Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co jsem komu udělala? - 2. kapitola

Co jsem komu udělala? - 2. kapitolaV tomto díle se Bella konečně dostane do Bradavic. Vzpomene si na jméno toho, co ji zachránil. Nebude to nikdo jiný než Remus. Bella se také osobně setká s Mozkomory. Jak to dopadne? A na závěr tu pro vás mám malou potyčku mezi Bellou a jednou problémovou osobou. Kdo to bude? To už si musíte přečíst. Přeji vám všem příjemné počteníčko. Vaše IsabellaMarieLilyVolturi.

2. kapitola - Setkání s Mozkomory a se třemi voly

 

Prudce jsem otevřela oči a ve stejném okamžiku se domem rozlehl srdcervoucí a husí kůži nahánějící křik mé nevlastní matky. Ano, už vím, že nejsem jejich, jsem si tím téměř jistá, ale i tak je mám moc ráda. Ten hrůzostrašný zvuk mě dokonale probral. Chtěla jsem jim běžet na pomoc. Odhrnula jsem peřinu a chtěla se vydat do obýváku, ale zarazila mě studená ruka. Ohlédla jsem se a konečně na vlastní oči spatřila nejkrásnější bytost na světě. Popadl mě do náruče, cítila jsem jeho dokonalou omamnou vůni a příjemný chlad, který z něho sálal. Ta nádherná sladká vůně mi dokonale omamovala mysl. Cítila jsem z něj lesní plody, med, slunce a moře. Jediné, co jsem stihla udělat dříve, než jsem se schovala do bezpečí jeho kamenných paží, bylo to, že jsem z nočního stolku vzala svoje brýle na dálku. Nenosím je pořád, jen když nevidím na tabuli. Stále schovaná v jeho náručí jsem se cítila v bezpečí. Byl pro mě jako anestetikum, jako droga. Odrazil se od země a jako šelma vyskočil oknem ven. Můj zachránce lehce dopadl na zem a odtáhl mě od sebe, ale já nechtěla. Chtěla jsem zůstat s ním.

Ještě že jsem usnula oblečená, venku byla zima. Můj zachránce/únosce mě postavil na zem a předal mě známému člověku, který už stál připravený pod oknem. Jakmile jsem se ho dotkla, tak jsem měla pocit, že mi někdo obrací útroby. Najedenou - ani nevím, kde jsme se tam vzali - jsme stáli před obrovským hradem, hned vedle nějakého stromu, co se hýbal. Byla to veliká vrba. Nevím proč, ale přišlo mi to naprosto normální a zároveň jsem měla pocit, že to není to nejdivnější, co tu uvidím. Kruci, už mi asi opravdu přeskočilo. Proboha vždyť ten strom se sám od sebe hýbe a mně to přijde normální! Jiné vysvětlení nemám, skutečně začínám přicházet o rozum.

Pořád jsem byla v šoku. Civěla jsem na ten osvětlený palác s otevřenou pusou. Muž vedle mě se tomu jen tiše uchechtnul. Pořád jsem se snažila zjistit, kdo to je. Civěla jsem na něj hodnou chvíli a zkoumala jeho rysy, ale nemohla jsem za Boha přijít na to, kdo to vlastně je. Byl mi povědomý, ale ne tak moc, abych věděla, kdo to je. Z ničeho nic, ani nevím, kde se tu vzal, se od kořenů té oživlé vrby vynořil Sirius v podobě psa. Už to vypadalo, že bude všechno v pořádku, ale najednou ten, co mě dopravil sem, obrátil hůlku proti němu. Chtěl ho zabít? Ublížit mu? Proč? Už se nadechoval, aby vyřknul nějaké zaklínadlo, ale nic víc už udělat nemohl. Vyskočila jsem a postavila se před psa Siriuse. Nemohla jsem přece dovolit, aby mu něco udělal.

„Ne!“ vykřikla jsem a stalo se něco podobného, jako na té louce. Vytryskla ze mě energie, tentokrát neviditelná, žádný oheň, ani vichr, ale prostě neviditelná ohybná zeď a odhodila ho několik metrů daleko.

Byla jsem tak zaskočená tím, co se právě stalo, že jsem ani nepostřehla podivné černé hábity snášející se z oblohy k přímo k nám. Bylo to děsivé. Nevypadali jako lidi, nebyli to lidi. Vypadalo to jen jako velký kus hadru, nebo plášť. Z ničeho nic se ochladilo. Byla jsem si jistá, že teplota klesla pod bod mrazu. Od úst se mi valila pára a Siriusovi od čenichu také. Byla jsem naprosto ztuhlá. Jak šokem, tak mrazem, takže jsem neměla šanci se podívat, jak je na tom odhozený. Konečně jsem si vzpomněla na jméno. Remus. Remus Lupin. Proč si na něco vzpomenu vždy, když to potřebuju nejméně?

Neměla jsem více času o tom přemýšlet a v duchu nadávat, protože mě přepadl divný pocit. Chtělo se mi řvát a plakat. Jako by se ze mě vytratila veškerá chuť k životu, veškeré štěstí. Prostě jsem byla na dně. Jedna z těch postav se najednou tyčila přede mnou a ten pocit neštěstí, smutku a beznaděje ještě zesílil. Postupně mě zahalovala temnota. Velká síla mě tlačila pod vodu. V uších mi zněl křik ženy a pláč dítěte, nebo možná dětí. Já nevím. Co to sakra je? Tma vyhrávala. Klesala jsem stále hlouběji. Snažila jsem se bojovat, ale nebylo mi to nic platné, dokud mi nepřišel na pomoc stříbrný přítel. Neměl žádný určitý tvar, teda alespoň jsem žádný tvar nepostřehla, ale jeho záře mě tahala z té temné vody a odháněla ode mě všechno zlé. Všechna ta beznaděj a smutek odešli s jeho příchodem. Temnota ustoupila a já se konečně probrala. Kolem mě se stále rozprostírala stříbrná záře. Docela mě překvapilo, že ležím na zemi a Sirius do mě šťouchá čumákem. Na mysl mi opět vlezla ta stříbrná záře. Bylo to neuvěřitelné. Něco takového jsem nikdy neviděla, ani ve snu.

„Jsem v pořádku, klid. Nic mi není. Jen jsem malinko zavrávorala,“ uklidňovala jsem Siriuse. Vlastně jsem nevěděla, jestli uklidňuju jeho, nebo sebe. Asi oba.

„Jsi v pořádku?“ přihnal se ke mně Remus. V očích měl vepsaný strach a obavy.

„Jo, v pohodě. Já mám tuhej kořínek. Mě jen tak něco nepoloží, takže v klidu,“ smála jsem se. Potřebovala jsem smích. Po tom odporném pocitu je pro mě smích jako droga.

Jak jsem ho tak sledovala, vypadal docela komicky. Výrazy v jeho tváři se měnily rychleji než aprílové počasí. Nejdříve nedůvěra, podrážděnost, pak mu tváří problesklo něco, co jsem nedokázala identifikovat, pobavení a nakonec se dostal zpátky do normálu.

„Tak pojď, ty kořínku, ale opatrně.“

Vyskočila jsem rovnou na nohy, což jsem neměla dělat. Byla jsem stále otupělá a malátná, a tak jsem málem zase skončila na zemi. Naštěstí pro mě, mě podepřel Sirius jako pes a Remus mě chytil za paži.

„Neříkal jsem opatrně?“

„No jo, pořád,“ zabručela jsem.

„Ehm, Remusi, proč jsme vlastně tady. Co se tam stalo? Proč jsem musela odejít?“

Dle jeho výrazu jsem usoudila, že jsem uhodila na citlivé místo. Jeho smutná a lítostná tvář mluvila za vše. Něco se skutečně stalo. Neměla jsem dobrý pocit. Moje srdce zužovalo jedno prázdné místo. Tušila jsem, co mi odpoví, cítila jsem to, ale přesto jsem doufala v opak.

„Tak co se stalo?“ dorážela jsem na něj už mírně hysterická. Tím, že před tím neodpověděl, jen potvrdil moje podezření.

„Víš Bello, ve světě, do kterého ses narodila, ve světě kouzelníků, čarodějek a nadpřirozených bytostí jsi jednou z velmi důležitých osob. Troufám si říct, že jednou z nejdůležitějších. Ale je to také velké břemeno. Dnes večer se k vám domů dostali jedni lidé – Smrtijedi. Musíš pochopit, že jsou vážně zlí a nemají v sobě špetku soucitu. A… oni… zabili tvé adoptivní rodiče. Bello, já vím, že víš, že nebyli tvými pravými rodiči. A také vím, že víš, že jsi jiná. Jsi čarodějka.“

Když dokončil svou řeč, nebyla jsem schopna ničeho. To, že umřeli, jsem tušila, ale slyšet to takhle přímo, na živo, to bylo něco jiného. Bylo to jako šíp. Zasáhlo mě to rychlostí blesku. Ne, to se nemělo stát. Proč? Proč by to někdo dělal? Čarodějka? Ještě před několika sekundami bych řekla, že je to super, ale teď? Vždyť právě díky tomu, že jsem čarodějka, zemřeli. Oni umřeli kvůli mně.

„Umřeli kvůli mně,“ zašeptala jsem svoji jedinou myšlenku. Moc jsem chtěla, aby tohle byl jen zlý sen. Doufala jsem, že se jen probudím a všechno bude zase v pořádku. Že nebudou žádné divné věci a oni budou živí. Po tváři mi stekla jedna horká slza a za ní další. Další část ze mě je pryč, zbylo po nich jen prázdné místo a spousta vzpomínek.

„Ne, Bello, poslouchej mě. Není to tvoje vina. Říkal jsem ti, že nemají žádný soucit. Oni takoví prostě jsou. Za to ty nemůžeš. Vraždí lidi jen proto, že nemají kouzelnickou krev. Zabíjejí pro nic, ty s tím nemáš nic společného, slyšíš mě?“ promlouval mi do duše Remus. Říkal mi pravdu, cítila jsem to a já mu věřila. Věřila jsem, že ten, kdo byl u nás doma, že ten kdo zabil Renée a Charlieho, nemá soucit.

„Dobře,“ špitla jsem.

Vzal mě kolem ramen. Schovala jsem se mu do náručí a pokusila se uklidnit. Zhluboka jsem dýchala a snažila se cítit tak jako dřív. V pohodě. Ale nějak to nešlo. Už to nebylo tak strašné, ale vím dvě věci. Nikdy ta ztráta úplně nezmizí a tímhle jsem si vypěstovala absolutní averzi a nenávist vůči Smrtijedům. Po chvíli jsem se odtáhla a cítila se lépe.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se. Pokývala jsem hlavou. Smutně se na mě usmál. Věděl, že lžu, ale nedivil se tomu a nic neříkal. Na tohle je potřeba čas.

„Tak pojď, musíš na ošetřovnu. Napadení Mozkomory není jen tak. Když jsi říkala, že máš tuhý kořínek, ani jsi netušila, jak velkou máš pravdu. Většina lidí pod jejich vlivem ihned upadne do šoku, nebo do bezvědomí, ale ty ne. Prostě jsi stála. Po chvíli jsi kolem sebe začala utvářet něco jako ochrannou bariéru, odhazovala je stranou, odpuzovala je. Ale jeden jí pronikl a dostal se k tobě moc blízko a…“ zvažoval, jestli mi to má říct, „začal se na tobě živit. Ty ses ale jen tak nedala. Vím celkem jistě, že nás ještě překvapíš, Isabello Marie Lily Potterová.“

„Potterová? Živit? Jak jako živit? To mě chtěl jako… sežrat?“

„No… ano, tví praví rodiče se jmenovali James a Lily Potterovi. Vím, že se tomu asi nebude snadno věřit, ale také máš bratra, dvojče. Sice jste dvojvaječní, ale i tak… Jmenuje se Harry. Je to hodně zamotané, ale v pravý čas se vše dozvíš. Brumbál ti to vysvětlí. A k tvé další otázce… ano živit. Ale ne, že by tě chtěli sníst. Mozkomor je jako parazit. Živí se každým dobrým pocitem, každou šťastnou myšlenkou. Až ti nezbude vůbec nic, kromě těch nejhorších a nejotřesnějších zážitků a vzpomínek,“ řekl a pomalým krokem jsme se vydali k hradu. Ze začátku váhal, asi přemýšlel, jestli mi to má vůbec říct a teď pečlivě zkoumal můj výraz. Po pravdě to, co mi o mé rodině řekl, mě vůbec nemělo překvapit. To vysvětluje ten sen.

„Já vím, neptej se mě jak, prostě to vím. Ale něco se stalo. Já… když byl ten Mozkovar, nebo Mozkomor, nebo co to vlastně je, u mě, slyšela jsem křik, ženský křik. A dětský pláč. A… taky… včera v noci se mi zdál sen, často se mi opakuje a -“ nemohla jsem to dopovědět, protože mi skočil do řeči.

„Já vím. Vím, co se ti zdálo. Posledních pár týdnů tě sledujeme, tušili jsme, že na tebe Smrtijedi přijdou a dojdou si pro tebe. Neber to tak, jako že bychom ti lezli do hlavy, soukromí, nebo tak. Původně to bylo v plánu, ale docela dost mluvíš ze spaní, takže to nebylo potřeba…“

„Ale né,“ zaúpěla jsem, „proč zrovna já musím mluvit se spaní?“

„A taky chrápeš.“

„Hele, to už není vtipný!“

„No dobře, nechrápeš.“

Nějak mi to nejde do hlavy. Kolik mu tak může být? Pětatřicet? To asi jo. A pořád se chová jako puberťák. Ale něco mi říká, že to s ním ještě není tak nejhorší. Jsem zvědavá na Siriuse. Počkat, kde vlastně je? Rozhlížela jsem se kolem, ale nikde jsem ho neviděla. Ty zářící, tmavě hnědě, až skoro černé oči nikde nebyly. Kam zmizel?

„Měli bychom si pospíšit,“ popoháněl mě vpřed Lupin. Chce zrychlit? Fajn.

Nasadila jsem svoje normální školní tempo, takhle chodím ve škole, nebo když jdu do školy. Ani se nenadál a už jsem byla pár metrů před ním. To jsem ale dělat neměla. Udělalo se mi špatně. Opět. Svět se se mnou zatočil a já se zase klátila k zemi. Naštěstí mě chytil a podpíral mě při chůzi. Kolikrát mě bude dneska ještě někdo zachraňovat?

Společně jsme prošli velikými dřevěnými vraty. Vypadaly kouzelně a neobyčejně. Z tohoto místa magie přímo sálala. Remus mě vedl, nebo spíše táhl spletitými chodbami k ošetřovně. Po pár odbočkách jsme, zdá se, došli na místo. Byla to velká hala plná nemocničních postelí. Ne! Tady já nebudu! Doktorů jsem se jaktěživa bála. Všechny smysly na mě křičely: utíkej!!! Naskočila mi husí kůže a já měla veliké nutkání zvednout kotvy a vzít nohy na ramena. Bohužel mi to nedovoloval ani můj momentální stav, ani Remusova ruka svírající mou paži.

„Madam Pomfreyová?“ zavolal.

Odněkud se vynořila postarší paní s brýlemi a nervozita mě opustila. Tahle paní vůbec nevypadala jako doktor. A když jsem se tu na to podívala pořádně, vlastně doopravdy nic tu nevypadalo jako u doktora. Nikde žádné injekce, jehly, kanyly, stetoskopy nebo podobné věcičky. Byla tu jen spousta nádobek různých tvarů, velikostí a barev. Už mi bylo o něco lépe. Pořád se mi motala hlava a bylo mi na omdlení, ale už se mi nechtělo zvracet. Musela jsem vypadat skutečně hrozně, protože když mě spatřila, okamžitě se k nám rozběhla.

„Co se stalo?“ ptala se hned starostlivě a pomohla Remusovi usadit mě na jednu z postelí, co tu byly rozestavěny ve dvou řadách. Jeho odpověď byla prostá.

„Mozkomoři.“

„Potřebuje čokoládu. Tady už ale asi žádnou nemám. Jen malý zbytek. Budu muset doběhnout do skladiště. Zatím se o ni postarejte. Na, tady je ten kousek, co tu zbyl. Hned jsem zpátky s další. Určitě nemá ještě nějaká jiná zranění?“

Co? Oni mě chtějí léčit čokoládou? Kam jsem se to dostala? Do Země Nezemě? Nebo do země Oz? Ale vážně, chvílemi si tak připadám. Nebo možná, že se mi to skutečně jen zdá.

„Bello?“ optal se mě. Jen jsem záporně zakroutila hlavou na znamení, že žádná další „zranění“ už nemám.

„Na,“ řekl a podával mi kousek čokolády, „to pomáhá.“

„Ehm, no, víš… Díky, ale já čokoládu nejím. Nemám ji moc ráda. Jo, někdy na ni dostanu chuť a kousek si dám, což se stává tak jednou do roka, ale teď to rozhodně není. Ještě před chvílí jsem měla pocit, že se pozvracím, takže bych to raději neriskovala. Jo, a když už si dám, tak mléčnou s oříšky, ne hořkou na vaření. Takže, díky, ale já si nedám.“

„Tobě ta pusa dneska jede,“ konstatoval suše, ale se známkou ironie a sarkasmu.

„Hmm.“

„To ale nic nemění na tom, že by sis tu čokoládu měla vzít. Uvidíš, že ti přijde vhod. Já spěchám, musím ještě něco zařídit. Tak tu zatím zůstaň, sněz tu čokoládu a počkej na madam Pomfreyovou. Uvidíš, co ti řekne.“

„Dobře,“ řekla jsem a poslušně si před ním celý ten kus čokolády narvala do pusy. Fuj, odporný. Nemám čokoládu ráda, tak proč mě ji nutí jíst? No, i když… Nemám ji sice ráda, ale bylo mi po ní opravdu lépe. S každou vteřinou, co jsem ji měla v puse, se do mě rozlévalo nádherné hřejivé teplo a vyhánělo zbytky strachu a bezmoci. Nevolnost zmizela úplně a točení hlavy bylo taky ta tam.

„Zůstaneš tu?“ zeptal se nedůvěřivě a podíval se mi do očí. Chtěl se ujistit, že mu nebudu lhát. Zůstat tady? To ani náhodou. Chci to tady prozkoumat. A taky, že to prozkoumám. Takže mu budu muset lhát ale… já mu vlastně nebudu lhát, jen troch poupravím skutečnost.

„Jasně,“ potvrdila jsem mu s přesvědčivým kývnutím a ještě přesvědčivějším výrazem. Ještě jednou po mně střelil nedůvěřivým pohledem a šel pryč.

Když odezněly jeho kroky, ještě chvíli jsem počkala a pak jsem seskočila z postele. Rychle, než se madam Pomfreyová vrátí, jsem se vydala směrem, kterým jsem sem i přišla. Procházela jsem chodbami a po chvíli bloudění jsem odhadla, že jsem se tu asi ztratila. Kruci! Někde z dálky se začaly slabě ozývat hlasy. Hurá lidi! Mohli by mi pomoct. Snažila jsem se jít po hlase, ale bylo to těžké, protože veškerý zvuk se tu všude rozléhal, a tak se to značně ztížilo. Tak jsem se vydala tam, kde jsem si myslela, že jdu správně. Naštěstí se to potvrdilo, hlasy byly stále zřetelnější, až jsem našla jejich původce. Skupinka lidí, teda spíše dvě. Stáli proti sobě a tvářili se, jako by se chtěli rvát. Konečně jsem byla schopna zachytit to, co říkají.

„Jo? A co s tím jako hodláte udělat, Pottere?“

První skupinka byla tříčlenná. Jeden oblejzlej blondýn a dva no… ehm… prostorově výraznější kluci. Zdá se, že ten blondýn ty dva další vedl. Ta druhá strana byla poněkud početnější. Dva vysocí kluci se zrzavými vlasy. Byli to dvojčata. Potom menší kluk se zrzavými vlasy, stejně tak i dívka, která stála vedle něj. Vsadila bych cokoliv na to, že ti čtyři byli sourozenci. Nemůžu detailně určit, jak vypadali, protože jsem k nim stála z boku. Dále tam stála dívka se špinavě blond vlnitými vlasy, které měla kousek pod ramena. A nakonec nejdůležitější osoba. Chlapec s tmavě hnědými vlasy rozházenými do všech stran. Kulaté brýle mu seděly na rovném nose jako ulité.  Neměla bych se do toho míchat, ale přece jen, zvědavost je silnější než rozum.

„Co se to tady děje?“

„Ale copak? Další člen do bandy ubožáků?“ odfrknul si ten blondýn s opovržlivým výrazem upřeným na mě.

Tak to ne! Co si to ten ubožák dovoluje? Jestli já jsem ubožák, co je potom on? Čínská tanečnice? Co si o sobě vůbec myslí? Že když má mastný vlasy, tak je cool? No to ani omylem. Narazil si na špatnou oběť, já se sebou zametat nenechám. Pomalu jsem přešla k tomu klukovi, co si o sobě tolik myslí, chytla ho za hábit pod krkem a přitáhla si ho níž, protože byl o trochu vyšší než já.

„Co jsi to říkal? Tak hele, ty platinová blondýno, teď mě dobře poslouchej. Dávej si pořádný pozor na jazyk, protože já nejsem jedna z těch, co si nechají něco takového líbit. Být tebou, tak s těma odbarvenými mastnými vlasy a IQ hnijící hlávky zelí raději zavřu hubu a držím krok. A varuju tě, ještě jednou si budeš vyskakovat na mě, nebo na moje nové kamarády…“ řekla jsem a ukázala na skupinku lidí za sebou. „… tak na to dojedeš a to tvrdě,“ dořekla jsem a pustila ho. Ani jsem si v tom návalu vzteku neuvědomila, že tu fouká ledový vichr a venku začalo bouřit.

„Co si to -“ začal, ale už nedořekl, protože jsem mu nedala možnost vypustit z pusy další urážky.

„Zavři zobák!“ zařvala jsem a v tu chvíli jeho, i jeho dva kamarády neviditelná síla přirazila ke zdi. Opravdu si začínám myslet, že to způsobuju já… Ale to přece není možné… Ačkoliv, je tu hodně věcí, které jsou v normálním životě nemožné a tady jsou úplně normální. Budu muset přijmout mé skutečné já.

Vydechla jsem, abych se uklidnila. Docela to pomohlo, protože ten mastnovlasý blondýn i jeho kumpáni už nebyli u zdi, ale vysokou rychlostí ode mě utíkali pryč. Otočila jsem se na lidi stojící za mnou.

„Vážně se omlou… vám,“ vysoukala jsem ze sebe s pohledem upřeným na Harryho tvář. Smaragdově zelené pronikavé oči, rovný nos, úzké rty zkroucené do nevěřícného, ale přesto šťastného úsměvu a bezchybná pleť, která jako by zářila jeho vnitřní i vnější krásou. Velké kulaté brýle zdobily jeho andělskou tvář. Tak tohle je můj bráška. Brýle… Alespoň nejsem jediná, co je tu krátkozraká…

„Bello…“


Ahojky, tak jsem vám sem přidala další kapitolu. Doufám, že se vám líbila. Tímto vás také žádám, abyste mi zde zanechali nějaký komentář, protože když jich u prologu najdete 34, tak vás to moc potěší, ale když hned na to vydáte první kapitolu, a tam je jich sotva 10, velice rychle vás to zbaví chuti ke psaní. Tak vás tímto žádám o komentáře. Také bych se chtěla zeptat, co dělám, špatně. Napište mi sem, co se vám na povídce nelíbí, ale také co se vám líbí, abych věděla, co mám zlepšit a co naopak zachovat. Mockrát vám děkuji za pochopení. Vaše IsabellaMarieLilyVolturi.

Teď je na čase věnování. Tuto kapitolku bych chtěla speciálně věnovat všem mým spoluautorkám. Takže, Enchí, Leo, Janee a Kájo, mockrát vám děkuju, že jste se mnou do něčeho takového, jako je psaní povídek, vlezly. Vím, není to se mnou jednoduché a moc se vám za to omlouvám. Také vám moc děkuju, protože mnohdy jste to právě vy, kdo mě dokope k napsání další kapitoly. Díky moc holky, mám vás ráda a jsem ráda, že jste moje spoluautorky. :) :*



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Co jsem komu udělala? - 2. kapitola:

 1 2 3 4   Další »
33. crazygirl666
27.09.2011 [22:00]

super!!! Mne sa na tommto páči asi všetko...fakt... Originlne... zaujimave... nooo proste klobuk dole.. len tttttaak dalej.... teším sa na pokračovsnie.. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21.09.2011 [21:23]

VeronixikaTakže, přelouskána kapitola. Je pozdě a tak tady zývám, ale jen co jsem se začetla, jen jsem četla a ani jsem nedýchala. Prostě uper kapitolka.
K Belle nemám dodatky. Prostě úžo holka, odvážná, super... není zase tak šíleně ztřeštěná jako ta z Twilight, což se mi vlastně i docela zamlouvá.
Moc se mi líbí vůbec ten nápad, jak už jsem určitě psala, takže také super.
Trochu bych tam chtěla něco jako vysvětlení její moci, i když vím, že to jistě bude následovat už brzy. Hrozně mě totiž zajímá, co všechno Bella dovede.
Popis sice nic moc si někdy řeknu, ale určitě by některé lidičky nebavilo číst dlouhé popisy místností, zvlášť, když už to četli v HP, takže také nevadí.
No, co bych ještě dodala? Už usínám, takže asik nic, ale moc se těším, až budu shopná si přečíst další kapitolku, teď už totiž vážně usínám. Takže dobrou a snad zítra budu číst dále (snad jsi pro mě připravila něco extra, jsem náročný čtenář Emoticon ).

18.08.2011 [12:48]

Veubella Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30. market
13.08.2011 [15:49]

jo a ještě něco...klidně napiš jaký pohled chceš, určitě to bude skvělý
ahoj

13.08.2011 [15:49]

IsabellaMarieLilyVolturimarket: ahojky, doufám, že tě potěším. Další kapča už čeká na vydání :) a mockrát ti děkuji za tvou chválu. Věř, že to potěší. :)

28. market
13.08.2011 [15:47]

ahoj
skvěle píšeš,moc se mi to líbí. Byla bych moc ráda za další díl. Ale musím říct, že je to vážně skvělý námět, vůbec by mě to nenapadlo dát Stmívání a Harryho Pottera dohromady, fakt skvělý jen tak dál

10.08.2011 [17:06]

mokasinamě je to jedno já budu číst cokoliv co napíšeš v týhle povídce :D takže honem do psaní třeba všeech poledů rona hermiony harryho a ostatních já přečtu cokoliv Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

09.08.2011 [23:58]

IsabellaMarieLilyVolturimokasina: Už to mám skoro dopsané. Ještě pár drobných úprav. No Cullenovi tam budou, smečka také. A jak sis jistě domyslela, Volturiovi také. Ani Bellu láska v Bradavicích nemine, ale Malfoy.. to rozhodně nebude. Takže v klidu, kapča bude, co nevidět. Jen mám otázku. Chcete i pohled Tega?

09.08.2011 [23:17]

mokasinaprosííím kdy bude další kapča??já chci další kapču a sem zvědavá jak bella nafackuje Dracovi to bude vtipný a bude Draco jedinej kdo jí bude balit?? A budeš do toho zamotávat i Cullenovi a smečku??? prosííím už čekám moooc dlouho na novou kapču

09.08.2011 [17:39]

EllaVolturiIsabellaMarieLilyVolturi:hm...chudák Draco, ale záleží na ůhlu pohledu :D :D E-mail mám v profilu a face taky tak simě můžeš přidat(Gabinka yninka čeloudová blbý no.., ale už to nemužu zmenit) :D:D

 1 2 3 4   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!