Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čtyři kamarádky z New Yorku - 14. kapitola

16.10.2011 (10:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 4521×

Alice

Sledovala jsem linie jeho alabastrového krku. Nemohla jsem tomu uvěřit, že jednou tohle všechno bude moje. Každé, která mi to bude chtít vzít, ukážu zač je toho loket. Ale když pominu jeho muskulaturu a božský obličej… Byl jedno velké tajemství. Na mystičnosti tomu přidával jeho tichý rozvážný hlas a malé úsměvy. Tělem mu bylo přes dvacet, ale duší? Byl tam kus chlapce a kus muže, který všechno zná a v životě už něco zažil. Sledovat jeho svůdné rty bylo jako začátek dobře natočeného erotického filmu, ale zároveň jsem koukala na ten nejzajímavější dokument.

Pevně jsem se rozhodla, že vytasím to, co vím. V podstatě vím všechno, ale vlastně nic. Byla jsem nervózní a třásla se jako osika. Co když se mýlím? Co když se mi vysměje do tváře? Ne, jsem si jistá, že mám pravdu. Ta kůže, tvrdší než moje mramorové podšálky z Maroka, nebyla lidská a kdo říká, že je, sám si lže do kapsy. Nevím, jak si někdo může nalhávat, že to je normální. Ani zlaté oči nejsou zrovna časté. Vlastně neexistují. Mírně jsem se začervenala, když jsem si vzpomněla na svůj výzkum. Opravdu radši někdo bude tvrdit, že jsou to genetické poruchy, než aby si přiznal, že nejsou jediní na světě? Lidé a ta jejich dominance.

„Jaspere, chci abyste šel nahoru,“ šeptla jsem. Můj hlas byl vyrovnaný. Přestala jsem se třást a vzchopila se. Budoucnost už byla určená. Já už to nepokazím.

„Prosím?“ zeptal se vykuleně. Aha, tohle mohlo znít divně. Ještě si ani netykáme a já ho zvu do svého bytu.

„Ne, ne! Nechci s vámi do postele… Teda…“ začínala jsem se v tom ztrácet a pak najednou přišel klid. Šikovná, Alice. Za tuhle uklidňující techniku mohl můj psychiatr. Jasper bez dalšího čekání a mého vysvětlování vystoupal po schodech ke dveřím mého domu.

„Takže mi chcete něco říct?“ zeptal se s úsměvem a nastavil dlaň, abych mu tam hodila klíče. Uklidňovací techniku sice mám, ale na tenhle jeho zlatý pohled nestačím. Připadala jsem si zase jako puberťačka, co zpoza rohu kouká na nejhezčího kluka na škole. Rozdíl byl v tom, že tenkrát jsem měla rovnátka a ten kluk šel jiným směrem, zatímco tohohle chlapa k sežrání si vedu do svého bytu. Bylo by fajn, kdyby měl po mém vysvětlení ještě chuť na sex. Trefil správný klíč hned napoprvé a otevřel mi dveře. Rychle mě dohnal a u schodů mi dal přednost. Mohla jsem sice předvést svůj zadek, ale já chtěla koukat na jeho. Zklamaně jsem šla první, ale stejně jsem si neodpustila kroucení. Doufala jsem, že Antonie si dala záležet. Natáhla jsem se pro klíče a Jasper mi je beze slova podal. Klika cvakla, dveře letí a nadržená Alice vchází do dveří. Jakmile přešlápl práh mého bytu, stávalo se to mnohem skutečnější. Připadalo mi, že kůže po celém těle mi hoří. Nejprve se rozhlédl a já s ním. Bylo naklizeno jak na Velikonoce, ale stejně jsem viděla ještě pár věcí, co bych předělala. Každé smítko jsem zabíjela pohledem.

„Ten byt je skvělý. Taky jsem chtěl bydlet na Páté, ale ostatní chtěli bydlet mimo,“ chválil. Sice jsem ho neudržovala, ale stejně… Můj byt. Jako malá jsem vystřihávala z časopisů fotky New Yorku a dávala si je na nástěnku. Někdo tam měl fotky kamarádů a rozvrh, já tam měla fotky mého vysněného města.

„Já to tu miluji,“ přiznala jsem s úsměvem. Shodila jsem z ramene kabelku a hodila ji na věšák.

„Je tu hodně věcí k milování,“ řekl a s mým dovolením vešel do obývacího pokoje.

„Buďte tu jako doma,“ zavolala jsem na něj, zatímco jsem na jehlách doklapala do kuchyně. Z lednice jsem vyndala whisky a nalila si panáka, protože na mě všechna ta tíha nadcházející konverzace dolehla. Napila jsem se a zašklebila se. Koukala jsem na zbytek whisky ve skleničce a promíchávala ji. Kývla jsem hlavou a kopla do sebe zbytek. Přiložila jsem si hřbet ruky k ústům a snažila se to zadržet uvnitř. Fungovalo to, a tak jsem se vztyčenou hlavou došla k pohovce. Jasper seděl na kraji. Chtěla jsem mu vidět pořádně do očí, a tak jsem si sedla do protějšího křesla. Díval se nechápavým výrazem, což jsem zase nechápala já. Ještě jsem ani nezačala a on už se dívá takhle… Jaký výraz má připravený na potom?

„Jaspere, já…“ Kriste pane, jak začít? Asi bych se měla omezit na věty holé. „Chci vám říct, že to vím,“ podala jsem to naprosto pitomě. Já to vím? Nic jsem nevěděla. Chtělo by to nějakou příručku. Jak říct svému potencionálnímu partnerovi, že víte, že není normální a že jste viděla budoucnost, takže víte, že budete spolu. Jasper seděl a koukal. Oči dokořán a tradiční bolestný výraz, který momentálně provázela nechápavost.

„Je hned několik věcí, co vám musím říct. Za prvé vím, že nejste člověk,“ vybalila jsem rovnou a shrbila se. Čekala jsem na tvrdý náraz v podobě jeho smíchu, ale nic nepřicházelo.

„Za druhé, vidím budoucnost.“

„Co jste tam viděla?“ zeptal se se zaujetím.

„Vás, mě… Byli jsme spolu.“

„To je všechno?“

„Ne. Měla jsem rudé oči a vy jste mi říkal, že to zvládnu…“

„Já to věděl.“

„Co? Že to zvládnu?“

„Ne. Věděl jsem, že je něco jinak. Cítil jsem to.“ Nepřímo přiznal, že není člověk. V tuhle chvíli mě jenom zajímalo, co je. No tak, Alice, přemýšlej! Bílá, studená a kamenná kůže. Zlaté oči. Edward se razantně vyhýbal dennímu světlu a ani Jasper neměl zájem o oběd, ale o večeři. Přitom je venku nádherně… Navíc nic nesnědl. Je to tak jasné, že to na mě přímo křičí, ale nechci to říct první.

„Co jste zač?“

„Vždyť už to víte.“

„Tak?“ Mořská panna určitě nebude. „Upír?“

„Skoro dvě stě let.“

„A do hajzlu,“ vypustila jsem páru, když mi potvrdil všechno, co jsem si myslela. V hlavě mi šrotovalo, i když tam teoreticky měla mít prázdno. Přestože jsem to všechno věděla, teď to dostalo nový nádech. Předtím to byla budoucnost, teď je to přítomnost, která mě trochu nepříjemně přiškrtila, když jsem si uvědomila, co to vlastně znamená pro mě.

„Už dřív se nám stávalo, že si toho někdo všiml, ale byly to spíš jen nepodložené domněnky. Jenže když jste mi řekla to o těch očích… Tohle jste si nemohla vymyslet… Ani moji reakci…“ uvažoval tiše, že jsem musela nastražit uši.

„To ale znamená…“ začala jsem a přemýšlela, jak to dokončit. V těchto věcech jsem byla dost benevolentní díky svým snům. Nikdy jsem žádné tvrzení neshodila ze stolu jenom kvůli tomu, že se vymykalo realitě. Kdo nám vůbec určí, kde jsou přesné hranice? Možná, že žádné hranice nejsou… Duchové, čarodějnice, vlkodlaci, metamorfové… Co ještě? Měla bych křičet a řvát, ale nejde to. Spíš ten křik by mi připadal jako pitomost než to, že Jasper je upír. Všechno jsem to přijala. Existují…  Ale teď, když se to mělo dotknout mě, neměla jsem odvahu říct to nahlas a tím to stvrdit.

„Došlo vám, co ten sen znamenal?“ Němě jsem přikývla.

„Možná, že jste to viděla, abyste to mohla změnit…“ říkal bolestně, ale nedokončil to, protože jsem zuřivě začala kroutit hlavou. Nedokázala jsem si představit, že by se ten druhý sen neproměnil v realitu. Jeden sen bez druhého se nesplní. Zkusila jsem se zaměřit na něco jiného, abych tohle aspoň o chvilku odložila. Co můžeš udělat dnes, odlož na pozítří.

„Říkal jste, že jste to cítil…“

„Mám pár schopností…“ Moje zvědavost vytryskla na povrch. Tázavě jsem zvedla obočí a přisedla si k němu. Vypadal, že ho to překvapilo. Oči mu potemněly.

„Když jsem byl člověk, měl jsem hodně silné charisma a dokázal jsem manipulovat s lidmi… Není toho na vás dneska už moc?“ Tělo mi vibrovalo, když jsem ho poslouchala a sledovala jeho tvář. Tolik jsem ho chtěla…

„Zajímá mě to.“

„Zítra je taky noc.“

„Jasně, noc…“ zoufala jsem si. Některé legendy se zřejmě nemýlí. „Hádám, že váš bratr na Bellu nekašlal kvůli práci.“

„Ne,“ řekl prostě. Nechtěl rozebírat bratrův život. „Když už jsme u vašich kamarádek…“

„Vím, co chcete říct. Budu mlčet.“ Mlčet před holkami… No tak to bude super. Budu lhát, jako když tiskne.

„Měl bych vás zabít,“ řekl vážně. Ten teda ví, jak ženu navnadit. Vyděšeně jsem se na něj podívala a srdce mi vynechalo.

„Co vám v tom brání?“ Jasně, Alice. Ještě se k těm kolejím přivaž…

„Taky začínám věřit budoucnosti. Život už by nemusel být tak jednotvárný.“ Pomalu a nevědomky jsem se posouvala po pohovce k němu. Chybělo patnáct centimetrů. Deset, pět a… Chtěla jsem se mu vrhnout na ústa, ale moje rty mohly políbit leda tak vzduch, protože Jasper už tam neseděl. Stál u okna a tiskl se ke zdi.

„Promiňte…“ šeptla jsem s provinilým úsměvem a ten mi už zůstal po celou dobu. Tváře mi hořely a přemítala jsem, co jsem udělala špatně. Jeho rychlostí jsem se nezabývala, protože mi to nepřišlo nějak překvapující.

„Příště už tohle nedělejte!“ zakázal mi po něm vyjíždět. A já za to tak asi můžu… To on je vinen! To on je tak sexy. Čekala jsem, že mi řekne, že to je v pořádku a že se nemám za co omlouvat. Tohle chci vysvětlit.

„Co? Upíři to nemůžou dělat?“ zeptala jsem se s mírným zděšením. Do kláštera vstoupit nehodlám. Ale ne! To se nemůže stát zrovna mně! Vždyť Bella a Esmé… A vlastně teď už i Rose básní o jejich prožitkcích s upíry. Takže to bude dobré…

„Můžou, ale zase jen s upíry,“ odpověděl a vrazil mi tím nůž do srdce.

„Ale vaši bratři a otec…“

„Ti jsou… jiní.“ Jo, tak tím se to vysvětluje. Začínám mít pocit, že to já jsem tak moc jiná, že ani nemůžu mít normálního chlapa.

„Tak to je super,“ povzdechla jsem si sarkasticky. Zdál se tak dokonalý. Upírství beru, ale tohle? Náhle jsem viděla tu absurdní představu před sebou. Ten bílý čepec by mi neslušel. Navíc nevím, z jakého jsou materiálu…

„Musím být chvíli sama,“ řekla jsem najednou a chtěla ho vyprovodit ze svého bytu. Vstala jsem a pokynula mu k chodbě. Měl pravdu, začíná toho na mě být moc. Upír…

Nechápavě zíral, ale poslechl.

„Zítra,“ řekla jsem a zabouchla mu dveře před nosem.

„Tak to by bylo,“ šeptla jsem si pro sebe a promnula si obličej.

Zbytek noci jsem nemohla zabrat. Nakonec jsem si vzala prášek na spaní, protože bych mu asi pak usnula na rameni… Ale to asi těžko, když se k němu nemůžu přiblížit.

A pak jsem věděla ještě jedno… Já budu upír.

Když jsem se v patnácti rozhodovala, co dál dělat, tohle jsem si nevolila… Ale kvůli němu? Začínala jsem mít pocit, že jednou pro něj udělám vše. Počkat! Nejsem odhodlaná udělat pro něj vše už teď?

Esmé

„Tak tohle jsem potřebovala,“ řekla jsem ve svém prázdném bytě sama sobě. Hodila jsem tašky na pohovku a pustila vzkazy.

„Esmé, to křeslo jsem ti hodila do kanceláře. Budu ti vděčná, když to stihneš do čtrnácti dnů…“

„Bla, bla, bla…“ šeptala jsem si pro sebe. Chtěla jsem jít do sprchy, když se začal přehrávat druhý vzkaz.

„Čau, zlato, ty nebereš telefony?“ říkal Carlisleův zatraceně sexy hlas.

„Nemám čas,“ houkla jsem a opět se obrátila k odchodu. Nemohla jsem se dočkat, až si nasypu koupelovou sůl do obrovské…

„Slečno Harberová, dnes večer se zastavím, abych zkontroloval stav vašeho zápěstí. Jelikož pravou ruku velmi často užíváte, je možné, že zánět se opět začal rozvíjet.“

Takhle se mi to líbí. Když nejde hora k Mohamedovi, tak Mohamed musí k ní. A moje dvě hory rozhodně nikam nejdou.

Koukla jsem na hodiny a uvědomila si, že je nejvyšší čas se připravit. Byt jsem měla celkem uklizený, ale musím utřít prach. Aspoň, že to nádobí jsem z myčky vyndala ráno. Lednice je plná, i když na jídlo stejně nebude mít nikdo myšlenky…

Občas tak moc závidím Alici Antonii, ale nechci, aby se mi někdo hrabal ve věcech. Uklidit snad zvládnu sama…

Zvonek se rozřinčel a já se zvedla z vany. Voda ze mě tekla proudem a nejintimnější partie mi zakrývala pěna. Bez osušky jsem kráčela po plovoucí podlaze až ke dveřím. Nechávala jsem za sebou potoky, ale to se vytře. Momentálně mě zajímalo jenom to, co se bude dít. Dala jsem si na čas a zdlouhavě jsem otevírala dveře. Navlhčila jsem si rty a…

„Dobrý den, nabízím pojištění od… Páni!“ zavýskl mladík s brýlemi a v obleku. V rukách měl černé desky a právě teď mu padala dolní čelist k zemi.

„Kdo jste?“ zeptala jsem se podrážděně a stáhla z věšáku kabát. Ne! Můj oblíbený! Blbá pěna…To bude zase účet za čistírnu. Mladík si sundal brýle a začal na mě házet úsměvy.

„Já jsem Thomas…“

„Nezajímá mě, jak se jmenujete! Zajímá mě, co tu děláte!“

„Jak jsem řekl. Nabízím pojištění…“ blekotal a neustále se olizoval.

„Fajn! Já pojištěná jsem a čekám návštěvu! Na shledanou!“ prskla jsem a práskla dveřmi. Občas jsou podomní prodavači super, ale čekám něco lepšího. Mnohem lepšího. Teď abych se šla znovu napatlat pěnou… A zase zvonek. Podruhé jsem otevřela dveře s naštvaným výrazem.

„Nazdar,“ hlesla jsem, když jsem spatřila jeho blonďatou výsost. Na rtech mu pohrával známý úsměv a v rukách měl šampaňské a stříbrný podnos. Co to je? Doufám, že pod poklopem má prezervativy.

„To chodíš takhle oblečená otevírat každému?“ zeptal se laškovně a ukázal na moje odhalené tělo.

„Dneska jo. Díky tobě měl nějaký kluk málem infarkt.“

„Jestli jsi mu otevřela takhle, tak určitě. Nesu večeři,“ zahlásil a strčil mi poklop pod nos. Nálada se mi trochu zvedla. Tak on si chce hrát… Zvedla jsem víko s jedním pozdviženým obočím a přitom ho sledovala.

„Ale to je večeře!“ obvinila jsem ho, když jsem spatřila kuřecí plátky.

„Vždyť to říkám,“ bránil se nechápavě. Chtěl projít kolem mě, ale já mu zatarasila cestu.

„Kam si myslíš, že s tím jdeš?“ vyjela jsem a dala ruce v bok.

„Co máš za problém?“ syčel na oplátku on.

„Myslela jsem, že sis přišel zasouložit!“

„To nemůžeme aspoň jednou chvíli mluvit?“

„Ne! Nemůžeme! A teď pojď dovnitř a tohle nech venku!“ přikázala jsem mu a ukázala na ten jeho tác. Jak ho to napadlo?

„Fajn!“

„Fajn!“ řekla jsem a zabouchla za ním dveře. Vrhla jsem se mu kolem krku a on mě vyzdvihl na botník. Bylo to fantastické… Jeho polibky byly drsnější než jindy, ale líbilo se mi to. Jenže jsem si to neužívala na maximum. A já vždycky jedu na maximum, ale v hlavě jsem měla brouka v podobě té jeho večeře. Promítla se mi Bellina slova, že bychom mohli mít normální vztah. Panebože! Co když si tohle Carlisle začíná myslet? V tom případě je konec.

Přivřela jsem oči a opřela se do toho se smutnými myšlenkami, že pan doktor je ve mně naposled.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čtyři kamarádky z New Yorku - 14. kapitola: