Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čtyři kamarádky z New Yorku - 10. kapitola

25.09.2011 (11:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 5405×

„Pšt!“ syčela na nás Alice, když jsme se s Rose smály úboru ženské před námi.

„Ty mě pštíš?“ ptala jsem se nevěřícně a smála se dál.

„Na józe jsem s vámi naposled!“

„To si piš, že mě k tomu už nikdy nepřemluvíš,“ zoufala si Rose a předváděla jakousi polohu vody a mléka.

„Kdyby tu byla Esmé, tak…“

„Kdyby tu byla Esmé, tak co?“ řekla jsem a kývla k trenérovi, co vypadal jako z květinového hnutí, ale byl moc hezký.

„Aspoň by byla ticho!“

„Uvolníme se! Tenhle sval vám tu jen tak visí! Natáhněte se až ke konečkům!“ diktoval mi trenér a ohnul mě k zemi. Nečekala jsem to, a i kdyby, tak bych stejně ječela bolestí.

„To bolí!“

„Uvolněte se a bolest přestanete vnímat…“ šeptal mi do ucha. Sám měl přimhouřené oči a ohýbal se k zemi. Zhluboka jsem se nadechla a začala se snažit. V tom mi do rytmu hudby, která vlastně žádný rytmus neměla, začal zvonit mobil.

„Žádné mobily!“ sjel mě trenér.

„Jasně, jasně. Omlouvám se.“ Chtěla jsem mobil vypnout, ale na displeji svítilo jméno Edward, takže jsem to přirozeně musela vzít za každou cenu.

„Ale…“ začal trenér, ale já už mizela v chodbě.

„Ahoj,“ ozvalo se z telefonu.

„Ahoj,“ zašeptala jsem, protože jsem se krčila v temném koutě, ale pořád nedaleko dveří.

„Volám své krásné dámě nevhod?“ Občas mluvil dost divně. Některé jeho knižní výrazy mi přišly úsměvné.

„Sem na józe. Alice mě přemluvila.“

„Bello, je mi to moc líto, ale dneska musíme to odpoledne zrušit.“

„Cože?“

„Myslel jsem, že to půjde, ale někdo udělal chybu a já tu musím zůstat.“

„Aha… Tak fajn, no,“ řekla jsem rezignovaně, ale cítila jsem, že za chvíli vybuchnu.

„Jsi hodně zklamaná?“ Ne! Jsem naštvaná!

„Takže přijdeš večer?“ odpověděla jsem otázkou, protože tady si nemůžu vylívat zlost. Trenér by mě vyhodil z budovy.

„To je druhá věc. Budu pracovat do noci.“ Mám se smířit s tím, že mám za přítele beznadějného workoholika?

„Dobře,“ řekla jsem to jediné, na co jsem se zmohla.

„Bello, ani nevíš, jak moc mě to mrzí,“ omlouval se upřímně, ale já mu to nežrala.

„Jo, mě taky.“

„Já…“ Co on? Dostane se mi konečně vysvětlení? „Budeš mi chybět.“ Aha.

„Ty mně taky. Musím jít zpátky. Ahoj.“ Nečekala jsem na odezvu a zavěsila. Spojila jsem ruce a dívala se na ně, jako kdyby tam bylo řešení. Měla jsem toho dost. Něco se bude muset radikálně změnit, protože já nejsem stavěná na takovýhle vztah. Se svěšenými rameny jsem se vracela zpět do místnosti, kde mě všichni probodávali očima, protože jsem jim narušovala hodinu.

„Jsi v pohodě?“ zeptala se mě Rose tiše. To jsem vypadala tak zkroušeně?

„Ne, nejsem v pohodě,“ odsekla jsem a hned se za to zastyděla. „Promiň, to Edward. Neskutečně mě štve.“

„Co ti řekl?“

„Něco v tom smyslu, že musí pracovat a na mě kašle, ale mrzí ho to. Zbytek se ztratil v překladu.“

„Co budeš dělat?“ střílela jednu otázku za druhou.

„Nevím, ale já už takhle nemůžu žít.“

„Vyřešíte to spolu,“ řekla přesvědčeně. Rose se pomalu, ale jistě vracela do starých kolejí. Samozřejmě tu byl ten rozdíl, že její sen se jí nikdy nesplní. Ale díky Emmettovi se zase usmívala a vnímala svět kolem sebe. Jak můžu říct osobě, která přesto všechno, čím si prošla, stále věří na lásku, že se to možná nevyřeší?

„Asi jo.“ Nechala jsem to u ledu a dala se do cvičení. Hledala jsem vnitřní klid a mír. Chtělo by to Google mapu.

Když jsme se převlékly a vyrazily do ruchu ulic, přidala se k nám Esmé. V tichosti jsem jí vyložila vše, co si myslím i co si budu myslet. Rose s Alicí šly napřed.

„Nevím, na co čekáš,“ řekla a zakroutila hlavou.

„Jak na co čekám?“

„Jdi za ním do práce, udělej mu to a on přiběhne jako pejsek.“ Něco na té radě bylo, ale byla bych celkem ráda, kdyby Edward přiběhnul, protože mu na tom vztahu záleží.

„Já nevím.“

„Jestli budeš jenom přihlížet, může se ti stát, že se mu na koulích bude válet jeho asistentka a po tobě ani nevzdechne.“

„Díky, to mi moc pomohlo,“ odsekla jsem sarkasticky.

„Jsem ti k službám.“

„Holky, pojďte sem! Rychle!“ volala Alice nadšeně. Popoběhly jsme k Alici, která stála před známou galerií a ukazovala na dveře.

„Jasper Hale má pozítří výstavu,“ vypískla.

„To vidím,“ řekla jsem s menším nadšením. Alice se zřejmě krásného, ale nedostupného pana Hale nevzdala.

„Půjdete se mnou?“

„Jasně, vypadá to na super večírek plný svobodných mládenců,“ uvažovala Esmé.

„Jo? Fakt? Já tu nikde nevidím anotaci, která hlásá, přijďte, pokud si chcete zasouložit,“ řekla jsem jí.

„Musíš se naučit číst mezi řádky,“ poučovala mě.

„Prosím tě, ty bys vytrhla z kontextu i Bibli.“

„Kecy v kleci. Alice, zařiď to! Jdeme všechny.“

„Já nemůžu, mám rande s Emmettem,“ vymlouvala se Rose a já byla její výmluvou značně potěšená.

„Tak ho přiveď taky! Vždyť je to jeho bratr. Nebudeš muset platit lístky.“

„Přesně tak, Esmé. Přesně kvůli tomu s ním na to rande jdu. Lístky!“

„Já půjdu ráda. Edward je stejně v práci,“ posteskla jsem si. „Hele, teď jsem si něco uvědomila.“ Všechny nastražily uši. „Na co potřebujeme chlapy? Mám přece vás, holky!“ řekla jsem vítězně. Esmé měla vykulené oči a se zděšením se ke mně naklonila.

„Díky, zlato. Jsi milá, ale nikdy tě neopíchám.“

Kolem třetí jsem vyrazila z domu s tím, že Edwarda překvapím. Byla jsem nastrojená, jak do divadla, a na hlavě umělecké dílo. Nedalo se to prostě udělat jinak, takže jsem vypadala pěkně vyzývavě, ale já chtěla, aby viděl, o co přichází.

„Zdravím, Moiro,“ pozdravila jsem asistentku mého pana ředitele, která se mu má údajně válet na poklopci. Neměla jsem ji zrovna v lásce. Za prvé, protože byla krásná a měla k Edwardovi celodenní přístup, a za druhé, protože na ní bylo vidět, že je za své milé chování placená.

„Slečno Swanová,“ protáhla s úsměvem, který jí mohl roztrhnout tvář. Určitě si bělila zuby.

„Jen se vám tu mihnu. Jdu za Edwardem.“ Mé činy předběhly slova a já vzala za kliku jeho kanceláře.

„Pan Cullen tu není a ani nebude,“ oznámila mi s lítostí. Nejspíš si pomyslela, ty chudinko, ani nevíš, kde je! Jeho kancelář zela prázdnotou a všechno bylo v temnotě. Zatažené žaluzie a černý nábytek tomu vdechly temnou noc. Byla jsem tu jen dvakrát a asi na dvě sekundy, protože jsem vždycky čekala venku. Samozřejmě večer po jeho práci, takže bylo normální, že tam měl takovou tmu.

„Už tomu chybí jen rakev,“ zamumlala jsem.

„Prosím?“

„Nic, nic. Kdy… Kdy přijde Edward do práce?“

„Promiňte, ale nemohu poskytovat informace o pohybu pana Cullena kde komu.“ Kde komu? Tak já jsem kde kdo? Hezky, Bello. Dopracovala si to daleko.

„A můžete mi aspoň říct, jestli tu dneska byl?“ Začínala jsem mít nepříjemný pocit, že Edward do práce ve skutečnosti moc často nechodí.

„Promiňte, ale…“ nedokončila to a udělala takovou tu litující grimasu.

„Takže nebyl,“ uzavřela jsem to za ni. Lhal mi, jako když tiskne bůhví, jak dlouho a já jen nečinně přihlížela. Chtěla jsem někoho tak nedosažitelného.

„Ještě něco, slečno Swanová?“

„Ne, díky.“ Práskla jsem dveřmi a utíkala po schodech dolů jako smyslů zbavená. Bohužel teď nebyl na programu hněv a vztek, ale bolest. Bolelo to tak strašně moc, že mě ta bolest dusila. Strhla jsem si šátek z krku a držela se za něj. Svezla jsem se na schod a opřela se o zábradlí. Nebrečela jsem, ale jen jsem si nadávala, jak jsem mohla hrát naivní blbku tak dlouho. Byla jsem z toho unavená a nedostávala jsem za to nic. Byla jsem otrok.

Asi ve dvě ráno jsem ve své kanceláři usoudila, že jsem dostatečně opilá, abych mu zavolala.

„Bello, co se děje?“ Aha. Intuice mu velí, že se něco děje. To je dobře. Aspoň přeskočíme pozdravy a podobné blbosti.

„Co se děje? Co se děje? Ty se ještě ptáš?“

„Ano, ptám se, proč mi voláš ve dvě ráno a očividně opilá.“

„Nech si své očividně. Já…“ Martini se mi vylilo na šaty a telefon jsem ve zmatku upustila. „Do hajzlu!“ nadávala jsem a hledala kapesníček. Když jsem si utřela šaty a našla telefon pod stolem, bouchla jsem se hlavou o desku stolu. „Který idiot sem ten stůl dal?“ Vyškrábala jsem na židli a zvedla telefon k uchu.

„Tak abys věděl,“ začala jsem z nenadání, „moc dobře vím, že mi lžeš! Kde jsi dneska byl? Anebo víš, co? Neříkej mi to. Mě to nezajímá! Edwarde?“ zeptala jsem se, když jsem si uvědomila, že je na druhé straně nějak moc ticho. „Ty jsi zavěsil? Zavěsil? On mi zavěsil?“ naříkala jsem a hodila jsem telefonem o dveře, které se k mé smůle zrovna otevřely. Mobil trefil Ryana hrudi a já vypískla leknutím.

„Panebože, Ryane, promiň.“

„Dobrý…“ zchladil mě hned, ale trochu chrchlal a držel si žebra.

„Já jsem nemožná!“

„Šéfová, je to dobrý. Nic mi není. Měl jsem zaklepat.“

„Jsem trochu…“

„Nadraná?“

„No jo. Takže věci lítají všemi směry,“ vysvětlovala jsem a sotva se držela na nohou.

„Myslím, že byste si měla sednout.“

„Já si to myslím taky.“ Podepřel mě a já se potácela zpátky ke křeslu. Dopadla jsem na něj a chtěla si dopít zbytek pití.

„Dneska už to stačilo, ne?“

„Jsi barman! Máš lidi podněcovat k pití a ne jim ho zakazovat!“

„Já vám nic nezakazuji, ale radím.“ Odfrkla jsem si a pití nechala na stole. „Nechcete si promluvit?“

„Ryane, mám dost mluvení. Chci domů!“ lamentovala jsem dál.

„Zavolám vám taxíka.“

„Zvládnu to sama.“ Vstala jsem, ale hned jsem zase zapadla zpátky. „Fajn. Zavolej ho.“ Kývnul si hlavou pro sebe a položil mi na stůl mobil, který to kupodivu přežil.

„Ať je to kdokoliv, zabiju ho!“ slibovala jsem si a s hroznou bolestí hlavy jsem se podívala na hodiny. Šest ráno!

Došourala jsem se ještě oblečená ke dveřím. Otevřela jsem, opřená o zeď a s očima zapíchnutýma v podlaze.

„Ahoj,“ pozdravil mě Edward a bez vyzvání vkročil dovnitř.

„Nazdar.“ Myslím, že jsem mu volala. To je nadělení!

„Jsem tady, protože nevím, co znamenal tvůj telefonát.“ Drbala jsem se na hlavě, zívala a snažila se vzpomenout, co všechno jsem mu řekla. Počkat! To je úplně jedno. Přednější je předmět doličný, a to, že mi lhal.

„Kde jsi dneska byl? Teda včera,“ opravila jsem se, když jsem si uvědomila, kolik je.

„V práci,“ řekl nechápavě.

„Takže tu klidně stojíš a do očí mi tvrdíš, že jsi byl v práci?“ Zíral, nic neříkal. „Já jsem tam totiž byla. Říkala jsem si, že tě překvapím, ale tvá okouzlující asistentka mi sdělila, že tam nejsi a ani nebudeš.“

„Bello, já…“

„Teď nebelluj!“ zaječela jsem. „Kde jsi byl?“

„Já ti to nemůžu říct.“ Bylo to jako facka. Čekala jsem všechno. Třeba, že má milenku nebo něco podobného, ale on mi to prostě nemůže říct!

„Proč?“ mluvila jsem klidně. Ruce jsem si založila na prsou a čekala.

„Prostě to nejde.“

„Děláš si ze mě legraci?“ vypadlo ze mě nevěřícně. „Tak co děláš, když nejsi v práci? Jsi agent F.B.I., nebo drogový dealer? Já už vážně nevím, ale jestli nechodíš do práce, tak chci vědět, proč jsi tu nebyl se mnou.“

„Nebyl jsem tu s tebou, protože nemůžu.“

„Tohle mi ale jako vysvětlení nestačí.“

„Víc ti neřeknu,“ řekl tu hroznou větu a pak se podíval k oknu a hned zase na hodiny. „Musím jít.“

„Edwarde… Já už takhle nemůžu dál, ale chci, abys tu zůstal,“ řekla jsem nahlas své přání, i když jsem ho chtěla roztrhat na kousky. Díval se na mě zlatýma teplýma očima a já přemýšlela, jestli jsem viděla někdy něco nádhernějšího.

„Nejde to,“ řekl smutně, ale to nebylo nic v porovnání se smutkem, který jsem cítila já. Topila jsem se ve zklamání. Věděla jsem, co musím udělat. Teď nebo nikdy! Už nemám sílu na to, abych to oddalovala.

„Edwarde, jestli projdeš těmi dveřmi, tak už se nevracej,“ dala jsem mu možnost volby, což ode mě byla velkorysá nabídka. Podle filmového scénáře mi měl pohlédnout do tváře, usmát se, vzít mě do své náruče a už mě nikdy nepustit. Já žila v New Yorku, kde filmový scénář neměl co dělat. Proto odvrátil svoji krásnou tvář a já sledovala jeho mizející záda ve svých dveřích. Cítil by se takhle člověk, kdyby viděl, jak poslední kousek Titanicu mizí v oceánu? A když by mu zmizel z dohledu, co by si pomyslel? Páni, byla to krásná loď, ale moc velká, to proto se potopila. To proto nemohla doplout až do Ameriky? Pak mi po nohách přeběhl paprsek slunečního světla a já zavadila okem o kalendář. Začíná duben.

Původně jsem chtěla tuto kapitolu publikovat až příští týden v pátek, aby mezi jednotlivými kapitolami nebyl takový odstup, který vznikne díky stěhování, které u nás doma probíhá, ale nakonec jsem to zaškrtla před vypojením počítače ze zásuvky.

Ještě k tomu chodím do druhého ročníku na dost náročný obor, každý den mám do tří, naprosto příšerné předměty a přijdu domů a budu montovat své skříně. Takže prosím, teď buďte trpěliví.

Děkuji za komentáře. Opět byly super, a to už jsme u desáté kapitoly.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čtyři kamarádky z New Yorku - 10. kapitola: