Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chytit lovce - 4. kapitola

02.10.2018 (12:00) • KaathCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 529×

Bella:

Anton se mnou běžel celou noc. Běh přes vodu trval sotva dvacet minut, ale všechno bylo až moc rozmazané na to, abych z toho něco měla.

Přes to jsem si alespoň užívala mořský vítr ve vlasech a čistý vzduch, kterého v Seattlu moc nebylo.

Jediné, na co jsem si mohla neustále ztěžovat, byla zima. Neustále jsem se klepala zimou, přestože za letních nocí bylo v okolí Tichého oceánu nejmíň dvacet stupňů. Měla jsem rozhozený termoregulační systém a to teda nebyla kdoví jaká výhra, protože mě co chvíli polévalo neskutečné horko, které střídala arktická zima. Už teď jsem svoji novou podstatu nesnášela a to jsem ani nebyla úplně přeměněná.

Děsila jsem se toho, že tohle potrvá ještě skoro měsíc, i když mi Anton neustále tvrdil, že za pár dní přestanu zimu cítit. Alespoň nějaká výhoda, pokud se toho dožiju…

Další věc, na které jsme se neshodli, byla jména. Anton paličatě trval na té divné francouzské verzi svého jména, které bylo podle mě stejně neskutečně příšerné jako staromódní.

On zase neustále tvrdil, že moje jméno je jako pro psa.

Ten má co říkat. Jmenuje se podle retardovaného francouzského vynálezce a jeho stvořitel pro změnu jako značka mouky.

Taky nechápal moji snahu uchovat si co nejvíc ze svého částečně lidského života. Je fajn, když jste nejdřív mutant a potom upír. Vážně výhra…

I tak jsem si ale chtěla pamatovat tvář mé několik let mrtvé matky nebo chvíle, které jsem kdy prožila s otcem. Taky lidské přátele.

On se na rozdíl ode mě nikdy nesnažil zachránit staré vzpomínky, které podle něj byly něco naprosto zbytečného.

Upíři jsou přece nadřazená rasa… Tss. Pitomý nacionalismus.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se mě tiše.

„Jestli tady zůstaneme,“ zalhala jsem, ale vlastně to až takový výmysl nebyl. Část mojí mysli se totiž už od našeho příchodu sem zabývala tím, že tady zmrznu.

Seděli jsme na holém skalnatém vrcholku hor a pod námi se rozprostíralo údolí celé zakryté sněhem.

Z plošiny, kde jsme se právě nacházeli, sice severský vítr odvál všechen sníh, ale to neměnilo nic na tom, že skála pod námi byla promrzlá skrz na skrz.

„Proč ne? Líbí se mi tu a je tu klid,“ usmál se.

Znechuceně jsem převrátila oči vzhůru. Já jsem zimu nenáviděla.

„Nemáš ráda zimu?“ posmíval se tiše, když si všiml mého výrazu.

Něco mi říkalo, že zamrzlé vrcholky hor si vybral schválně.

„Není tu co jíst,“ zamumlala jsem, abych si taky pořád nestěžovala na to, že je mi zima.

„Mám pár lahví z naší kamarádky a taky něco od tebe.“ Jo, ten si to vážně užíval.

„Jsi dost cynický, víš to?“

„Taky budeš taková. Po pár stoletích…“

„Kolik je ti?“ zeptala jsem se, protože to mě vážně zajímalo.

„Kolem pěti set dvaceti let. Plus mínus deset, nevím jistě,“ odpověděl.

„No… To je… hodně,“ zhodnotila jsem to, protože nic chytřejšího mě nenapadlo.

„Není to až tak moc, i když v dnešní době patřím k nejstarším.“

„Protože většinu z vás už dostali lovci?“ hádala jsem.

„Přesně tak. Když zabiješ mladého upíra, jsi jen dobrý. Když ale dostaneš někoho prastarého s tisíciletými zkušenostmi, jsi superhrdina,“ zasyčel a do hlasu mu vstoupila nenávist.

„Zabili… zabili někoho, koho jsi měl rád?“

„Spoustu,“ přikývl a odvrátil se. Obličej měl zkřivený bolestí.

„Víš, co je na tom všem nejhorší?“ zamumlal. „Ta dokonalá paměť. Každý den si přehrávám v hlavě jejich tváře, které už ale nikdy neuvidím. Každou sekundu, kterou jsem byl s nimi, mám do kůry mozkové vrytou navždy.“

„To je… děsivé.“ Nedovedla jsem si představit sebe za pár století. Už jenom to slovo století znělo dost strašně.

„Antone, byl jsi někdy zamilovaný?“ zeptala jsem se najednou.

„Díky bohu ne.“

„Proč?“

„Protože upíři jsou neměnní, a když se jednou zamiluješ, je to navždy. Žádná druhá šance. Nenávist, láska, přátelství… Vždycky máš jen jednu šanci. Není to jako u lidí, kdy všechno smyje čas, protože my nezapomínáme.“

„Pokud tě teda pořádně naseru, už mi nikdy neodpustíš?“ zajímala jsem se.

„To si nemyslím. Mezi stvořitelem a jeho dítětem je vždycky zvláštní druh pouta, které něco podobného většinou nedovolí. Jsou samozřejmě výjimky, ale to bys musela být teda extrém, abys mě nasrala natolik, že bych tě už nikdy nechtěl vidět.“

„Povedlo se to už někomu?“ zajímala jsem se.

„Stvořil jsem hodně novorozených,“ odsekl neurčitě a mezi námi se rozhostilo nepříjemné ticho. Tohle téma mu bylo hodně proti srsti.

„Neměl jsi na ně štěstí?“ popíchla jsem ho, protože já přece nejsem ta, co se pomalu nemůže ani pohnout a vedle které sedí dospělý, momentálně nasraný upír.

„Řekněme, že v dnešní době žijí kromě tebe jen dva, z toho jeden se mě pokusil prodat lovcům a druhý mi přebral holku.“

Ne, neměl na ně štěstí…

„Měl jsi ji rád?“

„Měl jsem rád hodně bytostí,“ zabručel.

Zmlkla jsem, protože mi bylo jasné, že teď už z něj víc nedostanu.

„Ehm… Antone?“ ozvala jsem se asi po deseti minutách, kdy jsem byla zticha.

Vztekle po mně hodil pohledem, ale nijak tu přezdívku nekomentoval.

„Myslel jsem, že na dvě minuty budu mít klid,“ zabručel.

„Já jen že… Spí upíři?“

„Ne.“

„Ale já jsem unavená,“ namítla jsem.

„Ještě nejsi upír.“ To mi toho taky řekl…

„Takže… můžu spát?“ snažila jsem se dostat z něj něco víc než jednoslabičnou odpověď.

„Můžeš spát,“ nadechl se nakonec a já se přichystala na přednášku. „Dospělí upíři nemůžou, i když si dokážeme navodit stav podobný letargii.“

„Jako to funguje?“

„Nepoužívám to. Je to nebezpečné. Sníš, ale nevíš, kdy a za jakých okolností se vzbudíš. Pokud vůbec.“

„Kvůli lovcům?“

„Tak obecně. Když na padesát let usneš v lese, který jednou vyhoří, máš smůlu.“

„Na padesát let?“

„Já nevím,“ pokrčil rameny. „Nikdy jsem to nezkusil. Vím jen teoreticky, jak to asi funguje.“ V jeho hlasu jsem rozeznávala podtón strachu. On se toho bál. „Taky to může být jen nějaká pověra. Třeba to vůbec nejde,“ řekl po chvíli.

„Myslím si, že to jde,“ protestovala jsem. „Za těch pár stovek let přece musíš být vyčerpaný. Spánek posiluje,“ zakřenila jsem se na něj.

„Tak spi,“ odpověděl.

Přikývla jsem, ale k ničemu jsem se neměla. Nechtěla jsem spát, zatímco on bude stále vzhůru a bude dělat kdoví co. Byl nevyzpytatelný.

Možná bych měla cítit něco jako bezpečí, když on bude bdít, ale já jsem si namísto toho připadala jen hloupě.

„Ještě nespíš?“ zkoumavě se na mě zadíval.

„To nejde z minuty na minutu,“ odsekla jsem. „Je vidět, že nechodíš mezi lidi.“

„Chodím mezi ně každý týden, ale o jejich spánek se vážně nestarám.“

„A jak mám usnout já?“ zajímala jsem se.

„Jak chceš.“

„Antone, mohl bys být trochu přátelštější. Jsem teď přece něco jako tvoje dcera, ne?“

Původně to mělo vyznít jen jako vtip, ale on se skutečně na chvíli zamyslel a nakonec přikývl.

„A co mám dělat?“

„Já… Hm… Můžeš… Mohl bys spát se mnou?“

„Chceš, abych s tebou spal?“ zeptal se nevěřícně.

„Ne,“ zavrtěla jsem rychle hlavou. I když ne že by to teda nebyl kus, ale já se nemůžu hýbat a… No, představovala jsem si, že moje poprvé v tomto novém životě bude lepší než to v lidském.

Bylo mi skoro šestnáct a stalo se to strašně rychle. Nebyla to zrovna vzpomínka, kterou bych si chtěla uchovat, ale ona se mi do hlavy dostala sama. Otravná jak plíseň.

Pamatovala jsem si špinavé záchody a hluk z maturiťáku, na který mě pozval jeden z absolventů. Když jsem s ním šla na ten ples, cítila jsem se jako největší king. Když jsem odcházela, všechno mě bolelo a bylo mi zle z punče i ze mě samotné. Josh nebo Joseph nebo jak se jmenoval, mě zatáhnul na záchodky, vyhrnul mi šaty a rozepnul si poklopec. Než jsem se nadála, byl ve mně. Příšerně to bolelo a já kráva jsem tam stála jako tvrdé Y a čekala, až skončí, což se také brzy stalo. Tušila jsem, že mě potom chtěl ještě políbit, ale já jsem se sebrala a utíkala pryč. Možná měl štěstí, že jsem do něj taky něco nevrazila.

„No?“ dožadoval se Anton otráveně mojí pozornosti.

„Jen nechci, abys někam chodil, zatímco budu spát,“ řekla jsem nakonec.

„Nikam nepůjdu,“ slíbil a protočil oči stejně jako předtím já.

„Fajn,“ přikývl jsem.

I tak mi bylo jasné, že tady neusnu. Ledová, ale především špičatá skála pode mnou by to určitě nedovolila. To bude opravdu spánek za všechny prachy.

„Už spíš?“ zeptal se po chvíli.

„Ne,“ odsekla jsem.

Vzhlédla jsem k němu. Sedel úplně na kraji převisu a nohy měl přehozené přes okraj. Přešla jsem k němu a opřela se o jeho rameno. Překvapeně se na mě podíval, ale já jsem mu nedovolila námitky.

Omotala jsem mu ruky kolem pasu, abych z té skály náhodou nesletěla a zavřela jsem oči.

„Ty spíš?“ zavrčel udiveně.

„Jo,“ smála jsem se mu do košile.

„Až spadneš, nebudu ten, kdo tě bude chytat,“ odsekl.

„Až tě shodím, nebudeš ten, koho budu chytat,“ zamumlala jsem mu do košile.

„To nedává smysl,“ zabručel.

Nakonec jsem přece jen usnula. Anton mi přehodil jednu ruku kolem ramen, takže jsem spala na jeho hrudi a bylo to sakra příjemné. Rozhodně lepší než skála, i když co se týče chladu a tvrdosti, necítila jsem rozdíl.

Probudila jsem se někdy kolem poledne. Když jsem otevřela oči, oslepily mě sluneční paprsky, které se odrážely od sněhové pokrývky všude kolem.

Dala jsem si dlaň před oči, abych je zastínila.

První, co mě zarazilo, byla skutečnost, že jsem usnula Antonovi na hrudi na okraji srázu a teď jsem ležela až vzadu ve stínu skalní stěny. Pod hlavou jsem měla smotanou Antonovu košili. I přes tenké šaty a severský vítr mi bylo celkem příjemně. Žádná sláva, ale alespoň jsem se neklepala zimou.

„První ti vypadne termoregulace. Zhorší se to a do dvou dnů zase úžasně zlepší. Budeš umět rozlišovat jakoukoli teplotu, ale na tebe samotnou to nebude mít žádný vliv,“ řekl mi jednou.

Rozhlédla jsem se, kde vůbec je. Asi metr ode mě byl ve skále vyhloubený otvor, který tam včera rozhodně nebyl.

Nadzdvihla jsem se na loktech, abych se k němu mohla doplazit. Když jsem konečně nahlédla dovnitř, neubránila jsem se smíchu.

Anton stál až na jeho konci, zády přitisknutý ke skalní stěně a pohledem nenávistně propaloval sluneční paprsky, které se k němu každou minutu trochu přiblížily.

„Za chvíli se provrtáš na druhou stranu,“ oznámila jsem mu, protože čím víc se tlačil ke stěně, tím větší do ní hloubil díru. Musel mít neuvěřitelnou sílu…

„Velice vtipné,“ zavrčel. Vidím, že ten se vyspal do růžova.

„Neříkej mi, že upíry doopravdy spálí slunce,“ zaprskala jsem nevěřícně. „Co ty řeči o tom, že jsme nezničitelní?“

„Vítej do reality,“ odsekl.

„Mě to nic nedělá,“ oznámila jsem mu a zamávala ztěžklou stříbřitou rukou na slunci.

Vykulila jsem oči. Leskla se!

„Tohle ještě nic není,“ ozval se tiše.

Přišel až ke mně ke vchodu svého úkrytu a zhluboka se nadechl. Byl do půl těla nahý, protože jeho košile dosud ležela na místě, kam mě uložil.

Než jsem ale mohla stihnout obdivovat jeho dokonalou vypracovanou postavu, Anton udělal ještě několik kroků a s konečnou platností vyšel na slunce.

Prudce jsem zalapala po dechu a znovu si zaclonila oči. Anton na slunci zářil jako miliony diamantů. Se svým zlepšeným zrakem jsem dokázala vnímat každou jednotlivou plošku jeho kůže, která zářila svým vlastním duhovým odleskem.

„Je to nádherné,“ vydechla jsem.

Anton rychle uskočil zpátky do své skrýše a bolestně zkřivil tvář.

„Kurevsky to bolí. Jako bys držela ruku nad plamenem svíčky.“

„Ale proč?“ zeptala jsem se.

„Netuším. Ale existuje pár teorií. Myslím si, že nejpravděpodobnější je teorie lupa.“

„Lupa?“

„Ano. Naše kůže připomíná diamaty ale na slunci evidentně působí jako lupa. Když jsi vystavená slunečním paprskům příliš dlouho, prostě chytíš. Jen tak z ničeho nic. Připomíná to živou pochodeň.“

„Už jsi to někdy viděl?“ zašeptala jsem.

„Lovci jich takhle už pár upálili. Viděl jsem to dvakrát a je to ten nejhorší zážitek. Vůně škvařícího se upířího masa, křik, posměšky těch omezených idiotů. Kdybych mohl mít posttraumatický stres, po tom zážitku bych do něj upadl.“

„Koho… koho upálili?“

„Moji dceru.“

Mluvil tvrdě, jakoby mu na tom nezáleželo, ale v očích měl neuvěřitelnou bolest. Nejhorší noční můra každého rodiče, vidět umírat své děti a nemoct nic dělat. Nebo mohl?

„Pokusil ses ji zachránit?“ vyjela jsem.

„Ne. Musel jsem se na to dívat a nemohl jsem se ani hnout,“ z hlasu mu čišela čirá nenávist.

„Nemohl ses hnout?“

„Jeden upír, říká si Samuel, má dar. Dokáže tě naprosto paralyzovat. Nemohl jsem nic dělat. Ani zavřít oči,“ zašeptal.

„Dar?“ zeptala jsem se.

„Schopnost,“ přikývl. „Něco, co si přeneseš z předchozího života a při přeměně se to rozvine.“

„A ty… Máš nějaký dar?“ zajímala jsem se.

„Ano.“

„A?“

„Později,“ odsekl.

Vztekle jsem zaprskala.

Později? On mi oznámí, že má super schopnosti a potom řekne později?

„A co já,“ zavrčela jsem. „Budu mít nějaký dar?“

„Nejspíš,“ pokrčil rameny.

„Chci se vrátit,“ oznámila jsem mu.

„Děláš si srandu?“ zavrčel. „S největší pravděpodobností rozšíří pátrání po celém olympijském poloostrově. Nemůžeme se vrátit.“

„A později?“ zkusila jsem to. „Až se přeměním.“

„V žádném případě. Ale za deset, dvacet let, pokud budeš chtít, můžeš si tam zaběhnout.“

„Zkus mě přesvědčit,“ odsekla jsem. „Až budu úplná, zdrhnu ti dřív, než se naděješ.“

„To už jsem slyšel,“ řekl nevzrušeně.

„Taky tě zabiju. Pro jistotu.“

„Nemyslíš si, že když mi to pořád říkáš, budu připravený?“ ani se nesnažil skrýt pohrdavý tón.

„Stejně tě zabiju.“

„Víš, jaký je můj dar?“ zeptal se.

„Jak to s tím souvisí?“ odsekla jsem, zvědavá.

„Poznám, když mi někdo lže. Dokáží mě oklamat jen ti, kteří tomu, co říkají, věří. Ty tomu nevěříš.“

„Poznáš, kdo lže?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Taky vím, co ve skutečnosti chtějí říct. Mám příliš velký strach na to, abych někomu ublížila, ale moc ráda přeháním a vyhrožuju,“ napodoboval můj hlas posměšně.

„Na tohle jsem vůbec nemyslela,“ odsekla jsem.

„Jen jsem hádal. Musel bych se ti dívat do očí, abych poznal, co bys řekla, kdybys mluvila pravdu. Není ale až tak těžké to uhodnout – zvracela jsi při pohledu na mrtvolu. Nikdy bys mi neublížila.“

Tak a je tu čtvrtá kapitola. Jak jste už asi poznali, Bella zatím nemá štít, ale nechte se překvapit.

Tak schválně, kdo uhodne, jaký bude Bellin dar? :)

Autor: KaathCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chytit lovce - 4. kapitola: