pro mě sice ten jediný polibek znamenal hodně, ale že prostě nemůžu? Myslel by si, že jsem padla na hlavu.

„Myslíš tohle,“ zašeptal a než jsem se nadála, přitiskl si mě k sobě, zblízka se mi zahleděl do očí, a pak mě políbil. Nejdřív jsem se mu vzpírala, ale on měl samozřejmě větší sílu. A nakonec jsem se už ani nesnažila. Jen jsem ho objala kolem pasu a ucítila na rtech jeho lehký úsměv, než si mě vysadil na pult a rukou mi zajel do vlasů.

„Ehmehm,“ odkašlal si někdo za mnou a já ho od sebe prudce odstrčila. Rychle jsem seskočila z pultu a poupravila si košili, kterou mi vykasal vysoko nad pas. Ve dveřích stála Bella s Edwardem a oba vypadali pobaveně. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev a tak jsem spěšně odvrátila hlavu.

„My tady něco… Hledáme,“ vykoktala jsem ze sebe a na důkaz svého tvrzení jsem se začala přehrabovat v poličkách. Bylo to tak postavené na hlavu, že jsem se té absurditě, kterou jsem vymyslela, musela pousmát. Jenže smích mi zmrzl na rtech, když se za nimi vynořil Embry.

„Ahoj,“ usmál se na mě a já uslyšela Nahuelovo tiché vrčení.

„A-ahoj,“ vyhrkla jsem a nevěděla kam s očima.

„Je ti něco? Nemáš teplotu? Jsi nějaká červená?“ zeptal se mě Embry starostlivě a já zrudla ještě víc. Kdyby věděl, co jsem tady před chvíli dělala, určitě by se tolik nedivil.

„Já totiž… Asi jo. Jsem nějaká nemocná a… Teda chci říct, že mi není moc dobře, možná bych měla,“ zamotávala jsem se do toho čím dál víc a na Nahuelovi bylo vidět, že se mým chováním baví. Zmetek! Tohle mu nedaruju!

„Co to tady,“ nedopověděl Embry a rovnou ke mně přišel, aby mi otočil tvář k světlu.

„Máš rozmazanou rtěnku,“ usmál se mé nešikovnosti a ve mně by se v tu chvíli krve nedořezali. Zatracená Alice! To její líčení mě přivede do hrobu. Jenže než jsem si stihla oddychnout, že to Embrymu nedošlo, jeho hnědé oči potemněly a najednou se prudce otočil na Nahuela. Ten měl na ústech samozřejmě taky stopy po rudé okrase mých rtů a Embrymu to okamžitě došlo. Pustil mou tvář a zamračil se.

„Chápu,“ řekl jenom a vypařil se. Prudce jsem švihla utěrkou na zem a vyběhla schody do pokoje, aniž bych zapomněla za sebou třísknout dveřmi. Tak a konec! Žádní kluci, prostě nic! Tohle nemám zapotřebí. Oba si na mě dělají nějaké nároky, či co. Blížil se čas Vánoc a to je, pokud vím, období klidu a pohody. A zatím to tu vřelo jako v papiňáku, protože pánové se propalovali nenávistnými pohledy při každé příležitosti.

„Můžu?“ nakoukla do pokoje Bella a s mým dovolením si ke mně sedla na postel.

„Jen jsem ti chtěla říct, že vím, v jakém jsi postavení. Zažila jsem skoro to samé. Vlastně úplně to samé. Upíři a vlkodlaci se nikdy neměli v lásce, a když mezi ně postavíš ženu… No, chraň bůh toho, kdo se jim připlete do cesty,“ zasmála se Bella.

„Není to vtipné,“ zavrčela jsem.

„Máš pravdu. Ale zase na druhou stranu je to trošku komické. Tahle rodina prostě přitahuje extrémy. Jacob se otiskne do poloviční upírky, já jsem se zamilovala do upíra, čarodějka si vybírá mezi rasami, které by měla lovit,“ usmála se.

„Nevybírám si. Nevím, co jim zase přeletělo přes nos. Oběma. Chovají se jako malé děti,“ založila jsem si ruce na prsou a zamračeně se podívala ven.

„Nechceš s námi jet dnes večer na nákupy? Alice bude shánět ještě poslední dárky pod stromeček a my s Rose a Esme taky nemáme všechno,“ nabídla mi.

„Ne. A Alice řekni, že taky nikam nejede. Večer bude úplněk. A jak jsem se dozvěděla, v ten samý den před mnoha lety byl taky. Přesně ve 20. letech 20. století. Doba, kdy byla Alice přeměněna. Ideální čas na cestu do minulosti. Průchod bude otevřený a já se nebudu muset tolik namáhat,“ vysvětlila jsem s pohledem upřeným na modrou oblohu, která se ještě nechystala jít spát.

„Ví už o tom Alice?“ zeptala se mě Bella.

„Ne. Zjistila jsem to teprve dneska ráno,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Je to nebezpečné?“ vyzvídala dál Bella.

„Pro ni? Ne,“ usmála jsem se.

„A pro tebe?“ zamračila se. Neodpověděla jsem jí hned. Kochala jsem se pohledem na modrou oblohu, ale nakonec jsem se zhluboka nadechla a lehce kývla.

„Jak moc nebezpečné?“ chtěla vědět Bella.

„Smrtelně,“ odpověděla jsem jí popravdě. „Stačí jedno malé zaváhání, jedno nesprávné rozhodnutí a moje pozemské tělo naposledy vydechne. Jestli se moc rozruším… Ale to se nestane. Moc mi záleží na tom, aby Alice dostala to, po čem touží celou svou existenci. Aby věděla, kdo je. Vzpomínám si na dobu, kdy jsem to nevěděla já sama. Nic není horší, než nevědět, kam patříš. Kdo vlastně jsi… Alice se to dnes dozví. I kdybych měla vypustit duši, zjistí, kdo byla jako člověk,“ přimhouřila jsem oči v zamyšlení.

„Azer, promiň, že se na to ptám, ale kde je vlastně tvůj otec? Vím, že matku ti zabili, ale zajímalo by mě, kdo je  tvůj otec?“ přešla Bella po pokoji.

„To mě taky. Snažila jsem se na to přijít, ale potupná poznámka v mém rodném listě ve stylu: otec neznámý, mě odradila od dalšího pátrání. Neřekla bych, že to matka nevěděla. Spíš nechtěla, abych se to někdy dozvěděla. A myslím, že jedině ona to se mnou myslela vždycky dobře, když byla ochotna pro mě zemřít. Věřím jí, že není důležité, kdo je můj otec. Jestli tomu osud bude chtít, možná se to jednou dozvím, ale to je ve hvězdách,“ pokrčila jsem rameny.

„Víš, jaká tvá matka byla?“

„Zjišťovala jsem to. Prý žila v době těhotenství v klášteře. Ukázali mi tam i její fotku. Zvláštní na tom je, že jsem po ní zdědila jenom tvář. Tvar a rysy, ale nemám barvu jejích očí, ani její vlasy. Ona byla blondýnka s hnědýma očima. Já jsem modrooká a vlasy mám černé. Pravděpodobně jsem to zdědila po otci,“ ušklíbla jsem se nad slovem otec. Zvláštní, jak se dokážu vyjádřit o člověku, kterého vůbec neznám, pomyslela jsem si.

„Je mi líto, že jsi ani jednoho nepoznala,“ stiskla mi Bella rameno.

„Osud. Asi mám předurčeno, žít svůj boj sama. Život je vlastně boj. A jen ti nejtvrdší můžou vyhrát,“ zopakovala jsem slova, která mi řekl jeden upír, než jsem ho poslala do horoucích pekel.

„Teď máš nás,“ objala mě Bella. Zahleděla jsem se někam za ni a ušklíbla jsem se.

„To mám,“ řekla jsem. Ale na jak dlouho, stačila jsem si ještě pomyslet, než do pokoje vešel Edward.

Autor: Arvei, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera magie! 6.kapitola: