Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cyber Soul: Kapitola první

14.11.2015 (22:00) • MyHeartBeatsForDorne • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1517×

V prvních třech řadách před pódiem posedávalo zhruba třicet pětadvacátníků, oděných do pečlivě vypulírovaných smokingů v případě pánů, do malé černé v případě dam. Počet zástupců mužského pohlaví v sále výrazně převyšoval sporadický výskyt exemplářů pohlaví ženského z důvodů naprosto jasných i laikům univerzitním životem neposkvrněným. Vzhlédnul-li návštěvník ke stropu, mohl spatřit velký nápis „Aula fakulty informačních technologií,“ jenž byl dataprojektorem trvale promítán na širokou železnou lištu nad pódiem. Již z názvu fakulty bylo zřejmé, že se studijní obor ženami bůhvíjak nehemžil, a když už se, třebaže výjimečně, nějaká ta dáma přeci jen probojovala pěti lety náročného studia, povětšinou šlo o ženu nevzhlednou, barokně tvarovanou, s tlustými dioptrickými brýlemi.

Na jednu stranu se nebylo čemu divit. Ajťačky, jak se studentkám fakulty informačních technologií přezdívalo – vedle vyznávání typických ajťáckých zvyků a tradic –, trpěly také skutečností, že byly ženy. Ženy totiž, k velké smůle studentek, přibírají na váze daleko snadněji než muži. V ukázkovém příkladu denního řádu průměrné studentky fakulty informatiky by tedy měla být práce na počítači vměstnána do časového limitu tří hodin za den. Zbytek času by dotyčná měla trávit v posilovně, zvedáním několikakilových závaží různými tělními částmi. Neměli bychom také opomínat nutnost mýt si vlasy, pravidelně pojídat mrkev (v jakémkoli stavu) a alespoň čtyřikrát do týdne opustit pokoj.
Realita však byla taková, že ajťačky nekotvily u počítače jen tehdy, když bylo potřeba nutně udělat něco jiného než zakotvit u počítače. Posilovny se děsily jako čerti kříže, mrkev z duše nenáviděly a se šampónem se (když šlo dobře) shledávaly jednou do týdne.

Jistě tedy chápete, že ajťáci – mužské protějšky ajťaček – neměli z čeho vybírat. Naneštěstí pro pány, v jejich řadách se vyskytovala hrstka takých, kteří (co se vzhledu týkalo) nebyli úplně k zahození, a proto zoufale sháněli sobě rovnou partnerku. Na žebříčku oblíbenosti u studentek jiných fakult se však pohlední studenti informatické fakulty řadili až na šesté místo – za škaredé budoucí matematiky, před pohledné budoucí geology. Často se pak stávalo, že pohlední informatici s žalem v očích přihlíželi, kterak se ulicí nosili oškliví, leč hrdí matematici ruku v ruce s krásnými, spokojenými, mladými ženami.

Myslitel, který pronesl, že na světě existuje spravedlnost, se evidentně šeredně spletl.

„Brácha!“ Z místa před pódiem se ozvalo pisklavé vyjeknutí. Takové, jež dokázalo novopečeného inženýra Bena Archera vždy spolehlivě probrat z hlubokého spánku či z hlubokých myšlenek. Ten, který denně přeřvával Hard Rock v Benových sluchátkách stejně dobře, jako zvládal zastat funkci spouštěče proudu mladíkových vybraných nádavek.

„Brácha, já jsem na tebe tak pyšná! Vítej v klubu inženýrů!“ Než se tázaný stihnul pořádně probrat z několikaminutového nevnímání, vletěla mu do náruče vysoká, hubená černoška. Svým pohybem ho dokonale přišpendlila k nepohodlnému sedátku, tudíž v tu chvíli nemohl udělat nic jiného, než ji namísto díku poplácat po zádech. 

„Bože, ségra!“ vypravil ze sebe tlumeně. „Slez ze mě, pohoršuješ osazenstvo.“

„Suchare!“ Veškerá reakce, které se dočkal, bylo dívčino otrávené protočení očí. „Jenom ať se pokochají. Vsadím se, že většina tvých bývalých spolužáků viděla živou ženskou tak maximálně v péčku.“

„Kdybych nevěděl, že deset z nich vloni ze zoufalství nahackovalo deset různých porno stránek, řekl bych, že je podceňuješ,“ ušklíbnul se Ben, načež vzal iniciativu zvedání do vlastních rukou.

Ač byla Bonnie Archerová – adoptivní dcera pana a paní Archerových, promovaná absolventa fyzikální fakulty, v oboru optiky a moderních zobrazení – o dobrých jednadvacet liber lehčí (a o celou stopu nižší) než její bratr, Ben se zdál být její tíhou více než dobře zaměstnán. Nebylo tajemstvím, že měl k posilovacím zařízením všeho druhu podobný vztah jako jeho spolužačky ajťačky, proto se od něj lidé naučili neočekávat fyzické zázraky. To ovšem neznamenalo, že se nemohli bavit jeho neobratností.

„Synu, uvažoval jsi někdy, aspoň na pár sekund, o možnostech univerzitních tělocvičen?“ ozval se odkudsi zpoza černošky sametový mužský hlas. Jakmile se Ben zbavil Bonnie natolik, aby mohl zdvihnout pohled k dalšímu gratulantovi, setkal se s pobaveným, blankytným pohledem otcových očí.

„Uvažoval,“ odpověděl mladík, odstrče sestru bokem. Než však stihnul cokoli dodat, přispěla svou špetkou do mlýna usmívající se plavovlasá žena středního věku, jež stála po pravici pana Archera – Benova matka. „K obrovskému štěstí zdraví tvého i našeho, ty úvahy zůstaly čistě v teoretických rovinách, viď, drahoušku?“

Ben rezignovaně rozhodil rukama, zatímco se, již poloprázdným sálem rozlehlo Bonniino hihňání. Mladík začal uvažovat, kde konkrétně v procesu jeho dospívání se stala chyba, když si jej vlastní rodiče měli potřebu dobírat i v den promoce. Nakonec dospěl k názoru, že rodiče udělali zásadní přehmat ve výchově své adoptivní dcery, s níž veškeré pošťuchování stálo a padalo.

„Dobře víte, že já se snažil dát sportům šanci. Po určité době mi ale došlo, že genetiku prostě neovlivním.“

Pan Archer se na něj nesouhlasně zamračil. „V naší rodině se, jak všichni víme, dědí technické schopnosti, ne sportovní talent. A vůbec, změňme téma,“ prohodil muž na svou obranu, natahujivše k Benovi pravici. „Gratuluji ti ke tvé promoci, synu, a konečně ti mohu oficiálně nabídnout pozici jednoho ze správců sítě v rodinné firmě. S dědou s tebou počítáme, doufám, že nás neodmítneš.“

Ne, Ben skutečně neměl v plánu jeho nabídku odmítat. Byl si totiž dobře vědom faktu, že lépe placenou práci by za normálních okolností – coby novopečený inženýr – neměl šanci sehnat.
Svůj souhlas s otcovou nabídkou ovšem stihnul vyjádřit pouhopouhým kývnutím hlavou.

„Ó, drahoušku!“ Dalším gratulantem byla blonďákova matka. Ta Bena bez okolků sevřela v objetí, uštědříc mu dva polibky na tváře. „Jsem na tebe hrdá! Uzavíráš kruh inženýrů v rodině, což mě přivádí k myšlence, že teď už nám nezbývá nic jiného než čekat, jakou cestu si zvolí vaše vlastní děti, mládeži.“

„Mami, prosím tě!“ protáhli sourozenci Archerovi unisono, oba stejně otráveně. Bonnie navíc nahodila výraz nekončící paniky.

„Myslím, že na děti mají ještě oba času víc než dost, Irmo,“ vstoupil do hovoru pan Archer, obmotaje své ženě ruku kolem pasu. „Na co ale nebudeme mít čas my dva, pokud do dvou minut neopustíme tento sál, bude večeře v Northall.“

„Och, Juliane, tys objednal stůl v Northall? Jak se ti to povedlo?“ Paní Archerová překvapeně vytřeštila oči, na což nesouhlasně našpulila rty. „A-ale co děti? Nemůžeme je tu přeci –“

„Ale jo, můžete… ne, vy nás tu musíte nechat! Mami, asi jsi tátu neslyšela, takže ti to raději zopakuju. Objednal večeři v Northall… v Northall! Mě asi vomejou… nejlepší restaurace v Londýně.“

„Bonnie tím chtěla říct, že si máš přestat dělat starosti a užít si dnešní večer, mami,“ dodal Ben.

Po několika minutách zatvrzelého Archerovského vzdorování paní Archerová podlehla svému okolí. Po náležitém rozloučení se svými potomky, na kterém žena trvala, se tak s panem Archerem odebrali k východu. Ben s Bonnie v sále definitivně osiřeli.

Kterak sourozenci postávali vedle sebe, culíce se na vzdalující se manželský pár, bylo na nich možno pozorovat hned několik genetických rozlišností. Prohlásíme-li, že si biologičtí Archerovi nebyli podobní, nebiologické člence rodiny budeme muset dát titul jejich přesného opaku.

Bonnie byla ženou mladou, štíhlou a na svůj věk i dost vysokou. Jejímu africkému původu, vedle čokoládové pleti, napovídala též záplava kudrnatých černých vlasů, jež se jí obyčejně vlnily kolem hlavy v mohutném afru. K příležitosti Benovy promoce ale vlasy zkrotila pomocí tuctu sponek a pinetek. Své kořeny měla Bonnie v hlavním městě Etiopie, Addis Abebě, kde ji její biologická matka – těsně po porodu – hodila do kontejneru na papír. Naštěstí se včas dostala do správných rukou a v necelých šesti měsících věku byla převezena do Velké Británie, kde se jí ujal první pár v adopčním pořadníku. Rok po adopci se manželům Archerovým narodil syn Benedict.

Ten by se, oproti Bonnie, dal s klidem v duši zařadit do skupiny árijských blonďáků. S jeho podobností rodičům to nicméně taktéž nebylo nijak slavné vzhledem ke skutečnosti, že po manželích Archerových zdědil jen a pouze světlou barvu vlasů. Na rozdíl od jejich studánkově modrých duhovek Benovy duhovky připomínaly spíše oblohu plnou dešťových mraků. Ani jeden z manželů Archerových se také nepyšnil vysokou útlou, místy až kostnatou postavou. Tento rys Ben pro změnu sdílel se svou sestrou.

„Jdeš na tu pařbu k Fawlettovi, brácha?“

„U Fawletta je nějaká pařba?“ Podivil se Ben. „No, to je jedno, já jdu na pařbu k Wrightové.“

„Jasně. Už vás vidím. Zakempíte u X-boxu a do rána budete hrát střílečky,“ odfrkla si Bonnie. „Pro pána, vykašli se na svoje dementní spolužáky, Bene! Pojď se mnou k Fawlettovi, chlast poteče proudem a bude tam celé město!“

„No jo, a když se Fawlett zvládne ztřískat dost na to, aby se vloupal do ústředny rozhlasu, jako to udělal před rokem, možná se tam ukážou i policajti.“ Mladík svou sestru zpražil ironickým úšklebkem, poplácal ji po rameni a pomalými kroky se vydal k východu ze sálu.

„Seš idiot,“ utrousila na jeho adresu černoška, načež jej několika dlouhými kroky dohnala. „Abys věděl, bude to mega. Fakt netušíš, jak si šlapeš po štěstí.“

„Neměj péči, ségra. Já to přežiju,“ opáčil s pobaveným úšklebkem, přičemž jí familiérně hodil ruku kolem ramen.

„To asi jo, ale budeš muset žít s vědomím, že tvůj život nikdy nebude tak dobrý, jak by mohl být, kdybys šel pařit k Fawlettovi.“

Blonďák se už už nadechoval k nějaké té vtipné odpovědi, když se Bonnie z ničeho nic zastavila a začala se hrabat ve svém psaníčku.

„Vidíš, abych nezapomněla, tohle ti přišlo dneska ráno. Doufám, že je to aspoň životně důležité, protože rozhovor s tím pošťákem mě stál nejméně pět let bezstarostného mládí,“ doplnila hořce, zatímco bratrovi předala obálku nadepsanou jeho jménem. Důkladně pak pozorovala veškeré Benovy reakce, aby nesouhlasně zamručela v momentě, kdy si obálku zastrčil do saka. Bez sebemenšího zájmu ji otevřít se natáhnul pro kliku dveří.

„Počkej, ty to neotevřeš?“ zamračila se černoška, procházejíc dveřmi, které jí Ben způsobně podržel.

„Ne,“ odpověděl prostě.

„Tebe nezajímá, co je uvnitř?“

„Ne,“ zopakoval mdlým tónem.

„Seš normální? Někdo ti poslal dopis, Bene! Proč by ti někdo v jednadvacátém století posílal dopis, kdyby neměl na srdci něco životně důležitého?“ 

„Netuším a rád bych netušil ještě aspoň do zítřka.“ Mladík po své sestře střelil pohledem, za který by se nemusel stydět kdejaký masový vrah. V reakci na její ublížený výraz si však strastiplně povzdechnul. „Fajn, zítra tu obálku otevřu, jo? Dneska už mě, prosím tě, nech žít.“

Bonniiny námitky byly omezeny do snesitelných hodnost a Ben se tak mohl víceméně nerušeně odporoučet k východu z budovy fakulty. Když se jeho sestra nasáčkovala do jeho tmavého Volkswagenu Brouk s přáním, aby ji hodil k Fawlettovi domů – na roh Mongomeryho a Hudsonovy –, byl už blonďák natolik vyšťavený, že se zmohl jen na otrávené:

„Nastup si, než si to rozmyslím.“

Kdyby jen tehdy věděl, do jak nebezpečné hry se plánoval pustit.

Díky za korekturu patří Myfate. 

Zdravím vás, mí drazí!

Jakpak se vám kapitola líbila? Doufám, že jsem vás moc nevyděsila Boniinou všetečností; jestli ano, omlouvám se! :)
No, a co nás čeká příště? Ben otevře obálku. Co ho čeká uvnitř? Psaní... a ne jen tak ledajaké!
Komentujte, pište, ozývejte se!

Vaše Maggie :)

Autor: MyHeartBeatsForDorne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cyber Soul: Kapitola první: