Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cullenovi rodinou trochu jinak - 9. kapitola

10.03.2012 (16:00) • AliHaleCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1572×

Cullenovi rodinou trochu jinak - Rozhovor I. část

Pohled Esme Brennan

Přišla jsem k baru a usmála se na Camillu, která stála za ním. Taky se na mě usmála a řekla: „Potřebujete něco, paní Brennanová?“ Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že si mě zřejmě nepamatuje. Pousmála jsem se a naklonila blíž k ní, aby mě mohla slyšet jenom ona.

„Ano. Potřebovala bych pozdravit svoji bývalou kolegyni Camillu,“ řekla jsem s úsměvem. Zase jsem se od ní odtáhla a koukla na ni, abych viděla její reakci. Chvíli vypadala nechápavě, poté její výraz přešel do překvapeného. Oči se jí rozzářily a já věděla, že jí to došlo. Mně se na tváři objevil ještě větší úsměv, než byl doposud.

„Esmé?“ zeptala se mě, ještě stále váhavě. Jenom jsem přikývla. „Teda, nepoznala bych tě,“ řekla najednou.

Jen jsem se pousmála a řekla: „Myslím, že poznala. Dobře jsem si všimla, jak si se zarazila, když si nesla večeři panu Cullenovi a jeho synům.“

„No, to je pravda. Okamžitě si mi někoho připomněla, ale já si nemohla vzpomenout koho,“ připustila s úsměvem. Myslím, že bychom si ještě hodnou chvíli povídaly, ale vyrušil nás Carlisle. Přiloudal se pomalu k nám, opřel se lokty o bar a na obě se zářivě usmál. Já jsem cítila, že kdybych byla člověk, podlamovala by se mi kolena. S Camillou to nic nedělalo. Nebo to aspoň nedala na sobě znát.

„Dobrý večer, milé dámy,“ pozdravil zdvořile Carlisle.

„Dobrý večer, pane Cullene. Dáte si něco k pití?“ zeptala se Camilla dřív, než jsem stačila něco říct.

„Dal bych si dvojku bílého pro mě a, smím-li, tak dvojku bílého pro paní Brennanovou.“

„Esmé,“ vyhrkla jsem najednou. Ne, abych ho zastavila, když mi chtěl objednat víno. Ach bože, proč jen jsem občas tak zabedněná.

„Dobře, tak pro Esmé,“ opravil se s úsměvem. Rychle jsem se nahnula k Camille a zašeptala:

„Nech to víno být. Nic mu nenalívej, protože by to stejně vylil. On je ryba stejně jako já,“ doufala jsem, že si vzpomene, co u nás znamenalo označení ryba. Vlastně to znamenalo, že dotyčný je taky upír. Zní to divně, oslovovat upíra rybou, ale jak jinak jsem to měla udělat. Camilla přikývla, že bere na vědomí. Omluvila se, že pro něj musí do sklepa a zmizela v kuchyni. Zůstala jsem s Carlislem v jídelně sama. Naše děti byly na pokojích a Camilla v kuchyni. Otočila jsem se na něj a usmála.

„Carlisle, víte, ona žádné víno nepřinese. Camilla je moje bývalá kolegyně a, jako jediná žijící, ví, kdo jsme. Ví, že víno nepijeme. Omluvte mě, ale prosila jsem ji, aby to víno nenosila. Nechtěla jsem, abychom ho pak museli vylívat.“ On na mě celou dobu koukal a pozorně mě poslouchal. Divila jsem se, že si to nechal vysvětlit. Normální upír by mě utnul za první větou.

„Jistě. Nevadí mi to,“ řekl nakonec a já na něj chvíli koukala jako na opičáka, který plynule mluví třemi jazyky. „Neposadíme se?“ zeptal se, když usoudil, že je už moc dlouho ticho. Já se zmohla jenom na přikývnutí. Usmál se a zlehka mi položil ruku na kříž. Vedl mě k jejich stolu. On si sedl na místo, na kterém seděl u večeře. Rukou ukázal na židli naproti němu. Bez protestů jsem přijala. Chvíli na mě jenom koukal a pohrával si s úsměvem na tváři.

„Esmé, řekněte mi, jak jste přišla k tak početné rodině?“ zeptal se po delší chvíli ticha.

„No, původně jsme byly jenom dvě. Já a Rosalie. Ji jsem jednou našla v lese. Sama jsem byla na lovu a ona ležela na zemi, ještě stále v křečích proměny. Ten, kdo ji proměnil, zřejmě někam utekl. Počkala jsem s ní, než se přeměna dokončila. Vysvětlila jsem jí, co se jí stalo a pomohla jí se zvládáním nového způsobu života. Jednou se mě zeptala, jestli se mnou může zůstat a já souhlasila. Nikdy si ke mně nevytvořila takový vztah jako třeba Alice.

Bellu přivedla k nám domů Rosalie. Potkala ji snad ve škole nebo kde. Tohle si už přesně nepamatuji. Ona sama si vypěstovala vegetariánský způsob života. Ještě když byla sama, párkrát ujela, ale od doby, co je s námi, se drží. Jsem na ni za to pyšná.

A Alice? To byl případ sám o sobě. Pracovala jsem tenkrát v jednom dětském domově jako vychovatelka. Alice byla malé, hodné, poslušné děvčátko a každý ji chtěl domů, ale u nikoho nevydržela déle než tři až čtyři měsíce. Bylo mi jí líto. Vždycky se těšila, že u někoho zůstane a najde konečně domov, ale nikdy se to nepovedlo. Už jako člověk měla vize. Viděla budoucnost a říkala lidem, co viděla. Lidé jí nevěřili, ale ono se to vždy stalo. Lidé ji začali podezírat, že přivolává neštěstí a okamžitě ji do domova vraceli. Ona z toho byla vždycky strašně smutná. Chápala jsem to. Jednou jsem si s ní povídala a ona se mi svěřila, že má dar. Chtěla vědět, proč já jsem jiná než ostatní vychovatelky. Řekla jsem jí pravdu. Chvíli mi nechtěla věřit, ale nakonec jí to všechno došlo. Ani když věděla pravdu, nebála se mě. Jednou jsem věděla, že se opět budeme muset stěhovat. Uvědomila jsem si, že ona mi bude strašně chybět. Domluvila jsem se s vedením domova a vzala si ji do péče. Když jsem jí chtěla oznámit tu novinu, seděla už na posteli sbalená a usmívala se na mě. Od té doby mě oslovuje mami. K jedněm narozeninám si přála, abych ji proměnila. Nechtělo se mi, ale nakonec jsem to udělala. Nejhorší bylo, že si z lidského života pamatuje jenom mě. Nic víc, nic míň. Nepamatuje si ani, že byla v dětském domově. Myslím, že je to pro ni lepší,“ dokončila jsem svoje vyprávění. Celou dobu mě bedlivě pozoroval a naslouchal. Chtěla jsem se ho zeptat, jak on přišel k synům, ale nechala jsem to být. Pro mě to bylo citlivé téma, tak jsem jeho nechtěla uvádět do podobné situace.

„To je hezký příběh. Ten můj je trochu podobný. Edwarda jsem proměnil, protože v nemocnici, kde jsem tehdy pracoval, umíral na španělskou chřipku. Jeho matka mě prosila, abych ho zachránil a nezbývala jiná možnost než přeměna. Udělal jsem to. Vlastně jsem byl tehdy i trochu sobecký a chtěl jsem ho proměnit, protože jsem byl už moc dlouhou dobu sám. Edward přijal bez problémů, co se z něj stalo. Měl také svoje období, kdy se choval jako vzdorovitý puberťák a ochutnal lidskou krev. Nějakou dobu se jí živil. Poté se vrátil a chtěl se stát opět vegetariánem. Ochotně jsem mu pomohl.

Emmetta jsem jednou našel v lese. Chtěl ho rozsápat medvěd. Zachránil jsem ho a proměnil, protože v té době by ho všichni prohlásili za mrtvého. Nakonec jsem usoudil, že jsem udělal dobře. Aspoň měl Edward kamaráda a netrávil celé dny v knihovně.

O Jasperovi nikdo z nás moc neví. Víme, že za lidského života byl majorem v občanské válce. Po jeho přeměně byl nějakou dobu s jednou upírkou a pomáhal jí budovat armádu novorozených. Tohle se mu příčilo a příčil se mu i styl života, protože má také dar. Cítí emoce. Cítil emoce každé své oběti. Měl z toho deprese. Vzdal se úplně svého životního stylu. Nějak se dozvěděl o mně a mojí rodině. Přišel za námi a zeptal se mě, jestli bych mu nemohl pomoc stát se vegetariánem. Souhlasil jsem. Trvalo to dlouho, ale podařilo se mi to. Když měl odejít, zeptal se, zda nemůže zůstat. Poradil jsem se s hochy, kteří ochotně souhlasili, a Jasper už zůstal u nás. Tohle je celý příběh,“ završil Carlisle svoje povídání. Nad poslední větou se pousmál. Já jsem tiše poslouchala a občas přikyvovala. Byl to velmi zajímavý příběh.

„Carlisle, a jak jste mluvil o tom daru. Tak dar má jenom Jasper?“ zeptala jsem se opatrně. Byla jsem na to zvědavá, protože u nás měla takovýhle výjimečný dar jenom Alice.

„Ne, ještě Edward. Edward čte myšlenky,“ řekl s úsměvem. Kruci, jeho syn čte myšlenky. Tohle mi prolétlo hlavou, protože jsem si vzpomněla, jak jsem je viděla poprvé na parkovišti a napomínala se kvůli Carlisleovi. Určitě to slyšel. Ach jo, to je trapas.

„A u vás ho má jenom Alice?“ zeptal se, když jsem dlouho mlčela.

„Ano. U nás je nadaná jenom Alice. Vím, že nadaná zní divně nebo hloupě, ale nechci říkat, že má dar. Pro ni je to spíš občas utrpení, protože vidí i věci, které by nejraději nikdy neviděla,“ vysvětlovala jsem trochu smutně...

Omlouvám se za pozdní přidání kapitoly všem, kteří se na ni tak těšili. Neměla jsem tolik času a nápadů, protože mi v hlavě visel nápad především k Lyžáku. Jinak tato kapitola je rozdělěna na dvě části, protože se mi povedlo napsat kapitolu o více jak 2000 slovech. Konec kapitoly ještě není úplně dopsaný, ale počítám, že během zítřka jej přidám. ;)

Vaše Ali =)

Autor: AliHaleCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cullenovi rodinou trochu jinak - 9. kapitola: