Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chlupatá láska - 2. kapitola, Stěhování

Alice


Chlupatá láska  - 2. kapitola, StěhováníKdo čeká na Taylor u jejího auta? Taylor se stěhuje. Nadchází loučení, slzy, poslední procházka. Tato kapitola je vlastně popis místa, ve kterém Taylor žije.

 

 

Pusť si písničku




Došla jsem společně s Lauren k autu, kde mě čekalo nemilé překvapení. Kdo jiný, než Edward. Ten hlupák asi neví, co znamená ne.

„Ahojky, Taylor... Takže... Nešla bys se mnou na ples?“ zeptal se a opřel se o mé auto.

„Nejprve bys mohl sundat tu ruku z mého auta. Pak by bylo dobré, kdyby tě někdo naučil, co znamená slovo ne, no a nakonec vyřiď Alice, že jsem ji ráda poznala. Na rozdíl od někoho!“ řekla jsem mu naštvaně, sedla si do auta, Lauren nasedla také a mohly jsme vyjet.

„Takže půjdeš?“ strčil hlavu do okénka.

„Ne!“ zaječela jsem na něj, protože mě už vážně dost vytáčel. Nastartovala jsem auto a smykem vyjela z parkoviště. Po pěti minutách mlčení Lauren prohodila pár slov.

„Je to vážně blbec,“ zasmála se.

„To teda je,“ odpověděla jsem jí.

Když jsem Lauren vysadila, jela jsem domů do rezervace. Mamka s taťkou mě už čekali před domem, což bylo vážně nezvyklé.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se, když jsem vystoupila z auta.

„Taylor, stěhujeme se,“ oznámil mi otec.

„Vážně? To je skvělé!“

„Máme už koupený domeček ve vesnici, zhruba sto kilometrů odtud,“ ozvala se maminka.

„A kdy odjíždíme?“ zeptala jsem se s nadšením.

„Zítra ráno,“ odpověděl táta.

„Dobře, zajedu to říct Lauren, nevadí?“

„Jasně že ne,“ usmála se mamka a já znovu nasedla do auta.

Celou cestu jsem přemýšlela o tom, jestli bych měla být zklamaná, či nadšená. Zatím převládal ten druhý stav. Ovšem nechtěla jsem se loučit s nejlepší přítelkyní Lauren, otravným Mikem, Angelou, nadšenou z příjezdu Cullenových, ani se zvláštním Ericem.

„Tay? Děje se něco?“ vyběhla z domu Lauren.

„No... Vlastně ano,“ začala jsem.

„Povídej,“ pobídla mě.

„Zítra tu už nebudu.“ Právě teď začalo převládat zklamání, smutek...

„Jak to myslíš?“ zeptala se mě.

„Stěhujeme se,“ řekla jsem sklesle.

„Tak se raduj! Chceš to už dlouho, nebo ne?“ Jak může mít radost, když se neuvidíme? Jasně, můžeme za sebou jezdit, ale ne tak často.

„Lauren... Je to přes sto kilometrů odsud. Dlouho se neuvidíme,“ oznámila jsem jí. Její nadšení ihned polevilo.

„Aha... Ale vždyť se můžeme navštěvovat.“

„To jo, ale ne tak často.“

„Budu za tebou jezdit jak často to půjde. Slibuju.“

„Slib mi, že si nenajdeš jinou nejlepší kamarádku,“ řekla jsem jí, ale už se to nedalo vydržet. Objala jsem Lauren a slzy mi začaly smáčet obličej. A jí také.

„Nenajdu, slibuju,“ řekla se slzami v očích. Takhle jsme tam stály asi patnáct minut. Brzy budou prázdniny, do školy už na vesnici nepůjdu, takže mám tři měsíce prázdnin. Mohla bych za Lauren přijet, a překvapit ji.

„Brzy tě navštívím,“ řekla jsem a pustila se jí.

„Budu se těšit.“ Oči jsme měly oteklé a na tváři byly znatelné cestičky po slzách.

„Sbohem Lauren,“ řekla jsem a znovu ji krátce objala.

„Sbohem,“ objala mě také.

Nasedla jsem do auta a naposledy Lauren zamávala. Nechtěla jsem ji tu nechávat samotnou, ale věděla jsem, že musím. Ona si poradí. Možná si najde novou nejlepší kamarádku, ale já na ni nezapomenu. Odjela jsem zpět do rezervace.

„Rozloučila ses?“ zeptala se mě s úsměvem mamka.

„Jo... Rozloučila,“ úsměv jsem ji opětovala.

„Jdi si zabalit,“ řekla ještě, než jsem zaběhla do domu.

Vyběhla jsem schody k sobě do pokoje a zavřela za sebou dveře. Pro jistotu jsem je i zamkla. Nechtěla jsem, aby teď někdo rušil. Přešla jsem k oknu a sedla si na parapet. Bylo to mé nejoblíbenější místo v celém domě. Z okna bylo krásně vidět na celé městečko. Vlastně to ani městečko nebylo. Byla to taková větší vesnice. Pod oknem byla garáž, která sloužila jako sušárna, jelikož auto jsme nechávali venku. Ke garáži vedla příjezdová cesta. Byla vyskládána z větších kamenů, neobvyklých tvarů. Po levé straně od příjezdové cesty vedla úzká cestička ze stejných kamenů, akorát v menším provedení. Cestičku lemovaly záhony s květinami. Většinou to byly levandule – mé i maminčiny oblíbené květiny.
Za záhonky byly nizoučké keříky, které po většinu roku – kromě zimy – zdobily své drobné větvičky překrásnými, malými květy v oranžovo - zelené barvě. Na cestičku se napojovala větší cesta, která byla také lemována květinami, stejně jako cestička. Cesta vedla od chodníku, až ke dvěma schůdkům, po kterých se vystoupalo k domovním dveřím. Dveře byly z dubového dřeva, natřené tmavě hnědou barvou. Na dveřích visely ozdoby podle ročního období. Pokud bylo jaro, maminka je ozdobila dřevěným, rozkvetlým stromkem. Když začalo léto, maminka ozdobu vyměnila a pověsila tam místo stromku tři děti, jak se koupou v rybníčku – také ze dřeva.
Na podzim jsem mamce pomáhala s dekorací. Sebraly jsme opadané lístky ze stromů všech možných barev. Vylisovaly jsme je a podlepily papírek tak, aby papír nebyl vidět. Pak jsme nahoře udělaly dírku a vložily tam provázek. Za provázek jsme pak lístky pověsily na dveře.
V zimě se dekorace opět vystřídala. Vystříhala jsem vločky z tvrdého papíru a nalepila je na dveře. Byl to krásný pohled. Někdy maminka dekorace měnila podle události. Jako například Vánoce, Velikonoce, Nový rok. Bylo to takové zpestření nudných dnů. Většinou jsme zdobily i věci uvnitř domu. Měnily jsme vločky za velikonočního zajíčka a jiné. Jsem zvědavá, jak bude dům v té vesnici vypadat. Prý je dosti veliký, ale bude se muset opravit. Jak zvenčí, tak uvnitř. Už jsem si začala představovat, jak by to u mě v pokoji mohlo vypadat. Jedna stěna bude tmavě červená, ostatní stěny budou lehce oranžové, a strop žlutý. Miluji tyhle barvy. Vyvolávají takový hřejivý pocit.

Dívala jsem se z okna na les. Ani nevím, jak dlouho jsem tu seděla. Ale asi dlouho, jelikož za chvíli přišla mamka.

„Máš už sbaleno?“ zeptala se mě mezi dveřmi.

„Ne, ještě ne. Zamyslela jsem se, promiň. Už jdu na to.“ Slezla jsem z okna a začala si připravovat krabice, do kterých oblečení zabalím.

„Nepospíchej,“ usmála se maminka a odešla. Měla jsem ji ráda a vážila si jí. Nikdy na mě nebyla přísná a vše brala s klidem. Když jsem byla v pubertě, hodně krát jsem ji naštvala a zlobila ji. Nikdy se nerozčílila, jen odešla, počkala, až se uklidním a pak si se mnou promluvila. Věděla, že to tak je nejlepší. Mám svůj rozum a nenechám si nic vymluvit. Jsem hodně tvořivá, proto mi nezakazovala zdi, které jsem si pomalovala kresbami – hlavně zvířat. Zkrátka to byla matka, kterou by si všechny děti přály.

Otec byl jiný. Když se rozčílil, neznal meze. Kolikrát mi něco zakazoval. Nemohla jsem ven, sebral mi mobil, notebook… Ale věděla jsem, že jedná spravedlivě. Když už mi něco zakázal, nebo se rozzlobil, bylo to oprávněně. Byl takový, jen když jsem si to zasloužila. Pokud jsem nedělala problémy a poslouchala jsem, dovolil mi, být venku déle. Ovšem pokud jsem ho zradila a přišla jsem pozdě, hodně dlouho jsem si získávala zpět jeho důvěru. S maminkou se skvěle doplňovali. Každý byl úplně jiný. U nich platilo rčení: „Protiklady se přitahují.“

A teď do balení. Začala jsem stolkem. Všechny věci z něj jsem pečlivě poskládala do krabice. Notebook jsem si strčila do batohu – ten si vezmu do auta. Květiny jsem postavila na zem, ty se pak odnesou zvlášť. Lampičky, obrázky, rámečky, sošky, filmy… To vše jsem nastrkala do krabice. Fotky jsem zařadila do alba. Zastavila jsem se až u fotky s Lauren. Znovu jsem se rozplakala. Nešlo to vydržet. Neskrývám pocity. To ke mně prostě patří. Všechny naše společné okamžiky… Tolik jsme toho spolu prožily. Vše je teď nenávratně ztraceno. Už nikdy naše přátelství nebude jako dřív. Utřela jsem si slzy, vysmrkala se a vložila společnou fotku s Lauren na přední stranu alba. Na druhou stranu fotky jsem napsala: „Navždy kamarádky.“ Asi to všechno moc prožívám. Ale nemohu jinak. Loučím se s domovem, kde jsem vyrůstala. Loučím se s kamarády, které jsem měla ráda. Loučím se se vším.

Otevřela jsem další krabici a shrnula do ní hřebeny, kartáčky, stíny, tvářenky, tužky na oči, řasenky… Do další krabice jsem dala plyšáky a záclony. Plakáty jsem sundala ze stěn a založila si je do velkého sešitu, který jsem do krabice také uložila. Veškerá elektronika šla do další krabice.
Oblečení mi zabralo tři krabice a knihy další tři. Měla jsem toho opravdu hodně. Všechny krabice jsem snesla po schodech do – teď už bývalého – obýváku a položila je vedle ostatních.
Vrátila jsem se zpět do pokoje. Byla tu už jen postel s peřinami – ty se sbalí až ráno – a stoleček. Byl už podvečer, a mamka mě zavolala na večeři. Po večeři jsem se šla naposledy projít po vesnici a lese.

Vesnice nebyla ani dlouhá, ani široká. Měla kruhovitý tvar a od okolního světa ji oddělovala říčka, přes kterou vedly dřevěné mosty. V jednom místě se řeka ztenčovala a spadala přes okraj menšího útesu do moře. Vytvářelo to takový malý vodopád. Všude kolem byly jehličnany, ale i listnaté stromy. Nikde se lesy nemíchaly, takže jste si mohli vybrat. Buď les listnatý, nebo jehličnatý. Podle mého názoru, byly lesy listnaté krásnější než jehličnaté. Žilo v nich více zvířat, byla tu větší hojnost kapradin, na každém kroku byly nějaké lesní květiny, borůvky, jahody, někde i ostružiny.
Pokud jste věděli, kam máte jít, narazili jste na louku oválného tvaru, porostlou mechem a drobnými, modrými květinkami. Společně to vytvářelo takový jemný koberec. Mnoho krát jste mohli spatřit káně, sokola, či jiné ptactvo. Zvířata zde byla mírná a lidí si nevšímala, pokud je ale lovci lovili, věděla, kam se schovat a člověk na jejich ulovení moc velkou šanci neměl. To je také jeden z důvodů, proč se stěhujeme.

Já, moje rodina… Vlastně celá vesnice žije lovem zvěře. Mají dny, kdy se scházejí u kašny na náměstí a společně chodí lovit. Je to nebezpečné, protože pokud se zvíře rozzuří, mohlo by se jim něco stát. To se ale většinou neděje. Většinou se zvířata – jak jsem již říkala – schovají, nebo je lovci uloví. Úlovky se pak pyšní. Někteří muži je snědí, jiní je raději přenechají ostatním.
Mě osobně je to proti srsti. Otec mě nutí chodit s ním na lov menších zvířat, jako jsou lišky, divoké kachny, ptáci, zajíci a jiné. Rád mi přenechá pušku, ale já se vždy strefím jinam. Zvířatům zásadně neubližuji! Otec je na mě pak naštvaný a začíná mít podezření, že to dělám schválně. Já i maminka jsme se mu snažily vysvětlit, že na lov chodit nechci. Jemu to je ale jedno a neposlouchá nás. Vidí ve mně budoucí úspěšnou lovkyni. Já v sobě ale vidím spíše ochránkyni zvířat. I když jsem mu to zatím ještě neřekla.

Došla jsem na náměstí a pokračovala ulicí, mezi dvěma domy a kostelem. Přešla jsem na polní cestu a mezi stromy už byl vidět mostek. Vstoupila jsem na něj, dřevěné trámy pod mýma nohama vrzaly. Mostek byl ovšem stabilní. Okolo vsi je ještě takovýhle mostků pět, nepočítám čtyři větší mosty pro auta, po kterých se přijíždí do vsi.

Za mostkem jsem se vydala po další polní cestě do jehličnatého lesa. Les nebyl moc dlouhý. Byl spíše široký. Když jsem prošla lesem, ocitla jsem se na menší louce. Po pravé straně a přede mnou byl les listnatý, nalevo bylo obilné pole. Obilí na slunci zářilo sytě žlutými, až oranžovými barvami. Klasy byly už zralé. V obilí byly vidět cestičky. To zajíci a jiná zvěř obilím přecházeli, ale i se obilím krmili.

Přešla jsem louku a vstoupila do lesa. Obklopovalo mě mnoho druhů stromů. Povětšinou různé druhy dubů, také habr, ale i buk. U potoků a rybníků je to topol, občas lípa. Hodně často chodíme s maminkou sem do lesa, abychom odřezávaly ze stromů břečťan. Vysává jim totiž mízu a strom pak „zemře“. Hodně lidí ze vsi pomáhají s udržováním lesů, polí a luk. Máme přírodu rádi.

Procházela jsem lesem a všímala si všech jeho detailů, a krásy. Na zemi bylo mnoho květinek. Jako například jaterník, sasanka, hvozdík, pomněnka, ale i třezalka. V lese se občas vyskytují malé bažiny, u kterých žijí žáby a daří se tu mechům. Mraveniště jsou tu dosti častá. Je tu zkrátka všeho hojně. Bude se mi stýskat.

Zastavila jsem se u lesní tůně. Posadila jsem se do trávy a vzpomínala. Nevím, jak dlouho jsem tu proseděla, ale ze zamyšlení mě probral až zvuk mobilu. Mamka mě shání.

Vstala jsem a vydala se zpět do vesnice. Vyšla jsem až u našeho domu. Pokud víte kudy jít, můžete obejít celou vesnici lesem. Je tu spousty cest, kudy se dá jít.

„No kde jsi? Už se stmívá,“ volala na mě mamka z okna.

„Byla jsem se jen projít,“ odpověděla jsem a zašla terasou domů.

Byl už večer, proto jsem si šla napustit teplou vanu. Hned potom jsem zapnula svůj notebook a rozloučila se se všemi kamarády. Slíbila jsem jim, že pošlu dopis hned, jak přijedu. Po hodině chatování jsem šla spát. Vzbudila jsem se až ráno. Otevřela jsem oči do nového dne a vyšla vstříc novému domovu…

 


 

Takže jak se Vám líbila 2. kapitola? Prosím o Vaše názory :) (slibuji, že příští kapitola bude už více o něčem :))



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Chlupatá láska - 2. kapitola, Stěhování:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!