Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čtyři kamarádky z New Yorku - 9. kapitola

23.09.2011 (13:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 38× • zobrazeno 6462×

Stála jsem u umyvadla vedle mého přítele. Strašně ráda jsem říkala slovo přítel. Jsem Isabella Swanová a nejsem sama. Mám totiž přítele. Přítele, který si se mnou v šest ráno čistí zuby. Přítele, který souhlasil s obědem, kde ho představím svým kamarádkám jako svého přítele. Protože můj přítel je ten nejbáječnější chlap na světě. Nechtěla jsem si to kazit, ale věděla jsem, že tu vlastně pár much je. Například to, že jsme stále nikde nebyli spolu. Pořád u mě trávil jen noci a rána, kdy jsme si rituálně čistili zuby. Ale venku ještě ani nezhasly pouliční lampy a už byl pryč. Ale já měla plán. Prostě si vezme volno a basta! Nechci po něm, aby nechal práce, ale jeden volný den.

Jako vždycky jsem ho pozorovala s hlavou natočenou na stranu. Koukala jsem, jak se pozoruje v zrcadle a počítá tahy. Tvářil se u toho dost kysele. Tvářil se asi jako děti v pěti letech, když jim vysvětlujete, jak je ústní hygiena důležitá. Nevím, co měl za problém, ale nestěžoval si. Začala jsem se smát.

„Co je k smíchu?“ zahuhlal přes kartáček v ústech. Já sama jsem s ním jenom jemně kroužila po předních zubech, protože jsem měla moc práce s analyzováním jeho pohybů. Smála jsem se dál, protože jsem prostě nemohla odolat. Jeho výraz byl k nezaplacení. Zakroutila jsem hlavou a obrátila zrak k zrcadlu, jenže tam na mě opět vykoukl trpitelský výraz. Už mé výbuchy smíchu nevydržel a chytil mi jednou rukou zápěstí nad hlavou. Druhou mě začal lechtat na břiše, a to už jsem smíchy brečela.

„Přestaň,“ ječela jsem. Pokračoval a sjížděl mi i po stehnech k lýtkům. Mohla jsem se zbláznit.

„Teď se máš, proč smát!“ Prskala jsem pastu z úst všude kolem, i jemu do vlasů.

„Prosím!“ vyjekla jsem, protože už to bylo nesnesitelné. Změřil si můj výraz a pak mě pustil. Vyplivnul obsah jeho dutiny a opláchnul se. Všiml si svých bílých vlasů a šlehnul ke mně pohledem.

„Je to tvoje vina!“ bránila jsem se.

„Aby ses neprobudila se šlehačkou na zádech!“ vyhrožoval.

„To by ji pak někdo musel z těch zad sníst,“ uvažovala jsem zasněně. Podíval se na mě a přimhouřil oči. Měla jsem jen matné tušení, co se mu honí v hlavě.

„Napadlo mě, že sebou vezmu Emmetta,“ řekl po chvíli.

„Kam?“

„Na ten oběd.“

„Jasně. Já tam budu mít sekundanty, tak ty taky.“

„Nebojím se, že u poroty to projedu, ale kvůli našemu malému dohazovačství.“

„Aha,“ protáhla jsem spiklenecky a zamrkala. Vyplachovala jsem si ústa a chtěla se utřít ručníkem, když si mě přitáhl a jeho jazyk mi zajel do úst. Chtěl mě pustit a jít si pro věci, ale já mu chytila tvář do dlaní a zkoumala jeho tvář. Byla tak zvláštní. Jakoby neměl žádné póry, jako by byla jeho pokožka naprosto celistvá. Hladké sklo, a i tak ledové. Jezdila jsem po jeho lícních kostech a zkoumala tu strukturu.

„Copak?“ zeptal se, když viděl moje zaujetí.

„Tvoje kůže je zvláštní,“ zašeptala jsem. Náhle se zatvářil dost nervózně.

„Ani mi nepřijde,“ zamlouval to. Jenže, co jsem měla dělat? Přemýšlet nad radioaktivními pavouky. Žiji v New Yorku a ne v komiksu. Ale čím déle jsem to zkoumala, tím víc mě to zajímalo.

„Jste všichni v rodině takhle studení na dotyk?“ Už jsem si na to zvykla a v některých ohledech a pozicích to bylo velice příjemné, ale teď mi to začalo vrtat hlavou. Edward mě chytil za ruce a stáhnul je. Mířil ze dveří a já za ním nechápavě zírala. Připadalo mi, že jsem ho naštvala.

„Je to nějaká genetická porucha,“ zamumlal a natáhnul si trenky a kalhoty. Tentokrát jsem si nezoufala kvůli tomu, že mi z dohledu zmizelo jeho tělo, ale protože jsem měla pocit, že mi něco neříká.

„Edward mi něco tají,“ začala jsem v obchodě, když jsem si zkoušela páskové střevíčky od Blahnika. Ty boty musím mít!

„Dělá to s jinou?“ vyhrkla Esmé. Na monogamii nevěřila, takže to bylo přirozeně to první, co ji napadlo.

„Ne,“ zavrhla jsem to okamžitě. V tomhle jsem nepochybovala, i když jsem neměla žádnou hmatatelnou jistotu, tak nejsem žádná paranoidní stíhačka. Prostě jsem mu musela věřit stejně, jako on musel věřit mně.

„Hele, tyhle jsou super,“ řekla Alice, když se před námi procházela v černých lodičkách s páskem.

„Fantastické,“ přitakala jsem a slintala až na zem. Proč jsem si jich nevšimla dřív?

„Já nevím. Je to něco v něm. Tuhle jsem si prohlížela jeho kůži,“ vysvětlovala jsem a připadala si jako blázen, „a byla tak zvláštní. V životě jsem nic takového neviděla. Je tak ledová a…“

„Bílá a hladká,“ dořekla Esmé.

„Přesně tak. Ale nejdivnější je…“

„Je jako kámen.“

„Jo. Jak může mít někdo kůži jako ze žuly?“ Kdyby mě někdo slyšel, tak mi nejspíš doporučí návštěvu u psychiatra. Probírám tu kamennou kůži mého přítele. Ujistila jsem se, že prodavačka není na doslech.

„U Carlislea to je úplně to samé. Když ho vidím, mám pocit, že bych měla jít na kosmetiku,“ připustila Esmé a já byla ráda, že v tom nejsem sama.

„Každá část dokonalá…“

„Úplně každá část,“ řekla zasněně Esmé.

„On ti chybí!“ obvinila jsem ji nadšeně.

„Tak na to zapomeň. Jediné, co mi chybí, jsou boty na dnešní večer.“

„Dobře, dobře,“ brala jsem to zpět. Kůži už jsem nechala kůží a vžila se do nakupování.

„Tyhle si beru,“ rozhodla se Esmé.

„Tyrkys?“ zhrozila se Alice nad dost extravagantními boty Esmé. A pokud se zhrozila Alice, znamenalo to, že si ty boty nemůže vzít. Prodavačka přispěchala Esmé na pomoc.

„Myslím, že jsou úžasné…“ začala s úsměvem.

„A já myslím, že jsou hrozné,“ skočila jí do řeči Alice. Nebylo to tak, že Alice je nafoukaná slečinka, ale pokud šlo o boty a módu celkově, museli jste svěsit uši a stáhnout se, a to taky prodavačka naštěstí udělala.

Když jsme odcházely z obchodu s novými boty a s vymetenými účty, něco mě napadlo.

„Esmé?“

„Hm?“

„Víš, kdybys byla s Carlislem a já s Edwardem, byla by si moje macecha.“

„Zlato, nikdy nebudu něčí macecha ani matka."

„Jo. Děti by se měly bát, jestli budeš někde poblíž,“ vtipkovala Alice.

„Nevím, jestli by se měly bát děti nebo já.“

O pár hodin později jsem ležela v posteli, v rukou kelímek zmrzliny a v televizi nějaký fantasy seriál. Vůbec jsem nechápala, o co tam jde, a když jsem po dlouhém pátrání zjistila, že je to o upírech, přepnula jsem na jiný program. Tam byl pořad o vaření. Tak jsem to zase přepnula.

„Samec láká samičku na…“ ozvalo se z televize, a tak jsem ji radši vypnula, protože jsem netoužila dívat se na souložící lvy. Rozhodla jsem se zavolat Edwardovi.

„Ahoj,“ pozdravila jsem a přitom se držela za hlavu, protože jsem zmrzlinu snědla moc rychle.

„Je to ten, kdo si myslím, že to je?“ zeptal se svůdně. Nevědomky jsem zvedla polštář a přitiskla si ho k obličeji. Ta vůně…

„A kdo myslíš, že to je?“

„Marilyn Monroe?“ Tak Marylin? Já mu dám.

„Ta je mrtvá.“

„Takže chápeš moje překvapení.“

„Co děláš?“

„Teď jsem měl poradu s deseti nudnými kravaťáky a přitom celou dobu myslel na tebe.“ To se tak příjemně poslouchalo.

„Vážně?“

„Hm.“

„Já si na tebe skoro nevzpomněla,“ popichovala jsem ho.

„Tak to s tím budeme muset něco udělat.“ Čekala jsem, co mi poví. „Bello, je tu můj otravný bratr.“

„Aha.“

„Chce, abys přišla dneska s Rosalií na večeři.“

„Dvojité rande?“

„Nevím, co…“ nestihl to doříct, protože mu Emmett vytrhnul mobil z ruky.

„Ahoj, švagrová,“ pozdravil mě Emmett. Jeho hlas byl stejně impozantní jako Edwardův.

„Švagrová asi ne, ale nazdar,“ pozdravila jsem vesele. I když narušil moji konverzaci s Edwardem, přišlo mi, že když s ním mluvím, tak prostě musím být veselá. Emmett tak na člověka působil. Edward i Emmett byli prostě zlatíčka. Měli to v rodině pěkně rozdělené. Oni dva ti příjemní a Carlisle s Jasperem ti nedostupní a nesympatičtí. Aspoň tak jsem to viděla já.

„Dneska musíte přijít. Vařit budu já a jsem v tom mnohem lepší než ta bronzová hlava,“ řekl a já uslyšela z telefonu hlasitou ránu.

„O tom bych se hádala.“ Milovala jsem ty chvilky, kdy stál Edward za plotnou. Za prvé jsem pak mohla sedět a koukat na jeho zadek a za druhé vždycky uvařil něco nepřekonatelného. Ale sám to nikdy nejedl, což už jsem neřešila. Třeba je vegetarián, a to mi nějak nepřekáží. Aspoň zbude víc pro mě.

„Přijď se přesvědčit.“

„Fajn.“ Tak teď musím jenom přesvědčit hlavní aktérku.

„Budu se těšit,“ rozloučil se Emmett a vrátil mobil Edwardovi.

„Promiň,“ omlouval se hned.

„V pořádku. Tvůj bratr je zábavný.“

„To si s ním ještě nestrávila celý život. Takže se uvidíme večer… V devět? Dřív to nejde…“

„Nemůžu se dočkat.“

„To mi povídej.“

„Tak pa,“ rozloučil se a já taky. Hned jsem v seznamu našla Rosiino číslo a vytočila ho.

„Ano?“

„To jsem já, Bella. Rose, půjdeš se mnou dnes na večeři ke Cullenovým?“ Ticho. A pořád ticho. „Rose?“

„Jasně,“ řekla bez stopy nadšení.

„Tak přijdeš ke mně nebo…“

„V kolik?“

„V devět tam máme být.“

„V půl osmé jsem u tebe.“

„Dobře,“ přitakala jsem, ale už zavěsila. Tak to bylo stručné.

Esmé

„Je tu Carlisle?“ zeptala jsem se zdravotní sestry, co stála za pultem a tvářila se velice důležitě.

„Kdo?“ zvedla oči a přejela mě od hlavy až k patě.

„Doktor Carlisle Cullen,“ upřesnila jsem mile.

„Musela bych se podívat do rozpisu…“ protáhla neochotně a měřila si můj skromný kabátek od Chanelu opovrhujícím pohledem. Na Chanel se nikdo takhle koukat nebude!

„Byla byste tak strašně laskavá?“ zeptala jsem s trochou ironie a můj výraz nabýval na kyselosti.

„Jistě,“ prohodila a ohnula se pro rozpis služeb. „Je na ambulanci.“

„Děkuji,“ řekla jsem nadšeně, protože mě za chvíli čeká fantastická soulož. Chtěla jsem se otočit, když se ke mně sestra opatrně nahnula. Důvěřivě jsem se naklonila a nastražila uši. Třeba se mi chce omluvit za svůj premenstruační syndrom.

„Pan doktor,“ začala s úctou, „Carlisle Cullen nemá teď čas na takovéto návštěvy,“ vysvětlila mi a kývla k mému oblečení. Začala se ve mně vařit krev. Ona si snad myslí, že jsem kurva?!

„No dovolte!“ vyprskla jsem a založila si ruce v bok. Koukala na mě jak na zjevení a přitom si nervózně urovnávala bílou košili. „Takhle se tu chováte k pacientům? Carlisle je můj dobrý přítel a já mám vážný zdravotní problém!“ Netvářila se důvěřivě, ale trochu jí slehlo. Jsem žena narozená v Americe z dobré rodiny a vzděláním. Platím daně a chodím k volbám! Otočila jsem se na podpatku a pohodila vlasy. Nesla jsem se jako páv a ji nechala za sebou. Doklapala jsem až ke dveřím ambulance, ale čekárna nebyla úplně nejprázdnější. Naštěstí byla plná chlapů, kromě jedné staré dámy v koutě, která vypadala, že spí.

„Pánové,“ pozdravila jsem je a začala hrát nemocnou, ale přitom si udržovala svůdný výraz. Vysoký mužný chlap u dveří mě zaujal, ale za dveřmi mě čekal postelový bůh. Všichni se otočili a přejeli obdivně po mých odhalených nohách.

„Omlouvám se, ale mám na vás velikou prosbu. Byli byste takoví džentlmeni a nechali mě vás předběhnout?“

„Jasně, jasně,“ začalo se sborově ozývat. Prohrábla jsem si vlasy a podívala se na ně výrazem umírajícího.

„Omlouvám se, ale je to vážně nutné!“ zoufala jsem si. Ženské by mě poslaly někam, ale oni mi to žrali i s navijákem. Prošla jsem čekárnou a bez klepání otevřela. Sexy blonďák ke mně seděl zády a já potichu dovřela dveře. Hned na mě vylétla sestra.

„Jste na řadě? Tady se klepe!“ syčela a máchala rukama.

„Esmé Harber,“ řekl Carlisle a otočil se na židli. Nohy měl roztáhlé a mezi nimi velká boule.

„Přesně tak. Omlouvám se, že vás ruším, pane doktore, ale je to velice naléhavé.“

„Jak hodně naléhavé?“ zeptal se a já zatím cítila jeho touhu, i když si udržoval profesionální odstup.

„To si ani nedovedete představit,“ šeptla jsem vážně.

„Tak si odložte,“ řekla nevrle sestra a já si pomyslela, že toho nebude moc k odkládání. Sedla jsem si na lehátko zády k sestře. Začala jsem si rozepínat kabát a zdržovala se u každého knoflíku. Carlisle vytřeštil oči a já si potěšeně zajela rukou do poodhaleného dekoltu.

„Pane doktore, já se stydím. Je to opravdu choulostivé,“ řekla jsem, i když mi bylo jasné, že sestra není pitomá. Ta mladá holka si tu s ním možná pravidelně užívá na stejném lehátku, kde obsluhuje mě.

„Můžete nás na chvíli nechat o samotě?“ požádal ji Carlisle a tvářil se u toho jako při těžké operaci mozku.

„Samozřejmě,“ zatrylkovala za mnou a já uslyšela bouchnutí dveří.

„Konečně,“ oddechla jsem si a postavila se. Dokončovala jsem rozepínání knoflíků a u toho pozorovala Carlisleovi vzdouvající se kalhoty.

„Předpokládám podle oblečení správně, že sis to přišla rozdat?“ ptal se a povoloval si poklopec.

„Je to naposled! Sestra u vchodu si myslela, že jsem kurva!“

„Pokaždé říkáš, že je to naposled.“ To mě trochu vyvedlo z míry, ale neměla jsem čas se do toho ponořit víc, protože jeden nadržený doktor se chystal ponořit do mě.

„A ty máš pokaždé zbytečné řeči.“

„Ale ty se pokaždé uděláš nejmíň dvakrát.“

„Nefandi si moc. Nejsi jediný pták ve městě,“ zchladila jsem ho bez servítek a přetáhla mu tričko přes hlavu, protože jsem ho chtěla vidět nahého.

„Není zamčeno,“ zašeptal mi mezi prsy.

„No a?“

„Jsem vážený doktor,“ vysvětlil mi bez artikulace, protože mi jazykem jezdil kolem pupíku. Vyjekla jsem, když se jeho ledový jazyk dotkl mého podbřišku. Uměl to s jazykem skoro stejně dobře jako já.

Bella

„Ahoj,“ šeptla jsem Edwardovi do ucha a políbila ho na hranu čelisti a pak ještě jednou… A pak ještě jednou. Edward lehce zavrněl a chytil mě za ruku. Ten studený dotyk mi připomněl, že nejsme sami.

„Rosalie, rád vás poznávám. Znovu,“ řekl s jemným úsměvem a podal jí ruku.

„Díky za pozvání,“ řekla bez zájmu Rose a ruku přijala. Otřela se o něj pohledem jen na vteřinku a hned zase upřela zrak do prázdna.

„Vlastně vás pozval můj bratr,“ řekl a dál se příjemně usmíval. Zbožňovala jsem ho za to, jak je trpělivý a hodný, a to přesně Rosalie potřebovala. Doufala jsem a vlastně i věděla, že Emmett bude lék na její zlomenou duši.

„Aha,“ utrousila Rose a čekala, co bude. A pak mi došlo, proč je to ještě horší než obvykle. Kousek od místa, kde jsme stáli, se před třemi měsíci svezla k zemi. Chytila jsem ji pod loktem a táhla ji domem do kuchyně, jako by byl můj vlastní. Hlavně jsem chtěla být, co nejdál od obývacího pokoje. Na kraji kuchyně mě do nosu uhodil zápach spáleniny a něčeho neurčitého.

„Emmette?“ zavolala jsem a mířila s Rose k troubě, kde měl Emmett na hlavě čepeček a v ruce kuchařku. Teatrálně se škrábal na hlavě a nevinně se usmíval. Vyprskla jsem smíchy, když jsem uviděla jeho zástěru. Byla potištěná fotografií mužského těla, ale nepochybovala jsem, že Emmett měl mnohem hezčí a svalnatější břicho. No, co? Mám sice pana božského, ale taky nejsem slepá.

„Přišla jsem se hádat, jestli jsi lepší než ta moje bronzová hlava,“ řekla jsem mu a opřela se o mramorový sloup vedle linky. Emmett na mě udělal škleb a pozdravil Rose. Ten chlap byl dokonalý a ještě k tomu zábavný. Nevěřila jsem, že Rose neroztaje.

„Už se známe, ale Emmett Cullen,“ představil se a shodil kuchařskou čapku dolů.

„Rose Fleming,“ řekla a koukala na něj, ale nedokázala jsem z jejího výrazu nic vyčíst. Nervózně jsem si žmoulala svetr a rozebírala si v hlavě každý nepatrný pohyb jejích mimických svalů. Emmett pustil Rose a smál se dokonalým úsměvem. Vyzařovalo z něj teplo, přestože byli všichni tak studení. Pak začal přetékat hrnec a Emmett se vydal ke sporáku.

„Ale ne!“ bědoval a stahoval teplotu.

„Z té večeře asi nic nebude, co?“ zoufala jsem si a přitom se křenila. Emmett po mě hodil vražedný pohled, který byl ale svým způsobem roztomilý, takže jsem se rozesmála ještě víc.

„To zvládneme“ vyhrkla z ničeho nic Rosalie a vyhrnovala si rukávy od svých černých šatů, ve kterých vypadala nádherně. Stoupla si vedle Emmetta a začala mu diktovat pokyny. Ten začal po chvíli běhat po kuchyni jako obrovská fretka a míchal ingredience dohromady. Nevěděla jsem, co si počít. Pak jsem periferním viděním zahlédla Edwarda, jak stojí před dveřmi a ukazováčkem si mě přitahuje k sobě. Nechala jsem tam ty dva kuchaře a vrhla se mu radostně do náruče.

„Tolik nadšení?“

„Odpoledne jsem lhala. Myslela jsem na tebe celý den.“

„Já to věděl,“ řekl a chtěl mě položit na pohovku. Když jsem měla jeho hlavu mezi stehny a jeho rozcuchané vlasy mě lechtaly, začala jsem si stahovat šaty dolů.

„Neblázni! Tady ne!“ zamítla jsem to, ale on si dělal, co chtěl. S těžkým srdcem a rozžhaveným klínem jsem se mu vymanila ze sevření a spořádaně se posadila na druhý konec.

„Když už budu hodný, můžu si přisednout blíž?“ Moc jsem mu nevěřila, ale přikývla jsem. Objal mě rukou kolem ramen a já mu položila hlavu na hruď.

„Unavená?“

„Vůbec ne. Jen je mi takhle dobře.“ Zaposlouchala jsem se do ticha. Když jsem mu ležela na hrudi, obmotaná jeho rukama, cítila jsem se v bezpečí. A pak jsem si najednou uvědomila, že to ticho je moc tiché. Své ucho jsem měla na přímo na místě, kde mu bije srdce. Bylo to divné. Ta kamenná pokožka nevydala ani hlásku.

„Edwarde, víš, že ti…“

„Lidi! Večeře!“ hulákal Emmett a nejspíš bouchal vařečkou do dna hrnce. Poslušně jsme oba vstali a plazili se do kuchyně. Já se staženým obočím.

„Rose, podívej! Já myslím, že je to dobré,“ mumlal Emmett a míchal obsah hrnce. Všimla jsem si, že si tykají. To vypadá velice dobře, ale neříkej hop, dokud nepřeskočíš.

Sedli jsme si s Edwardem ke stolu a vyčkávali. Položila jsem mu ruku na stehno a stiskla ho. Přivřel oči a já se přitiskla k jeho rameni.

Emmett položil na stůl velký hrnec a z něj vycházela vůně, ze které se mi sbíhaly sliny.

„Ne tak rychle, Bello,“ upozornil mě, když viděl moji reakci.

„Tak to sem nepokládej a nedráždi mě!“

„Brácho, uklidni si partnerku,“ radil Edwardovi. Za chvíli jsme už měli nandáno vražedně dobré jídlo. Po pár soustech jsem si zahanbeně uvědomila, že se tu takhle cpu jenom já. Rose si nabírala po skromných porcích. Emmett uždiboval a Edward to samé. Trochu jsem zvolnila tempo a snažila se chovat jako slušně vychovaná dívka, co všechno nejdřív rozkrájí, než to narve do pusy.

„Rosalie, bylo to báječné,“ chválil Edward Rose. Jeho talíř byl najednou prázdný.

„Emmett pomáhal,“ řekla Rose a usmála se. Zírala jsem s otevřenou pusou. Rose se usmívala!

„To je tak super!“ vypadlo ze mě samovolně.

„Myslíš? Připadá mi, že jsem to přehnala s chilli.“

„Ne. Všechno je skvělé.“ Po dlouhé době jsem se dívala do budoucnosti s příslibem lepších zítřků. Edward mě pod stolem držel za ruku a já byla doma, tedy aspoň pro tuhle chvíli.

Dneska žádné moudro nakonec. Jsem zvědavá, co mi povíte. Pro ty, co si stále pamatují Esmé jako hodnou maminku, tak jsem vás upozorňovala, že Esmé je tu naprosto jiná.

Příští týden se stěhuji, takže nemám tušení, jak to bude. Zítra si zkusím napsat kapitolu dopředu, abyste nemuseli čekat na další kapitolu čtrnáct dní.

Děkuji za komentáře u minulé kapitoly. Četla jsem je několikrát a snad jsem vám splnila vaše přání, a to pohled Esmé. Postupně se dočkáte pohledů všech. Záleží na tom, který vztah bude zrovna v popředí.

Mimochodem, Edward na Bellu nekašle kvůli práci, ale kvůli slunci, kterého je zrovna požehnaně. Kdyby spolu začali chodit už na Vánoce, mohli si užít.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čtyři kamarádky z New Yorku - 9. kapitola: