Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ďáblova snoubenka - 19. Rodina + Epilog

01.05.2010 (08:00) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3815×

RODINA
(Bella)

Uplynulo už pár hodin, slunce pomalu zacházelo a nebe čeřily mraky zbarvené vlivem zapadajícího slunce do ruda. Seděla jsem na schodech před domem po boku Edwarda. Oba jsme tiše sledovali les před námi a slunce nad ním. Bylo už slabé a jen tak tak osvětlovalo okolní krajinu. Edward se v něm sem tam blýskl, nic víc. Už před hodinou jsem souhlasila, že se najím, abych měla klid a mohla v klidu přemýšlet. Jídlo od Esme je sice výborné, ale dnes jsem ho nedokázala pořádně ocenit.

Co když se už nevrátí? Co když mě nenávidí? Co když se jí něco stalo? Spousta otázek a nikdo neví, co se stalo nebo stane. I Alice na to dnes krátká a Jasper se sice snaží, ale mé emoce zklidnit nedokáže. Moje dcera, která se kvůli mně ani nenarodila a téměř dospělá se bez jakýchkoliv vzpomínek zhmotnila, je někde tam venku a já nevím, jestli je v pořádku a jestli mi to někdy odpustí. Edward sice stále dokola opakoval, že je to jeho vina a já si nemám nic vyčítat, ale neposlouchala jsem ho. Jen já vím, jak to mělo být, kdybych nebyla tak hloupá a slabá!

Pak se ale mezi stromy objevila silueta dívčí postavy a zastavila se. Zapadající slunce mi svítilo do očí a můj slabý lidský zrak nepoznával, zda-li je to opravdu Nessie, jestli je v pořádku a jak se tváří. Nezbývalo mi nic jiného, než čekat, až sama přijde. Ale ona tam pořád stála ve stínu vysokých stromů a nejspíš sedívala sem. Celým tělem mi prostupovala nervozita a jí si div nezačala okousávat nehty.

„Mami!“ ozval se ten překrásný hlásek mé dcery. Pak mé pomalé lidské smysly zaregistrovaly pouhou čmouhu a o chvíli později přede mnou stála Reneesme s úsměvem od ucha k uchu a stínila tak slunečním paprskům dopadat na mou tvář. Se zatajeným dechem jsem sledovala tu krásnou bronzovlasou dívku, tak moc podobnou Edwardovi jen s mýma očima. Na nic jsem nečekala, vyskočila na nohy a pevně ji objala.

Byla jsem neskutečně šťastná a tiskla se ke své dceři, co nejvíc to šlo. Ona mě také pevně objímala, ale její stisk byl mnohem silnější. Téměř jsem nemohla dýchat a trup mě od toho mačkání pálil. Ale to všechno bylo teď vedlejší. Konečně jsem svírala Nessie pevně v náručí a mohla si oddychnout. Vrátila se. Šeptala jsem jí do ucha omluvy a slova útěchy. Že už bude vše jen dobré a nic se nám nestane. A poprvé za svůj život i neživot jsem si byla jistá, že je to pravda. Cítila jsem, že je vše tak, jak má a my můžeme klidně žít naši věčnost.

Po značné době se Ness s úsměvem odtáhla a skočila do připravené Edwardovi náruče. Ani jsem nepostřehla kdy, ale najednou jsme tam stáli všichni, celá rodina. Nessie je postupně všechny objala a já si připadala naprosto šťastná. Edward si mě přitáhl ke svému tělu a políbil do vlasů.
„Lásko, mohli bychom se jít na chvíli projít?“ zašeptal mi do vlasů, ale bylo mi jasné, že to slyšeli všichni. Moc se mi nechtělo teď, když máme Ness, než jsem však stačila odmítnout, ozvala se Alice.
„Tak pojď Nessie, musíš být unavená. Nachystaly jsme ti s Esme pokoj. Zítra ti všechno povyprávíme a vysvětlíme, dobře?“

Nessie přikývla a odešla s ostatními do domu. Sice bych teď mnohem radši byla se všemi, ale i taková romantická procházka při západu slunce nebyla k zahození. Popadla jsem Edwardovu ruku a společně jsme zamířili do lesa. Užívala jsem si tu atmosféru mezi námi. Něžně mě držel za ruku a nedíval se na zem, jen na mě.

Po pár minutách tiché chůze se zastavil na menším paloučku. Byl krásný. Zem byla zase po dlouhé době suchá, a ten malý travnatý kousek přírody obehnaný hustým lesem, mi připadal tak zvláštně klidný a příjemný. Došli jsme beze slova doprostřed té nádhery a zastavili se. Rozhlížela jsem se kolem. Toto místo mi připomínalo naši louku ve Forks, bylo tu toho tolik podobného a přesto vše úplně jiné. Byla jsem tak zabraná do srovnávání těchto dvou míst, že jsem ani nepostřehla, jak moje ruka osaměla a Edward po mém boku zmizel. Zmateně a s narůstající panikou jsem se rozhlédla a následně se mi zatajil dech a srdce prudce rozbušilo. Bylo mi jasné, co se chytá udělat.

Klečel tam přede mnou v hustém porostu trávy a kvítí a zbožně mě pozoroval. Pak jeho ruka na chvilku zmizela a než jsem se stihla podívat kam, byla zpátky, ale už ne prázdná. Držel v ní bílou zdobenou krabičku.

„Isabello Swanová, prokážeš mi tu čest a staneš se mou ženou?“ zeptal se a jeho pohled se mi zarýval hluboko pod kůži. Měla jsem na jazyku odpověď, když se mi zatočila hlava a pak mě pohltila temnota.

xxx

Za chvíli, nebo možná za rok, jsem konečně začala cítit a vnímat. Bohužel ale ne to, co bych si přála. Celé mé tělo zachvátily plameny a mě v tu ránu jasné, co se děje. Nic jsem neslyšela, nemohla se hýbat a nic necítila. Přeměna…

Když mé srdce konečně utichlo a oheň opustil mé tělo, vzpomněla jsem si, co se stalo, než jsem tam tenkrát omdlela. Moc jsem si přála být jeho ženou, oficiálně mu patřit a být součástí jeho rodiny. Moc jsem si přála, aby i on patřil mě, navždycky. Otevřela jsem svoje znovu funkční a nezakalené upíří oči a s potěšením zjistila, že jsou snad lepší než ty ďábelské. Dál jsem se nad tímto faktem nepozastavovala a vyhledala Edwarda. Pohlédla jsem do jeho andělského obličeje a řekla to slovo: „Ano.“

EPILOG

Ahoj mami a tati. Omlouvám se za svůj útěk, ale jinak to nešlo. Potřebovala jsem si pročistit hlavu. Celý život žiju jen s vámi a neznám nikoho dalšího. Vím, že jsme spolu teprve půl roku a že bychom brzy vyrazili do školy, ale já chtěla někdy něco podniknout sama. Vyrazit si, kam mě kola mého auta povezou a strávit alespoň nějaký čas s někým jiným. Vím, jak je to nebezpečné, kdybych potkala třeba někoho z Volturiů nebo jiné upíry, ale vy zase víte, že mě strýčkové hlídají a to oba. S nimi se mi nemůže nic stát, vždyť je to ďábel a bůh, no ne? Vím, že mě to neomlouvá a že za svůj čin ponesu následky, až se vrátím domů, ale kdybych se měla rozhodnout znovu, nic by se nezměnilo. Svého výletu rozhodně nelituju.

Už jsem na cestě domů, moc mi totiž všichni chybíte. Ale víte co je nejlepší? Nepřijedu sama! Mami, potkala jsem Jacoba Blacka, pamatuješ si na něj? Vím, že je sice vlkodlak, ale ty ho máš ráda i tak, že ano? Doufám, že vám nebude vadit, protože já ho mám docela ráda. Je milý, pozorný a hodný…

„To snad ne!“ zavrčel můj manžel, když jsem si dočetla dopis od naší zmizelé dcerky. Četla jsem ho pouze v duchu a stáhla štít, aby si ho mohl přečíst i Edward. Ale on po přečtení vypadala naštvaně, zatímco já šťastně.
„Ale no tak, věděli jsme, že se to dřív nebo později stane. A kdo by byl pro Nessie lepší než Jake?“ uklidňovala jsem ho. „A navíc s ním bude šťastná!“
„Ale vždyť je ještě dítě,“ oponoval mi Edward.
„Bude jí šestnáct,“ zasmála jsem se. „V lidských letech.“
„No právě,“ odpověděl.
„Ale no tak, už je dost stará. A pokud ne, pak budou jen přátelé. Vždyť jsem ti to vyprávěla, ne?“ zasmála jsem se a skočila k němu na postel. Rozhodla jsem se jeho mozek zaměstnat něčím jiným, aby na to nemusel myslet…

KONEC

KONEC je tu... A tradičně pokračuje poděkování...

Mé díky patří především adminům, kteří mi díly vydávali téměř obratem. Vím, že v nich muselo být spousta chyb a vy se mnou měli spoustu práce,
Dále bych chtěla poděkovat čtenářům, které od této povídky neodradilo ani čekání, když byla pozastavená, ani poslední nudné díly. Vaše komentáře mě popoháněly k další tvorbě a mezi námi, bez vás bych to nikdy nedokázala! ´

DeSs

◄   ▲   ►