Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čtyři kamarádky z New Yorku - 13. kapitola

07.10.2011 (09:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 4831×

„Kdy že sis to dělala řidičák?“ ptala jsem se Esmé, když se řítila po silnici.

„Jakoby to bylo včera,“ odpověděla a dál se soustředila na silnici. Byla nakloněná tak, že byla skoro na předním skle nalepená. Já se křečovitě držela dveří a čekala na náraz. Jsem idiot, že jsem se nechala přemluvit k téhle cestě do Hamptonu.

V kastlíku začal zvonit mobil Esmé a já čekala, že při svých dovednostech a zákonech ho nechá zvonit dál, ale ne. Zírala jsem s vytřeštěnýma očima na to, jak bez rozmyslu zvedá mobil a přikládá si ho k uchu. Je po mně!

„Jo, můžu mluvit, zrovna řídím.“ Ještě, než umřu já, zabiji nejdřív ji. Auto se mnou najednou začalo házet. Hlava mi skákala dozadu a dopředu.

„Esmé?“ Nevnímala mě a jen prudce sešlápla plyn, takže jsme zase letěly kupředu. I já jsem letěla, ale pás mi to nedovolil moc daleko. Se zatajeným dechem jsem sledovala Esménin rozhovor a slavila, když to konečně položila.

„To vždycky telefonuješ za volantem?“

„Vždycky? Řídím asi po pěti letech, takže si už nepamatuji, jestli mi posledně někdo volal.“

„Ještě před hodinou jsi mi tvrdila, že to je rok!“ obvinila jsem ji.

„Fakt? To jsem se asi spletla… Teď na chvíli vypni a mysli jen na to, co bude. Chlapi, víno, zpěv…“

„A nakonec kurvy, rum a řev. Nezapomeň na to, že ti prokazuji obrovskou laskavost, a že mi to vrátíš,“ varovala jsem ji s přimhouřenýma očima.

„Bello, já vážně nevím, proč tolik vyvádíš. To já prokazuji laskavost tobě. Sice mám vlastních starostí dost, ale tvůj sexuální život je na pokraji zkázy. Nebudu to sledovat s rukama složenýma v klíně,“ řekla hrdinsky, jako kdyby právě zachraňovala svět.

„Jasně, jasně.“

„Navíc jsi bílá jako papír a v Hamptonu teď začíná sezóna. Až se opálíš a džem bude v koblize, budu spokojená.“

„Nedočkáš se nejspíš ani jednoho,“ zamumlala jsem. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem připravená na něco nového, ale neměla jsem možnost volby. Klidně by mě zabalila do koberce a donesla do auta.

„Zlato, tohle období sucha…“

„Jsem z části albín,“ řekla jsem a otočila se na ni s kyselým úsměvem dřív, než mi začne přednášet o období sucha.

„Tak se asi budeme držet jen toho džemu,“ šeptla a nasadila si sluneční brýle. Zahnuly jsme do zatáčky, vstříc víkendu. Nejradši bych ho prospala… Co se to se mnou děje? Asi mi už chybí společenský kontakt. To je tím, že většinu času trávím tím, že si stěžuji, jak je život nefér.

„Bello?“ zavolala na mě z patra Esmé. Zrovna jsem si chystala udělat kafe, a tak jsem rezignovaně položila sáček a ploužila se po schodech.

„Kde jsi?“

„V koupelně.“ Esmé nezněla moc vesele. Blížila se nějaká katastrofa. Odkdy je ze mě pesimista? Jo, aha. Od narození.

„Co je?“ zeptala jsem se. Stála ve vaně a kolem sebe měla obmotaný ručník. „Nechceš, abych ti umyla záda, že ne?“ Esmé ukázala na sprchovou hlavici a provinile se usmála.

„Ne? Ne!“

„Nějak to nefunguje…“

„Jsem tu poprvé a naposled!“ prskala jsem a dupala po schodech dolů. Přemýšlela jsem o nějakém hotelu, kde funguje všechno, jak má. Náhle mě napadla další hrozná myšlenka.

„Esmé? Co záchod?“ houkla jsem a čekala na odpověď opřená o linku. Místo odpovědi Esmé sbíhala dolů a přes hlavu si natahovala pouzdrové šaty. Co slaví?

„Víš co? Slibuji, že do večera se osprchujeme,“ přísahala a prohrábla si vlasy.

„Zatajila si nám, že máš kurz instalatérství?“

„Nech si kecy. Ještě mi budeš děkovat,“ prohlásila a dolaďovala se v zrcadle.

„Tak to bych to měla zapsat do pořadníku děkování za věci, které jsem nechtěla,“ brblala jsem se staženým obočím.

„Jsi cynická, sarkastická a nepříjemná. Jasné příznaky období sucha.“

„Nazdar!“

„Papa,“ loučila se a posílala vzdušný polibek. Jakmile se zabouchly dveře, začala jsem přecházet po místnosti a vymýšlet aktivity. Nakonec jsem nepřišla na nic jiného, než že půjdu lenošit na pláž s knihou. Tohle jsem sice mohla dělat i v New Yorku, ale co. Sbalila jsem si plážovou tašku a hodila na sebe lehké letní šaty. Na hlavu jsem si narazila klobouk a vyrazila. Plahočila jsem se a připadala si, že od sebe musím svým zjevem lidi odhánět. Hopla jsem na lehátko pod slunečník a rozevřela knihu.

„Sedíte mi na ručníku,“ řekl někdo a já zvedla oči od knihy. Otevřel se mi pohled na muže ve středních letech. Měl husté kudrnaté vlasy a čokoládově hnědé oči. Ale co teprve to tělo.

„Omlouvám se. Nevšimla jsem si ho.“ Nadzvedla jsem se a zvedla ručník, který barvou splýval s lehátkem. „Ta barva mate.“

„Když už mi sedíte na ručníku, můžu se představit? Colin.“ Byl to vážně, ale vážně hezký chlap. Okamžitě mě zaujal, ale nevěděla jsem, jestli jsem připravená…

„Isabella, chci říct Bella.“ Přijala jsem nataženou ruku a dotkla se jeho teplé pokožky.

„Tak, Bello. Jste z Manhattanu?“ zeptal se a sedl si na protější lehátko. Měl příjemný a vážný hlas.

„Jak jste to poznal.“

„Kyselý výraz a kniha,“ vysvětlil a zasmál se. Okamžitě jsem knížku zaklapla a posadila se.

„Základní znaky Manhattanu?“

„Většinou se trefím.“

„Aha a vy jste?“

„Z Bronxu a abstinent. Tak nevím, co je horší.“

„Bronx?“ ptala jsem se vykuleně. Tak tohle není má vysněná čtvrť.

„Neděste se. Jsem zubař.“

„To jste první, kterého znám.“

„Vizitku s sebou nemám, ale až vás začnou trápit zuby, máte protekci.“

„Tak to je fajn.“

„Chtěl jsem se projít po pláži. Nepřipojíte se? Pokud si ovšem nechcete dočíst tu knihu?“ zval mě. Neřekl to nějak vtíravě. Bylo to přátelské pozvání od sympatického zubaře. Nutno dodat, že velmi hezkého zubaře.

Náhle mi bylo jedno, co bylo. Jen jsem si s ním chtěla povídat. Dozvědět se o něm víc.

„Už jsem ji četla, takže konec už znám,“ odpověděla jsem kladně a začala se sbírat.

„Tak to mám štěstí.“

Zbytek dne až do západu slunce jsme se brodili v písku. Bylo mi strašně dobře. Tak, jak už mi dlouho nebylo. Vyprávěl mi veselé historky o svých pacientech. Přiznal, že strašně rád pracuje s dětmi, i když oni s ním pracují neradi kvůli jeho práci. Já mu zase vylíčila svůj noční život a došlo i na vztahy.

„Dvakrát čistý průstřel," řekl.

„Děti?“

„První žena nechtěla a s druhou to skončilo dřív, než jsme začali o dětech uvažovat.“ Mělo to na mě udělat špatný dojem? Dva rozvody na kontě varují, že můžete být třetí v pořadí? Na mě to nijak špatně nepůsobilo. Prostě jen neměl v lásce štěstí. Kdo z nás ho má?

„A věříte, že někdy potkáte tu pravou?“ zeptala jsem se na tu otázku, co nás všechny trápí.

„Ta pravá… Možná… A vy věříte?“ zeptal se a podíval se mi do očí. Jen jsem se zasmála a kopla do vlnky, která právě přicházela.

„Tak teď nevím, co si z toho mám vybrat. Kopání nebo smích?“

„Snad jo. Poslední dobou jsem hrozný pesimista. Nic mě nebaví… Ale tenhle den byl skvělý.“ Zvednul obočí a zatvářil se překvapeně.

„Pro mě platí to samé,“ přiznal rozpačitě, že jsem čekala, kdy se začne červenat. Ale líbilo se mi to. Bylo to sladké. Nebyla bych to já, kdybych si hned neudělala srovnání s Edwardem. On se takhle projevovat neuměl. Nepouštěl uzdu emocím a vždycky měl sebevědomí do nebes. I když možná, že právě to mě na něm tak přitahovalo… Sakra! Konec uvažování nad pitomostmi.

„Asi už půjdu,“ řekla jsem. Ještě na to prostě nemám. Nechci mít známost, kterou budu pořád srovnávat se svou předchozí.

„Uvidíme se ještě?“

„Coline, musím k vám být upřímná. Taky jsem měla vztah…. Nebyla jsem vdaná, ale ještě to mám pořád v sobě…“

„Chápu,“ řekl s ohleduplným úsměv. Žádný nátlak, žádný uražený obličej… Sbírala jsem se z místa, když mě chytil za ruku. Jen jemné stisknutí a hned mě zase pustil, takže jsem se neměla žádný důvod se ohnat. Vlastně byl ten krátký dotyk příjemný.

„Kdy jedete pryč?“

„V neděli.“

„A můžete mi zítra věnovat ještě jedno odpoledne?“

„Jsem tu s přítelkyní. Plánujeme dámskou jízdu, jen dneska to kvůli okolnostem nevyšlo.“

„Budu tady ve stejný čas, kdybyste si to rozmyslela…“

„Nic neslibuji.“

„Já vím.“ Mávla jsem rukou na pozdrav a vydala se po vyšlapané cestičce k domu. Snad se konečně osprchuji…

„Esmé? Jsem tady,“ zavolala jsem a hodila klíčky na linku. Začala jsem si pískat a brala schody po dvou. V polovině schodů jsem zaslechla rány a pobíhání. Okamžitě jsem zmobilizovala všechny instinkty, protože jsem si myslela, že v domě je zloděj. Plížila jsem se podél zdi a hledala nějakou zbraň. Bohužel, žádná váza nebyla na dosah, jen na zdi visel malý obraz. Nedalo se svítit. Vyhákla jsem ho z háčku a měla ho připravený v dlaních. Všudypřítomná tma mi moc ke klidu nepřidávala. Opatrně a tiše jsem špičkou boty drnkla do dveří koupelny, které se s kvílením otevřely. Se zatajeným dechem a tepem na maximum jsem čekala to nejhorší, ale obraz jsem zase pustila podél těla a zírala na Esmé, jak se opírá o vanu, pod kterou se ležel nějaký chlap. Do tváře jsem mu přes vanu neviděla.

„Čau. Říkala jsem do večera, a ten teprve nastal, takže to pořád platí,“ vymlouvala se, ale mně bylo jasné, co se dělo. Pokývala jsem na ni nevěřícným úsměvem a rozhlédla se po koupelně. Sedla jsem si k vaně a pozdravila muže pod ní.

„Zdravím. Jak to vypadá?“

„Bude to dobré,“ sliboval černovlasý muž. Víc jsem si v přítmí neprohlédla. Pouze jsem u nohy vany chytla za lem krajkové černé prádlo.

„Doufám, že budete do večera hotovi. Budu na verandě. Nechci vás rušit při práci.“ Esmé se usmívala jako sluníčko. Při odchodu jsem jí hodila prádlo přímo na nos. Zdatně ho chytila a naznačila rty, že děkuje. Prostě slušně vychovaná žena. Nezbývalo mi nic jiného, než se odebrat na verandu a pobýt tam pár hodin. Přemýšlela jsem nad zubařem Colinem. Bylo mi díky němu mnohem lépe, a to jsme si prostě jen povídali. Ale nevím…. Edwardův stín mi pořád straší v hlavě, a to mě pěkně štvalo. Jenže jsem ho nemohla dostat ven. Když se na něj snažíte nemyslet, začnete na něj myslet ještě víc… Je to beznadějné…. Hlava mi začala poklesávat na rameno a tělo mi sjíždělo po houpacím křesle dolů. Den, který nepředstavoval žádnou námahu, spíš naopak, a já za chvíli byla v limbu.

„Koupelna je volná,“ budila mě Esmé. „Ty spíš?“ ptala se zmateně.

„Ne a ty?“

„Moc vtipné. Co jsi dělala celé odpoledne?“

„Asi to nebude tak zajímavé jako tvoje aktivity, ale byla jsem na pláži. A… A někoho jsem potkala,“ přiznala jsem.

„Poslouchám.“

„Jmenuje se Colin…“

„Colin…“

„Co je?“

„Jen si snažím představit chlapa, co se jmenuje Colin.“

„Je na tom jménu něco špatného?“

„Není to angličan?“

„Ne. Je z Bronxu.“

„Nabrnkla sis překupníka se zbraněmi?“

„Ne! Je zubař. Nekouří, nepije a miluje děti.“

„Pro mě samá pozitiva,“ řekla sarkasticky. „A kde ho máš?“

„Nikde. Nechala jsem ho jít.“

„Proč?“ vyjekla. Podívala jsem se jí do očí a věděla, že tam najde odpověď. „Cullen…“

„No jo.“

„Což mi připomíná, že pan doktor se za týden vrací z dovolené,“ mumlala si pro sebe.

„Odkdy máš přehled o programu svých… Svých…“

„Nezávazných známostí?“

„Třeba.“

„Já o to nestála. Napsal mi sám,“ bránila se dotčeně a upíjela kafe. Taky bych si dala. „Ale žádná nemocniční návštěva z mé strany se už nekoná.“

„Jo. Příběh o kurvě a vypatlané sestřičce už jsem slyšela.“

„Takže je ti jasné, že jestli chce sex, musí si to zařídit jinak.“ Chvíli bylo ticho, zatímco já uvažovala.

„Esmé? Nemyslíš, že by si s ním… No, že byste spolu mohli mít normální vztah?“

„Prosím?“ ptala se překvapeně.

„Vídáte se dost často a přijde mi, že…“

„Ne! Ne! ne!“ ježila se okamžitě.

„Tak promiň.“

„Hele, Bello. Já se za svůj život nestydím. Mám práci, byt a sex. Ano, sex. Nikoho netahám za nos! Prostě miluji sex a co? Nejsem stavěná na pevný vztah. Nechci a nestojím o to. Konec, tečka.“

„Já vím. Já vím. A neodsuzuji tě. Vážně. Sice bych takhle žít nedokázala, ale každý máme jiné potřeby. A já tě obdivuji za to, jak jsi otevřená. Chápeš, co chci říct? Prostě ti závidím tvůj styl života, ale na takový život zase nejsem stavěná já.“ Esmé se usmála a pohladila mě po rameni.

„Měla by si tomu Colinovi zavolat. Máš jeho číslo, že ano?“

„Nemám, ale bude na mě čekat zítra na pláži.“

„Líbí se ti?“

„Ano.“

„Tak jdi. Aspoň vyženeš Cullena z hlavy.“

„Jak jednoduchá rada.“

„Ty jsou nejlepší.“

„A jednou ti za to určitě poděkuji.“

„To si piš,“ řekla a odešla dovnitř. Asi si hodím mincí. Ne, to určitě ne. O Colinovi nenechám rozhodovat kus hliníku.

Zítřejší den jsem strávila ve společnosti Esmé, dokud nedošlo na třetí hodinu.

„Myslím, že by to dneska stačilo,“ začala jsem a zvedala se z lehátka.

„A co chceš dělat v domě? Na tu párty jdeme až večer.“ Já chtěla jít kvůli Colinovi. Strávila jsem dost času chození sem tam. Nemohla jsem se rozhodnout.

„Je tu moc horko.“

„Není,“ odporovala zatvrzele. Zase jsem zapadla zpátky, protože ji nemělo cenu přemlouvat. Ta když si postaví hlavu, tak je konec.

„Fajn,“ rezignovala jsem. Komíhala jsem nohama, čistila si prostor za nehty, kousala si nehty, ovívala se časopisem a další drobné neužitečné činnosti, abych zahnala vedro a nudu. Esmé se ani nehnula. Asi po hodině se otočila a sundala si vrchní díl plavek. Smažák jeden.

„Jdu se projít,“ ohlásila jsem a nečekala na odpověď. Možná spala. Nakecá toho nejvíc a teď spí… To je dneska den.

Procházela jsem kolem volejbalové sítě, když jsem si všimla jednoho hráče.

„Coline?“ vypadlo ze mě automaticky. Pitomá Bella, pitomá Bella.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil vesele a pustil jeden míč.

„Promiňte,“ omlouvala jsem a nasadila lítostivý úškleb. Ani nejsem na hřišti a už padají míče na zem.

„To je v pohodě. Tady Jacka stejně nikdo neporazí,“ vysvětlil a ukázal na dlouhána na druhé straně sítě. „Teď mě napadá, pojďte si zahrát s námi.“ Vyvalila jsem oči. Za prvé v žádném případě a za druhé, nic mi nevyčítal. Nekonaly se žádné drobné narážky ohledně toho, že se tu potloukám znuděně sama, i když jsem včera vyprávěla o dámské jízdě a o tom, jak budu strašně zaneprázdněná.

„To je hodně špatný nápad,“ řekla jsem a vrtěla varovně hlavou.

„Nutit vás nebudu.“ A najednou jsem jako rybka zabrala. Udělám ze sebe pěkného idiota, ale chtěla jsem se pobavit. Dneska spíš pobavím ostatní, ale nechci se zbytek dne nudit sama.

„Bella,“ představil mě našemu týmu. „Bello, tohle jsou Hugh, Silvester a Camille.“ Dost zvláštní kombinace jmen. Bella, Esmé, Rosalie a Alice… Znělo to normálně.

„Ráda vás poznávám,“ houkla jsem a usmála se. Vypadali dost sympaticky. „Měla bych vás upozornit, že jsem ta nejhorší hráčka na světě. Ke sportu jsem se nepřiblížila od tělocviku na střední škole, a to už je sakra dávno." Jen se zasmáli a mávli nad tím rukou. Je vidět, že neví do čeho jdou.

„Camille, jdi na střídačku,“ nakázal Camille a já ji zastoupila. Super a je to tady.

„Coline, já nevím…“

„Hra!“ zařval Hugh a podal míč. Dlouhán Jack využil naši slabinu, a to mě a míč mi mířil přímo do obličeje.

„Aaa!“ ječela jsem a ruce dala instinktivně před sebe. Míč mi tvrdě narazil do dlaní a já ho omylem odpinkla do strany. Colin po něm skočil a bagrem ho poslal zpět.

„Já to odrazila! Já to odrazila!“ vřískala jsem radostí a skákala na místě, dokud míč znovu neletěl na naši stranu a neodrazil se mi od hlavy. Bolestivě jsem zasyčela a hra skončila.

„Jsi v pořádku?“ ptal se starostlivě Colin a ruce mi chtěl stáhnout z hlavy.

„Bella,“ řekla jsem a podala mu ruku.

„Colin,“ zasmál se uzavřel se mnou dohodu o tykání.

„No, Coline, možná malý otřes mozku,“ žertovala jsem.

„Myslím, že ti to pro dnešek stačilo,“ uvažoval a tvářil se provinile.

„Netvař se tak. Hrála jsem na vlastní nebezpečí, ale jednou jsem ho odrazila,“ radovala jsem se.

„Výborná nahrávka,“ chválil mě.

„Asi si na to půjdu dát led. Ráda jsem vás poznala,“ zdravila jsem ostatní. Colin šel se mnou ještě kousek.

„Dneska večer odjíždíš?“

„No, jo. Manhattan volá. Dva dny a už mi chybí.“ Bella Swanová je ve vztahu s New Yorkem a je to složité.

„Já se vracím až v úterý, ale rád bych tě potom viděl.“

„Já tebe taky.“

„Takže mi snad věnuješ svoje číslo?“ Vytáhnul z kapsy mobil a podal mi ho. Co to je? Byla to černá cihla a nevěděla jsem, co s ní.

„S tímhle neumím.“ Vzal si ho zpět a já mu nadiktovala číslo.

„Tak ve městě.“

„Ve městě,“ souhlasila jsem a zamávala. Měla jsem z toho skvělý pocit. Zase jsem si vesele pískala.

V noci už jsme pily šampaňské a předváděly nové šaty. Esmé se bolestivě držela za záda, která momentálně zářila jako červánky.

„Já ti říkala, ať se namažeš,“ mumlala jsem, když opět bolestivě pískla. Mě zase bolela modřina na hlavě. Sportem k trvalé invaliditě.

„Neříkala.“

„Říkala.“

„Neříkala.“

„Neříkala.“

„Říkala!“ zaječela už.

„Aha, takže říkala.“ Hodila kyselý škleb a obrátila se ke stolu.

„Podívej se, kdo sedí úplně vepředu,“ šeptla a já kmitla očima ke konci místnosti.

„No, to ne… Jdu!“ řekla jsem bezmyšlenkovitě a vyrazila do boje. Esmé mě chytla za rameno a zastavila.

„Počkej, mám lepší nápad,“ řekla a vyrazila i se mnou k Ralphovi, který se culil na zrzku vedle něho. Stoupla jsem si mu za záda a poslouchala, co Esmé vymyslela.

„Ahoj, Ralphe,“ řekla mile a stoupla si mezi něj a tu zrzku. Esmé začala dřív, než Ralph mohl něco říct. „Ten syfilis mám taky,“ začala šeptem, ale takovým, aby to slyšeli i všichni okolo, „ale buď v klidu, zlato. Pokud to doktor odchytí včas, stačí antibiotika. Už musím jít. Pa,“ řekla spěšně a cupitala rychle pryč. Ralph seděl a zíral s otevřenou pusou. Já se prohýbala smíchy. Zrzka se na Ralpha pohoršeně podívala a začala se zvedat ze židle. Bože, tenhle večírek je super.

Snad to nebyla nuda. Ale jestli byla, tak je to možná správně. Aspoň jste se nudili jako Bella, takže jste se vžili do postavy. :D

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čtyři kamarádky z New Yorku - 13. kapitola: