Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čtyři kamarádky z New Yorku - 12. kapitola

02.10.2011 (17:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 40× • zobrazeno 5797×

Alice

Vypadáš dobře! Vypadáš dobře!

To jediné jsem si opakovala, když jsem mířila k jeho osobě. Znáte to, když se ráno podíváte do zrcadla ve spěchu a řeknete, že vypadáte celkem normálně nebo velmi dobře? Já si tohle ještě ráno neříkala, protože jsem si dost fandila. Čím blíž jsem mu ale byla, tím víc jsem si připadala maličká a bezvýznamná. Asi nebylo dobře, že ve mně tohle chlap vzbuzuje, ale nemohla jsem mu odolat. Připadalo mi, že je jako znovu nalezená část těla, která mi chyběla už od narození, takže jsem si zvykla na život bez ní, ale jakmile jsem zakusila, jaké to je mít ji, chtěla jsem ji. Musel být vedle mě a držet mě za ruku, ráno se mnou vstávat a prožít se mnou život. Nejenom, že jsem to chtěla, já věděla, že se to jednou stane, že se mi jednou můj sen splní.

„Zdravím,“ začala jsem, „ta fotografie támhle vzadu,“ ukázala jsem do kouta, „chci ji koupit,“ oznámila jsem. Představila jsem si, že je to klient a já vyjednávám podmínky.

Alice, setkala ses i s členy vlády a celebritami. Opravdu se ti bude lámat hlas, když někomu oznamuješ, že si jdeš koupit jeho fotku? Jasper se na mě otočil a přeměřil si mě. Měla jsem husí kůži, ale nějak jsem netušila proč. Bože, ten chlap je z blízka ještě krásnější. Nebyl to jenom muž, co si na sebe vezme uniformu a vy si řeknete, že je sexy. Tohle bylo ztělesnění dokonalosti, až mě z toho bolely oči.

„Ta fotka není na prodej,“ zchladil mě ledově. Naštěstí umím vyjednávat a já tu fotku chci. Za prvé jsem na ní s největší pravděpodobností já a za druhé, protože jsem to řekla. Jaká je šance, že ke mně cítí náklonnost jako já k němu? Protože chci vědět, jestli šel po ulici a cvakl foťákem, nebo mě cíleně zachytil. Jeho hlas a odstup mě nevyváděl z míry. Jestli něco chci, musím o to bojovat. Jak o tu fotku, tak o něj. Nemůžu se sesypat, utéct s pláčem a křičet, že mě nechce.

„Tak proč je tady?“ zeptala jsem se dotčeně. Proč mě s ní provokuje, když není na prodej.

„Pokud se podíváte na upozornění na dveřích, zjistíte, že fotografie označené zeleným proužkem nejsou na prodej.“ A já mám asi číst každou cedulku? Měla jsem tik v ukazováčku a nemohla ho zastavit. Moje tělo si prostě chtělo vybít nějak tu nervozitu, co ve mně Jasper vzbuzoval.

„Kolik za tu fotografii chcete?“

„Slečno Collinsová, ta fotografie má pro mě osobní hodnotu.“

„Pro mě taky.“

„Ale pro mě rozhodně větší,“ přebil mě a usmál se. Chtěla bych vědět, jaká je na dotek jeho kůže. Slyšela jsem holky, jak o tom diskutují. Uměla jsem si to celkem živě představit. Některá žena by mi teď možná řekla, že bych se na něj měla vykašlat, že nemá zájem, ale já byla posedlá budoucností, kterou jsem viděla. Dřív by mi z toho bylo špatně. Viděla jsem budoucnost? Ale už jsem si na to zvykla. Puberta byla už tak dost hrozná a já měla jeden malý handicap navíc. Pro všechny jsem byla ta divná Alice. Tady, v New Yorku, jsem Alice, co má všechno pod kontrolou - nebo jsem aspoň byla. To selhání si nikdy neodpustím.

„Řeknu to jinak. Vždycky jsem toužila si pověsit na zeď svoji fotku. Na téhle mám zrovna svůj oblíbený kabát…“ řekla jsem s úsměvem. Věděla jsem, že jsem to já. Je to další krok v řadě, abych se posunula blíž budoucnosti. Jeho to vůbec nevyvedlo z míry. Naklonil hlavu a zkoumavě si mě prohlížel.

„Jsem zmatený,“ zašeptal tak neslyšně, že jsem mu musela odezírat z rtů.

„Dohodneme se?“

„Budeme muset. Nechci, abyste mě žalovala. Zřejmě jsem vyfotil špatný kabát.“ On moc dobře věděl, koho fotí. Chtěla jsem vědět, proč zrovna já? Proč zrovna on?

„Kolik?“

„Nechci peníze.“

„Tak co?“

„Rande?“ zeptal se. Tak a teď jsem byla zmatená já. Co ta náhlá změna názoru?

„Pokud chci svoji fotku, budu muset souhlasit.“ Podala jsem mu ruku a čekala. Strašně jsem toužila po tom se ho dotknout.

„Dohodnuto,“ uzavřel to a já se zatajeným dechem pozorovala, jak se jeho alabastrová dlaň blíží k té mojí. Čekala jsem všechno, ale tohle ne. Jemně jsem třela svými prsty jeho, protože jsem se toho nemohla nabažit. Bylo to jako nejjemnější satén a zároveň diamant. Dělá si Bella legraci? Tohle není normální a nikdy nebude. Bylo tu tolik znaků. Jakto, že to nevidí? Na jazyk se mi drala otázka, kterou jsem nestihla zastavit. Nešlo to.

„Co jsi zač?“ vydechla jsem. Mísil se ve mně tucet emocí.

„Prosím?“ odpověděl otázkou a ruku obratně vytáhl z té mojí. Mozek se mi restartoval a já si uvědomila, co jsem řekla. Tohle bylo špatné. Ať se stane v budoucnosti cokoliv, na tohle ještě není vhodná doba.

„Říkám, že pro tu fotografii se zastavím co nejdřív. Ohledně rande se domluvíme později. Hezká výstava, ale moje fotka je nejlepší,“ prohodila jsem a pádila k holkám. Hned se na mě sesypaly.

„A je to,“ oznámila jsem jim po salvě otázek.

„To jako vážně?“ zeptala se Bella. Bylo vidět, že je na dně. Snažila se sladit oční stíny s oblečením. Kolikrát jsem jí říkala, že to nikdy nemá dělat?

„To jako vážně.“

„Takže je tvoje?“ zeptala se Rose a ukázala na tu fotku.

„Samozřejmě.“ O ceně jsem pomlčela. Věděla jsem, jaký názor má Bella na Jaspera.

„Holky, ráda bych zůstala, ale jsem unavená a zítra musím dělat na jednom případu, takže…“ omlouvala se Rose. Nepochybně tam taky zapadal Emmett.

„Jasně.“

„Počkej, jedu s tebou,“ doháněla ji Esmé. Ženáči ji omrzeli.

„Aha. Víš, já už měla něco domluvené…“

„Sex vyměníš za nejlepší kamarádku?“ urazila se Esmé, i když ona s námi trávila výjimečně párty až do jejího konce.

„Promiň, ale jo,“ setřela ji a usmála se. Bylo to tak hezké vidět ji upřímně se smát. Kdyby se mohla smát i Bella. Chtěla jsem, aby byly všechny šťastné a spokojené a nepřiznávala jsem si, že toho chci moc.

„Fajn. Užij si to dneska i za mě,“ řekla nahněvaně, protože dnes půjde domů sama, ale co my víme, co potká po cestě. Rose se rozloučila a u dveří se připojila k Emmettovi.

„Zdá se to jenom vám, nebo je Rosalie šťastná?“ zeptala se Bella.

„No jo. On se líbí jí, ona jemu, takže výsledkem je, že Rose se do něj zamiluje až po uši. Zákon akce a reakce,“ uvažovala jsem tiše.

„Spíš akce a erekce. Jen doufám, že to není idiot jako ten poslední,“ ozvala se Esmé s nakrčeným obočím. Esmé mi vždycky dokázala vytvořit úsměv. Šla příkladem všem newyorčánkám, protože si užívala život na plno a dalo se říct, že šla i přes mrtvoly. Měla mužské ego v těle ženy a na nikoho se neohlížela, ale přitom kdesi hluboko pod vší dokonalou kontrolou a pokerovým hráčem byla zranitelná a křehká. Ostatní to možná neviděli, ale bylo to tam. Kdybych jí to řekla, nejspíš by udělala všechno proto, aby mi to vymluvila.

„Emmett je skvělý. Nemá s Ralphem nic společného,“ bránila ho Bella. Měla ho opravdu ráda a věřila, že udělá Rose šťastnou. I já tomu pomalu, ale jistě začínala věřit, ale chvilku mi to potrvá. Po všech těch zklamaní a slzách, co Rose vytrpěla, je těžké věřit každému, kdo se kolem ní motá.

„Když to říkáš ty.“

„Co plánujete na zbytek noci?“ ptala se Bella a upínala oči do kouta.

„Nic,“ řekly jsme dvojhlasně.

„Nechci být doma sama. Vypadla jsem po těch měsících z role svobodné,“ přiznala v rozpacích a se smutkem.

„Takže večírek u tebe?“ řekla s nadšením Esmé.

„Jo. Mám pořádnou chuť se opít. Chci, aby mě ráno bolela hlava, a tak nebudu myslet na nic jiného.“ Z výstavy jsme odešly bez Rose, partnerů, ale já měla něco, co mi vše vynahradilo. Fotku a rande s Jasperem. Pořád mi vrtalo hlavou tolik věcí. Proč najednou změnil názor? Myslela jsem, že se budu muset snažit mnohem víc a že mě to bude stát hodně sil, ale dokázala jsem to. Dělalo mi starosti, že Bella bude zásadně proti, ale mně není třináct a ona není moje matka. Na jejím názoru mi záleželo nejvíc, ale za tímhle rozhodnutím si stojím.

„Au!“ zaúpěla Esmé, když spadla z malé postele.

„Promiň. Bello, posuň se trochu,“ zašeptala jsem jí do ucha. Něco zamumlala a spala dál. Esmé na mě nasupeně zírala. Vlasy měla nalepené na tváři, šaty svlečené jen napůl a na očích monokly z rozmazaných očních stínů.

„Na tohle přespávání u kamarádek jsme moc staré,“ bědovala jsem.

„Kdo je u tebe starý?“ U Esmé byl věk citlivé téma. Přestože jí ještě nebylo ani třicet, už měla plno řečí a krémů. „Kolik je?“ mhouřila oči na digitální hodiny na nočním stolku. „Sakra! Sakra! Sakra!“ nadávala a vylétla ze své pozice na podlaze.

„Co je?“ ptala jsem se zpod deky, kterou jsem si úzkostlivě držela, protože si ji Bella celou noc přivlastňovala. Kromě mluvení ze spaní mě ještě nechá zmrznout.

„Mám pracovní schůzku,“ vysvětlovala ve spěchu a běžela k zrcadlu. Trochu se motala a u zrcadla vyjekla.

„Proboha, co to je?“ ptala se zrcadla a prohlížela si svůj obličej.

„Asi jsem tě měla upozornit.“

„Vypadám hrozně! Bello, vstávej!“ přikázala a stáhla z ní deku. „Slyšíš?“

„Vezmi si brýle,“ radila jí Bella ochraptělým hlasem. Ty dvě to zase trochu přehnaly. Neměla jsem na to, abych je korigovala najednou, takže se stejně nakonec opily do němoty.

„Nemám na vybranou! Zatracenej chlast.“

„Já vám to říkám pořád,“ utrousila jsem suše a zavřela oči. Esmé sebrala z věšáku kabát a na oči si nasadila brýle.

„Padám. Mějte se, dámy,“ rozloučila se a potácela se ze dveří pryč.

„Co spát tak dlouho, jak budeme chtít?“ navrhla jsem nadšeně. To už jsem dost dlouho nedělala.

„Zapomínáš na to, kde pracuji a v jakou denní dobu, ale jsem pro,“ šeptla do polštáře a znovu se odebrala k spánku. Za chvíli jsem šla za ní.

„Zvládneš to, ale bude to trvat,“ řekl mi Jasper. Stáhla jsem jeho ruce z mé tváře a podívala se do zrcadla. Ty oči byly děsivé.

„Co to zase bylo?“ ptala jsem se sama sebe, když jsem se probudila ze svého snu. Za okny se stmívalo. Zase večer? To jsme prospaly celý den? Bella ležela vedle mě. Obličej klidný a potichu oddechovala. Já byla vyčerpaná z práce, ale co ona? Ten rozchod ji musel rozhodit pořádně i fyzicky. Odhrnula jsem jí vlasy z tváře. Doufala jsem, že Edwarda nemilovala, protože by se ještě hodně natrápila. Nebylo to tak, že bych jí nepřála lásku, ale nechtěla jsem, aby trpěla. Pořád se procházíme na hranici mezi láskou a bolestí. Jsme ve své podstatě masochisti, když znovu a znovu vyhledáváme lásku?

Vyhoupla jsem se tiše z postele a rozhodla se jí tu uklidit, protože tu nebylo tradičně k hnutí. A něco upeču, jako že se Alice jmenuji. To zvládnu. Jsem přece žena, měla bych k tomu mít vlohy.

Já vím, je to hrozné. Moc mě mrzí, že vám to teď takhle kazím, když jsem ještě k tomu v tabulce, což jsem opět nečekala. Nikdy to nečekám a vždycky je to úžasný pocit a hned bych nejradši psala, ale okolnosti tomu nepřejí. Tohle jsem psala večer po celodenním nošení, škrábání zdi a kdesi cosi. Do školy si chodím už jenom odpočinout. Navíc jsem to psala místo seminárky, kterou budu dělat na poslední chvíli. Jen se vám tu snažím vyložit, jak je pro mě teď psaní těžké. Snad to pochopíte a omlouvám se, že kvalita kapitoly je děsná. Po těch komentářích a hlasech si zasloužíte víc.

Poznánka na konec: Jasperovo vysvětlení pro náhlou změnu názoru jednou bude. Někomu to dojde, někomu ne. Komu ne, bude muset počkat.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čtyři kamarádky z New Yorku - 12. kapitola: