Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ďáblova snoubenka - 16. Je to naše dcera, Edwarde

Ďáblova snoubenka - 16. Je to naše dcera, EdwardeTak jsem si říkala, jak může být happy end bez Reneesme? Bohužel jsem na to nemyslela dřív a probral mě až jeden komentář, že té dívčině bude chybět Nessie... No, tak jsem to koumala a koumala a nakonec se s prominutím inspirovala u Crystal, v povídce As spirit...

 

JE TO NAŠE DCERA, EDWARDE
(Edward)

Usnula mi v náručí, naposledy. Doslova si vydupala přeměnu již na zítra, ale co já proti ní svedu? Slíbil jsem si, že ji přeměním, jakmile si řekne. Že budu brát ohledy na její přání a nebudu rozhodovat za ni. Alespoň jednou bych toho slibu mohl dostát, ale co po mě žádá, je na mě příliš. Vím, že do měsíce bych ji musel přeměnit, ale takhle brzy? Ještě nejsem připravený vzdát se tlukotu jejího srdce, červenání a čokoládových očí. Přesto budu muset.

Ale než ji proměním, chci ještě něco udělat. Zatímco se sprchovala, vše jsem si po telefonu zařídil a zítra si to vyzvednu. Zítra před proměnou ji požádám o ruku, abych naši věčnost zpečetil. Alice už to určitě viděla, snad mi řekne, co Bella odpoví. V pět si mám vyzvednout prsten, hned potom jí požádám o ruku a pak kousnu. Vymyšlené jsem to měl, teď jen doufat, že Bells přijme.

Ležel jsem vedle ní už pár hodin a pozoroval její klidný spánek. Rodina už se vrátila a odebrala se do svých pokojů. Jen doufám, že to jejich náruživé vzdychání neprobudí Bells. Sice se už pomalu rozednívá, přesto jsem se stále nenabažil jejího spánku. Asi si ho užívám víc než ona.

Slunce bylo už vysoko nad obzorem a Esme měla skoro dovařený oběd. Carlisle jel do nemocnice a Emm s Rose si udělali malý výlet do přírody. Je mi jasné, jak bude probíhat a nepotřebuju k tomu moc Alice. Bella stále se spokojeným výrazem ve tváři vyspávala a nevypadala, že by chtěla vstávat. Ani se jí nedivím, může spát, tak proč toho nevyužít. Jako by i její podvědomí vědělo, že je to poslední spánek a užívalo si toho. Já si jen přál, aby ještě nevstávala, když spí, vypadá tak roztomile a bezbranně.

Slunce už bylo za polovinou své denní pouti po obloze, když se Bellin tep nepatrně zrychlil a ona rozespale zamrkala očima. Ihned jsem jí dal polibek na přivítání mezi živými, vlastně mrtvými a ona mi ho radostně vracela. Bohužel pro mě příliš brzy se odtáhla a s úsměvem na tváři odcupitala do koupelny. Raději jsem ji tu nechal a šel omrknout, co se děje dole. Alice s Jazzem hráli šachy, Alice sice dopředu věděla, co Jazz udělá, ale on s ní přesto hrál. Nechápu, jak je to může bavit. Když jsem kolem nich prošel, oba na mě spiklenecky mrkli. Takže si to Alice nenechala pro sebe. Esme jen zvedla zrak od nějaké knížky, usmála se na mě a pokračovala ve čtení.
„Oběd je v troubě,“ poslala mi v myšlenkách.

Šel jsem do kuchyně trochu jídlo ohřát. Přemýšlel jsem, jak ji požádat o ruku. Chce to něco originálního a romantického. Zamyšleně jsem sledoval otáčející se talíř se zapékanými brambory v mikrovlnce.

„BAF!“ ozvalo se mi najednou u ucha. Příšerně jsem se lekl, nadskočil a praštil se hlavou do stropu. K zemi se snesla sprška omítky ze stropu a vedle mě se ozval hlasitý kašlavý smích. Otočil jsem se na smějící se Bellu. Jak se jí mohlo povést vylekat upíra? Jen jsem nad sebou zakroutil hlavou a popadl Bellu do náruče. Podtrhl jsem jí nohy a zachytil ji. Její smích ustal a nahradilo ho vyjeknutí. Jsme si kvit.
„Dej mě na zem,“ zamračila se.
„Kdepak, vylekat upíra, to se nedělá,“ kroutil jsem nesouhlasně hlavou.
„Na copak jsi myslel?“ zeptala se zvědavě.
„To se neříká,“ mrkl jsem na ni. Jednou rukou jsem ji pevněji chytl a zastavil mikrovlnku. Vytáhl jsem talíř s jídlem a s ním a Bells jsem šel do obýváku.

„Co se tam dělo?“ zamračila se na mě Esme. Bella se jen uchychtla.
„Budeme muset vymalovat strop,“ pokrčil jsem rameny.
„To nevadí,“ mávla nad tím Esme rukou. „Stejně se budeme muset stěhovat.“
„Když už jsem u toho, kde vlastně bydlíme?“ zeptala se Bella.
„Walhalla,“ řekla jednoduše Esme a znovu se začetla do knihy.
„Neznám,“ pokrčila rameny Bell v mém náručí. Já jsem si s ní sedl na pohovku a nepustil ji z náručí. Podal jsem jí jídlo a ona se do něj s chutí pustila. Místo televize jsme sledovali hru Alice a Jazze, kteří nás ignorovali a snažili se vyhrát.

Jazze přestalo bavit pořád prohrávat, tak na svoji ženu zvolil silnější taktiku. Strategie se v něm po jeho vojenské minulosti nezapře, takže když se mu povedlo poprvé vyhrát, díky častým změnám rozhodnutí, čímž Alice dokonale mátl, Alice byla docela rozčílená a mumlala něco o tom, že se její dar začíná vymykat kontrole. Jazz byl nadšený, ale Alicin smutný výraz ho obměkčil a on se nechal znovu porazit. Jenže pak se mu Alice smála, protože si myslela, že zvítězila sama a on vyhrál naschvál znovu. Takhle to šlo skoro celé odpoledne, než se rozrazily domovní dveře a dovnitř vešel Emmett s tělem asi nějaké dívky a za ním ustaraná Rose.

„Kdo to je?“ vyskočila okamžitě Esme ze sedačky a knihu odhodila na zem.
„Nevíme, našli jsme ji v lese. Ležela tam celá promáčená a v bezvědomí. Její srdce tluče strašně rychle, ale dýchá,“ řekla spěšně Rose a pokládala mladou dívku na pohovku.
„Já ji nevidím,“ řekla najednou zděšeně Alice.
„Jakto?“ ptal jsem se zmateně.
„Prostě ji nevidím, jako by tu nebyla! Vidím jen, jak se skláníme nad pohovkou a poté i nad postelí, ale i ta je prázdná! Prostě ji vidím jen jako vzduch!“ vysvětlovala a mně ještě v mysli ukazovala naši budoucnost. Pak se zvedla a řekla, že ji z toho bolí hlava a poslala mi v myšlenkách, že za mě vyzvedne prsten.

Esme ji měřila horečku a poslala Rose pro suché oblečení. Společně ji pak převlékly a osušily. Bella stále seděla v mém klíně a vlastně se od jejich příchodu ani nehnula. Přepadl mě strach o ni, vždyť se vůbec nehýbe.
„Bello?“ zatřásl jsem s ní jemně, ale nic. Ona dál zírala na tu dívku. Když si kluci konečně sedli a Esme ji šla uvařit teplý čaj, Bella najednou vyskočila z mého klína a šla k ní. Zastavila se před ní a prohlížela si ji.
„Remeesme,“ zašeptala, sklonila se nad ní a pohladila ji po tváři. „Ach, Reneesme.“
„Ty ji znáš?“ vypadlo ze mě překvapeně. Bella se na mě otočila a přes slzy se usmála.
„Ano,“ zašeptala a z koutku oka jí vytekla další osamocená slza.
„Kdo to tedy je?“ zeptal jsem se zmateně. Všichni jsme na Bellu nechápavě koukali, odkud jí může znát?
Ona se hlasitě nadechla a pronesla: „Je to naše dcera, Edwarde.“


     



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ďáblova snoubenka - 16. Je to naše dcera, Edwarde:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!