Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 43. kapitola

07.06.2010 (18:30) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5005×

Bella:

Bylo tak snadné si v tomhle domě zvyknout. Vzpomínky mě provázely takřka na každém kroku, ale už mi nevháněly do očí slzy… spíš naopak. Vždy, když jsem odhalila další kousek dětství, byla jsem nesmírně šťastná… A nejspíš to na mě bylo i dost vidět. Edward mě celou dobu sledoval takovým zvláštním zamilovaným pohledem, ve kterém jsem ovšem viděla i velkou úlevu.

Vlastně jsem se mu moc nedivila. Každá moje bolest působila bolest i jemu. A když jsem se na začátku tvářila dost smutně a v očích jsem měla slzy, určitě z toho nebyl zrovna dvakrát šťastný. Já bych taky nebyla, kdybych ho viděla v takovéhle situaci… Vlastně jsem ho obdivovala, že to semnou všechno přetrpěl.

Teď jsem seděla na tom krásném gauči v obýváku a vdechovala příjemnou vůni, kterou byl tento pokoj naplněn. Mohla bych se sice dívat na televizi nebo poslouchat rádio, ale nechtěla jsem narušovat to harmonické ticho, které tady vládlo.

Najednou mě něčí ledové paže uvěznily v pevném obětí. Zprvu jsem se trochu lekla, protože jsem neslyšela nikoho přicházet, ale jakmile mi tvář ovál sladký dech, okamžitě se mi ulevilo a dokonce se mi na tváři vykouzlil šťastný úsměv.

„Doufám, že máš hlad,“ řekl Edward tiše a s jeho hlasem si pohrával tak trochu výsměšný podtón.

„Proč?“

„Protože Alice nechala ledničku naplnit zásobami asi tak na měsíc. No… a já to nejspíš jíst nebudu,“ zasmál se a lehoučce, jako když motýl dopadá na květinu, mi otřel své rty o krční tepnu.

„Koho tím vším Alice vlastně pověřila?“ zeptala jsem se, protože  mě to doopravdy zajímalo. „Sama to být nemohla. Nebyla v poslední době nikde pryč… nebo ano?“ Namáhala jsem svou mysl a snažila si vzpomenout na každý její delší pobyt mimo domov… Ale kromě celodenních nákupů, které absolvovala před třemi dny, se mi nevybavovalo vůbec nic. A nechtělo se mi věřit, že by za jeden den stihla dojet až sem, uklidit celý dům, nakoupit jídlo a potom se k večeru vrátit domů s taškami plnými nového oblečení, které na mě potom navlíkala…

„Doopravdy netuším,“ odpověděl mi Edward zamyšleně a já pocítila, jak za mnou pokrčil rameny. „Na nic takového nemyslela, ale vždy když jsem byl někde blízko ní, ihned začala v mysli probírat samé hlouposti. Jednou jsem ji dokonce přistihl, jak si v duchu recituje Shakespeara…“ U posledních slov se zasmál a já taky. Nic proti Shakespearovi, ale museli jsme oba uznat, že tohle není její oblíbená četba…

„Tak co? Necháš mě, abych ti připravil výtečnou večeři?“ zeptal se a v hlase už měl zase tu pobavenost.

„Hm…“ na chvíli jsem se zamyslela. „Možná jo… Ale jedině když mi slíbíš, že se nebudeš pokoušet o nějaké speciality a uděláš mi něco jednoduchého.“ Otočila jsem hlavu k němu, abych mohla sledovat jeho výraz.

Na chvíli mu obličejem projelo lehké zklamání, ale následně ho vystřídal uličnický výraz. „Tak jednoduchého říkáš?“

Nevím sice co, ale on prostě něco plánoval. Neměla jsem ráda překvapení… a on to věděl.

„Edwarde, opravdu-“

„Ne, lásko. Já ti rozumím. Žádné speciality. Co kdybys na chvíli počkala tady? Maximálně pět minut. Nebude to nic extravagantního, slibuji. Ale i tak tě tím chci překvapit.“ V jeho očích byl tak prosebný výraz, že i kdybych chtěla, nedokázala bych mu říct ne a tím ho zklamat.

„Tak fajn. Ale, Edwarde, já tě varuju!“ Výhružně jsem se mu podívala do očí a přitom jsem doufala, že to alespoň k něčemu bude.

„Neměj strach,“ ujišťoval mě. Potom mi věnoval poslední polibek na rty a zmizel zase do kuchyně. Nezapomněl za sebou pečlivě zavřít dveře, aby měl jistotu, že se mu nebudu dívat přes rameno.

S povzdechem jsem se zabořila hlouběji do gauče a rozhodla jsem se s tím raději smířit…

Alec:
Chtěl jsem pryč od toho místa. Pryč od Ara, pryč od ostatních, kteří se na mě dívaly se smutkem v očích. A hlavně pryč od ní… Od té zmije, která v sobě nemá ani špetku citu. Co je to za matku, které je úplně jedno, co se děje s jejím synem? V normálních rodinách to přece bývají právě matky, které byly vždy starostlivé a nespustily své ratolesti ani na vteřinu z očí… Je sice pravda, že ona není zrovna normální... Ale ani to jí neopravňuje… Není sice člověk, aby projevovala lásku. Někteří z nás tvrdí, že schopnost milovat se vytratí hned s naší přeměnou. Ale já jsem tomu nevěřil. Vzpomínám si přece na Cullenovy, kteří u nás nejednou byli na návštěvě. Nebyli zde sice šťastní, ale rodinná náklonnost, která byla silnější než u normálních lidí, z nic sálala po celém hradě. Skoro každý z nich měl někoho, koho by miloval. Pouze jeden z nich byl vždy sám. Ale i tak by všichni za sebe položili klidně život…

Možná je to tím, že přemohli démona v sobě. Možná to tak je právě proto, že jim Bůh odpustil, že nezabíjí nevinné lidi a jdou raději tou těžší cestou…

Ale tohle všechno nebylo podstatné. Cullenovi neměli žádný podíl na tom, proč jsem chtěl alespoň na pár dní uniknout od toho všeho. Chtěl jsem se podívat do Ameriky. Vlastně mě tam sám Aro poslal. Abych se porozhlédl po místech, kam si myslím, že by má sestra mohla jít. Jako bych to snad já mohl vědět… Jako lidé jsme s Jane sice byli nerozlučná dvojka, nehnuli jsme se od sebe ani na krok, měli jsme společné koníčky a svoje místa v lese za domem, kam jsme chodili, když jsme měli pochmurnou náladu, ale… to vše se ztratilo, když nás Demetri s Felixem odtáhli do Volterry.

Ano, je pravda, že i tam jsme vlastně byli povětšinu času spolu, ale oba dva jsme se změnili. S novým životem přišly i nové záliby. A ani jsme si nestihli uvědomit, že každým dnem stráveném v tom studeném hradě se od sebe odcizujeme…

Mezitím, co jsem rozjímal nad tím vším, jsem doběhl až k zapomenutému pobřeží, na kterém kvůli velkým skalnatým výčnělkům, které byly téměř všude a mohly lehce způsobit někomu úraz, už spousty let žádný člověk nezavítal.

Jen tak ze zvyku jsem se rozhlédl kolem, abych se ujistil, že mě nikdo nesleduje, a potom jsem ladnou šipkou skočil do rozbouřených vln, jenž s plnou vervou narážely do útesů. Jakmile mé tělo protnulo ledovou vodu, pocítil jsem úlevu. Tohle jsem měl na upírství nejraději. Nemuset dýchat a vychutnávat si plnými doušky podmořský svět. Jako malý kluk jsem snil o kariéře potápěče, což se v tehdejší době nevyskytovalo moc často. Nebyly tehdy takové vymoženosti jako dnes. Když už chtěl někdo plavat pod vodou, musel mít veliké plíce a každých pár vteřin vyplavat na hladinu pro nový příděl kyslíku, neboť tehdy něco jako šnorchly a kyslíkové bomby ještě neexistovaly. Ovšem moji rodiče byli proti a prohlásili, že když už chci dělat něco na moři, mám být rybářem. Ryby byly na trhu oblíbeným zbožím. Vzpomínám si, jak jsem se vždy s obdivem díval na svalnaté muže s rybářskými sítěmi, jak s pyšností nad svým velkým úlovkem sedí na dřevěné stoličce a přemýšlí, jak nejlépe na svých ulovených rybách vydělat. Tehdy jsem si kolikrát představoval, jak sedím mezi nimi a malé děti se s obdivem dívají na právě mě…

A ani teď, po několika stech letech, mě pohled na podmořský svět neomrzel. Miloval jsem, když jsem se díval na velká hejna barevných rybiček, jak přede mnou strachy utíkají. Cítily ve mně nepřítele a jejich sebezáchovné pudy jim radily, aby odpluly co nejdál a nepřibližovaly se ke mně na několik desítek metrů.

Přestal jsem se rozhlížet kolem a raději jsem přidal na rychlosti, abych byl v Americe co nejdříve. Sice nevím, proč jsem tam chtěl, ale něco mě tam táhlo. Něco, co jsem ještě nikdy dřív nezažil…

Okolí kolem mě ubíhalo téměř nepostřehnutelně rychle už půl dne a já jsem po chvíli doopravdy poznal, že se pomalu blížím ke břehům USA. Přesnou polohu jsem takhle určit nedokázal. Až když vylezu na souš a rozhlédnu se kolem, tak podle slunce poznám světovou stranu a potom už nebude moc těžké si od toho odvodit, v jakém státě právě jsem.

Zamířil jsem víc napravo, protože jsem tušil, že tam nebudou žádní svědci. Po pár minutách už jsem za sebou zanechával na bílém písku mokré stopy. Voda odkapávala z mého oblečení, ale já to úspěšně ignoroval. Navíc to na mě při běhu stejně za pár okamžiků uschne.

Zvedl jsem hlavu k tmavé obloze. Slunce už bohužel dávno zapadlo za obzor. Původně jsem myslel, že právě podle něj rozpoznám místo, kde se nacházím. Jenomže tady nebylo. Chtěl jsem tedy určit oblast podle hvězd, ale ty byly bohužel schované za hustým baldachýnem černých mraků, ze kterých sem tam ukápla nějaká dešťová kapička.

Povzdechl jsem si a mírným během se vydal do lesa, jenž začínal hned za malou pláží. Do nosu mě uhodil pach lidské krve a uslyšel jsem velké množství tlukoucích srdcí. Vydal jsem se tím směrem. Odhadoval jsem totiž, že to bude nějaké město, ve kterém by snad mohly být nějaké navigační cedule.

Les pomalu řídnul a já se za chvíli octl na pokraji hliněné silnice. Kolem mě projelo stříbrné, nablýskané volvo s Washingtonskou poznávací značkou. V duchu jsem se pousmál.

Když v tom mě něco překvapilo. Víc než překvapilo – přímo ohromilo! Nebylo to to auto, i když to s ním také souviselo. Zíral jsem na ty dvě osoby v něm a nemohl uvěřit vlastním očím… Ta podoba! A úplně stejná vůně! Požitkářsky jsem se nadechl a oheň v hrdle se okamžitě rozhořel. Otevřel jsem oči a rychle zamrkal, abych démona v sobě zaplašil a raději se pomalu rozběhl směrem, kam to auto ujíždělo. Nevěděl jsem sice proč, ale já cítil potřebu se o těch dvou dozvědět víc.

Mezitím jsem si snažil vzpomenout, odkud že to Melissa s Bradem jsou. Došlo mi to brzy. Vzpomněl jsem si dokonce i na název malého městečka – Forks… Nejspíš odsud nebude daleko. Ti dva v autě nejspíš budou jejich rodiče. Žena měla přesně takové oči, jako oba sourozenci a muž zase jejich rysy.

Dokonce jsem zachytil i něco z jejich rozhovoru. Hádali se…

„Stejně nechápu, proč si trvala na tom, abychom vyjeli tak pozdě, Anne. Kdybychom vyrazili hned ráno, touhle dobou už jsme mohli být Dakotě!“ mluvil muž zvýšeným a rozzuřeným hlasem.

„Uklidni se, Henry!“ usměrňovala ho ta žena. „Kdybychom vyjeli ráno, jak jsi chtěl, vidělo by nás celé městečko a všichni by si o nás zase šuškali! To chceš? Abychom byli terčem všech pomluv. Aby o nás ty staré drbny říkaly, že jsme ti, co se jim ztratily děti a oni si odjeli na dovolenou?!“ Její slova mě utvrdila v tom, že to jsou opravdu jejich rodiče. Kolik jiných dětí by se asi tady v tom malém státě mohlo ztratit?

Muž – nejspíš Henry, jak ho nazvala – si zabručel něco pod vousy tak nesrozumitelně, že ani já mu nerozuměl a dál se věnoval řízení. Nejspíš uznal, že má jeho žena pravdu…

Sledoval jsem je celou noc, za kterou stihli dojet až do Koloráda. Několikrát zastavovali na odpočívadlech, aby se vyměnili za volantem nebo vykonali jisté lidské potřeby. Většina jejich cesty probíhala mlčky, pouze občas si vyměnili nějaké informace, co se týče směru jízdy. O Melisse s Bradem už se nezmínili ani slovem. Ale na obou bylo vidět, jak moc je chtějí dostat zpátky. Jaký o ně mají strach…

Je sice pravda, že jsem moc nechápal, za jakým účelem míří do Michiganu – jak se několikrát zmínili -, ale sem tam mi hlavou probleskla bláznivá myšlenka, že bych je někde zastavil a vše o jejich dětech na ně popravdě vyklopil.

Zajímalo by mě, co všechno udělali moji rodiče pro to, aby nás s Jane našli. Jestli byli stejně zoufalí, jako tihle dva a jestli se nás taky tak vehementně pokoušeli vyhledat všemi možnými způsoby…

Tehdy bych si jistě přál, aby jim někdo řekl pravdu… i když by je to nejspíš ohrozilo na životech, alespoň by věděli, že nejsme mrtví – tedy, v rámci možností.

Ale říct to těmhle dvěma by možná mělo jistý smysl. Alespoň by se přestali hádat...

Henry Crowley:

„Jak to myslíš? Jet doprava? Zbláznila ses? Takhle dojedeme tak jedině do Oklahomy! Musíme doleva!“ Nechápal jsem tu ženskou logiku. Copak jí nedochází, že my potřebujeme na sever a ne na jih? Vždyť to by pochopil i mentálně postižený!

„Jen se na to podívej!“ přesvědčovala mě Anne neustále a před očima mi zamáchala mapou. „Když teď zatočíš doleva, dostaneme se na vedlejší silnici, která po már kilometrech končí. Musíme se dostat sem!“ Zabodla svůj dlouhý prst na místo v mapě a zatvářila se tak trochu vítězně. „A tam se dostaneme leda po hlavní, takže u odbočky zatoč laskavě doprava, jak jsem řekla.“

Snažil jsem se ze všech sil přemoct a nevykřiknout na ni nějaké sprosté nadávky. Dost neochotně jsem stiskl pravý blinkr a prsty druhé ruky silně zaryl do volantu, až mi na nich zbělaly klouby.

Ta ženská už mě dneska neskutečně vytáčela. Já jsem to přeci myslel dobře, když jsem se včera rozhodl odjet a najít jí děti… Jenomže ona si prostě nemůže nechat nic ujít. Musela si prosadit, že pojede semnou, že vyjedeme večer, a teď mi tady ještě bude tvrdit, že je chytřejší než já! Pche…

Chvílemi se mi hlavou dokonce honily zbloudilé nápady, že bych ji vyhodil někde u lesa a vyzvedl až když se budu vracet zpátky, ale bál jsem se, že ona by byla schopná za mnou klidně i běžet. Ach můj Bože! Jak já jí mám dneska plné zuby…

Před námi se začal rýsovat hustý porost jehličnatého lesa a betonová silnice pod námi se pomalu měnila pouze v hlínu…

Uchechtl jsem se. „Takže hlavní, jo?“ zeptal jsem se ironicky a byl šťastný, že jsem tentokrát měl pravdu já. Už jsem se to chystal otočit, ale ona mě zase zastavila.

„Počkej!“ vykřikla a já jsem měl sto chutí jí tu její nevymáchanou hubu něčím ucpat. „Támhle je odpočívadlo s malým obchodem.“ Ukázala před sebe a já v dálce taky poznal malou budovu natřenou na zelenou barvu. „Můžeme se jich zeptat.“

Nechtěl už jsem se s ní hádat a vyslýchat si další její poučování, tak jsem šlápl na plyn a k obchůdku se rozjel rychleji.

Ovšem, když jsme na parkovišti vystoupili z auta a došli ke starým a dost zchátralým dveřím, bylo pro nás ohromným zklamáním, když jsme zjistili, že je zavřeno.

Anne si povzdechla. „Možná tady někdo přijde… Vždyť je teprve šest ráno, můžou otevřít třeba až později… Mohli bychom tady počkat. Stejně potřebujeme oba dva malou přestávku po té dlouhé cestě.“

„To myslíš vážně?“ zeptal jsem se s velkou dávkou ironie v hlase. „Jen se na to podívej, tady nikdo nebyl už pěknou řádku let!“ Máchl jsem rukou ke špinavému oknu, které kdysi sloužilo nejspíš jako výloha, a donutil ji nahlédnout dovnitř. Bylo tam úplně pusto…

Zaostřil jsem trochu zrak a dokonce vevnitř rozeznal i starou kasu na rozbořeném pultě, která ovšem byla teď pokrytá velkou vrstvou prachu.

I Anne musela uznat, že tohle nemá cenu. Docela zklamaně se otočila a udělala první krok zpět k autu. Ale potom se najednou zarazila a vyděšeně hleděla před sebe.

„Tak co zas?“ zeptal jsem se a otráveně jsem se otočil, abych ji viděl do obličeje. „Že by další obchod na obzoru?“ zasmál jsem se. Ale ona se ke mně nepřidala. Pořád tam stála nehybně jako socha a ani nedutala. Její tvář vypadala dost vyděšeně a celá zbledla.

Podíval jsem se tedy jejím směrem a stejně jako ona strnul…

O kapotu našeho auta se opíral mladý kluk. To by nebylo tak neobvyklé… Jenomže stál od nás v dost malé vzdálenosti nato, abychom mu viděli do tváře. Byl bílý jako stěna a byl velice krásný. Vypadal, jako by patřil k rodině Cullenových, tak podobné rysy! Ale jedna věc přece jenom byla jiná… Jeho duhovky plály krvavou červení a propalovaly nás zaujatým pohledem. V první chvíli mě napadlo, jestli se třeba nejedná o nějaký pubertální vtip, ale něco mi našeptávalo, že tohle bude skutečné…

Ještě jednou střelil pohledem ode mě k Anne a potom naprosto klidným hlasem promluvil. „Vím, kde jsou vaše děti.“

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 43. kapitola: