Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další šance - 17. kapitola

15.08.2010 (20:30) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4517×

Abych se přiznala, z první návštěvy školy po tak dlouhé době jsem měla docela nervy. Připadala jsem si skoro jako ten úplně první den. Bála jsem se, že na mě budou zas všichni zírat, a kolem mě si budou všichni šuškat s pohledem upřeným na mě.
Ale nebylo to všechno, tohle bude vůbec poprvé, co nás ostatní uvidí s Edwardem společně, bok po boku, ale ne jako přátele, nýbrž jako partneři.
Bože, to znělo děsně.
Jak všichni ví a jak už jsem i já stihla zjistit, tady ve Forks se dlouhou dobu nikdy nic neutají. Drby se tady šíří doslova jako lavina a není nic, čím by se ji dalo zastavit.
Zpočátku to nebylo vůbec tak horké. Náš ročník měl vyučování až na devět, takže většina ostatních studentů už byla v době našeho příjezdu na školní parkoviště zavřená ve třídách a biflovala se nové učivo. Tudíž na okounění tady zbyla pouze malá hrstka lidí, která sice při pohledu na naše propletené ruce v první chvíli nechápavě valila oči, ale vzápětí své výrazy dokázali ovládnout a dělali, že si vůbec ničeho nevšimli. 
O přestávkách dopoledne už to však bylo horší. Někomu jsme sice nestáli ani za pohled, ale našlo se pár, kteří se přímo uprostřed chodby zastavili a chvíli si nás rentgenovým pohledem měřili od hlavy až k patě a tam a zpátky, znovu a znovu.
Edward se tomu sice smál a říkal, že z jejich myšlenek by se dal sepsat komický román, ale já jsem pokaždé pouze rudla a rudla a… no dobře, přiznám se, jako největší zbabělec jsem se tiskla k Edwardovi co nejvíc, jakoby mě snad ty pohledy mohly ukamenovat a on byl jediný, kdo mě před nimi dokázal uchránit. 
No, i když, u pár školních krásek by i vraždění očima nejspíš bylo možné.
Takže když jsme potom po druhé hodině odpolední konečně nasedli do auta a vydali jsme se ke školce pro Lilly, nehorázně se mi ulevilo.
„Copak? Dostala jsi dneska hromady úkolů?“ rýpnul si Edward s pozvednutými koutky. Věděl, že tohle není ten pravý důvod mého rozčarování, ale snažil se mě udržet v dobré náladě a já jsem mu za to svým způsobem byla vděčná.
Místo odpovědi jsem si hlasitě povzdechla a zabořila se hlavou do opěrky na sedadle.
Edward sundal jednu ruku z volantu a pevně stisknul mou dlaň. „Však je to přejde,“ konejšil mě a na okamžik se mi zadíval do očí, než se zase zahleděl na silnici, protože před námi byla odbočka.
„Já vím,“ přisvědčila jsem. „Ale… prostě je to zvláštní. To, jak tady všichni všechno řeší.“
„Ve velkoměstech to je úplně jiné, že?“
Přikývla jsem. „Jo. Tam nikdy nikoho nezajímalo, jestli tamten chodí s tou a támhleta s tamtím. Vždyť tam se většina ani neznala.“
„To je právě to,“ říkal Edward klidně. „Tady se znají všichni a proto je pro ně, promiň mi to označení, nová atrakce všechno, co se kde šustne.“
„To je horší jak školní sraz sedmdesátiletých babiček,“ zoufala jsem tiše a odvrátila hlavu k oknu.
Zaslechla jsem Edwardův smích, který skvěle pročistil atmosféru, a já jsem byla ráda, že už jsme si potom byli zase schopni povídat o normálních věcech.
Najednou Edward stočil volant na lesní cestu k jejich domu. Tázavě jsem pozvedla obočí. Že by upíří paměť nebyla až tak dobrá, jak se chvástal? „Edwarde? Školka byla rovně,“ připomněla jsem mu a čekala, až auto zase otočí.
„Já vím, ale my tam nejedeme,“ odpověděl klidně a dál se díval zaujatě na kamennou cestičku před sebou.
„A proč?“
„Emmett si vydupal, že ji chce vyzvednout sám. Právě teď už je tam a nejspíš ji nakládá do auta.“
Naštvaně jsem stáhla obočí k sobě. „Vždyť on mi ji úplně přebere!“ postěžovala jsem si uraženě.
Docela mě naštvalo, když se Edward znovu zachechtal. „Takhle si to nesmíš brát. Ona jeho i ostatní má ráda, ale jenom jako velké kamarády. Ti ve školce jí přijdou hrozně nudní.“
„To nic nemění na tom, že za chvíli už se mnou nebude chtít trávit čas vůbec,“ utrousila jsem suše.
„Tak to není. Pro ni jsi pořád ta nejlepší ty. Ty jsi její matka, tys ji vychovala, to s tebou strávila už od narození nejvíce času.“
Povzdechla jsem si. „Ale malé děti většinou na vděčnost neberou ohledy a prostě dělají to, co chtějí.“
Edward zavrtěl hlavou. „Věř mi. To já jsem ten, kdo má přístup k jejím myšlenkám, na to nezapomínej.“
„No jasně, pane Vševědoucí.“ Zavrtěla jsem hlavou a vedle mě se ozval Edwardův smích.
Zbytek cesty už probíhal v klidu, povídali jsme si o různých věcech, o Lillyině oslavě narozenin, o nadcházejících Vánocích a plánech do nového roku.
Čas s Edwardem ubíhal hrozně rychle. Než jsem se nadála, parkovali jsme v garáži a asi vteřinu potom, co utichl motor, stál Edward u mých dveří a vesele se na mě zubil.
„Hele, není hezké se takhle předvádět!“ vydechla jsem uraženě. Nelíbilo se mi, když se najednou vedle mě tak rychle zjevil. Akorát jsem si vždycky vzpomněla, jak já jsem oproti němu pomalá. A nemotorná!
„Nemrač se,“ usmál se na mě a pomohl mi vystoupit z auta. „Ty sice vypadáš kouzelně v každé situaci, ale úsměv ti přeci jenom sluší mnohem, mnohem víc.“
Políbil mě na čelo, přímo na tu zamračenou vrásku, která se proti mé vůli pod jeho ledovým dotykem naprosto vyhladila.
„Vidíš? Takhle se mi líbíš,“ usmál se na mě a s mou rukou propletenou v jeho vykročil ke dveřím.
Prošli jsme liduprázdným, i upíruprázdým, obývákem a pokračovali jsme po schodech až nahoru. Vlastně, všude tady bylo zvláštní mrtvo. Nikde ani noha. Že by tu ani Esme nebyla?
Nedalo mi to a vyslovila jsem své myšlenky nahlas.
„Ne, nikdo tady není,“ potvrdil mi Edward a volnou rukou otevřel dveře do jeho pokoje, ke kterým jsme mezitím došli. Uvědomila jsem si, že jsem tady vlastně ještě nebyla, celou tu dobu, co jsme s Lilly tady, jsme kolem těch dveří chodily, ale nikdy jsme nebyly uvnitř. Tedy, alespoň já ne, protože jsem celou dobu pouze ležela zavřená v pokoji pro hosty a všichni mě považovali za obrovského maroda, takže mě málem nepustili ani na záchod a u postele div nedrželi hlídky.
S úžasem jsem se rozhlédla kolem sebe. Stejně jako zbytek domu, i tady to bylo sladěno do světlých barev. Ale vůbec poprvé jsem tady v této vile spatřila i různé odstíny modré, kterými byl pokoj dozdoben. Sametové povlečení na posteli, polštářky na pohovce, akvarelové obrazy na zdi a různé doplňky.
„Moc hezký pokoj, to sis navrhoval sám?“ zeptala jsem se a popošla kousek za ním, protože mě za ruku pořád jemně táhnul dál.
„Kdepak,“ zavrtěl hlavou a usmál se. „To Esme. Skvěle to s tímhle umí. Stačí jí pouze říct, jak by sis to představovala, a za chvíli už máš pokoj hotový.“
Došli jsme až ke gauči a já jsem se pořád obdivně rozhlížela kolem. Proto jsem se trochu lekla, když mi někdo podlomil nohy, a když jsem se vzpamatovala, seděla jsem Edwardovi na klíně.
„Co jsme si řekli?“ upozornila jsem ho přísně a on se zasmál.
„Tak mi to odpusť, prosím,“ zamumlal a přitiskl se rty na můj krk. Proč tohle dělá? Copak ho tak moc těší slyšet můj rozhozený dech a sprintující srdce? Dívat se, jak mé tváře nabírají rajčatový odstín, a jak mu najednou všechno odpouštím?
Odtáhl se a se zářivým úsměvem mi pohlédl do očí. V těch topazových studánkách jsem viděla tolik pocitů. Ale ne jen jeho, odrážely se tam i mé vlastní.
Ta obrovská láska byla neuvěřitelná. Nevěřila jsem, že by někdo mohl něco tak silného někdy cítit. Připadala jsem si tak… jedinečná. Ano, to bylo přesné. Přišlo mi, že jsem ten nejšťastnější člověk pod sluncem. Ano, každý den jsem narážela na zamilované dvojice. Ať už to byli puberťáci nebo dědečkové a babičky, co se procházejí po parku. 
Ale já s Edwardem? To nemohla být ta láska, kterou všude vidím. Tohle muselo být něco mnohem, mnohem většího.
Sám překonal tu vzdálenost, která rozdělovala naše rty, a něžně, až tak láskyplně, jakoby právě myslel na to samé co já, mě políbil.
V břiše mi něco explodovalo a naráz mi tam vylítly stovky malých motýlků, kteří svými drobnými křidélky naráželi o sebe. Vždycky jsem si myslela, že je to pouze knižní výmysl, ale až Edward mě přesvědčil o opačné skutečnosti.
Naše těla se k sobě přibližovala, až jsme se hrudníky přitiskli o sebe. Cítila jsem se úžasně. Jeho blízkost totiž byla úžasná a ještě mnohem krásnější.
Jedna jeho ruka mě lehoučce vískala ve vlasech a ta druhá mě hladila po zádech. Jeho ledovou kůži jsem při tom tření vůbec nebyla schopna vnímat, má horkost to vše přebíjela.
Cítila jsem srdce, které mi zevnitř naráželo do prsou, bilo v nepravidelném rytmu a mně do tváří opět stoupla tichá červeň, když jsem si uvědomila, že Edward to určitě slyší. 
Edward své motýlí polibky přesunul na krk a já jsem tak mohla popadnout dech, který mi momentálně scházel. 
Cítila jsem Edwarda všude, jeho ruce si mě k sobě stále přitahovaly a já jsem přistihla moje paže, jak dělají to samé. Jednaly za mě a vůbec mi nedaly možnost k protestům, i když bych nejspíš protestovat měla.
Věděla jsem totiž, že dál by to zajít nemělo.
Neměli bychom to dovolit. Milujeme se, ale nemyslím si, že jsme připraveni to zpečetit tak vážným krokem.
Tedy, alespoň já ne. Dlouhou dobu jsem si to nechtěla přiznat, ale teď už jsem musela. Ano, bála jsem se. Hodně jsem se bála a nedokázala jsem si to logicky vysvětlit.
Vím, že už vlastně nejsem ehmm… panna, ale tím to možná bylo ještě horší. Na své poprvé totiž nemám žádné vzpomínky, pouze tu šílenou bolest po tom, co jsem se probrala z vlivu omamných látek. Bolest, bolest a zase jenom bolest.
Jak ostatní mohou mluvit o tom skvělém a blaženém pocitu? Vždyť já jsem trpěla!
Edward se znovu přesunul na mé rty, ale já jsem při těchto myšlenkách nedokázala už nijak reagovat.
Samozřejmě mu to neuniklo. Odtáhl se a já jsem na zavřených víčkách ucítila jeho pohled. Otevřela jsem oči a smutně se na něj podívala. Co bych teď měla říct, aby tahle situace nebyla tak trapná? Už jen při myšlenkách na to se mi svíral žaludek.
„Promiň,“ zašeptal najednou Edward, Nechápala jsem to. Proč? A za co?
„Ty se omlouváš mně?“ vyhrkla jsem nechápavě a potom jsem zavrtěla hlavou. „Ne, Edwarde, ty promiň.“
„Ale já ti přece nemám co prominout. Ty jsi nic neudělala.“ Trochu uvolnil naše pevné objetí a opatrně mi přejel prstem po tváři.
„A ty snad jo?“
Zasmál se nastalé situaci a já jsem byla vděčná, že se atmosféra trochu uvolnila. Bála jsem se, že se mě bude vyptávat, co se stalo, že se bude obviňovat, že určitě udělal něco špatně, a tak dále. 
Zvuk přijíždějícího auta pro mě tedy byl jako boží dar. S Edwardem jsme se postavili na nohy a pomaloučku jsme ruku v ruce sešli až dolů, kde právě v tu chvíli Emmett s Rosalií sundávali Lilly bundu a boty, které byly na zimní období až příliš neobvyklé, ale neměla jsem to Alici za zlé, protože sníh ještě nenapadl a teploty venku se i přesto, že bylo zamračeno, pohupovaly na příjemných patnácti až devatenácti stupních.
Místo vysněné bílé pokrývky padal pouze neustálý deštík, a já jsem se každý večer modlila, abychom zažili první Vánoce na sněhu.

Celé odpoledne jsme si s Lilly všichni hráli. Vytáhli jsme stavebnice, potom jsme si malovali, převlíkali panenky… Bylo skoro k smíchu, jak kolem ní všichni poskakovali. A že jsem se v duchu skutečně uchichtla, když mi to připomnělo pohled na princeznu, které se všichni oddaně věnují. Ano, tohle označení bylo přesné. Ona byla malá vévodkyně a všichni ostatní byli poslíčkové, kteří se za každou cenu snažili upoutat její pozornost.
K večeru mi zavolal Charlie, aby mi sdělil to, co už jsem věděla od Alice. Že se vrací dřív. Snažila jsem se hrát překvapenou, ale dobrá herečka jsem nikdy nebyla, proto mě docela překvapilo, když si Charlie ničeho nevšiml.
Potom jsme ještě s Lilly absolvovali večerníček, a když potom konečně padla unavená do postele, byla jsem naprosto grogy. A pomyšlení na hromadu úkolů, které mě ještě čekají, jsem otráveně zasténala. Tohle je na mě prostě moc.
Ale nedalo se nic dělat. Škola je důležitější než spánek – tak mi to alespoň vždycky všichni říkali.
A proto jsem si rozsvítila lampičku, otevřela učebnice a sešity s poznámkami, a za Edwardovy pomoci jsem se ještě další dvě hodiny učila a učila…

Omlouvám se, tahle kapitolka byla celkem o ničem. Ale slibuju, že a se vrátím z dovolené, konečně se začne něco dít. Proto prosím o trpělivost. Komentáře asi po tomhle dílku čekat nebudu, ale ani kritikou neopovrhuju. ;)

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Další šance - 17. kapitola: