Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dance is my life! 14. kapitola


Dance is my life! 14. kapitolaDalší dílek. Už jsem na to příšla. Hurá=) Pokusím se dneska napsat ještě jeden dílek a ten mě múza přímo pohltila, takže to bude doufám velký nával psaní=) Díky za kometáře a prosím moc o další. Strašně moc mě to těší, ani nevíte jak. Díky ZdeLla..=)

Ponořila jsem se do toho neklidného spánku a jak jsem tušila, zdál se mi sen:


Seděla jsem na židli. No, nevím, jestli by se tomu dalo říkat židle, ale vypadalo to spíš jako trůn, a své ruce jsem měla opřené vznešeně o dvě pozlacená opěradla. Přede mnou stál anděl a vypadal, jako by mu někdo zlomil srdce a vythl mu ho z hrudi. Najednou promluvil svým krásným sametovým hlasem, který zněl tak bolestivě, že se mi zkřivila tvář jeho bolestí.

„Miluji tě, Bello. Ale radši zemřu, než abych se díval, jak ničíš svět," řekl a já vůbec nevěděla, o co se tu jedná. Nějací dva muži k němu přistoupili a chytli ho, každý z jedné strany za ruce. Ten muž, co seděl vedle mě, měl černé vlasy a tmavě hnědý až skoro černý plášt. Všichni ho měli tmavě hnědý, jen já temně černý jako temnota, do které padáte, když vás opuští život.

Ten muž vstal a přistoupil k anděli. Uchopil ho na lících a samolibě se usmál. Nevěděla jsem, co mám čekat, a tak jsem jen tupě seděla a čekala jsem, co se bude dít dál. Můj sluch byl dokonalý a tak jsem slyšela poslední slova, které anděl vydechl.

Miluji tě, Bell," řekl a ti dva, co ho drželi za ruce prudce trhli a jeho ruce jim zůstali v rukou.

Ten muž, co vstal, jedním pohybem utrhl andělovu hlavu. Bylo to, jako když fouknete do domečku z karet a ten se sesype. Takhle to bylo se mnou. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo dlouhé a bolestné:
„Nééé!"


Můj sen skočil s dlouhým výkřikem a já si uvědomila, že sedím na nemocniční posteli a z úst mi vychází to bolestné: „Né!" Hledala jsem anděla, který by měl sedět vedle mé postele, ale nikdo tam nebyl. Nikdo v celém pokoji nebyl. Popadla mě panika a já rychle sklouzla z postele.

Byla jsem bosá, ale to mi vůbec nevadilo. Prudce jsem otevřela dveře a vyběhla jsem ven. Dlouhá nemocniční chodba byla prázná. Nikdo v ní nebyl a to bylo nejhorší. Rozběhla jsem se doleva, protože na konci na tuhle chodbu navazovala druhá. Moje paty dopadající na zem, se rozléhaly po celé chodbě. Běžela jsem pořád dál a panika se rozlévala po celém mém těle. Musím ho najít!

On nemohl zemřít, byl to jen sen! Jen sen! Opakovala jsem si pořád dokola, abych se z toho nezbláznila. Utíkala jsem po chodbě a už jsem byla na konci a zabočila jsem do druhé. Také prázná. Myslela jsem, že mě ta tíha paniky srazí k zemi, ale nemohla jsem to vzdát!  Zase se mé rychlé kroky rozléhaly všude, ale nevnímala jsem je. Utíkala jsem dál a dál, do další chodby.

Už jsem se blížila k další chodbě a zabočila jsem, zase prázdná. Už jsem ani nevnímala, kolik chodeb jsem míjela, ale jediné, co jsem věděla, bylo to, že byly úplně všechny prázdné. Utíkala jsem pořád dál a všude ho hledala, ale nic, nikde.

Doběhla jsem na další konec nějaké chodby, která byla skoro celá ponořená ve tmě, ale dalo se do ní vidět. Už jsem to nevydržela a kolena se mi podlomila. Seděla jsem na zemi, zlomená. Kde je? Kde je? Najednou jsem před sebou něco uslyšela. Koukla jsem se nahoru a viděla jsem, že dveře, asi uprostřed chodby se otevřely a z nich vycházely nějaké hlasy.

Okamžitě jsem je poznala. Byl to anděl a ten druhý doktor, který byl nade mnou, když jsem se probudila. Napjatě a s nadějí jsem rentgenovala ty dveře. I když jsem veděla, že to je on, nemohla jsem si pořád být jistá. Najednou z nich vyšel ten anděl, kterého jsem takovou dobu hledala. Nevěděl, že tu jsem, otočil se a pohlédl mým směrem. Zarazil se a překvapeně na mě koukal.

Neváhala jsem nad ničím a rychle jsem se zvedla. Rozeběhla jsem se k němu. Pořád stál překvapeně na jednom místě a nemohl se vzpamatovat. Co nejrychleji jsem se k němu chtěla dostat a tak jsem běžela jako o závod. Blížila jsem se k němu a už jsem byla asi dva metry od něj. Přišlo mi to jako dva kilometry. Neváhala jsem ani vteřinku a vrhla jsem se mu kolem krku.

Našla jsem ho! Byl to jen sen! Našla jsem ho! Anděla! Byla jsem nejšťastnější člověk na světě. Co nejvíce jsem se k němu přitiskla. Našla jsem ho! Stál jako solný sloup a já si až po nějaké chvíli uvědomila, co dělám. Pustila jsem ho a o pár kroků jsem ustoupila. Cítila jsem, jak se mi červeň nahrnula do tváří a sklopila jsem zrak.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dance is my life! 14. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!