Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co jsem komu udělala? - 5. kapitola

02.04.2012 (16:00) • IsabellaMarieLilyVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 4223×

Co jsem komu udělala? - 5. Kapitola

Bella zase perlí…

Přemisťování. Fuj. Jak odporný to při něm je pocit. Člověk má dojem, že se všechno v jeho těle převrací a míchá. Nic hnusnějšího jsem zatím asi nezažila. A tvrdá rána do hlavy při dopadu mi můj přenos nijak nezpříjemnila. A ještě k tomu ta strašná únava… Dneska je prostě den na nic. Na nic…To je dost slabé slovo. Dnešní den je splněný sen, ale také nejhorší noční můra. Nevím, jestli se mám smát nebo plakat, jestli řvát nebo jen tupě zírat.

„Bello,“oslovil mě Brumbál. Ani jsem si nevšimla, že tu ještě je.

„Momentálně budeš tady, nikam nechoď, pohybuj se jen v okruhu, který ti ukážu. Jelikož ještě nejsi zařazena, nemůžeš spát na žádné z kolejí, ale zůstaň tu, za chvíli se tu někdo objeví a budeš spát v jejich komnatách,“ ujišťoval mě Brumbál hlasem poučujícího dědečka.

„Hmm, fajn,“ dostala jsem ze sebe i přes únavu a celkové vypětí, kterého bylo za dnešní den až dost.

„Takže… Byl bych rád, kdybys zůstala jen na tomto výběžku a nechodila dolů, ani nikam jinam. Za chvíli si pro tebe někdo přijde. Uvidíš, budeš mít radost!“ No jistě, nechoď sem, nechoď tam… A už to začíná. Někdo pro tebe přijde a ty radostí vyskočíš z kůže.

„Fajn,“ opakovala jsem s bezvýraznou barvou hlasu.

„Prosím tě, hlavně nedělej žádné neuvážené -“

„No jo, no jo, chápu, zůstat nahoře, nedělat kraviny, chovat se slušně, čekat až si pro mě někdo přijde. Uvidím, že budu mít radost,“ odříkávala jsem mu jako básničku s očima v sloup a sloní dávkou ironie v hlase.

„Bello, Bello, není pochyb, po kom ty jsi,“ brblal si a už tady nebyl. Myslím, že chtěl, abych to, co si mumlal pod vousy, neslyšela. Smůla. Otočil se a už tu nebyl. Díky Bohu! Soukromí! Dnes toho na mě bylo vážně trochu moc.

Prudce jsem vstala a promnula si místo, kam jsem se praštila. To už je dneska po několikáté, co jsem se praštila do hlavy. To se sakra nemůžu buchnout někam jinam? Vždyť budu úplně blbá… Rozhlédla jsem se kolem dokola, co by se tu tak dalo dělat. Vypadalo to tu… staře. Docela by mě zajímalo, co je mimo ten ostrůvek, protože to byla veliká místnost, ale jako bez podlahy. Podlaha tu byla jenom pět metrů kolem dokola. Podívala jsem se dolů a docela mě udivilo, co jsem viděla. To byla přece velká síň! Dole si Harry sedal ke stolu za ostatními. Divné ale bylo, že jsem neslyšela žádný hluk. Asi nějaký kouzlo, v tom já se ještě nevyznám.

„Hustý!“ zamumlala jsem a raději se věnovala okolním vlivům. U stěny jsem zpozorovala jakou si černou hromadu. Co to může být? Přešla jsem blíž a šťouchla do toho. Nic. Tak jsem teda vytáhla jeden ten hadr a zjistila, že je to plášť. Byly to pláště naházené na sobě. Ale nevypadaly jako ty studentské. Tyhle byly… jiné. Něco mi připomínaly. Tak jsem tam ještě hodnou chvíli seděla a přehrabovala a zjistila, že těch plášťů je tam více než požehnaně a jsou nasáklé vůněmi, které znám více než dobře.

„Přece jen to tu nebude tak špatný,“ mumlala jsem si pro sebe a koukala do stropu, když už mě přehrabování hromady plášťů přestalo bavit. Místo toho jsem si na ně lehla a zírala do stropu. Chtě nechtě se mi začaly klížit oči a na mysl začaly vkrádat nepříjemné a smutné myšlenky. Zavřela jsem oči a nechala je plout i přes tu bolest, kterou přinášely. Charlie a Renée… Umřeli. Zemřeli bezbolestně? Ano? Ne? Vždyť to je teď už vlastně jedno… Hlavní je, že jsou mrtví, a já už je nikdy neuvidím. Nikdy už je nikdo neuvidí. A nejhorší na tom je, že umřeli kvůli mně. Vzali si mě na starosti, ujali se mě, měli mě rádi, jako bych byla jejich vlastní a co jim bylo odměnou? Smrt…  

Do očí se mi nahrnuly slzy smutku, zoufalství a beznaděje. Zamrkala jsem a silou vůle se je snažila zahnat tam, odkud přišly. Cítila jsem se mizerně. A jak by taky ne? Tohle by jen tak v klidu nepřešel snad nikdo. Možná jen ti, co je zabili, ti, co nemají srdce. Místo smutku se do mě najednou nahrnul vztek. Cítila jsem, jak mnou prostupuje ta horká vlna, kterou jsem znala. Vířila mnou nepředstavitelná energie. Energie pěti živlů. Ohně, vody, země, vzduchu a ještě navíc energie, jako takové…  Ducha. Cítila jsem teplo všude na těle, vycházelo ze mě, ale po chvíli jsem si uvědomila, že to teplo i kolem mě, že vyzařuje i mimo mě. Do nosu mě udeřil odporný štiplavý a dusivý zápach. Otevřela jsem oči a podívala se kolem sebe.

„Do prdele!“ zaklela jsem a pokusila se vyškrábat na nohy, protože ty pláště, na kterých jsem ležela, ode mě prostě chytly. A to nebylo všechno. Já… zářila. Proudila mnou stříbřitě mlhavá záře, která jako by byla spojená s tou energií, co ve mně pulzovala. Nebo spíše ta záře byla ta energie. Nedovedu si to nijak vysvětlit. Nikdy jsem nic takového neviděla. Zářila jsem červenou, tyrkysově modrou, takovou svítivě zelenou, která se občas prolnula s hnědou, a to vše bylo překryto poloprůhledným bleděmodrým oparem, který snad ani nebyl skutečný. Tohle celé nemohlo být skutečné. Lidi přece jen tak nezáří! I když… Co já vím, co se v mém novém světě normálně děje a co se ještě bude dít? Je tohle všechno skutečné, nebo je to jen sen? Sen, který, když se ráno probudím, mi bude připadat tak směšný a neuvěřitelný jako sama skutečnost, že upíři, čarodějky a podobné bytosti existují… Pak bych se ze srdce zasmála své hlouposti, že jsem tomu věřila a šla dolů za mámou a tátou. Jenže… Tohle se stát nemůže, protože tahle noční můra a splněná touha spojené dohromady jsou skutečnost. Hned na to jsem se probrala ze svého snění a vrátila se do reality. Pláště pode mnou hořely a já si tam ležela jako královna. Bože, vždyť já hořím taky! Napadlo mě, ale hned jsem to z hlavy vymazala, protože mi něco říkalo, že to je kravina a ten pocit podpořilo i to, že mě nic nepálilo. Nebylo dnes těch divných věcí snad už dost?! Ptala jsem se sama sebe, ale odpovědět jsem si nedokázala.

Rychle jsem vyskočila na nohy a podívala se na tu hořící a doutnající spoušť. Z hromádky pohozených plášťů zůstala jsem hromada hodící smradlavé hmoty. Fuj! To by mě zajímalo, z jakého materiálu to bylo… Lamentovala jsem v duchu a přemýšlela, jak tuhle spoušť uhasit.

„Grrr,“ zavrčela jsem, „to chce vodu!“ A hned, jak jsem to vykřikla, se na mě spustil ohromný proud ledové vody, který mě skoro povalil na zem.

„Nééé! Dost!“ zaječela jsem a jako mávnutím kouzelného proutku voda téct přestala.

„Ssstudí!“ vyhrkla jsem a klepajíc se jsem se rozhlédla kolem sebe. Všude byla voda. Můj pohled padl na zuhelnatělou hromadu čehosi, co dříve bývaly pláště všech odstínů černé až šedé. To jsem zase něco zmrvila… Koukala jsem na to ještě hodnou chvíli a pak jsem to vzdala. Ne, tohle není sen. Praštěná jsem sice dost, ale tohle by ani moje hlava nevymyslela.

„No co, aspoň už to nehoří… To jsem přece chtěla ne?“ zamumlala jsem do otázky, která byla spíše řečnická a pleska sebou na podlahu plné špinavé vody.

„No já ti nevím, Bells, válela ses tam docela dlouho… Nebo ti snad nedošlo, že to hoří?“ promluvil vedle mě ironický hlas, který jsem už dávno znala.

Otočila jsem hlavu za hlasem a spatřila horu. Lépe řečeno upíra velkého jako hora. Koukala jsem se do rudých očí a okamžitě mě osvítilo. Felix. Upír ze snu, z dětství. Chtěla jsem vstát a skočit mu do náručí, aby se mnou zatočil dokola, jak to dělával, když jsem byla malá, ale na poslední chvíli před tím, než jsem začala konat, mě napadla ďábelská myšlenka. Co takhle ho trochu vytrestat? Těš se Feldo! Hahá! Za mě si nikdo srandu dělat nebude a obzvlášť tohle motovidlo ne.

Nasadila jsem tupý výraz, jak jsem to vždycky dělávala ve škole při zkoušení z algebry, a podívala se mu přímo do očí, aby mi na to opravdu skočil.

„Bells? Odkud znáš moje jméno? Odkud mě znáš?“ zeptala jsem se a snažila se předstírat, že absolutně nevím, která bije…

„Prosím tebe, nedělej tady na mě fóry…“ zasmál se, ale pozorně si mě prohlížel. Pak jeho obličej ještě více zbledl, pokud to bylo možné.

„Počkej, ty si na mě vážně nepamatuješ?“ zakoktal a vypadal, že každou chvíli spadne. Bylo mi ho skoro až líto, ale nemá si ze mě dělat legraci.

„Pamatovat? Koho pamatovat?“ hrála jsem dál svoji roli.

„Ne, ne, ne! To snad ne! Bello, já jsem Felix! Ten Felix! Musíš mě znát! Copak ti ukradli mozek a dali ti nějakej cizí?!“ Skoro jsem vyprskla smíchy. Cizí mozek! To snad může vymyslet jenom on.

„Proč by mi jako měli krást mozek? Ty snad věříš na ufony, nebo co?“ Jeho pohled byl k nezaplacení. Nechápavost, zděšení, nevěřícnost, hysterie, snad i trochu smutku… Snad už by to stačilo… Ale zase něco takového u něj už asi neuvidím… Je rozhodnuto, hra pokračuje!

„Dobře, mně si nepamatuješ… Ta co třeba… třeba… Alec! Nebo Demetri! Ne, ne, ne, Santiago!“

„Alex? Žádnýho Alexe teda neznám. Dimitrij? To mi taky nic neříká… Teda pokud nemyslíš toho z pohádky o princezně Anastásii,“ pověděla jsem mu zadumaně a přihodila k tomu jeden nevědoucí a nevinný úsměv.

„Santiago?“ zkusil znova téměř až zoufale. Sakra, co vymyslet na tohle? Nic mě nenapadlo, přemýšlela jsem, jak jsem jen mohla, a pak jako by mě osvítilo. Vzpomněla jsem si na internetový obchod Stilago… To zní docela dost podobně. Na to mi neskočí. Ale zkusit to můžu…

„Jo, to znám! Úplně ho miluju!“ vypískla jsem a zapomněl, že to nejspíš vyznělo blbě. Teď se pro změnu tvářil tupě zase on.

„Vážně?“

„Jasně! Miluju ten obchod. Sice je internetovej, ale to až tak nevadí. Mají tam skvělý věci. Teď právě tam byla jakási akce na hadry od Calvina Kleina.“

„Ne!“ vykřiknul zase a sklouznul se ke mně na podlahu. „To si vážně na nic nepamatuješ? Ani na toho poníka, co jsme ti pořídili? Jmenoval se Willy, mělas ho moc ráda.“

Willy… Na něj jsem si moc dobře pamatovala. Bylo to hříbě Shetlandského poníka. Byl hnědo bílý a strašně mlsný. No… až takové hříbě to zase nebylo. Měl skoro dva roky. Kde je asi teď?

„Poníka? To snad ne! Ne, to asi těžko. Vážně si mě s někým pleteš, já totiž nemám ráda poníky.“

„Nemáš ráda poníky? Proč? Každá holka ve tvém věku má ráda poníky, ne?!“ Jeho hlas začínal nabírat hysterický podtón.

„Poníky? Ne… na mě jsou moc malí a mohutní. Já mám ráda vysoké rychlé černé koně. Ale co se týče holek v mém věku… Jo ty poníky většinou milují, ale koně mají raději. Nejsem malá, nejsou mi tři, abych byla unešená z poníků,“ řekla jsem suše.

„Ááá! Tak si sakra už -“ zarazil se uprostřed věty, protože byl příliš zabraný do mého rozesmátého výrazu. Už jsme to nezvládla a začala se smát. A jemu pomalu začínalo svítat…

„Isabello Marie Lily Potterová! Proč tu mi sakra věšíš bulíky na nos?“ začal se vztekat jako malé dítě.

„No co,“ chechtala jsem se, „nemáš si ze mě dělat srandu!“

„Já tě přetrhnu jako hada!“ zavrčel a chňapnul po mně. Jupí! Konečně bude zase nějaký vzrůšo! I když ho bylo dneska už dost, tak tohohle nikdy dost není. Milovala jsme tohle naše škádlení a praní jen tak naoko. Horší bylo, že jsem nikdy netušila, co od něj můžu čekat. Někdy mě nechal vyhrát, někdy zas ne.

Rychle jsem vzala tu napůl shořelou a roztavenou hromadu plášťů, teda alespoň část z ní, a mrskla ji po něm. Zásah! Vyhupsla jsem na nohy, no ani ne tak vyhupsla, jako se spíš vyškrábala, protože mi to malinko podjelo a utíkala pryč od něj, dřív, než se zvedne, dožene mě, povalí mě na zem a zlechtá mě. Nebo mě vážně roztrhne jako hada. Nebezpečnou rychlostí jsem se blížila k ozdobné zídce, asi pod pás. Sakra! Bože, ať si zase nerozbiju tlamu. Vyslala jsem k nebesům mé zbožné přání. A vida, naplnilo se. Zídku jsme přeskočila ani nevím jak, akorát jsme se přitom maličko praštila do lokte, ale to byl detail… Detail, který bolel jako čert. Sakra, bylo to přímo do brňavky…

Rozběhla jsem se nejrychleji, jak jsem s mokrými podrážkami a mojí dočasnou dezorientací dokázala, ale kde se vzal, tu se vzal, Felix najednou stál přímo přede mnou.

„Do háje!“ zaklela jsem a udělala elegantní otočku. Hupsla jsem zpátky přes zídku, takže jsem byla tam, odkud jsem vyběhla. Slyšela jsem, jak za mnou dupe a snaží se zadržovat smích, ale očividně mu to moc nešlo, protože se smál jako šílenec. Ostatně… já se taky smála. Už jsme cítila, jak mi dýchá na záda, když v tom jsem dostala nápad. Voda, voda, potřebuju vodu… Intenzivně jsem na ni myslela a pak jsem neurčitě máchla rukou za sebe, směrem k Felixovi. Kolem mě se rozprostřela vůně jarního deštíku a k mým uším dolehl slastný zvuk šplouchání vody a Felixovo naštvané brblání a vyprskování vody z pusy a nosu. Konečně jsem přinutila svoje nohy zastavit a ohlédla jsme se na něj. Musela jsem se smát, vypadal jako zmoklá slípka. Bože, kdyby ho tak viděli upíři, mimo Volturiovic rodinu… ti by se smáli… Chechtala jsme se v duchu, ale až pak mi došlo, že smích skutečně slyším.

Vedle mě se zjevil Demetri svíjející se v křečích smíchu a Alec jakbysmet. Byli tu všichni. Všichni, které jsem milovala. Demetri, Alec, Jane, strejda Aro, i strýčkové Caius s Marcem… Tety Sulpicia a Anthenodora a spoustu dalších upírů, které jsme znala z dětství. Byli tu všichni až na… V tu chvíli mé oči spatřily uhlově černé strapaté vlasy, temně rudé oči a s nimi i jejich majitele. Mého přítele, zastánce i ochránce, mou druhou polovinu.

„Santiago!“ zvolala jsem a skočila mu do náruče přesně ve vteřině, kdy ji pro mě rozevřel. Byli jsme dokonale sehraná dvojce. Patřili jsme k sobě jako bratr a sestra, jako sever a jih, jako dobro a zlo, jako oheň a voda, jako Jing a Jang… Polilo mě štěstí a moje srdce se rozbušilo štěstím a nadšením. Hluboko v žaludku jsem cítila hřejivý pocit. Pocit, že jsem zase doma, mezi svými. Nebyla jsem sice upír, ale to nevadilo, i tak jsem patřila k nim a oni patřili ke mně. Moje rodina. Volturiovi.

„Bells,“ vydechl mi do ucha sametovým hlasem a více mě k sobě přitisknul. Na tváři se mi samovolně rozprostřel blažený úsměv. Cítila jsem se s ním tak dobře. Můj domov byl tam, kde byl on, to už jsem věděla dávno. Trochu jsem se od něj odtáhla a podívala se mu do očí, které přetékaly city.

„Hele neuzurpuj si ji!“ štěknul pobaveně Demetri a vytrhnul mě z bezpečného náručí mého domova. Moje tvář okamžitě zrudla. Vzteky. A nejen tvář. Oheň ve mně se vzedmul a já už neměla svoje zlaté prameny vlasů spadající mi na záda, nýbrž rudo-oranžové prameny plamenů divoce poletující kolem mé hlavy.

„Ježiši!“ vykviknul a odskočil ode mě, jako bych snad byla jedovatý had. To mě naštvalo ještě více. Plameny zesílily na intenzitě, teď už doslova stály a sálaly ze mě, takže to vypadalo, jako bych byla pochodeň, protože místo vlasů jsem měla stojaté plameny divoce poskakující do stran, v rukách se mi objevily ohnivé koule, paže a celé tělo mi hořelo. Ale nepálilo to, protože ten oheň nebyl na mně, ale já jsem byla ten oheň…

„Ššš, hlavně klid, Bello, pokus se to ovládnout, ano? Uklidni se a mírni tu energii v sobě…“ napovídal mi z povzdálí hlas strýčka Ara, kterého jsem ovšem neviděla, protože se ode mě všichni drželi v uctivé vzdálenosti. Ta mocná energie mnou pulzovala, proplouvala mým tělem a naplňovala ho takovou sílou, že se mi to zdálo až nemožné. Ta energie nebyla cizí, ta energie jsem byla já a to mě trochu děsilo, ale zároveň mě to naplňovalo jakousi radostí rozjařeností, vzrušením z toho, co by se mohlo dít a zvědavostí nad tím, co všechno bych ještě mohla dokázat. Měla jsem sto chutí to ještě vyzkoušet, ale nakonec jsem se řídila strýčkovými pokyny. Zavřela jsem oči a zhluboka dýchala. Pomalu jsem tu energii, co ve mně vybuchla, tlačila zase zpátky, usměrňovala ji, formovala ji, jak jsem potřebovala, až se opět vstřebala do mého těla a do mé mysli. Otevřela jsem oči. Oheň nikde a energie také byla pryč. Bez ní jsme si najednou připadala hrozně slabá, až mě nohy neudržely. Poslední, co jsme cítila, byly studené paže, které mě zachytily těsně před tím, než jsme si stihla rozbít hlavu o roh zídky, a poslední, co jsem viděla, byl strýčkův starostlivý obličej a Tegova panická hrůza.

Autor: IsabellaMarieLilyVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Co jsem komu udělala? - 5. kapitola: